čtvrtek 4. srpna 2011

Tak a je...

to. Tedy konec. Tohle je (pravděpodobně) poslední příspěvek blogu.
Pokud jste byl pravidelným čtenářem, tak děkuji za vaše návraty na tyto stránky a doufám, že vás čtení něčím obohatilo. Pokud jste náhodný čtenář, třeba vás i po nějakém čase něco z toho co jsem tu napsal, zaujme.

Rozloučím se odkazem na povídání o Brazílii v cestovatelském Jak to vidí a pak jednou fotkou (ta musí být s churrascem) a dvěma písněmi Vitora Ramila, tak aby to bylo po gauchovsku s trochou nostalgie.



 

Curitiba

Do Curitiby jsem se chtěl podívat, protože se o ní říká, že je to nejpokrokovější město Brazílie (viděl jsem TED přednášku Jaimeho Lernera) a taky proto, že se za ní rozprostírá přírodní rezervace mata atlantici a po tzv. caminho itupava je možné dojít téměř až k moři.

Město samotné má celkem dost co nabídnou, ovšem má evropský styl, takže to není pro našince příliš velká exotika. Alespoň střed města (podle místních si okrajové části Curitiby nezadají s ostatními městy Brazílie a možná má i jednu z největších kriminalit v Brazílii) je velmi pěkně udržovaný, staré domy jsou zrekonstruované s novými fasádami, na zastávkách najdete jízdní řády a ulice jsou hlídány kamerami.
Asi nejvíce mě zaujal systém metro-autobusů, což jsou červené kloubové autobusy, které mají ve větší části města vlastní pruhy pro jízdu a pro nástup se používá tubusových zastávek, kde před vstupem do ní nejprve zaplatíte. Když přijede autobus sklopí rampu, která dosedne k zastávce a vy hned nastupujete. Je tak, oproti ostatním brazilským městům, zajištěna plynulejší jízda, protože nikdo nemusí čekat, než nastupující lidé zaplatí cobradorovi.
Za návštěvu pak stojí velká galerie moderního umění, jejíž budovu navrhoval Oscar Niemeyer (kdo také jiný, že). Celkem příjemně mě překvapila botanická zahrada a díky příjemným ulicím stojí za to si projít také onen střed města, kde najdete další různé menší galerie.
Ještě stojí za zmínku jedno muzeum a tím je Museu Paranaense. Samo o sobě má moc pěknou expozici, která shrnuje brazilské dějiny. Ale co mne překvapilo více, byla expozice věnovaná českému rodákovi Vladimíru Kozákovi. To byl filmař, fotograf a dokumentarista. Do Brazílie přišel v roce 1923, usídlil se v Curitibě, začal studovat život indiánů a dokumentaristicky pomáhal univerzitě. V expozici najdete řadu předmětů, které jako antropolog sesbíral a také jeho obrazy, na kterých zobrazoval indíány.

Výlet za Mata Atlanticou

Chtěl jsem absolvovat zmiňovanou cestu Itupava, ale bohužel v nedávné době před mým příjezdem byly silné lijáky a hrozily sesuvy půdy, takže cesta byla zavřená. Cesta Itupava kopíruje trasu železnice, která spojuje Curitibu s pobřežím. Dnes je využívána pouze pro turistické účely. Vlak vyjíždí každý den kolem osmé hodiny ranní. Ovšem jízdenka je podle mého soudu nekřesťansky drahá (cca R$50 za jednosměrnou cestu).
Z výchozího místa pro cestu Itupava je vesnička Borda do Campo. Z ní lze ale vyrazit ještě směrem vzhůru do kopečků nad touto vesnicí se tyčících a udělat si tak kratší, ale také příjemný výlet. Protože jsem nechtěl platit požadovanou částku a pěší cesta byla zavřená, zvolil jsem tuto variantu.
Cesta se vinula vzhůru po svahu kopce, z velké části probíhá pod příkrovem lesa. Ačkoli není nikterak zvláště značená, díky tomu, že je vydupaná botami mnoha turistů (zvlášť o víkendech se prý zaplní) se tu neztratíte. A i kdybyste měli, tak určitě během chvíle potkáte někoho procházet kolem a ten vám poradí. Nakoukl jsem zase trochu do maty a na pár fotek se můžete podívat v galerii.

středa 3. srpna 2011

Pantanal

Druhým místem, kam jsem se v červnu vypravil, byl Pantanal.
Pantanal je popisovaný jako největší bažina na světě. Ačkoli slovo "pantanal" znamená v portugalštině bažina, mám pocit, že ho to plně nevystihuje. Pantanal zabírá plochu poloviny Francie (či je skoro třikrát větší než Česká Republika). Rozkládá se na územích federálních států Mato Grosso a Mato Grosso do Sul a dál pak pokračuje do Paraguaye a Bolívie. V takto rozhlehlé oblasti se popis nedá generalizovat, ale já bych ho popsal jako zaplavovanou savanu. To úplně neplatí o jeho severní části kde se již začínají zvedat hory. Ale největší jeho část je posazená na placce, kterou protéká řada řek a potoků. V Pantanalu se setkáte se 4mi obdobími. V zimě (tedy někdy mezi srpnem a zářím) je to období sucha, kdy Pantanal připomíná spíše onu savanu než bažinu, pak přichází období dešťů, po něm období "plnosti", kdy je Pantanal plný vody a pod vodou a následuje období vysychání, kdy voda pomalu Pantanal opouští.
Období sucha a dešťů ještě závisí na oblasti, ve které se pohybujete. Když je jedna část již plave pod vodou, v druhé je možné se ještě pohybovat suchou nohou. Chovatelé dobytka, kterého se všude pase velké množství (a řekl bych, že je neoficiálním symbolem Pantanalu), pak přehánějí stáda z jednoho konce území na druhý, podle aktuálního stavu vody. Hovězí maso je tak asi nejvíce konzumovaná potravina, ale při cestě z Rio Grande do Sul gauchové v autobuse tvrdili, že ho tu neumí připravit tak jako na jihu (jak jinak že :). Mato Grosso má s Rio Grande do Sul společnou také oblibu maté, i když tady je typičtější ho přislazovat a nebo spíše pít v podobě tereré, což je maté v podobě ice tea.
Jak mi bylo vysvětleno je dostatek hovězího masa také důvodem, proč místní téměř neloví divoká zvířata a jejich vybíjení či vylovování je prý záležitostí měšťáků (a pytláků), přijíždějících sem za "zábavou". Ovšem i přes tyto určité problémy je Pantanal zvěře a ryb plný a při krátké procházce jich potkáte spoustu. Tedy uvidíte především velké množství ptáků. To je také velké lákadlo pro turisty. Kdo by nechtěl vidět a vyfotit si kajmana či mravenečníka, že?

Brazilské ekosystémy

Nedá mi to tu neudělat drobnou odbočku. Pantanal je unikátním ekosystémem, ve kterém žije, nepřeberné množství živočichů. Brazílie má na svém území ale unikátních ekosystémů více.
  • Amazonský deštný prales - ten budeme znát asi všichni - je největším deštným pralesem na Zeměkouli. Zabírá celý sever Brazílie (cca 42% území státu) a dodnes skrývá řadu tajemství. Najdete v něm asi 20% ze všech druhů ptáků, ryb a rostlin, co jich na Zeměkouli je. Dost možná se v něm ještě ukrývají indiáni, kteří nepřišli do styku s naší civilizací. Třeba tady je prý vyfotografovali. I v amazonském pralese dochází každoročně k záplavám a dochází k zvednutí hladiny i o 10 až 15 metrů.
  • Atlantský deštný prales - to je prales, se kterým jsme se setkali nejvíce. Dříve zabíral celé jihovýchodní pobřeží Brazílie. Z něj také pochází pau brasil, strom s červeným dřevem, který dal pravděpodobně Brazílii její jméno. Dnes se ovšem na jihovýchodním pobřeží nachází největší průmyslová centra Brazílie, takže si můžete představit, jak to s lesem asi tak dopadlo. Nejlépe to asi demostruje obrázek z expozice u vodopádů Foz do Iguaçu, na kterém můžete vidět postup odlesňování od poloviny minulého století (zelené části byly lesem). Ačkoli z jeho původní rozlohy zbývá už asi jen 7%, je stále domovem nepřeberného množství rostlin a živočichů (například tam prý žije největší opice Amerického kontinentu chápan pavoučí). Vlastní porost se trochu podobá českému hustníku, ale s vysokými přesličkami, bambusy, liánami a všudypřítomným ostnatým porostem.
  • Caatinga - je nazývána také sertão a je to polopouštní oblast s kaktusy a trnitým křovím rozkládající se na severovýchodě Brazílie. K životu tu patří nedostatek vody a extrémní teploty. Když už zaprší, tak se jedná často o přívalové lijáky. Vzhledem ke klimatu tu živočichy potkáte v noci nebo schované pod zemí. Caantiga má jako každý kout v Brazílii svou osobitou kulturu. Můžete kouknout třeba na (mnou doporučovaný) dokument O Povo Brasileiro.
  • Cerrado - travnatá savana s osamocenými stromy. I tento ekosystém domovem řady živočichů a různých druhů rostlin (velká část z nich se dá použít v lékařství). Cerrado ovšem pomalu zaniká, protože je nahrazováno velkými lány polí, na kterých se pěstuje sója (Brazílie je největším producentem soji na světě) a kukuřice. A když někde nějaký kousek zbývá, tak trpí používáním pesticidů a jiných chemikálií, které se na ně dostávají z polí. Cerrado zabírá prostor střední Brazílie a setkáte se s ním ve státek Mato Grosso, Minas Gerais a Maranhão.
  • Pantanal - o tom tu již byla řeč. Pantanal navazuje na oblast cerrada, ale narozdíl od ní se nedá zkrotit zemědělsvím, díky každoročním záplavám a tak ho nejvíce ohrožují pesticidy ve vodě a množství pytláků.
  • Další oblasti - například: hornaté oblasti (dříve zalesněny jehličnatými araukáriemi, které jsou dnes z velké části vykáceny), travnaté pláně Roraimy a pampy na jihu Brazílie...

