Curitiba

Do Curitiby jsem se chtěl podívat, protože se o ní říká, že je to nejpokrokovější město Brazílie (viděl jsem TED přednášku Jaimeho Lernera) a taky proto, že se za ní rozprostírá přírodní rezervace mata atlantici a po tzv. caminho itupava je možné dojít téměř až k moři.

Město samotné má celkem dost co nabídnou, ovšem má evropský styl, takže to není pro našince příliš velká exotika. Alespoň střed města (podle místních si okrajové části Curitiby nezadají s ostatními městy Brazílie a možná má i jednu z největších kriminalit v Brazílii) je velmi pěkně udržovaný, staré domy jsou zrekonstruované s novými fasádami, na zastávkách najdete jízdní řády a ulice jsou hlídány kamerami.
Asi nejvíce mě zaujal systém metro-autobusů, což jsou červené kloubové autobusy, které mají ve větší části města vlastní pruhy pro jízdu a pro nástup se používá tubusových zastávek, kde před vstupem do ní nejprve zaplatíte. Když přijede autobus sklopí rampu, která dosedne k zastávce a vy hned nastupujete. Je tak, oproti ostatním brazilským městům, zajištěna plynulejší jízda, protože nikdo nemusí čekat, než nastupující lidé zaplatí cobradorovi.
Za návštěvu pak stojí velká galerie moderního umění, jejíž budovu navrhoval Oscar Niemeyer (kdo také jiný, že). Celkem příjemně mě překvapila botanická zahrada a díky příjemným ulicím stojí za to si projít také onen střed města, kde najdete další různé menší galerie.

Ještě stojí za zmínku jedno muzeum a tím je Museu Paranaense. Samo o sobě má moc pěknou expozici, která shrnuje brazilské dějiny. Ale co mne překvapilo více, byla expozice věnovaná českému rodákovi Vladimíru Kozákovi. To byl filmař, fotograf a dokumentarista. Do Brazílie přišel v roce 1923, usídlil se v Curitibě, začal studovat život indiánů a dokumentaristicky pomáhal univerzitě. V expozici najdete řadu předmětů, které jako antropolog sesbíral a také jeho obrazy, na kterých zobrazoval indíány.

Výlet za Mata Atlanticou

Chtěl jsem absolvovat zmiňovanou cestu Itupava, ale bohužel v nedávné době před mým příjezdem byly silné lijáky a hrozily sesuvy půdy, takže cesta byla zavřená. Cesta Itupava kopíruje trasu železnice, která spojuje Curitibu s pobřežím. Dnes je využívána pouze pro turistické účely. Vlak vyjíždí každý den kolem osmé hodiny ranní. Ovšem jízdenka je podle mého soudu nekřesťansky drahá (cca R$50 za jednosměrnou cestu).
Z výchozího místa pro cestu Itupava je vesnička Borda do Campo. Z ní lze ale vyrazit ještě směrem vzhůru do kopečků nad touto vesnicí se tyčících a udělat si tak kratší, ale také příjemný výlet. Protože jsem nechtěl platit požadovanou částku a pěší cesta byla zavřená, zvolil jsem tuto variantu.
Cesta se vinula vzhůru po svahu kopce, z velké části probíhá pod příkrovem lesa. Ačkoli není nikterak zvláště značená, díky tomu, že je vydupaná botami mnoha turistů (zvlášť o víkendech se prý zaplní) se tu neztratíte. A i kdybyste měli, tak určitě během chvíle potkáte někoho procházet kolem a ten vám poradí. Nakoukl jsem zase trochu do maty a na pár fotek se můžete podívat v galerii.