Pár postřehů

Není tu příliš semaforů pro chodce. Auta sice stojí na křižovatce na semaforu, ale pro chodce tu semafor není. Na silnici jsou jen nakresleny dvě napříč jdoucí čáry a je na člověku, aby si určil tu správnou chvíli k přecházení.

Podle toho, co jsem mohl zatím poznat, tak se necinká na zdraví. Každý si vezme svoji sklenici a pije. Stejně tak to funguje u jídla. To že by lidé čekali, až se všichni stolovníci sesednou a pak teprve začali jíst s přáním dobré chuti, tak to tady nefunguje. Každý začíná jíst, když dostane jídlo a dobrou chuť si také nepřejí.

Zaujala mě místní příprava Maté čaje. Je specifická pro Rio Grande do Sul, tedy jih Brazílie. Vezmese pohár, podobný jako měl Karel IV. na víno, akorát že je hliněný, a ten se celý zaplní drtí z maté. Pak se brčkem se sítkem udělá otvor pro horkou vodu a do něj se naleje. Člověk vypije to co jde. Potom předá pohár dalšímu, který doleje vodu a pije. Díky tomu, že se s pitím dostávají do úst i kousky čaje, které sníte, tak ubývá materiálu v poháru, postupně jak pohár putuje mezi všemi lidmi.
Maté se tu ale neříká maté ale chimarrão. Jak jsem se dozvěděl, tak tu ohledně jeho pití platí několik pravidel. Například, že člověk nesmí říkat, že předávání poháru a bomby(onoho brčka) je nehygienické. Když vám někdo pohár podá, tak nesmíte odmítnout. A bombou se v poháru nesmí míchat a ani by se jí člověk neměl dotýkat. Musí se nechat tam kde je a jak je a jen pít.

Pivo restauraci tu stojí kolem 3-4 reálů, což je 30-40 korun. V supermarketu se dá půl litr koupit za 1,5 reálu. Nejrozšířenější je tu pivo Skol. Mají tu i pivo Bohemia. Žádné ale nechutná jako to České (jak jinak :) - a to nejsem žádný znalec piva.

Národním pitím je cachaça [kašasa], což je vlastně rum ze zelené cukrové třtiny. Z cachaçi dělají koktejl caipirinhu [kajpiriňu], i když koktejl by tomu tady řeklo asi málo lidí. Zajímavé na to jsou pro mě dvě věci. Zaprvé že mě Brazilci tvrdili, že když si dáš po ránu do skleničky na dva prsty cachaçi, budeš zdravý jak rybička. Zkoušel jsem do sebe hodit panáka (za což se mi v okolí vysmáli, že se to má pít po troškách a ne na ex), ale na slívku z Horněmčí to jaksi nemá. Druhá je, že caipirinhu jsou tu zvyklí předávat mezi lidmi od stolu. Takže si každý trochu srkne a podá ji dál. Je to podobné, jako u toho pití maté čaje.

Pokud jde o tradiční jídlo, tak jsem ho zatím něměl ještě šanci úplně poznat, ale říkají, že tradiční je rýže s fazolemi. Dnes si k tomu ale už přidávají nějaký ten flák masa. Tradiční jsou tu grilovačky, kterým se ale říká churrasco. Jak mě vysvětlovali, jde o to, že maso které se griluje je nějak speciálně řezané. Doufám, že to teď nebudu plést, ale měl by to být maso z krávy, které je grilováno na dlouhých nožích či vidličkách.
Co se týče sladkých jídel a dezertů, tak co jsem postřehl, tak tu hodně frčí pudinky a různé věci na nich založené. Těšil jsem se, jestli si sem Brazilci přivezli z Portugalska pastel de nata, ale zatím jsem na to nenarazil. Asi je to tím, že tu jsou převážně Němci.
Kdyby měl někdo zájem o bližší pohled do brazilské kuchyně, tak bych odkázal na paní wikipedii. Bohužel pouze v angličtině.

Facebook tu používá velmi málo lidí. Všichni frčí na Orkutu.


Systém autobusů tu je úplně zmatený. Tedy alespoň co se týče městské hromadné dopravy v Novo Hamburgo. Zaprvé linky nejezdí stejnou trasou tam i zpět, ale dělají okružní jízdy po městě. Takže když člověk nechce jet kolem celého města, tak musí zvolit na cestu tam i zpět jinou linku. Druhá věc je, že tu na zastávkách nejsou žádné informace jaký autobus a kam jede. O nějakém jízdním řádu už tu nemůže být ani řeč. Takže je standardní, že i místní halekají na řidiče, kam že to jede. Nedá se tu koupit šalinkarta (lítačka), jako u nás, ale vždy se platí za cestu.
Pro normálního člověka je asi nejlepší proklikat se trochu zmatenými stránkami přepravní společnosti a zjistit kam jezdí. Ovšem na zastávkách se nezastavuje, pokud nedáte znamení (mají tu takové šňůrky nad držadly, za které se tahá), takže je někdy trochu problém určit, kde chci vlastně vystoupit.

Když jdete do supermarketu a máte nějaké větší zavazadlo, třeba batoh, zabalí vám ho do igelitového pytle a dají na vozík. To abyste nic neukradli :) Když se snažili zabalit batoh poprvé mě, dost mě to překvapilo, co že to chce ochranka dělat. Jestli mě chce prohledat nebo jak. Ale nakonec jsme se rukama nohama domluvili.

A nakonec se ještě vrátím k práci. Kdybyste se chtěli někdo mrknout, jaké stránky dělá WT Prime, tak odkážu na jejich portfolio na flickru. Jinak mě přišlo zajímavé, že dělají stránky pro většinu obuvních společností tady na jihu Brazílie. A pak tady jsem já, mezi mými dvěma novými šéfy. Ať žije twitter a nové tričko.