Campo Grande

Díky popisu ekosystémů se tenhle článek asi trochu protáhne, ale zase je to aktuálně jeden z posledních na tomto blogu, takže si ho alespoň můžete užít.

Jako mezi-zastávku jsem na cestě do Pantanalu zvolil hlavní město státu Mato Grosso do Sul Campo Grande. Od tohoto místa jsem toho moc nečekal, protože se o něm všichni zmiňovali jako o nezajímavém. O to více jsem byl překvapen, že onen jeden den, který jsem tu strávil, byl příjemně naplněn. Možná to bylo také díky tomu, že jsem přespával u jednoho couchsurfera a to na člověka vždycky trochu více dýchne nálada místa.
Campo Grande se stalo hlavním městem nově vzniklého státu Mato Grosso do Sul v roce 1977, takže určitá maloměštnost je tu znát. Na fotkách se můžete podívat, kde jsem se to všude proflákal. Příjemná byla návštěva místní tržnice (můžete tu dostat pastel z masa kajmana - snad zabitého pouze pro regulaci jejich stavu - na kajmanovi je prý masa k jídlu strašně málo, vlastně jen ocas), procházka po středu města, můj první výlet sightseeing autobusem, návštěva indiánského muzea, muzea moderního umění, procházka po parku za městem a ochutnávka japonských pokrmů, protože tu žije velká japonská komunita. Co hodnotím jako velký klad byl daleko větší pocit bezpečí než v ostatních brazilských městech.

Cesto-tipy Pantanal

Za tu krátkou dobu, co jsem na místě strávil se toho nedá říci mnoho, ale alespoň něco. Pro cestovatele, kteří chtějí do Pantanalu v rychlosti nahlédnout existují 2 nástupní místa. Jedním je Campo Grande a druhým Corumbá, kterou využívají především cestovatelé jedoucí z Bolívie. Pro návštěvu je třeba si sehnat průvodce. Hned při výstupu na letišti a na nádražích, jakmile se objevíte s krosnou na zádech, vás budou oslovovat agentury, které vám zajistí odvoz někam dále do Pantanalu, ubytování na fazendě (která se dále v Pantanalu nachází) a několi výletů různého druhu po okolí. Pokud člověk jede sám, tak je to asi nejschůdnější varianta a doba 4 dnů/3nocí v Pantanalu vyjde i s dopravou na místo něco málo přes R$500 na osobu. Kdyby byla větší skupina, možná by bylo lepší (nejlépe ještě před příjezdem) najít nějakého soukromého průvodce, protože by toho člověk měl asi šanci vidět více. Agentury si naúčtují za survival, což jsou prosté 3 dny procházení se po přírodě a spaní ve stanu, cca 1500 reálů na osobu. S domluveným průvodcem by se tahle cena dala dostat kolem 2500 reálů na skupinu.
Pobyt na fazendě (alespoň tak jak jsem ho měl možnost zažít já) se skládá s dopoledního a odpoledního programu, kdy můžete vyjít na procházku po okolí, vyjet na výlet na lodi, popřípadě v koňském sedle, vyzkoušet si lovení piraní a popřípadě se něco dozvědět o krajině kolem.
Já jsem nakonec vyrazil s Pantanal Trekking a to především díky nejnižší ceně a byl jsem docela spokojen. Ovšem na jejich fazendě je celkem čilý ruch a stále odjíždějí a přijíždějí lidé, takže záleží do jaké skupiny s jakým průvodcem se dostanete. Často se jedná o nějaké potomky indiánů, takže o krajině toho vědí dost, ale zase nejsou příliš mluvní. Jako další agentury, které lze například vyzkoušet a které byly doporučovány CouchSurfery z Campo Grande jsou Passo do Lontra nebo Santa Clara.
A v rámci zjišťování co všechno je Pantanal a na pokoukání po hezkých fotkách zkuste zajímavý rozhovor s fotografem-cestovatelem Michalem Jiroušem.

Pantanal

Po všech poznámkách a popisech výše už nezbývá příliš mnoho, co bych mohl dodat. Letos bylo období dešťů velmi silné a tak místní popisovali, že po prašné cestě, po které jsme dojeli, se ještě před 3 měsíci dalo projet pouze na lodi. Konec června a červenec je prý nejzajímavější pro návštěvu, protože voda ještě úplně nevyschla (což třeba znamená, že krokodýli se neschovávají celý den pod vodou - když je málo vody, tak na ně stále útočí komáři a jejich jediná možnost, jak jim uniknout, je strávit celý den ve vodě) a přesto se již dá pěšky se procházet po okolních pastvinách. Ono v oblasti prašné cesty do Corumbá, kde se hostely pro přijíždějící batůžkáře nacházejí, je celé území rozparcelováno a odděleno ploty, tak jak území patří jednotlivým farmářům (ovšem je dbáno na to, aby ploty nebyly vysoké a husté a neznemožňovaly pohyb zvířat).
V zimě tam také není takové vedro jako v létě (tzn. cca listopad až únor), ale teploty přes 30 stupňů můžete i tak očekávat.
Pantanal nenabídne úžasné přírodní scenérie (přeci je to jenom placka), ale spíše pozorování množství pro nás cizokrajných zvířat. Nejvíce lze potkat ptáků - papoušky, tukany, vodní ptactvo..., pak ale určitě potkáte kajmany (ty v této části Pantanalu nejsou lidem nebezpeční a dorůstají se délky do 1,5 metru), mravenečníka, pásovce, kapibary a třeba i další. A máte šanci si ulovit piraňu.

Fotogalerie tu a tady.

Jezuitské misie

Tenhle příspěvek by měl být o historii a zároveň trochu o dojmech z navštíveného místa.

V rozmezí 16. až 18. století působilo na území Jižní Ameriky několik křesťanských řádů, které se snažili místní obyvatele obracet na víru. Mezi nejvýraznější a nejaktivnější patřil řád Tovaryšstva Ježíšova.
Misionáři byli ze začátku podporováni portugalským i španělským králem, pro které kontakt řádu s místním obyvatelstvem znamenal obroušení hran a určité smazání kulturních rozdílů a následně jednodušší komunikaci.
Misionáři často mírnili kolonizátory z bezohledného zacházení s indiány a bránili v jejich prodávání do otroctví. Misionáři se tak pravděpodobně stali pro mnoho indiánů autoritami, kterým věřili a byli pro ně schopni nasazovat i své životy.
Za jejich největší úspěch (pokud připustíme, že konvertovat indiány na křesťanskou víru bylo správné) lze pokládat založení vlastního "státu" na území dnešní Paraguaye, v podstatě nezávislého na obou mocnostech.
Když poté začali misionáři pronikat i na trhy a konkurovat tak Portugalcům a Španělům a s indiány v misiích se už také nedalo počítat jako s možnými otroky, stali se tak naopak trnem v oku, až tak výrazným, že se obě koloniální mocnosti spojili a vojenskou silou misie zničili. Velkou část indiánů zabili či odvedli do otroctví.

Můj historický úvod je velmi zrychlený a ne úplně přesný. Takže bych určitě doporučil pro zájemce přečíst si třeba tuhle bakalářskou práci - Čeští jezuitští misionáři v Jižní Americe v XVII. a XVIII. století, která podává trochu fundovanější historický pohled na věc a pak v ní najdete zajímavé citace z dopisů českých misionářů. Nebo se můžete poohlédnout po některém z článků na internetu.
Ne že by se to přímo týkalo Jižní Ameriky, ale ještě mě zaujal jeden díl pořadu Duše K, kde je rozhovor s Lukášem Rittsteinem a Barborou Šlapetovou (mp3), kteří se setkávali s domorodci na Papui Nové Guinei a mluví také o misionářích a jaké je to být mezi domorodci nezasáhnutými naší civilizací.

Pokud si chcete udělat představu, jak to bylo s misiemi, nechcete o tom číst knížky a nevadí vám populární forma, pak bych doporučil film Misie z roku 1986. V celkem hvězdném obsazení - Jeremy Irons a Robert De Niro - ukazuje důvody, proč byly jezuitské misie zlikvidovány.
A jiný film, který zase reflektuje situaci indiánů v Brazílii v dnešní době se jmenuje Bird Watchers. Film od italského režiséra, znázorňující ztracenost indiánů v dnešním světě a nejasnost práva na vlastnictví půdy.

A co to cestování

Na území Brazílie leží část Jezuitských redukcí, které byly tvořeny příslušníky indiánského kmene Guaraní. Celé redukce pak sahají z Brazílie do Argentiny a až do Paraguaye. Zbytky kostelů, které se nacházejí v Brazílii jsou oproti těm Argentinských a Paraguayským trochu slabším odvarem, ale za návštěvu určitě stojí. Ono kdyby vás tohle historické období zaujalo, tak není až takový problém navštívit všechny tři vyjmenované země. Třeba tato diskuze by mohla posloužit jako odrazový bod. Další informace (znovu pouze v pt) lze najít třeba na těchto stránkách.
Já jsem se byl podívat pouze na třech místech na brazilské straně. Vynechat jsem samozřejmě nemohl městečko São Miguel das Missões, kde jsou v Brazílii nejzachovalejší zbytky jezuitské misie. Dále pak misii São Joâo a město Santo Ângelo, kde na zbytcích misie již stojí moderní zástavba, ale kostel na náměstí postavili jako kopii původního jezuitského.
Jako výchozí bod jsem si zvolil Sao Miguel das Missoes, ale musím upozornit, že co se týče ubytování, tak to pro baťůžkáře není žádný med. Není tu camping a youth hostel stojí kolem R$50 na noc. Proto bych doporučil poptat se v informačním centru nebo zajít přímo do malé expozice indiánské kultury nacházející se pár set metrů za archeologickým nalezištěm, kde hodný majitel občas nechá baťůžkáře přespat. Vlastní ruiny v Sao Miguel určitě stojí za návštěvu, i když nic převratného nečekejte. Také se celkem oplatí počkat do noci, kdy probíhá Espetáculo de Som e Luz, kdy jsou ruiny nasvěcovány barevnými světly a k tomu se dozvíte příběh statečného indiánského náčelníka Sepé, který vedl indiány v boji proti spojeným španělsko-portugalským silám. Je mu přisuzován výrok: "Tato země již má svého pána", čímž poukazoval na to, že oblast odjakživa patřila indiánům.
Pokud má člověk čas, tak se může vyplatit si někde sehnat kolo či motorku a další místa v okolí si objezdit. Já jsem se byl podívat ještě ve zmíněném Sao Joao, kde z jezuitského kostela zbyly jen dvě obvodové zdi a na jeho území byl zřízen novodobý hřbitov, ale o všechny jezuitské památky (pokud mohu soudit) je v okolí velmi dobře postaráno, takže návštěva byla příjemná.
V Santo Angelo pak najdete pěkný nový kostel a muzeum, takže jeho návštěva také není k zahození.

