O legendě
Negrinho do Pastoreio, za jejíž původ je označován jih Brazílie a Rio jsem tu už psal. Ale kromě černouška, který vám najde ztracené věci tu mají další zajímavé mýtické postavy (a to i přesto, že již nepatří jihu). Některé z nich se v tomto příspěvku pokusím přiblížit.
Saci-Pererê
Patří mezi nejznámější "pohádkové" postavy Brazílie. Dokonce má svůj svátek, který je určen na 31. října (svátek byl prý vytvořen za účelem snížit vliv amerického halloweenu). Původ má v indiánských legendách z jihu, ale legenda byla transformována černošským obyvatelstvem a Saci dostal atributy, které jsou typické pro černochy. Je popisován jako černošský chlapec, který má jen jednu nohu, pohybuje se ale ve větrném víru, je zobrazován s červenou čapkou a s dýmkou v puse. O nohu prý přišel v nějaké capoeirové potyčce a náplní jeho času v současnosti je potulovat se po lese a navštěvovat příbytky lidí. Tam kde se objeví si z lidí dělá legraci. Schválně je leká, schovává věci, strašidelně šramotí. Díky němu se vám připálí
feijoada, splaší se domácí zvířata a tak. Nic z toho ale Saci nedělá proto, že by chtěl někomu ublížit.
Pokud by ho chtěl člověk polapit, tak po něm musí hodit cedník (nebo síto), potom co ho zasáhne, tak mu strhnout z hlavy čapku a zavřít ho do láhve. Jedině tak vás bude poslouchat.
Krom toho je ale také považován za něco jako ducha lesa, který zná veškeré stromy, rostliny a byliny, které se v lese nacházejí a také ví, k jakému účelu se která bylina hodí. Pokud se někdo vydá do lesa za účelem sbírání bylinek, měl by Saciho požádat o svolení, jinak se v lese ztratí a již ho více nenajdou.
A jako poznámku si neodpustím, že je maskotem
Internacionalu (Porto Alegre). Grêmio má za maskota
mušketýra.
Mula-Sem-Cabeça (Bezhlavá mula)
Původ této legendy leží někde v zemědělských oblastech vnitrozemské Brazílie. Mula má místo hlavy plameny ohně, které ji šlehají z krku. Obvykle má hnědou či černou barvu a má podkovy ze stříbra či oceli.
Mula je ve skutečnosti dívkou, která se v ní promění, pokud se provdá nebo si začne namlouvat kněze. Namluvit si duchovního a svést ho z cesty je totiž velký hřích.
Zkrotit ji lze jedině tak, že jí někdo nasadí železnou ohlávku. Pak se místo muly objeví znovu dívka, která již lituje svého hříchu.
Existuje i druhá verze příběhu, která vypráví, že bylo jednou jedno království, kde žil král a královna. Královna po nocích tajemně odcházela pryč z hradu. Jednou se král rozhodl ji sledovat. Došel až na hřbitov, kde ji uviděl, jak požírá mrtvolou dítěte. Královna zaslechla šramot, otočila se a viděla, že její tajemství bylo prozrazeno. Vydala strašlivý skřek a proměnila se v bezhlavou mulu a zmizela do lesa a už jí nikdo nikdy víc nespatřil.
Curupira
Legenda o curupiře pochází z brazilského venkova. Jedná se o mladého chlapce, jehož domovem je les (mata). Má malou postavu, rudé vlasy a nohy obrácené nazad.
Jeho úkolem je ochraňovat les, stromy, rostliny. Má spadeno především na lovce, dřevorubce a každého, kdo chce les ničit. Aby takové lidi vyděsil nahlas haleká a silně píská. Také je schopný lidi mást iluzemi, které vytváří. Je velmi těžké ho najít a chytit, protože lovce mate svými nohami otočenými nazad, takže lovec nikdy netuší, kterým směrem se vydal. Krom toho umí běhat tak, že žádný člověk ho nemá šanci dohonit.
Odpočívá ve stínu mangovníku. A legenda praví, že si někdy vybírá děti, které s sebou vezme do lesa a učí je jeho tajemstvím. Po sedmi letech je pak vrací rodičům.
Občas si dělá jen tak z plezíru legraci z těch, kteří vstoupí do lesa. Iluzemi je zmate tak, že ztratí cestu. On jde opatrně za nimi, smějíc se jim za zády. Pokud se vám to stane, máte jedinou možnost, jak se z bludného kruhu dostat. Je třeba vzít kousek liány a zamotat ji. Je potřeba ji ale zamotat řádně, aby bylo obtížné najít, kde je konec a rozmotat ji. Liánu pak hodíte někam do lesa a zvoláte "chci tě vidět, jak ji rozmotáš". Curupira pak nemůže odolat a šmodrchanec vezme a začne ho rozmotávat. A vy pak máte šanci najít cestu ven z lesa.
