Výlet za vínem do Bento Gonçalves

Jestli jste četli Verčinu lamentaci na úroveň brazilského vína, tak výlet do Bento Gonçalves, které je srdcem vinařského regionu Rio Grande do Sul, pověst vín z Brazílie rozhodně vylepšil.

Bento Gonçalves

Bento Gonçalves je 100 tisícové město, i když má ráz spíš menšího městečka někde na Českomoravské vrchovině. Historie města se začíná někdy v roce 1870, kdy sem přišli italští kolonisté a začali oblast postupně osidlovat. Kolonie byla pojmenována Dona Isabel, ale s tím jak se zvyšoval počet obyvatel z několika rodinam se stalo městečko, došlo k přejmenování na Bento Gonçalves (což byl generál povstaleckých sil při válce Guerra dos Farropos, neboli povstání Farroupilha, které se odehrávalo mezi lety 1835 a 1845).
V Bento Gonçalves tak i v dnešní době snad každý obyvatel má babičku či dědečka, co pochází z Itálie a často mluví italsky nebo spíše nějakým z italských dialektů. Náš hostitel nám vyprávěl historku, že byl v Itálii na služební cestě a když místní zjistili, že umí italským dialektem daného místa, tak se všichni kolem něj posadili do kruhu a s úžasem koukali, jak někdo z Brazílie perfektně ovládá místní dialekt.
Také je časté, že lidé mají 2 občasntví, protože Itálie povoluje potomkům emigrantů požádat o italské občanství, pokud existuje přímá pokrevní línie.
Tak jak je Novo Hamburgo známo jako město obuvi, tak Bento Gonçalves je známé (krom vína) výrobou nábytku. Říkali nám, že se tu designéři jezdí inspirovat (jak jinak) do Itálie.

O čem se mluví

Když jsem začal s Novo Hamburgem, tak si ještě dovolím přidat dva postřehy, které se týkají názorů lidí vlastně asi v celém Rio Grande do Sul, protože to stejné co v Bento Gonçalves jsme slyšeli v Novo Hamburgu a Porto Alegre. Střední vrstvu tady spojuje názor, že tady na jihu se pracuje a na severu (od Ria dál nebo v Bahíi) se lidé jen válí v sítích a sotva skončí karneval už se připravují na další. Alex vyprávěl historku, že obuvnická firma tady z jihu si chtěla v Bahíi otevřít filiálku, ale udělala velkou chybu - otevřela si ji příliš blízko pláže. A tak většina zaměstnanců se už nevracela z oběda. Prý základ je fabriku postavit dost daleko od pláže. Po téhle zkušenosti už byla druhá továrna úspěšnější, ale i tak prý zaměstnanci velkou část pracovní doby prolelkují.
Druhým tvrzením je, že Rio Grande do Sul je odíráno státem. To znamená, že z vybraných daní do státní kasy se sem na jih vrací jen nějakých 60-70% a zbytak pak dotuje sever Brazílie. Tvrdí, že jsou nejvíce obíraný stát, protože regiony São Paula a Rio de Janeira jsou dostatečně velké a vážené, aby si vymohli, že dostávají zpět podstatně větší část peněz (přes 90%).

Jo, to víno...

Ale zpět k výletu. My jsme se do Bento Gonçalves nevydali za poznáváním rozdílů mezi Němci a Italy, ale proto, že jsme chtěli ochutnat tamní víno. Nakonec jsme ale zjistili, že v Bentu a okolí se toho dá vidět daleko více a že necelé dva dny, které jsme tam strávili, utekli jak voda. Celý výlet jsme porovnávali s výletem do Gramada, o kterém se píše ve všech turistických průvodcích, a zkonstatovali jsme, že Bento pro nás bylo daleko příjemnější a autentičtější.

Jak jsme se později dosvěděli, v Bentu je 3. největší kolektivní vinařství na světě. Jmenuje se Aurora a kolektivní v tom smyslu, že firma byla založena několika rodinami, kdy každá sama pěstovala víno, ale zpracovávali ho pak společně. Dnes vinařství už spíše hrozny vykupuje. Ve Feliz nám v muzeu říkali, že prvními, kteří tu začali s úspěchem pěstovat vinnou révu, byli imigranti němečtí, ale ti zase neměli takové úspěchy ve výrobě vína. Na začátku si totiž i imigranti z Itálie přivezli sazenice révy, ale díky místnímu subtropickému klimatu se révě nedařilo a vydržela právě jen jedna odrůda německých osadníků. Dnes je ale situace už trochu jiná a víno se pěstuje na všech svazích v okolí Benta Gonçalves.
V Bentu jsme byli v době sběru vína, kdy sem příjíždějí na výpomoc i brigádníci ze severu. Slavnosti k tomuto období jsme se tedy bohužel nezúčastnili pro nedostatek času, ale festa se jmenuje Festa da Vindima de Bento Gonçalves a bývá mezi koncem ledna a koncem února. Na stránkách města o ní jsou (a jistě i budou) informace.