Na pár pořízených fotek se můžete podívat v galerii Jezuitských Misií.

pondělí 1. srpna 2011

Rodeio crioulo v Novo Hamburgo

Už je to pár měsíců nazpět, ale v dubnu během oslav 84. narozenin Novo Hamburgo (tedy 84 let od osamostatnění města od São Leopolda), se konalo 10-té rodeio crioulo. To je akce, která se skládá z několika soutěží v gauchovských dovednostech.
Mezi ně patří například ródeo, kdy gauchové soutěží v chytání krav lasem (laço), krocení divokého koně (gineteada) a dalších dovednostech, které gaucho v pampě potřeboval. Součástí je také soutěž skupin tradičních tanců a také výukové a popularizační akce.
Takováto rodeia se konají snad v každém městě po celém Rio Grande do Sul. Obvykle se jejich četnost zvyšuje v září v době oslav revoluce Farroupilha. O této revoluci jsem se už několikrát zmiňoval i tady na blogu. Je to rozhodně jedno s témat, které je v Rio Grande do Sul živé a téma kterým se gauchové z jihu vymezují oproti zbytku Brazílie. Kdyby měl někdo čas a chuť zkusit nějakou knihu v Portugalštině, pak můžu doporučit výborný dobrodružný román Os Varões Assinalados od Tabajara Ruase, který celou válku Dos Farrapos (tedy revoluci Farroupilha) popisuje.

Snad všichni obyvatelé Rio Grande do Sul si na gauchovské tradici zakládají a ta je dodnes velmi živá. A myslím si, že i díky tomu má Rio Grande do Sul takovou osobitou duši. V každém městě najdete CTG (centro tradição gaúcho - centrum gauchovských tradic), což je budova a instituce, kde se scházejí lidé se zájmem o udržování tradic minulosti. Abych vysvětlil pro neznalé ono slovo gaucho - to byl honák, který se staral na pampě o stáda dobytka. V CTG se tak konají různé akce a oslavy, kdy je často povinné přijít v dobovém oblečení, učí se tam tradiční tance a vůbec se centrum snaží udržovat tuhle kulturu živou.

Ale zpět k rodeio crioulo - soutěž chytání krav do lasa, tak jak jsem ji mohl nahlédnout, vychází z toho, jak byl dobytek sháněn, pokud bylo třeba dovést stádo na porážku či odchytit nějaký divoký kus. Probíhá tak, že do ohrady je vypuštěna kráva, která se žene na druhou stranu ohrady. Za ní vyrazí honák na koni s lasem a snaží se jí polapit. Kráva má na druhé straně možnost uniknout východem, takže když se honákovi nezdaří, kráva v klidu odkráčí napást se trávy ven z ohrady.

Trochu multimediálně

Pro lepší představu se můžete podívat některé z těchto videí na youtube
Pár momentů jsem zachytil i na fotkách. Můžete se tak podívat, že návštěvníci tradicemi skutečně žili a ač nesoutěžili neopomněli se stylově obléct a když opomněli, tak budou v rukou třímat alespoň obligátní chimarrão. Soutěžení v chytání krav do lasa se týká také malých gauchů a pokud byste měli zájem, můžete si z místa odnést nějakou tu cuiu nebo pár gauchovských bot nebo stylový pásek.

Kdyby pak někoho zajímalo více o historii či zvycích Rio Grande do Sul, může navštívit památník (nebo alespoň jeho stránky) Rio Grande do Sul v Porto Alegre. Celá expozice památníku je věnována historii a kultuře Rio Grande do Sul a pro návštěvníka Porto Alegre se rozhodně vyplatí. Ovšem tedy většina textů je pouze v portugalštině.

    Dokumenty o Brazílii

    Tak nějak jsem se v Brazílii snažil zkouknout pár dokumentů, abych si udělal lepší představu o tom, čím vším Brazílie může být. V tomhle příspěvku bych je rád představil. Třeba vás některý zaujme.

    Dokumenty

    O povo brasileiro byl pro mě asi dokumentem nejlepším. Staví na díle Darcy Ribeira, což je brazilský antropolog, který napsal knihu stejného jména a zabývá se jednoduše Brazilci - odkud tihle lidi přišli a proč jsou takoví jací jsou. Celý dokument se skládá z 10 částí, každá v 25 minutách popisuje nějakou skupinu obyvatel nebo se zabývá nějakým brazilským historickým motivem. První díl mluví o indiánech, další o Portugalcích, další o černoších, pak následují lidé z caatingy (vyprahlé stepi na severo-východě Brazílie), venkova Minas Gerais a o indiánech v Amazonii.
    Pro shlédnutí určitě doporučuji osmý díl (na youtube díl 22.), který pojednává o jihu Brazílie a tak trochu o tom, kde se vzali gauchové.
    Pokud si chce někdo udělat představu o barvitosti místní společnosti a o tom, co si který národ s sebou přivezl a čím přispěl do místní kulturní změti, čas strávený sledováním tohohle dokumentu, rozhodně nebude ztracený. Popřípadě by si zájemce mohl jak vydatnější sousto přečíst přímo Ribeirovu knihu. Výhodou je i to, že dokument je nahraný nakouskovaný na youtube.

    Přestože článek má nadpis "o Brazílii", chtěl bych upozornit na dokument Nós Que Aqui Estamos, Por Vós Esperamos, který se netýká jen Brazílie, ale historie 20. století celého světa. Vytvořil ho brazilským režisér Marcelo Masagão a skládá se z dobových filmových a fotografických záznamů, podbarvených podmanivou hudbou a prokládaných citáty známých i neznámých osobností. Ono to právě o těch osobnostech - lidech - je. Film má podtitul "Malé události, velké osobnosti - velké události, malé osobnosti" a myslím, že film dobře vystihuje. V dokumentu se prolínají osudy různých lidí, kteří žili ve 20 století, třeba vynálezce žárovky a rolníka v Brazílii, který poznal elektrickou energii až v létech před 2. světovou válkou. Každý osud je však naznačen jen v několika málo obrázcích, po nichž film volně pokračuje další dějinnou událostí.
    Je to snímek podobný filmu Baraka a i když nemá její řemeslnou úroveň, rozhodně mu nechybí atmosféra. Lze ho zkouknout i na youtube.

    Dalším dokumentem, který není z Brazílie, ale v tomto případě se Brazílie trochu týká, je cyklus dokumentů Nazi Hunters (Caçadoresa de nazistas na América Latina) od National Geographics. Jedná se o šestidílný seriál, kde každý díl je věnován jedné z osobností nacismu, která utekla do Jižní Ameriky. Díly pak popisují životy nacistů po konci druhé světové války a snahy je dostihnout a dovést k soudu. Krom informací o osudu jednotlivých osob se ale také dozvíte trochu o tom, proč byly takové osoby v Jižní Americe přijímány a ukrývány. Cyklus najdete i na youtube.

    Hudební dokumenty

    Hudebních stylů je tu v Brazílii přehršel a tak jsem se podíval pro získání představy na pár dokumentů.

    Jako první bych chtěl připomenou zajímavý (a již zmiňovaný) dokument o Baile Funku - Favela on blast. Sice se v něm baile funk popisuje jako propracovaný hudební styl, což mi, asi proto že funk nemusím, příliš nesedí, ale pro "pochopení" o čem to je, je to dokument velmi, velmi zajímavý.

    Druhý dokument, který se mi velmi líbil co do obsahu (filmově to podle mě trochu pokulhává), je dokument Moro no Brasil (z roku 2002). Natočil ho finský dokumentarista Mika Kaurismäki a je přehledem stylů brazilského tance a hudby, především ze severu Brazílie (region Pernambuco).
    Nahlédnete do muziky indiánů, dozvíte se něco o forró (rytmická muzika a tanec, zmixovaný ze všeho možného, na severu podle všeho dost populární - youtube příklad). Poslechnete si frevo (mix muziky pochodu, klasického tance a capoeiry - příklad tance na youtube.
    Frevo mi přišlo velmi zajímavé. Je energické, tanečně velmi expresivní a neobejdete se u něj bez deštníku :).
    Dozvíte se, že existuje styl samba de coco (rytmus pochází z indiánské hudby a je mixovaný s černoškou hudbou, příklad youtube) a improvizační styl embolada (severo-brazilský rap :), ukázka na youtube).
    Autor se pak vypravuje i do Salvadoru, kde si poslechne rytmy candomblé (candomblé je náboženství přinesené černochy z Afriky, tanec je náboženským rituálem oslavující některé z božstev - orixás, youtube dokument v pt) a pak samozřejmě nemůže vynechat Rio de Janeiro a jeho sambu (naučte se tančit podle youtube) a funk (viz výše).