Mapinguari
Je
příšera, která žije v Amazonském pralese. Je celá pokryta červenou srstí, ale kůži má podobnou jako krokodýl. Má humanoidní postavu a kolem 2 metrů výšky. Vypadá trochu jako přerostlá opice. Má pouze jedno oko a její ústa jsou tak velká, že nekončí u brady, ale až na břiše. Příšerně smrdí (jako tchoř) a má dlouhé ruce, kterými jednoduše drapne vše, co se kolem ochomítne. Na své oběti útočí převážně za dne, ale někdy se zase tvrdí, že pouze ve dnech, kdy slaví nějaký náboženský svátek. Prý když někoho chytne, začne ho požírat a to od hlavy.
Jeho přítomnost v lese lze jednoduše vysledovat tak, že jsou v něm vydusané cesty podrostem a zlámané větve, protože všude kudy tato příšera projde, poničí les.
Boitatá
Boitatá je ohnivý had, který chrání les a zvířata v něm a zahubí každého, kdo se pokusí ničit přírodní bohatství. Předpokládá se, že legenda má indiánský původ, protože už v polovině 16. století o tomto tvoru referoval ve svém dopisu jezuita přiševší do Brazílie.
Říká se, že Boitatá se umí proměnit v ohořelý kmen, aby nebyla nápadná. Trestá zvláště všechny, kteří by se snažili les pálit. Kdo se s ním totiž setká tváří v tvář, tak zešílí nebo přímo zemře na místě strachy. Jedinou obranou, pokud byste se s ním setkali, je zastavit se, pevně zavřít oči a nedýchat.
Cuca
Známá
postava, hlavně díky svému účinkování v pořadech pro děti. Je to ježibaba s tváří krokodýla, dlouhými žlutými rozcuchanými vlasy a která odnáší neposlušné děti.
Tvrdí se, že tato postava má původ v pohádkách z Portugalska a Španělska, kde se ale nazývá Coca a je to postava draka, který byl usmrcen svatým Jiřím.
Boto (Delfín)
Nebo také Boto Cor-de-Rosa. V překladu znamená růžový delfín. Tato legenda vznikla nejspíše v Amazonii a tvrdí, že delfín je ve skutečnosti silný, sličný mladík, který přichází na zábavy a bály ve vesnicích kolem řeky a okouzluje tam dívky a ženy. Potom ji (většinou tu nejkrásnější) odvede na břeh řeky, kde se s ní pomiluje a dívka otěhotní. On se s rozbřeskem ponoří do řeky, promění se v delfína a zmizí po proudu neznámo kam.
V některých verzích příběhu se Boto není schopen proměnit v mladíka úplně a zůstává mu částečně delfíní podoba a proto používá na tancovačkách velký kloubouk, aby zakryl, že ve skutečnosti není člověkem. Obyvatelé žijící u řek věří, že pokud sní maso růžového delfína, tak se buď zblázní anebo se stanou neplodnými. To je také prý jeden z důvodů, proč je růžových delfínů v řekách Amazonie stále ještě dost.
Loibisomem
nebo také vlkodlak. Tohle stvoření známe i od nás. Člověk, který byl při úplňkové noci napaden vlkem, ale nezemřel a teď se v každé noci při úplňku mění ve vlka. Za těchto nocí napadá každého, kdo se mu připlete do cesty. Zabít je ho možné pouze stříbrnou kulkou.
Jiná verze tvrdí, že pokud má žena sedm dcer a osmé dítě je chlapec, pak to bude vlkodlak. Když se takový chlapec narodí, je pohublý a má mírně zašpičatělé uši. Do svých 13. narozenin je to normální chlapec, ale na první noc, na úterý či na pátek, uteče do lesa, kde se poprvé promění ve vlkodlaka a pak se v něj mění každý další týden. Každou takovou noc navštíví sedm oblastí v regionu, sedm zahrad u kostelů, sedm vesnic a sedm rozcestí. Všude kam přijde se rozštěkají psi a občas se i utrhnou ze řetězů. On zhasne všechny světla a příšerně zavyje. Způsob jak vlkodlaka zlikvidovat je ho co nejsilněji udeřit do hlavy.
Iara/Mãe d'Agua
nebo také vodní (mořská) panna. Dělá to co známe o vodních pannách i odjinud. Okouzlí mladíka a stáhne ho pod vodu.
