Nový týden

Věci kolem začínají všednět, ale pár zajímavostí o kterých chci napsat se ještě stále najde.

Přišla zima. Tedy tady je to taková podzimní zima. Teploty přes den se pohybují mírně nad 10°C a když vysvitne sluníčko blíží se možná až k 20°C. Ovšem na každé dva sluneční dny tu připadá jeden, kdy se roztrhne obloha prší jako z konve. Dokonce jsem byl nucen koupit si deštník a i ten toho při snaze dojít do práce pěšky až tolik nezachránil a v závěru jsem musel ždímat mokré rukávy mikiny. Je tedy fakt, že tu zase nefouká až tak velký vítr, jak jsem zažíval třeba v zimě ve Španělsku, kde se celkem standardně váleli u každého koše na ulici 2 až 3 větrem rozbité deštníky, přesto jsou tu slejváky ale slušné. Největší nepříjemností pro mě ale je ale ono netopení v budovách. Teď sedím u počítače přikrytý dekou a neustále si musím ohřívat prsty dechem, abych byl schopný něco napsat. A o ranním vstávání a chození do sprchy ani nemluvím. Je to tu takové jako minulý listopad v Portu u Zuzky. Ve Španělsku ve škole apoň trochu topili a doma bylo celkem normální si pořídit nějaký malý přímotop na nohy. Tady prej moc ne.
V práci pak všichni sedí v bundách a cvakají na klávesnici. Zajimavé pro mě je, že i přes celkem solidní zimu, je normální, že někdo čas od času otevře okno. Poslední dobou ho chodím zavírat já a to se cítím trochu trapně, když tvrdím, že u nás jsou v zimě standardně teploty na bodu mrazu :)
Takže jsem vlastně chtěl hlavně napsat, že vám ty 30ky doma závidím ;)

V práci je to zatím v pohodě a ačkoli stále moc netuším, jak je se mnou vedení opravdu spokojeno, tak jsem zatím slyšel pouze slova good job (a to jsem vlastně ještě nic nedokončil :)
Srandovní je pro mě jak se nedaří nikomu vyslovit natož pak zapamatovat moje křestní jméno. Zkoušel jsem Ondřej, Ondrej, Ondra a se vším mají tak nějak problémy. Ti co si moje jméno zapamatovali skončili u něčeho jako Ondréš a ti co už mají mého jména dost, mě raději začali říkat André. Aspoň mě tu ale nikdo nezouší oslovovat příjmením - Šaloupka :)

V práci jsem se také dostal k prvnímu seznámení s Brazilskou hudbou. Odkážu tu zaprvé na ukázku bailãa. Což je odvozenina naší dechovky. Nebo tedy spíš německé. Popisovali mi to jako hudba, na kterou se standardně tancuje v Německu s kloboučkem na hlavě a šlemi na hrudi. A tak jako mají v Německu Oktoberfest, tak tady mají v podobném termínu podobný festival, kdy hraje něco podného, jako je ona ukázka a k tomu se tancuje.
Druhá ukázka je axé. To je oproti předchozímu hudba typická pro sever Brazílie a někteří na jihu na tuhle hudbu koukají trochu skrz prsty. Odkazovaná skladba se mi ale líbí.
Třetí je pak kapela TNT a bláznivý pes. Tuhle rock'n'rollovou kapelu z 80 let a z Porto Alegre jsem si celkem oblíbil.

Další z maličkostí, které mě tu zaujaly, je že u cedulí s názvy ulic uvádějí, k jaké osobnosti či místu se název vztahuje. Takže například teď už vím, že Rua Bento Gonçalves je pojmenovaná po vůdci revoluci Farroupilha, kdy se snažil jih Brazílie odtrhnout od ostatních brazilských států. Datuje se to do roku 1835.

Povedlo se mi po troše námahy taky koupit botky. Protože se tu na jihu Brazílie nachází mnoho výrobců bot, jak mi prozradila znalá Veronika. Takže jsem si na nákup počkal až sem. Jak mě řekl Lucas (můj nový šéf) - a většina z těchto společností jsou našimi spokojenými zákazníky.
Ona nákupní horečka tady na místě, měla také svůj důvod ve velikosti zavazadla dováženého z Čech. A tak jsem si pořídil za nějakých bratru 1400 Kč boty do města. V pohorách to jaksi už nebylo ono. Jak dobrý to byl nákup ukáže čas.
Co se nákupu týče, tak už jsem byl poučen ze zkušenosti ze Španělska, kde jsem na prodavači díky spletené číslovce požadoval boty číslo 14 místo 41. Díval se na mne dost zmateně. Tentokrát jsem měl při sobě papír a pěkně jsme jim to tam všechno napsal :)
Když jsem u nakupování. Všechny ceny dražších věcí jsou tu na štítkách napsány v ceně dělené deseti. Týká se to především elektroniky, ale také třeba právě bot, oblečení apod. Normální je, že se tyhle věci neplatí hned, ale ve splátkách v 10ti měsících a to bez žádné další přirážky k ceně.

Dneska jsem také absolvoval povinnou pochůzku po úřadech. Ještě že mi ve všem asistovala ochotná Kely, protože jinak bych byl ztracen. Nejprve bylo třeba získat RNE, což je obdoba naší občanky. V mém případě se jedná o prooužek papíru s fotkou a nějakým číslem. To je dočasné ID. Ovšem za dobu, kterou je Kely v Aiesecu se ještě nestalo, že by jak je uváděno do 3 měsíců, policie dodala skutečnou kartičku. Na policii mě očernili prsty, vzali si z nich všechny otisky, zkontrolovali, zda jsem zaplatil povinných 200 reálů a pustili mě dál.

Druhou věcí, kterou člověk potřebuje, aby tu mohl fungovat je CFP. To je jakési číslo, přes které se o člověku dá zjistit, zda všechny své platby - pravděpodobně především daně - platí v čas a v pořádku. Bez něj vám neotevřou konto v bance. Pro ten je dále třeba mít ještě potvrzení o bydlišti. Na tom je zajímavé, že paní domovnice mi napsala potvrzení, že bydlím, kde bydlím a s tim bylo třeba dojít do "notářství", nechat si ověřit podpis. V Brazílii mají jakousi databázi lidí a jejich podpisů a člověk tak zajde s podepsaným papírem a řekne, kdo to podepsal a oni se podívají, zda to odpovídá podpisovému vzoru a podrazítkují, že je to ok.

No a bankovní účet ještě nemám, protože v bance dělají cavyky a nevědí, jestli ho mohou otevřít cizinci. Kely ale říkala, že je to o lidech a že kdyžtak zajdem do jiné banky. Prej jsou tu v bankách divní.

Jedna věc je tu ale zajímavá. Do bank anebo třeba i do směnáren, prostě tam kde se pracuje s pěnězi, se prochází přes detektory kovu. Člověk musí odložit klíče, mobil, deštník (za to mě nechtěli pustit dál :), pak projde otáčecími dvěřmi a za nimi si věci zase může vzít.