    Druhým dokumentem od stejného autora je Brasileirinho, což je dokument o brazilském hudebním stylu choró. Choró vzniklo ještě před sambou a bossa novou v Rio de Janeiro, jako směs evropské hudby salónních tanců a černošských rytmů.
    Nejsem schopen posoudit filmové kvality, ale protože se mi choró jako muzika líbí, tak se mi líbil i dokument. Můžete si v něm poslechnou rozhovory s jeho představiteli a poslechnout si něco z tohohle typu muziky.

    Další dokumentem je Mistério do Samba, který jak název napovídá je o sambě. V tomto případě se věnuje skladatelům a hráčům samby z Rio de Janeira, kteří pocházejí z jedné z nejstarších škol samby z Portely. Dokument se snaží představit starou gardu této školy a vrací se do 60. let minulého století. Poslechnete si hodně různých samba písní, ovšem dokument jako film mi přišel místy zmatený a to především ze začátku, kdy jsem jakožto úplný neznalec  jmen či jakýchko-li pojmů nevěděl o čem se mluví. Ale nakonec výsledek hodnotím palcem nahoru, protože jsem získal trochu představu o tom, co to vlastně samba je.

    Dokumentů o capoeiře je řada, takže dokument Mestre Bimba, a Capoeira Iluminada je jednou možností. Jak název napovídá dokument se věnuje mistrovi Bimba, který začal vyučovat styl capoeiry regional.

    Brazilské filmy

    O brazilské kinematografii, nebo méně vznešeně o nějakém brazilském filmu, jsem chtěl napsat už dříve, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Nakonec to tedy nebude žádné obšírné povídání, ale jen takový seznam tipů na filmy, které jsem viděl.

    Oblíbené téma favel

    Cidade de Deus - známý film pojednávající o favelách v Riu. Mě osobně se líbil a přišlo mi, že celkem dobře zobrazuje, jak favely vznikaly a jak fungují.
    Tropa de Elite I. a Tropa de Elite II.- policejní pohádka o tom, jak to chodí u speciálních brazilských jednotek BOPE operujicích ve favelách. První díl ukazuje, jaké jsou to ty speciální jednotky borci. Krom toho se film snaží také poukázat na zkorumpovanost policie a na obtížné podmínky života ve favele. I když ze všeho nejvíc je to prostě akčárna. Druhý díl se pak více věnuje korupci prorůstající do politiky na úrovni města. O obou filmech si můžete přečíst trochu víc u Verči.
    Cidade dos Homens - důvod, proč jsem se na něj díval, byl ten, že jméno asociuje Cidade de Deus. Jako neoficiální druhý díl už nemá ten náboj. Na druhou stranu zobrazuje život ve favele v této době. Hlavními hrdiny je dvojice kluků, kterým právě bylo 18 a hlavní dějovou linkou je pak zjišťování pravdy o jejich minulosti (co byl čí otec), což se propojuje s právě probíhající válkou dvou gangů, která ve favele probíhá.

    Něco z brazilského severu

    O Auto da Compadecida - komedie z roku 2000, kterou jsme tak trochu přirovnali k Limonádovému Joeovi, který je líznutý Monty Pythonama. Hodně lidí mi tu říkalo, že to je jejich oblíbený brazilský film. Osobně mně chvíli trvalo, než jsem přijal a pochopil styl filmu, ale následně jsem se u něj dobře bavil.

    Něco z brazilského jihu

    Na film, jako takový, s gauchovskou tématikou jsem tu nenarazil, ale byly by tu alespoň 2 seriály.
    O tempo e o vento - televizní miniseriál z roku 1985 a současně adaptace knihy Erico Verissima o tom, jak plynul čas v generacích jedné rodiny. Děj jde od roku 1750, kdy byly zničeny jezuitské kolonie až po rok 1889, kdy byla vyhlášena republika. Seriál má sice již své stáří, což je vidět na tom, v jakém rytmu je točen a žádných velkých akčních ani dynamických scén se nedočkáte, ale má svou poetiku a příběh si na nic nehraje.
    A casa das sete muhleres - televizní seriál z celkem nedávné doby (2003) o povstání Farroupilha. To je téma, které je tady v Rio Grande do Sul stále dosti živé a je to jedna z věcí na kterou jsou zdejší obyvatelé velmi hrdí - tedy na to, že se chtěli odtrhnout od Brazílie a založit si samostatnou republiku.
    Pro mě byl ale seriál zklamáním, protože se jedná v podstatě o telenovelu. Soud ale nechám na někom jiném, protože jsem viděl jen půlku prvního dílu. Nicméně hodně lidí tady říkalo, že to je nejlepší seriál natočený na jihu.

    Quatrilho - od téma gauchú k imigrantům z Itálie. Celkem pěkný film natočený v historických kulisách poloviny 19. století a vypráví příběh 2 manželských párů, které si koupí pozemek, aby tam společně hospodařili a pak se to nějak zamotá. Děj není strhující, ale film pěkně vykresluje to, jak se na jihu Brazílie přistěhovalcům žilo a co všechno život obnášel.

    Ze zvědavosti o spiritismu

    Protože se spiritismem jako "náboženským" směrem, jsem se tu setkal poprvé a zdá se, že je tu celkem populární, chtěl jsem ho aspoň trochu poznat. Proto tyhle dva filmy.
    Cicho Xavier - hraný životopisný dokument o člověku, který spiritualismus v Brazílii zpopularizoval. Začíná tím, jaké měl jako chlapec problémy v rodině a s církví, když viděl duchy (nebo tedy byl ve spojení se spirituálním světem) a končí to jeho vystoupení v televizi, když už je uznávanou duchovní autoritou.
    Nosso Lar - film z minulého roku, který byl natočen podle knihy Chico Xaviera, která popisuje život jeho duchovního učitele - duše, se kterou byl Chico Xavier ve spojení. Film měl celkem slušný rozpočet, takže se dočkáte pár vizuálních efektů a člověk se tak zběžně dozví, v čem tkví filozofie spiritualismu.

    No a dál?

    Central do Brasil - film z roku 1998 s velmi dobrými kritikami a nominací na Oscara, mě ale až tak nezaujal. Je sice dobře udělán a člověka baví ho sledovat, ale po jeho konci pro mě nějak nezůstalo nic, nad čím bych mohl přemýšlet. Nicméně je to pěkný film, který stojí za zkouknutí. Příběh se točí kolem malého chlapce, který ztratí matku a trochu nedobrovolně se ho ujme učitelka Dora, která dělá na nádraží v São Paulu přepisovatelku dopisů pro lidi, kteří neumí psát.
    Bye, Bye, Brazil - pokud nepočítám dokumenty, tak film, který z těch, které jsem viděl, zaujal snad nejvíc. Je už tedy pěkně starý - z roku 1979 - a popisuje putování potulného cirkusu po vesničkách na severu Brazílie v 60. letech. Živnost členů cirkusu začíná znesnadňovat televize, která proniká i do těch nejzapadlejších koutů a lidé již nejeví o pouťová představení zájem. Proto se společnost vydává přes město Altamira po transamazonské dálnici do centra Amazonského pralesa.
    Quilombo - vyhledáno a zhlédnuto spíše kvůli zájmu o rozšíření znalostí než při honbě za filmovým zážitkem. Quilombo byla osada černochů, bývalých otroků, kteří utekli z plantáží a založili si vlastní stát uprostřed džungle, kde si vládli sami po "komunistickém" způsobu. Film není až tak geniální, ale je celkem zábavný.
    Bruna Surfistinha - na tenhle film jsem se podíval, protože se o něm tady docela dost mluvilo. Je to příběh holky, která utekla z domu, stala se prostitutkou a začala psát o sobě blog (například známkovala svoje klienty, podle toho co předvedli). O této části svého života pak také napsala knihu, která byla předlohou filmu. Děj filmu byl tak nějak nemasný neslaný.

    Protože brazilské filmy není jednoduché sehnat ani v Brazílii, tak pokud by se někdo chtěl ponořit do jejich sledování, tak se mu bude hodit odkaz na web http://rsfilmesbrasileiros.blogspot.com.

    středa 25. května 2011

    Brazilská hudba podruhé

    V jednom z minulých postů jsem zkusil nakousnout téma stylů brazilské hudby. Tady v tomto článečku, bych se k tomu chtěl vrátit a nakousnout ještě nějaké další anebo se vrátit k již zmíněný. Přeci jenom převážnou dobu jsem tady na jihu, tak to nejde než nezačít odtud.

    Bem Gaucho

    Na jihu žijí gauchové a toho si tady všimnete skoro na každém kroku. Což platí i o Novo Hamburgo, kde má většina obyvatel nějaké německé předky, kteří přijeli někdy v polovině 19 století a pracovali spíše na poli či případně zpracovávali produkty z již zabité krávy. Například kůži skotu na boty, což se tu v regionu udrželo jako průmysl dodnes.
    Každopádně co jsem chtěl říct na začátku je, že i tady potkáte často někoho s gauchovským klouboukem, od nejmladších až po nejstarší tu každý pije chimarrão a čas od času vidíte, jak má někdo vysoké kožené boty a za opaskem gauchovskou dýku a zrovna kupuje toaletní papír v supermarketu. Proto není divu, že je tu oblíbená také tradiční muzika, kde interpreti hrají především na kytaru a akordeon a zpívají při tom balady o tom, jak je fajn jet pampou na koni nebo sedět u ohně pít chimarrão a jíst churrasco.

    Tady uvedu ještě pár "známých" interpretů. O nejlepším hráči na harmoniku Renato Borghetti jsem se už zmiňoval.
    Dalším je Jaime Caetano Braun. Nebo spíše byl. Byl to básník a pajador Rio Grande do Sul. Pajador je něco jako vypravěč, který zpívá svou improvizovanou poezii. Můžete si poslechnout na youtube jednu (nebo více) z jeho básní.

