Cesta

Tak trochu jako vždycky, jsem balil ty důležité věci na poslední chvíli. Na vlakovém nádraží jsem se ale dostal včas.

Na letiště mě jela vyprovodit Veronika, což bylo velmi příjemné a že někam jedu, jsem si uvědomil až když jsem se dostal do Frankfurtu nad Mohanem. Pravda vlastně ne úplně. Ve vlaku jsme si přisedli do kupé plného Brazilců, což bylo určitě znamení. Asi že pojedu někdy do Brazílie.

Praha

V Praze mě pak ještě čekal pokus o rychlou návštěvu czechpointu, protože jsem tak trochu nezvládl získat ověřenou kopii pasu. Ovšem na úřadu se ukázalo, že v Čechách jí není možné získat ze zákona a tak to stejně musí počkat až do Brazílie.

Jako poslední české jídlo na pár měsíců dopředu jsme si dali cibulacku, lívance s jahodami a samozřejmě plzeňské pivo. Na letišti jsme pak pozorovali crvkot kolem a ještě jednou se pozdravili z Brazilci z vlaku. A pak už přišlo loučení a kontrola bagáže. Jako vždy, ani tentokrát se to neobešlo bez drobného kiksu. Tentokrát ne hned na začátku, ale v Frankfurtu, kde jsem zapomněl, že mám v kapse od notebooku zakoupenou flašku s vodou. Týpek z ochranky byl ale vstřícný a řekl, že si to můžu dopít, popřál mi na zdraví a pak prázdnou petku hodil do koše.

Let

V Praze jsem ještě stihnul sledovat posledních pár minut neúspěšně snahy Brazilského fotbalového týmu a pak hurá do Frankfurtu. Let byl celkem příjemný, jen ten neustálý pohyb nahoru a dolů mi nedělá úplně dobře na žaludek. Tam jsem si dopřál chvíli oddechu a hurá na transatlantický let do Sao Paula. Jak mě slíbila Barča, tak jsem opravdu dostal za let dvakrát najíst a mohl sledovat film :)
Fajn bylo, že přes uličku si přisedla příjemná Brazilka ze Sao Paula, která se právě vracela že studijního pobytu ve Skotsku. Dozvěděl jsem se tak, že třetí neprestižnější univerzita v Anglii je St. Andrew ve Skotsku a že doktorskou práci píše o nějakém Skotskem filozofovi, jehož jméno jsem nerozuměl. Ale pan vedle se zdál, že ho zná. Taky jsem dostal jako pozornost  komiks Turma da Mónica, abych se mi lépe učilo Portugalsky. Turma da Mónica je komiks pro děti, trochu jako u nás čtyřlístek, a hlavní postavy vypadají takhle.

Cesta se zkomplikovala dvě stovky kilometrů před Sao Paulem, kdy jsme se od kapitána dozvěděli, že letiště je zavřené a že poletíme na otočku do Ria. Tam jsme ale strávili 6 hodin, užitečně strávených sezením v letadle. Seznámil jsem se ale alespoň letmos další Brazilkou a přečetl kus respektu.

Letiště v Sao Paulu

Zajímavější to ale bylo po přistání v Sao Paulu. Pro vstup do země cizinci musí vyplnit 2 formuláře. Jeden jako potvrzení o vstupu, druhý je potvrzením, že člověk neveze nic k proclení. Protože moje cesta nepokračovala nikam dále,
musel jsem si výzvednou batoh z přepravníků (jak by se správné řeklo z conveyoru) a protože v uličce "nothing to declare" byl značný nával, nikdo neměl čas mi prohledávat batoh natož se ho snažit přeznačit na F&A.
Na samotném letišti to pak bylo ale o trochu složitější. Bylo třeba najít kancelář letecké společnosti a nechat si přebookovat let. Bohužel to nebylo tak jednoduché. Všude bylo plno lidí, u každého stánku společnosti TAM stály davy a polovina osazenstva neuměla anglicky. Takže jsem běhal z místa na místo a všude mi tvrdili něco jiného. Začínal jsem z toho mít trochu depresi. Když se mi konečně povedlo získat letenku, zjistil jsem, že fronta na baggage check zatím nabyla obřích rozměrů a táhne se někam do nedohledna. Zařadil jsem se a jakou se fronta posouvala rychlostí, jsem začal propadat zoufalství, že to do za ty dvě hodiny, kdy mám být na palubě, nestihnu.
Dalším podstatným problémem bylo, že mi nefungoval roaming a nebyl jsem schopen poslat Aiesecářům v Porto Alegre informaci, kdy přiletím. A představa strávení noci na letišti či shánění taxíků a nějakého hostelu mě vůbec nelákala.
Naštěstí ale můj let začali odbavovat prioritně a tak jsem byl vytáhnut z konce fronty na její začátek. Tak jsem získal i čas najít telefoní budku a dovolat se Kely, která se o mě v rámci mého pobytu má starat, a potvrdit jí, kdy přiletím.

Letiště v Sao Paulu je opravdu dobrý chaos. Ještě před odletem nám stačili změnit bránu a přehodit čas. To znamenalo další zpoždění, ale nakonec jsem doletěl po 10 večer místního času do Porto Alegre.
Na letišti mě čekalo příjemné přivítání, byl jsem obalen do transparentu Aiesecu a Kelyini rodiče mě vzali na místo, kde teď budu chvíli bydlet.
Rychlá sprcha a pak dlouhý spánek.

První pohled na Brazílii

• Alespoň co se jihu týče, tu jsou lidé úplně stejní jak v Evropě. Tedy co se zjevu a chování týče. Jen jsou možná více přátelštější a otevřenější.
• Ačkoli prý je Novo Hamburgo celkem bezpečné město a snad nehrozí větší nebezpečí jako třeba v Sao Paulu, tak se stejně neubráníte určité stísněnosti, když vidíte, že lidé se po nastoupení do auta v něm automaticky zamykají.
• Vždycky je dobré vyjet někam, kde lidé příliš nevládnou angličtinou. Hned máte dobrý pocit, že vy ji umíte :o)