A teď nějaké informace - turistické atrakce

Z turistických atrakcí jsou v Bentu známé především 3.
První je Caminho de Pedra. Stránky mají pěkné, ale v portugalštině. Samotné caminho je soubor historických budov z doby italské imigrace. Pro prohlídku je ale lepší mít auto, protože jednotlivé budovy jsou ve vzdálenosti asi 10 km od Benta a volně loženy kolem vesnice São Pedro - ta je přibližně tady (ale Google mapy zatím v její lokalizaci celkem selhávají). My jsme byli z celého souboru dost nadšení. Budovy samotné možná nejsou až tak něčím speciálním, jedná se o staré "dřevěnky", některé vypadají skoro jak u nás ve skanzenu. Ale každá z budov má svého majitele, který tam provozuje nějakou činnost nebo řemeslo, kterou se snaží dělat přibližně stejně jako tomu bylo na začátku minulého století. My jsme navštívili výrobnu ovčích sýrů, která sice byla už automatizovaná, ale dostali jsme ochutnat a předvedli nám, jak honácký pes shání ovce. Dále pak budovu, kde paní tkala ručně na stroji a své výrobky v podobě oblečení, koberečků a dalších doplňků prodávala přímo na místě, pak jsme navštívili malé rodinné vinařství, kde jsme dostali ochutnat výbornou cachasu a vinný mošt a supr byl mlýn, který sloužil ke zpracování ervy maté. Tam jsme viděli, jak fungoval celý výrobní proces od sušení až po drzcení usušených rostlin a ještě jsme dostali maté ochutnat. Bodů, které lze na cestě navštívit je daleko víc, asi 50 a prý je každý odlišný a v každém z domů se potkáte s jiným řemeslem či výrobou jiné poživatiny. Důvodem proč se nám to tak líbilo bylo, že všichni průvodci byli velmi milý, skoro všude dostanete něco na ochutnání či ošahání a celkově to vypadá, že to tu dělají z radosti a ne jenom kvůli turistům.

Druhým bodem turistického zájmu může být Vale dos Vinhedos, kde jsou podél cesty naskládané vinařství a vy si můžete jezdit od jednoho k druhému, prodělat exkurze, dostat napít a pak si případně nějaké to víno i koupit. My jsme bohužel tuhle cestu nestačili projet a dostali se jen na práh vinného závodu Miolo a pak tedy prošli exkurzí v samotném Bentu ve zmiňované firmě Aurora. Každopádně vína jsou dobrá a když kupujete nad 100 Kč, tak si určitě vyberete víno dobré.

Třetím turistickým lákadlem je parní vláček Maria Fumaça, který jezdí mezi Bento Gonçalves a sousedním městem Garibaldi (což je město šampusu) a z okna můžete pozorovat krajinu a trochu poznat dobu italské kolonizace. Tuhle atrakci jsme si nechali ale ujít, protože cena jízdy (která se musí předem rezervovat) je přes 500 Kč pro osobu.

Čtvrtým místem, kde se lze zastavit je místní muzeum. Bohužel ale v době naší návštěvy bylo v rekonstrukci a tak jsme si příběhy prvních osadníků neposlechli.

Jízda na gauči

Pro nás tahle návštěva byla první pořádnou jízdou na gauči. Domluvili jsme si ubytování a jak se nakonec ukázalo i velmi milou průvodkyni, která se nám věnovala celou sobotu a velkou část neděle. Provezla nás po městě, vzala na ochutnávku vín a projela s námi Caminho de Pedra. Nebýt toho, že kvůli naší návštěvě zapomněla, že se její kamarádka večer vdává a připoměl jí to až kamarád v odpoledních hodinách, vypili bychom i více vína ve "vinném údolí". Takhle jsme dostali klíče od bytu a pizzu, zašli si s Verčou na pivo a posléze pokonverzovali s rodiči.

Druhý den se nesl v duchu spánku do pozdních dopoledních hodin a pak jsme dostali pozvání na oběd, od rodičů naší hostitelky (asi jsme je večer zaujali upřesněním České Republiky do středu Evropy a ujištěním, že u nás žádná válka neprobíhá), poblíž města Veranópolis (lokace). Na návštěvu samotného Veranópolisu ale bohužel nezbyl čas, ale jak jsme se dozvěděli od našeho učitele portugalštiny, který tam má babičku, tak za návštěvu také stojí. Mají pěkný kostel a jeskyni, kde dříve žili indiáni.
My jsme dojeli na vyhlídku nad řekou Rio das Antas, která se jmenuje Espigão de Belvedere a dali si oběd alá výborná italská kuchyně. Po obědě jsme se už začali zase vracet zpět do Benta, ale s několika zastávkami. První byla u mostu Ponte Ernesto Dornelles, což je prý druhý či třetí největší most Jižní Ameriky držící pouze na patkách na březích řeky. Na něm je fajn to, že se po něm můžete projít i po vrchu. Pak následovala zastávka na džus z cukrové třtiny a nakonec ještě na vyhlídku na ferraduru, což je ohyb řeky ve tvaru podkovy, což byl důvod proč ho podkova pojmenovat.

Na fotky se můžete podívat v galerii: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/bentoGoncalves/

Tak to byl příjemný výlet za místní italskou kulturou z rychlíku. A brazilské víno si, snad i u Verči, vybudovalo lepší renomé.