    Druhým byl zpěvák a skladatel Teixeirinha. Ten hrál se zpěvačkou Mary Terezinhou. Datuje se od něj termín musica gaúcha popular (alespoň podle wikipedie) a stal se ikonou tohoto stylu. Hitem se stala třeba jeho píseň Coração de Luto nebo můžete zkusit jinou, s velmi dynamickým klipem :)


    Od té typické muziky, která je sice zajímavá, ale až tak mě neoslovuje, přeskočím k pro mě muzice zajímavější.
    K bytí gauchem také patří melancholie pampy, kterou pro mě zastupuje  ( z toho, co jsem tu mohl poznat) zpěvák Vitor Ramir z Pelotas. Dá říct, že je to písničkář Rio Grande do Sul. Ve svých textech má témata, jako je chimarrão nebo stesk po Porto Alegre (kam se dle textu písně nemá už nikdy vrátit). Je kámoš s Jorgem Drexlerem a občas s ním i vystupuje. Občas jezdí také do Evropy a již vystupoval i v Praze.

    Různorodý mix

    Choró - o tomto stylu jsem se tu už zmiňoval, ale nedá mi to ještě ho tu nepřipomenout. Choro je tedy styl, který vzniknul v 19. století v Rio de Janeiro ještě před sambou a bossa novou. Lidově je nazýván chorinho, což znamená něco jako malý pláč (omluvte nepřílišnou kreativitu překladatele). Je hráno většinou na kytaru (malou a normální), dechový nástroj (flétna, klarinet) a tamburínu. Může být jen instrumentální, ale může být také doprovázeno zpěvem, kdy náměty textu jsou myslím zřejmé z názvu stylu. Můžete zkusit ukázku instrumentální skladby Vê se gostas (Uvidíš, jestli budeš mít ráda...) na youtube. Anebo skladbu od Jacoba do Bandolima, což byl jeden z nejznámějších představitelů choró.

    Druhým příspěvkem do mixu je skupina Uakti. Ta se skládá ze 4 členů a jednoho inženýra, který jí navrhuje nástroje, převážně bubnovací. K jejich výrobě využívá různé plastové trubky, kola, tekoucí vodu a podobně. Ovšem všechny tyto nástroje jsou vymýšleny se znalostí hudební teorie, takže každý z nich má přesný rozsah tónů, které je možná na něj zahrát. Čtveřice pak nejenže skládá svoje skladby, ale také přebírá některé skladby od starých skladatelů a předělává si aranžmá. Krom perkusí z různých trubek pak občas používají příčnou flétnu a klávesy. Jestli máte rádi hudbu stylu world music (asi lepší přirovnání mě nenapadne), tak by se vám tahle skupina mohla líbit.

    Jako poslední jsem si nechal tip na skladatele, hudebníka a také spisovatele Chico Buarque, který hraje především sambu a bossa novu. Během vojenské diktatury kritizoval vládu a byl proto vyhoštěn ze země. Po převratu se vrátil do Brazílie, kde se hodně angažoval v začátcích demokratického uspořádání.  Píseň Cálice, z období protirežijních písní a pak něco z pozdějšího obodbí - píseň Paratodos.

    pondělí 23. května 2011

    Češky v brazilské reality show 2

    Tak to nakonec byla virální kampaň a ještě k tomu docela vtipná.
    Celá "reality show" probíhala na Panico TV, což je nedělní večerní blok humorných spotů, a vlastní reality show se skládala z desetiminutových vstupů, kdy byly představovány různé části Brazílie a reakce Michely a Dominiky na ně. Nakonec se ale ukázalo, že ani jedna z nich není Češka (teda pravděpodobně) - jedna by měla být Slovenka a druhá Britka a že televize Panico o tom neměla tušení a že je vzala natáčet svou reality show v domnění, že z toho prostě vznikne pár vtipných momentů. Ovšem tyhle dvě byly najaté společností CBBP, aby rozjely virální kampaň (což ze začátku dělali přes svůj blog a twitter) a aby se následně lépe chytly reklamy na nové pivo Proibida. Mimochodem ono pivo má slogan Dej bůh štěstí, aby tak odkázalo na svoji spojitost s Českou Republikou, tedy kolébkou piva plzeňského tipu.
    No a díky reality show se tu staly obě "Češky" docela populární, takže reklama na nové pivo bude mít jistě docela dobrý dopad. A aby to bylo ještě trochu absurdnější, tak televize Panico TV má výhradní smlouvu s výrobcem piva Skol, k tomu, že se v jejích pořadech se bude propagovat pouze pivo Skol. A asi nejen televize se cítí podvedena.

    A ještě trochu bláznivější závěr - podívejte se, jaký sport je podle všeho dneska v Čechách populární, nicméně hráčky nemají příliš dobrou českou výslovnost :)

    Každopádně jestli si společnost CBBP najala nějakého českého sládka, tak jen dobře :)

    No a pak si můžete přečíst v souvislosti s tím článek Fabiana Golga (česky), co to znamená "banho tcheco" (zajímavá souvislost s panem prezidentem Kubitschekem).

    sobota 21. května 2011

    Internetové střípky VII.

    Verčin blog

    Verča začala postupně dávat na web fotky a texty z deníku z naší krátké cesty po Brazílii. První příspěvkem byl Salvador de Bahia a druhý pak o výletu do městečka Cachoeira.

    A co tak jinak

    Když jsem šel onehdá do práce nemohl jsem se nepousmát nad stylem, jakým se tady spravují chodníky. Podobné opravy jsem napočítal cestou ještě dvě. V souvislosti s tím ke mě přicestovalo video na youtube, které popisuje stav silnic v Porto Alegre a ukazuje, jak se dají výhodně využít pro hraní golfu.

    Na téma favely

    Celkem zajímavé články byly nedávno odkazované na blogu Tygr ve favele, kde se mluví o současném bourání favel (nebo chudších čtvrtí) v Riu v souvislosti s přípravami na mistrovství světa a na olympiádu. Články jsou oba v angličtině a týkají se případu, kdy město násilně vystěhovává obyvatel domů a těm kdo neodejdou zboří střechu nad hlavou.

    Jinde na webu

    Už dlouho jsem tu (mám ten pocit) nedávat nějaký odkaz na pořad Českého rozhlasu. Tak tentokrát to napravím. Prvním je odkaz na díl Casablanky (mp3), kde se mluví o cestě po Jižní Americe (Argentina, Bolívie, Peru, Ekvádor). Celkem fajn cestovatelské povídání o tom, co se dá v daných zemích vidět.
    Druhým je pak odkaz na díl pořadu Sedmý světadíl (mp3), kde mě zaujal příspěvek, který pojednává o důvodech ekonomické krize v Portugalsku. To především proto, že popisuje vlastnosti Portugalců a historické souvislosti.

    No a pak odkaz na web Latinská Amerika Dnes, na který jsem nedávno narazil, který je tvořen jen jedním člověkem, ale klade si za cíl přinášet informace a upozorňovat na události související s Latinskou Amerikou. Web je v provozu už rok a půl a zdá se celkem aktualizován.

    A pak tu mám jeden odkaz, kde text je portugalsky, což by mohlo odradit, ale přijde mi zajímavý. Jmenuje se "Como se achar velho em apenas 1 clique" (jak jedním klikem zjistit, že jsem už starý) a v odkazovaném článku najdete osobnosti či trendy, které byly v Brazílii populární (cca) před 20 lety. Ne že bych se v tom orientoval, ale to byl hlavní důvod, proč mi to přišlo zajímavé, podívat se pod pokličku tomu, co tu znají všichni lidé. Myslím tím něco takového, jako když se u nás řekne jméno Helena Vondráčková, tak každý ví, o koho jde.

    Video archiv ČT

    Také jsem zabrowsil na web české televize a našel v archivu pořadu Objektiv pár reportáží o Brazílii. Vždy se jedná o 5 minutový vstup, který ukáže a v rychlosti popíše dané téma.

    A na závěr reklamní video nějaké cestovní kanceláře pořádající zájezdy do Brazílie, ale s pěknými fotkami a s bossa-nova písní Garota de Ipanema od Carlose Jobima.

    Jak to jde

    Tak se mi to už chýlí.
    Ona tu přišla zima a tak by to chtělo se přesunout do teplých severních krajů české kotliny. Už se taky těším na pivo, které nebude namražené a nebude se podávat v místnosti, kde se teplota pohybuje kolem 12 stupňů a ještě tam profukuje. Shrnul bych to portugalsky jako (za přesnost neručím) "sinto saudades do meu país".

    Každopádně v tomhle měsíci jsem podniknul dvě malé výpravy. Jednu dále do země Gauchú, druhou do země Germánů. Protože Verča už je dávno v zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, budete se muset spokojit místo čtivých esejů s pár fakty a fotkami.

    Pelotas

    Na víkendový výlet do Pelotas jsem vyrazil díky pozvání páru, který jsem potkal o Velikonocích v Cambará do Sul. Celé to tedy bylo velmi příjemné a s veškerým servisem od vyzvednutí na nádraží, střechu nad hlavou až po spoustu masa na churrascu.
    Pelotas je město s 300 tisíci obyvateli na jihu Rio Grande do Sul, skoro co už by kamenem dohodil do Uruguaye. Pravda samotné město až tolik krás nenabízí, i když na procházku je fajn. Najdete tam pěkné náměstí s parkem uprostřed a s historickými budovami z konce 19. století po okrajích. A pak místními navštěvovanou pláž Laranjal, kde je prý fajn si posedět a dát si chimarrão.
    Celé město leží v pampě, takže je v každém směru rovinaté a daří se tu cyklistice. Taky tu na vás podle mého více dýchne ta atmosféra pampy a Gauchú, než v Novo Hamburgu kde polovina lidí umí německy.
    Fotek jsem moc neudělal, ale můžete se podívat na galerii.
    Co bylo rozhodně zajímavé, bylo setkání se dvěma druhy muziky. Prvním byl koncert pop-jazzové (to uvádějí na svých stránkách) kapely Pimenta Buena, o tom co tak hrají si můžete udělat představu na youtube. Myslím, že tam můžete slyšet tu gaúchovskou nostalgii.
    Druhým setkáním pak byla návštěva baru, kde se hrálo choro. To je hudební styl, který mi připomíná portugalské fado, ale je rytmičtější (to by asi ani nebyla Brazílie, kdyby nebyl). Choro je od slova chorar - plakat, hraje se na cavaquinho (malou kytaru), kytaru a nějaký dechový nástroj (klarinet, flétna) a přidává se tamburína nebo nějaká podobná perkuse. Pro představu odkaz na youtube. Je to fajn muzika k poslechu i k tanci.