Vypráví se, že takto rybařil jeden mladík z indiánského kmene Tapuia. Když uviděl pannu - napůl pannu, napůl rybu - vynořující se z proudu řeky a krásně zpívala. On však odolal, se svoji kánoí zamířil co nejrychleji ke břehu a schoval se ve vesnici. Nemohl však na krásnou vodní pannu přestat myslet a tak se po několika dnech vydal se svou kánoí na řeku znovu. Mořská panna ho už očekávala. On skočil do vody a nechal se stáhnout až na dno. Někteří říkají, že v ten den byla velká slavnost, tam dole na dně řeky, a že od té doby společně šťastně v řece tihle dva žijí. Druhá verze říká, že další den panna již hledala svou další oběť.
Corpo-seco (Vysušené tělo)
Je vlastně zombie. Je to přízrak, který děsí lidi, kteří putují v noci nebo se přes noc zastavují na křižovatkách. Za života to byl zlý člověk, který bil vlastní matku. Když zemřel, odmítl ho vzít do nebe jak bůh, tak ďábel do pekla. Tak zůstal tento muž uvězněn na zemi, vstal z hrobu a jeho tělo je tak v rozkladu. Schovává se v suchých kmenech stromů.
Někdy je verze příběhu trochu jiná a praví, že corpo-seco nejen že lidi děsí, ale pokud se k němu přiblížíte, tak se na vás vrhne a vysaje vám všechnu krev.
Pisadeira (Pošlapávačka)
Je pohádková postava pocházející pravděpodobně z regionu Minas Gerais. Je to stará vychrtlá babizna, s dlouhými špinavými nehty, nemytými rozcuchanými (často bílými) vlasy a dlouhým zahnutým nosem. Má rudé oči, bradu zahnutou vzhůru a má skřehotavý smích. Žije skrytá pod střechou.
Když jde někdo spát s přeplněným břichem a spí na zádech, tak se Pisadeira za svítání vyloupne ze svého úkrytu, paralyzuje spáče a vší silou mu poskáče břicho.
Mãe-de-ouro (Matka zlata)
Je krásná žena, se zlatými vlasy, které odrážejí svit slunce. Objevuje se vždy oblečena do dlouhé bílé tuniky. V některých oblastech, se říká, že se také objevuje jako ohnivá koule, protože má schopnost se do ní proměnit. I v lidské podobě je schopná létat.
Objevuje se tam, kde se nachází neobjevená naleziště zlata. Jejím úkolem je ale také tyto místa chránit. Někteří ji považují také za ochránkyni žen, kterým ubližují manželé. Naláká prý zlovolné manžela do jeskyně, kde ho nechá ztratit se a zemřít. Nešťastná žena se tak zbaví svého muže a mãe de ouro ji do cesty přivede nového, ale tentokráte už dobrého a hodného.
Odkazy
Mýtů které se tu vyprávějí je jistě ještě celá řada. Pokud by vás to zajímalo, můžete mrknout na
Wikipedii anebo třeba na jedny z
těchto stránek.
Všechny tyhle postavy byly zpopularizovány seriálem pro děti
Sítio do Picapau Amarelo o kterém jsem už
psal. Seriál byl inspirován dílem spisovatele
Monteira Lobata.
Jako výchozí bod jsem si zvolil Sao Miguel das Missoes, ale musím upozornit, že co se týče ubytování, tak to pro baťůžkáře není žádný med. Není tu camping a youth hostel stojí kolem R$50 na noc. Proto bych doporučil poptat se v informačním centru nebo zajít přímo do malé expozice indiánské kultury nacházející se pár set metrů za archeologickým nalezištěm, kde hodný majitel občas nechá baťůžkáře přespat. Vlastní ruiny v Sao Miguel určitě stojí za návštěvu, i když nic převratného nečekejte. Také se celkem oplatí počkat do noci, kdy probíhá Espetáculo de Som e Luz, kdy jsou ruiny nasvěcovány barevnými světly a k tomu se dozvíte příběh statečného indiánského náčelníka Sepé, který vedl indiány v boji proti spojeným španělsko-portugalským silám. Je mu přisuzován výrok: "Tato země již má svého pána", čímž poukazoval na to, že oblast odjakživa patřila indiánům.
Barvení vajíček je tu známé, ale s nikým v mém věku, který by vajíčka barvil, jsem se nesetkal. Prý to dělali tak jejich babičky. Je tu zvykem barvit vajíčka vyfouknuté a do takto nabarveného vajíčka se pak nasypou arašídy máčené v čokoládě nebo obalené v cukru. Takové vajíčko pak může být také předmětem velikonoční výměny. Dneska se ale i tohle zjednodušuje, takže spíše než že by se vajíčka vyfukovala a malovala, tak se koupí barevná plastová s již přednaplňeným obsahem sladkých oříšků.