    Trilha - Nova Petropolis

    Jako poslední výlet s oblíbenou turistickou skupinou Trilheros do Sul vyšel jednodenní výšlap na kopec Malakof (či tak podobně). Byl to takový masňácký výšlap, kde zpestřením bylo pouze klouzající bláto na cestě k vrcholu a výborný nášup pinhão (semen z araukárie, které se tu v zimním období hojně konzumují, často podpořené ještě svařákem) a cuca (což je drobenkový koláč na různé obměny náplně).
    V galerii naleznete pár fotek.
    Jinak Nova Petropolis je jedno z měst, které se nachází v Serra Gaucha a většinu jeho obyvatel tvoří němečtí přistěhovalci. Na nějakého černocha  narazíte velmi stěží, zato blondýnek je plné město.

    sobota 30. dubna 2011

    Kaňony v Serra Gaucha

    O Velikonocích jsem se konečně vypravil za kaňony k městečku Cambará do Sul, které leží sice v Rio Grande do Sul, ale do Santa Catariny je to už jen co by kamenem dohodil. Poblíž tohohle městečka jsou dva národní parky, jejichž hlavní atrakcí je návštěva (či pohled) kaňonů. Jmenovitě je to kaňon Itaimbezinho v parku Aparados da Serra a kaňon Fortaleza v parku Serra Geral. Oba dva kaňony jsou součástí dlouhého pásu za sebou následujících kaňonů (viz mapa na google maps) se táhnoucích kaňonů, které (podle všeho) vznikly po vylití lávy z nějaké pradávné sopky někdy před 130 milióny lety a po následném oddělení kontinentů od sebe, tu zůstaly vysoké kamenné stěny, a tvorbě kaňonů pak napomohla eroze a voda. Tuto teorii jejich vzniku podporuje například to, že v Africe nacházejí stejné šutry, jako tady.

    Serra Geral

    V parku Serra Geral se nachází kaňon Fortaleza. Tento park je vzdálen 23 km od Cambará do Sul po kamenité "polní" cestě. Ty jsou ale v okolí Cambará jaksi obvykle normální ať jedete kamkoli. Pro baťůžkáře může být trochu problém, že autobusy k parku nejezdí a taxi je pěkně drahé (cca 700 Kč za cestu tam a zpět). Ovšem většina lidí sem přijíždí se svých autem, takže není až tak velký problém požádat někoho o svezení. Případně je poznávání okolí jako dělané pro jízdu na kole.
    Park a vlastně celé okolí Cambará je tvořeno velkými travnatými pastvinami, kde se tu a tam vyskytuje lesík v němž při pohledu z dáli převažují araukárie, ovšem, když se člověk dostane dovnitř, tak najde řadu různých rostlin obvyklých pro mata atlantica, jako jsou po stromech "lezoucí" mechy a všudypřítomné ostny na kdejakém kmenu či větvi. Na travnatých pastvinách potkáte krávy, obvyklé to zvíře gauchovských pamp. Krávy byly prý do Brazílie přivezeny jezuity a po zničení jezuitských misií se o ně nikdo zvláště nestaral, takže se z nich stal (polo)divoký skot. Dnes tu již žádnou takovou asi nenajdete, nicméně jich po okolí pobíhá dost a zdejší krávy se vyznačují velkými rohy. Nebyl by to ale člověk, aby to krajiny trochu nezasáhl a tak se tu v hojné míře začaly vysazovat monokultury borovice, kterým se tu dobře daří a jejich dřevo je používáno pro získávání ceulózy a pro výrobu dřevotřísky, například v závodech v Bento Goncalves. Ovšem borovice začaly znamenat ekologický problém, protože likvidují původní porosty araukárií. Araukárie potřebuje prostor pro růst, potřebuje stín a vlhko, ale také prostor ve chvíli kdy vyroste, aby mohla prorazit koruny stromů a dostat se za sluncem. Tohle všechno jí původní porost dával, ovšem borovice ji zadusí už v počátku anebo jí nedá místo, aby se dostala ke sluníčku. Potom je již zakázáno vysazovat borovice alespoň v blízkosti parků, ovšem tento zákaz není nijak příliš vymáhán a penalizován.
    Travnaté pláně pak znenadání končí a následuje strmá skalní stěna, která se propadá do hloubky více než 600 metrů. V regionu je více než 60 kaňonů, ale do parku patří jen kaňon Fortaleza, který má na délku téměř 7 kilometrů a pohled ze shora dolů je skutečně dosti ohromující. Z jedné strany se tak můžete dívat na zalesněné dno kaňonu a protékající řeku a na stranu druhou, při dobré viditelnosti, zahlédnete moře a také asi město Torres. V parku jsou "značené" 2 turistické trasy, obě dohromady v délce asi 5 km (pokud přijíždíte autem).

    Aparados da Serra

    Je druhým národním parkem v oblasti, vzdálen 18 km od Cambará do Sul na opačnou stranu než park Serra Geral. Dostanete se k němu po "silnici" vedoucí z Cambará do Sul k městečku Praia Grande. Jeho hlavní atrakcí je kaňon Itaimbezinho, což je kaňon s nejvyššími výškou. Jméno pochází z indiánské řeči Tupi-Guarani a znamená "ostrý kámen". V nejvyšším místě je to ode dna k vrcholu skalní stěny 720 metrů. Turisticky jsou v parku možné 3 cesty a to 2 po vršku a jedna řekou po jeho dně z města Praia Grande. Ovšem tato cesta je povolená pouze s průvodcem. Tedy jako skoro jakýkoli pohyb kaňony. Ale i tady platí, že co oči nevidí...
    V parcích se nesmí kempovat a na dodržování zákazu a vybírání pokut dohlížení místní průvodci, kteří to dělají "rádi" (pokud tedy odhlédnu od důvodu ochrany přírody a budu trochu jízlivý), protože tak nepřichází o "zisk" od zákazníků, kteří si nepronajmou jejich služby. Ovšem parky nejsou nijak zvlášť velké, takže se dá na jejich hranice dojít (případně dojet) a za jejich hranicemi v Brazílii nikdo kempování nezakazuje.
    O výletu - treku - Rio de Boi po dně kaňonu Itaimbezinho jsme už psali, podívat se na kaňon z vrchu je ovšem také fajn zážitek, obzvláště když neprší.

    Okolí a další aktivity.

    Cambará do Sul má ve svém okolí ale nejen ony 2 největší atrakce, kterými jsou národní parky, ale můžete se také podívat k několika pěkným vodopádům (jak jinak) a říčním kaskádám v okolí. Všechny jsou vzdáleny kolem 15 km od městečka po polňačkách, takže to chce znovu nějaký dopravní prostředek. Já jsem se dostal ke dvoum vodopádům a to k Leajo de Margarida a Cascata dos Venancios a obě dvě místa jsou příjemná a vyplatí se udělat si fotku.
    Z Praia Grande lze zase vyrazit nejen na trek kaňonem Itaimbezinho, ale lze jít také do dalších kaňonů v okolí, ovšem vždy je třeba průvodce a člověk by se tak měl informovat v informačním centru. Anebo jít prostě na "černo".
    V obou městech je také hromada turistických kanceláří, které vám nabídnou všechny možné venkovní aktivity jako rafting, slaňování, lanové centrum apod. Ovšem ceny nikterak příznivé nejsou.

    Pár mých fotek můžete najít v téhle galerii.

    Odkazy

    Stránky města Cambará do Sul jsou velmi pěkné a najdete na nich vše co je pro plán cesty třeba - popis cesty, ubytování, ceny, otvírací doby parků. Mapku, jak vypadá okolí Cambará do Sum můžete najít tady. Pokud jde o popis treků (a to i ne pouze těch "oficiálních") jsou pěkné tyto dvě stránky. Můžete také kouknout na pěkné fotky z okolí. Popis treků je také na fóru Mochileiros, na které jsem už dával odkaz.

    úterý 26. dubna 2011

    Velikonoce z rychlíku

    Krom toho, že by Velikonoce měly být důležité z křesťanského hlediska, se tu o nich dá říci asi jen to, že jsou svátkem čokolády. Alespoň tady na jihu. A tedy také další příležitostí, jak vydělat. Supermarkety už skoro měsíc předem vypadají podobně jako na obrázku vedle, kdy jsou v nich nainstalovány speciální velikonoční tunely, kde z vrchu visí velká čokoládová vejce, která můžete koupit svým blízkým.

    Státním svátkem, kdy se nejde do práce, není Velikonoční pondělí jako v Čechách, ale Velký pátek. Lidé si ale přejí šťastné Velikonoce (Feliz Páscoa) v neděli. Dospělí si mezi sebou vyměňují čokoládu a čokoládová vajíčka. Je zvykem, že dáváte čokoládu každému členu rodiny a a také můžete očekávat, že od každého čokoládu dostanete. Pokud už dostanete čokoládové vajíčko, tak to není žádné malé vajíčko, jaké se u nás dostává na koledě, ale pořádné velké vejce. Všichni pak shodně tvrdí, že Velikonoce jsou fajn, protože pak máte čokoládu na další 3 měsíce dopředu.

    Dětem se ale čokoláda dává trochu dobrodružněji, a tak protože čokoládová vajíčka nosí (ve skutečnosti) velikonoční zajíc, tak mu děti musí v sobotu večer připravit pelíšek a když ráno v neděli vstanou, tak v něm mohou očekávat čokoládovou nadílku. Někdy je zajíc ale fikanější a čokoládu nenechá v připraveném pelechu, ale jen se po pokoji proběhne a čokoládu odnese někam ven. Ovšem zůstanou po něm stopy a děti pak vyráží čokoládu hledat.

    A co velikonoční zvyky

    Barvení vajíček je tu známé, ale s nikým v mém věku, který by vajíčka barvil, jsem se nesetkal. Prý to dělali tak jejich babičky. Je tu zvykem barvit vajíčka vyfouknuté a do takto nabarveného vajíčka se pak nasypou arašídy máčené v čokoládě nebo obalené v cukru. Takové vajíčko pak může být také předmětem velikonoční výměny. Dneska se ale i tohle zjednodušuje, takže spíše než že by se vajíčka vyfukovala a malovala, tak se koupí barevná plastová s již přednaplňeným obsahem sladkých oříšků.
    Na Velikonoce je také obvyklé konzumovat nějaký upečený koláč, ale nevysledoval jsem, že by se jednalo o nějaký typický, jako by se u nás dalo říci o beránkovi. Často je ale přelitý čokoládou.
    V době Velikonoc tu také kvete marcela, což je kytička (léčivá bylinka) s nevelkými nažloutlými květy. Věří se, že pokud je natrhána před svítání na Velký Pátek, pak má čaj z ní velkou léčivou moc.

    Toho, že jsou Velikonoce svátkem čokolády, se využívá také k organizování slavností v Gramadu, Canele a v Petrópolis, kdy především Gramado je tu na jihu považováno za město čokolády. Ve městech tak lze očekávat velké trhy a nějaké ta pódia s muzikou. A třeba v Cambará do Sul mají zase slavnosti medu a v Bentu Goncalves si zas můžete dopřát vína.

    neděle 24. dubna 2011

    Brazilská strašidla

    O legendě Negrinho do Pastoreio, za jejíž původ je označován jih Brazílie a Rio jsem tu už psal. Ale kromě černouška, který vám najde ztracené věci tu mají další zajímavé mýtické postavy (a to i přesto, že již nepatří jihu). Některé z nich se v tomto příspěvku pokusím přiblížit.

    Saci-Pererê
    Patří mezi nejznámější "pohádkové" postavy Brazílie. Dokonce má svůj svátek, který je určen na 31. října (svátek byl prý vytvořen za účelem snížit vliv amerického halloweenu). Původ má v indiánských legendách z jihu, ale legenda byla transformována černošským obyvatelstvem a Saci dostal atributy, které jsou typické pro černochy. Je popisován jako černošský chlapec, který má jen jednu nohu, pohybuje se ale ve větrném víru, je zobrazován s červenou čapkou a s dýmkou v puse. O nohu prý přišel v nějaké capoeirové potyčce a náplní jeho času v současnosti je potulovat se po lese a navštěvovat příbytky lidí. Tam kde se objeví si z lidí dělá legraci. Schválně je leká, schovává věci, strašidelně šramotí. Díky němu se vám připálí feijoada, splaší se domácí zvířata a tak. Nic z toho ale Saci nedělá proto, že by chtěl někomu ublížit.
    Pokud by ho chtěl člověk polapit, tak po něm musí hodit cedník (nebo síto), potom co ho zasáhne, tak mu strhnout z hlavy čapku a zavřít ho do láhve. Jedině tak vás bude poslouchat.
    Krom toho je ale také považován za něco jako ducha lesa, který zná veškeré stromy, rostliny a byliny, které se v lese nacházejí a také ví, k jakému účelu se která bylina hodí. Pokud se někdo vydá do lesa za účelem sbírání bylinek, měl by Saciho požádat o svolení, jinak se v lese ztratí a již ho více nenajdou.
    A jako poznámku si neodpustím, že je maskotem Internacionalu (Porto Alegre). Grêmio má za maskota mušketýra.

    Mula-Sem-Cabeça (Bezhlavá mula)
    Původ této legendy leží někde v zemědělských oblastech vnitrozemské Brazílie. Mula má místo hlavy plameny ohně, které ji šlehají z krku. Obvykle má hnědou či černou barvu a má podkovy ze stříbra či oceli.
    Mula je ve skutečnosti dívkou, která se v ní promění, pokud se provdá nebo si začne namlouvat kněze. Namluvit si duchovního a svést ho z cesty je totiž velký hřích.
    Zkrotit ji lze jedině tak, že jí někdo nasadí železnou ohlávku. Pak se místo muly objeví znovu dívka, která již lituje svého hříchu.
    Existuje i druhá verze příběhu, která vypráví, že bylo jednou jedno království, kde žil král a královna. Královna po nocích tajemně odcházela pryč z hradu. Jednou se král rozhodl ji sledovat. Došel až na hřbitov, kde ji uviděl, jak požírá mrtvolou dítěte. Královna zaslechla šramot, otočila se a viděla, že její tajemství bylo prozrazeno. Vydala strašlivý skřek a proměnila se v bezhlavou mulu a zmizela do lesa a už jí nikdo nikdy víc nespatřil.

    Curupira
    Legenda o curupiře pochází z brazilského venkova. Jedná se o mladého chlapce, jehož domovem je les (mata). Má malou postavu, rudé vlasy a nohy obrácené nazad.
    Jeho úkolem je ochraňovat les, stromy, rostliny. Má spadeno především na lovce, dřevorubce a každého, kdo chce les ničit. Aby takové lidi vyděsil nahlas haleká a silně píská. Také je schopný lidi mást iluzemi, které vytváří. Je velmi těžké ho najít a chytit, protože lovce mate svými nohami otočenými nazad, takže lovec nikdy netuší, kterým směrem se vydal. Krom toho umí běhat tak, že žádný člověk ho nemá šanci dohonit.
    Odpočívá ve stínu mangovníku. A legenda praví, že si někdy vybírá děti, které s sebou vezme do lesa a učí je jeho tajemstvím. Po sedmi letech je pak vrací rodičům.
    Občas si dělá jen tak z plezíru legraci z těch, kteří vstoupí do lesa. Iluzemi je zmate tak, že ztratí cestu. On jde opatrně za nimi, smějíc se jim za zády. Pokud se vám to stane, máte jedinou možnost, jak se z bludného kruhu dostat. Je třeba vzít kousek liány a zamotat ji. Je potřeba ji ale zamotat řádně, aby bylo obtížné najít, kde je konec a rozmotat ji. Liánu pak hodíte někam do lesa a zvoláte "chci tě vidět, jak ji rozmotáš". Curupira pak nemůže odolat a šmodrchanec vezme a začne ho rozmotávat. A vy pak máte šanci najít cestu ven z lesa.

    Mapinguari
    Je příšera, která žije v Amazonském pralese. Je celá pokryta červenou srstí, ale kůži má podobnou jako krokodýl. Má humanoidní postavu a kolem 2 metrů výšky. Vypadá trochu jako přerostlá opice. Má pouze jedno oko a její ústa jsou tak velká, že nekončí u brady, ale až na břiše. Příšerně smrdí (jako tchoř) a má dlouhé ruce, kterými jednoduše drapne vše, co se kolem ochomítne. Na své oběti útočí převážně za dne, ale někdy se zase tvrdí, že pouze ve dnech, kdy slaví nějaký náboženský svátek. Prý když někoho chytne, začne ho požírat a to od hlavy.
    Jeho přítomnost v lese lze jednoduše vysledovat tak, že jsou v něm vydusané cesty podrostem a zlámané větve, protože všude kudy tato příšera projde, poničí les.
    Boitatá
    Boitatá je ohnivý had, který chrání les a zvířata v něm a zahubí každého, kdo se pokusí ničit přírodní bohatství. Předpokládá se, že legenda má indiánský původ, protože už v polovině 16. století o tomto tvoru referoval ve svém dopisu jezuita přiševší do Brazílie.
    Říká se, že Boitatá se umí proměnit v ohořelý kmen, aby nebyla nápadná. Trestá zvláště všechny, kteří by se snažili les pálit. Kdo se s ním totiž setká tváří v tvář, tak zešílí nebo přímo zemře na místě strachy. Jedinou obranou, pokud byste se s ním setkali, je zastavit se, pevně zavřít oči a nedýchat.

    Cuca
    Známá postava, hlavně díky svému účinkování v pořadech pro děti. Je to ježibaba s tváří krokodýla, dlouhými žlutými rozcuchanými vlasy a která odnáší neposlušné děti.
    Tvrdí se, že tato postava má původ v pohádkách z Portugalska a Španělska, kde se ale nazývá Coca a je to postava draka, který byl usmrcen svatým Jiřím.
    Boto (Delfín)
    Nebo také Boto Cor-de-Rosa. V překladu znamená růžový delfín. Tato legenda vznikla nejspíše v Amazonii a tvrdí, že delfín je ve skutečnosti silný, sličný mladík, který přichází na zábavy a bály ve vesnicích kolem řeky a okouzluje tam dívky a ženy. Potom ji (většinou tu nejkrásnější) odvede na břeh řeky, kde se s ní pomiluje a dívka otěhotní. On se s rozbřeskem ponoří do řeky, promění se v delfína a zmizí po proudu neznámo kam.
    V některých verzích příběhu se Boto není schopen proměnit v mladíka úplně a zůstává mu částečně delfíní podoba a proto používá na tancovačkách velký kloubouk, aby zakryl, že ve skutečnosti není člověkem. Obyvatelé žijící u řek věří, že pokud sní maso růžového delfína, tak se buď zblázní anebo se stanou neplodnými. To je také prý jeden z důvodů, proč je růžových delfínů v řekách Amazonie stále ještě dost.
    Loibisomem
    nebo také vlkodlak. Tohle stvoření známe i od nás. Člověk, který byl při úplňkové noci napaden vlkem, ale nezemřel a teď se v každé noci při úplňku mění ve vlka. Za těchto nocí napadá každého, kdo se mu připlete do cesty. Zabít je ho možné pouze stříbrnou kulkou.
    Jiná verze tvrdí, že pokud má žena sedm dcer a osmé dítě je chlapec, pak to bude vlkodlak. Když se takový chlapec narodí, je pohublý a má mírně zašpičatělé uši. Do svých 13. narozenin je to normální chlapec, ale na první noc, na úterý či na pátek, uteče do lesa, kde se poprvé promění ve vlkodlaka a pak se v něj mění každý další týden. Každou takovou noc navštíví sedm oblastí v regionu, sedm zahrad u kostelů, sedm vesnic a sedm rozcestí. Všude kam přijde se rozštěkají psi a občas se i utrhnou ze řetězů. On zhasne všechny světla a příšerně zavyje. Způsob jak vlkodlaka zlikvidovat je ho co nejsilněji udeřit do hlavy.
    Iara/Mãe d'Agua
    nebo také vodní (mořská) panna. Dělá to co známe o vodních pannách i odjinud. Okouzlí mladíka a stáhne ho pod vodu.
    Vypráví se, že takto rybařil jeden mladík z indiánského kmene Tapuia. Když uviděl pannu - napůl pannu, napůl rybu - vynořující se z proudu řeky a krásně zpívala. On však odolal, se svoji kánoí zamířil co nejrychleji ke břehu a schoval se ve vesnici. Nemohl však na krásnou vodní pannu přestat myslet a tak se po několika dnech vydal se svou kánoí na řeku znovu. Mořská panna ho už očekávala. On skočil do vody a nechal se stáhnout až na dno. Někteří říkají, že v ten den byla velká slavnost, tam dole na dně řeky, a že od té doby společně šťastně v řece tihle dva žijí. Druhá verze říká, že další den panna již hledala svou další oběť.
    Corpo-seco (Vysušené tělo)
    Je vlastně zombie. Je to přízrak, který děsí lidi, kteří putují v noci nebo se přes noc zastavují na křižovatkách. Za života to byl zlý člověk, který bil vlastní matku. Když zemřel, odmítl ho vzít do nebe jak bůh, tak ďábel do pekla. Tak zůstal tento muž uvězněn na zemi, vstal z hrobu a jeho tělo je tak v rozkladu. Schovává se v suchých kmenech stromů.
    Někdy je verze příběhu trochu jiná a praví, že corpo-seco nejen že lidi děsí, ale pokud se k němu přiblížíte, tak se na vás vrhne a vysaje vám všechnu krev.

    Pisadeira (Pošlapávačka)
    Je pohádková postava pocházející pravděpodobně z regionu Minas Gerais. Je to stará vychrtlá babizna, s dlouhými špinavými nehty, nemytými rozcuchanými (často bílými) vlasy a dlouhým zahnutým nosem. Má rudé oči, bradu zahnutou vzhůru a má skřehotavý smích. Žije skrytá pod střechou.
    Když jde někdo spát s přeplněným břichem a spí na zádech, tak se Pisadeira za svítání vyloupne ze svého úkrytu, paralyzuje spáče a vší silou mu poskáče břicho.

    Mãe-de-ouro (Matka zlata)
    Je krásná žena, se zlatými vlasy, které odrážejí svit slunce. Objevuje se vždy oblečena do dlouhé bílé tuniky. V některých oblastech, se říká, že se také objevuje jako ohnivá koule, protože má schopnost se do ní proměnit. I v lidské podobě je schopná létat.
    Objevuje se tam, kde se nachází neobjevená naleziště zlata. Jejím úkolem je ale také tyto místa chránit. Někteří ji považují také za ochránkyni žen, kterým ubližují manželé. Naláká prý zlovolné manžela do jeskyně, kde ho nechá ztratit se a zemřít. Nešťastná žena se tak zbaví svého muže a mãe de ouro ji do cesty přivede nového, ale tentokráte už dobrého a hodného.

    Odkazy

    Mýtů které se tu vyprávějí je jistě ještě celá řada. Pokud by vás to zajímalo, můžete mrknout na Wikipedii anebo třeba na jedny z těchto stránek.
    Všechny tyhle postavy byly zpopularizovány seriálem pro děti Sítio do Picapau Amarelo o kterém jsem už psal. Seriál byl inspirován dílem spisovatele Monteira Lobata.

    středa 20. dubna 2011

    Internetové střípky VI.

    Tak a je tu další volná směs odkazů a myšlenek, týkající se Brazílie.

    Kol okolo

    Tak prý Portugalsko by se mohlo stát brazilskou kolonií a Brazílie by mu tak pomohla z ekonomické krize. S tímhle nápadem přišly Financial Times, v rámci zpráv točících se kolem zasedání BRIC, a přijde mi to celkem úsměvné. Především onen zvrat, kdy by se Evropa začala dostávat na pozici za bývalé kolonie. 400 let Brazílii vyžírala a teď by vyžírala zase.
    Jo a také jsem zjistil, že Dilma, současná prezidentka Brazílie, má bulharské předky. Takže tak jako jsme hrdí, že Kubitschek měl kořeny české (ne že by to moc Brazilců vědělo), tak teď můžou být Bulhaři na dalšího prezidenta.

    Na skok do Amazonie.
    Narazil jsem na zajímavý seznam dokumentů, který odkazuje na filmy zabývající se problematikou Amazonie a hlavně ničení deštného pralesa. Chtěl jsem se podívat na nějaký z dokumentů Adriana Cowella, ale bohužel jsem nenašel žádný z jeho dokumentů dostupný někde na youtube nebo google video.
    O Amazonii jsem ale přelouskl dobrý článek v češtině od Stanislava Komárka - Amazonie jako fenomén a osud. Uvádí v něm své postřehy, názory a drobné zážitky z návštěv. Dovolím si odcitovat kousek o společnosti v Amazonii (je to z návštěvy Peru, ale moc rozdílné to myslím nebude):
    V jistém slova smyslu představuje Amazonie jakousi laboratoř budoucí konzumní společnosti a líhniště budoucího úspěchu, neboť některé její rysy vykazuje v neobyčejně vyhraněné podobě: konzumní lačnost a chtivost peněz a různých cetek, které se záhy odhodí.
    Zároveň se chce věřit, že kníže Potěmkin byl původem Peruánec. Všude bují hesla, která „se nosí“, dnes zejména environmentalistická. Vrcholem všeho byly nádoby na tříděný odpad v indiánských vesnicích.
    Stanislava Komárka jsem neznal, ale je to zajímavý člověk. Před nedávnem s ním byl rozhovor v Casablance na radiu Wave, kde povídá a filozofuje o tom, proč cestuje a proč cestovat.

    A pak ještě jeden odkaz na TED video o Curitibě (titulky bohužel jen v angličtině) s podtitulem "city is not a problem, city is solution". Mluví v něm architekt a bývalý starosta Jaime Lerner, který pracoval na urbanistickém plánu Curitiby už od 80 let a jsou tam pěkné myšlenky (především o dopravním systému), které by se daly aplikovat na jakékoli město. Možná i díky tomu je Curitiba považována za nejbezpečnější město Brazílie (alespoň to tak pár lidí tady tak zmiňovalo) a má několik dalších "nej" ve smyslu ekologie, dopravního systému aj. (viz článek na wikipedii).

    Lidé

    Když přijedete do Brazílie, tak možná uslyšíte nějakého Brazilce žoviálně vykřikovat "oi, oi, oi", což by se dalo přeložit nejspíše jako "ahoj, ahoj, ahoj". Tahle "fráze" pochází od Silvia Santa, což je jeden z nejbohatších lidí v Brazílii. Vlastní například televizní síť SBT. Byl také "majitelem" banky Pan Americano, která se na podzim ocitla ve finančních problémech a mluvilo se o krachu. On aby jí z toho vytáhl, dal záruku veškerého svého jmění. Banka se z problémů nějak vyhrabala a on jí nakonec na začátku roku prodal. V roce 1989 kandidoval na prezidenta, ale neúspěšně.
    Jméno Silvia Santa je ale asi nejvíce spojeno s jeho televizní show Programa Silvio Santos, kde uslyšíte zmiňovaný výrok a je také populární například tím, že v ní lidem "rozdává" peníze a natáčí vtipné momenty skrytou kamerou. Jeho styl vystupování je docela osobitý a žoviální (je třeba známý tím, že nosí připevněný velký mikrofon na kravatě pod bradou).


    Vrátím se také k volbám, i když byly už na podzim. Jde o jednoho bizarního kandidáta. Ne že by tu nebylo poněkud bizarních kandidátů víc, ale tenhle je, řekl bych, dost dobrý. Jmenuje se Tiririca, je (či byl) televizní bavič a kandidoval ve státě Sao Paulo. Byl hlavní tváří své strany a také se mu podařilo do parlamentu dostat. Tak jako jiné "absurdnosti" se i tato dostala i na novinky.cz.
    Bizarní na tomhle kandidátovy jsou dvě věci. Za prvé jeho kampaň. Můžete se podívat na jeho volební spot. Jeho vyznění je asi takové -  "Co dělá takový člověk v parlamentu? Ve skutečnosti vůbec netuším. Volte Tiriricu." Druhou věcí je to, že je částečný negramot, ale žaloba, která na něj byla podána ve smyslu, že aby mohl být v parlamentu, tak potřebuje umět číst a psát, byla neúspěšná a soud mu dal za pravdu, že se jedná jen o částečnou negramotnost a v parlamentu může zasedat. Co celou věc ještě podtrhuje je fakt, že to byl on, který ze všech kandidátů v Brazílii obdržel v absolutních hodnotách nejvíce hlasů.
    Ono se také povídalo, že díky němu se do parlamentu dostali další členové partaje, kteří tam už zasedali v minulém volebním období a kteří rozkradli co mohli.

    Užitečný odkaz na závěr

    Užitečné informace cestovatele o Brazílii, Rio Grande do Sul, Porto Alegre, Novo Hamburgo, elektrických zásuvkách, ambasádách a jiných. Příručka byla připravena pro návštěvníky Fenacu, což je výstaviště v NH.