Víkend v Porto Alegre

Ačkoli propršel zase skoro celý víkend, do Porto Alegre jsem se nakonec dostal. Stalo se tak díky tomu, že jsem byl pozván Leonardem, jedním z Aiesecářů, na koncert na sobotní večer.

Porto Alegre

O městě jako takovém toho bohužel až tolik zatím říci nemůžu. Celý víkend střídavě pršelo a když jsem do Porto Alegre dorazil, zrovna začala vítaná průtrž mračen. Každopádně jakožto centrum státu Rio Grande do Sul je poněkud rušnější než Novo Hamburgo a má také nějaký ten historický střed města.
Město se rozkládá na břehu řeky Rio Guaiba, která dále formuje jezero Lagoa dos Patos. Z vysvětlování jsem pochopil, že to není úplně jezero jediné, ale že se skládá ze třech částí. Ve městě je přístav, ale zámořské lodě dnes prý končí svou pouť spíše ve městě Rio Grande.
 Můj průvodce Leonardo byl postaven před problém, jak mě seznámit s městem a úplně nepromoknout. Zastavili jsme se tak v místní tržnici, která je zastřešená a je zde možnost nakoupit všelijaké pochutiny, turistické cetky, ale najdete v ní i nejstarší hospodu v Porto Alegre. Jmenuje se stylově Gambrinus. Jak jsem na internetu zjistil, tak Gambrinus byl Vlámský král patron pivovarnictví, takže to s naším pivem asi nic společného nemá.
V rychlosti jsme pak prošli sřed města a zastavili jsme se v galerii umění Rio Grande do Sul. Ta ale velikostí příliš neoplývá a díla místních malířů jsou shromážděna v jednom nevelkém sále. Druhou zastávkou bylo kulturní centrum Santander, kde banka proměnila své sídlo v kulturní centrum a galerii moderního umění. Můžete si tu třeba dát kafe v prostorách bankovním sejfu. Dále už naše kroky směřovaly pouze do katedrály Metropolitana a pak jsme se raději ukryli před deštěm u Leonarda doma.

Koncert

Večer nás čekal koncert Jorge Drexlera v kulturní části nákupního střediska Bourbon. Jorge Drexler je Urugvajský hudebník, který hraje v podstatě folkové písničky, kdy nejdůležitější částí doprovodu je jeho kytara a texty písní, ale k tomu má doprovod kapely, kde najdete tympány, saxofon, bubny, elektrickou kytaru a podobně. Aby toho nebylo málo, tak do toho jemně míchá ještě elektronické efekty. Můžete kouknout na ukázku na youtube. Na živo to ovšem bylo lepší :)

Neděle

Leonard mě nechal přespat u sebe v bytě a na neděli byla plánovaná další prohlídka města. Avšak po koncertu jsme docela dlouho vyspávali a počasí nám znovu nebylo nakloněno a tak jsem viděl pouze kousek nábřeží jezera a pak už jen internetovou kavárnu.

Bezpečnost

Už delší dobu jsem chtěl napsat něco o bezpečnosti pohybu ve městě. Bude to ale trochu útržkovité, protože je to pro mě ještě stále trochu neuchopitelné téma.
Města v Rio Grande do Sul jsou považována za bezpečnější než je třeba Sao Paulo, ale přeci jen to tu funguje trochu jinak než u nás. Na ulicích, především ve středu města, vidíte ozbrojené policisty a také vojáky a zahlédnout nějaký ten samopal není až tak velký problém. Střed města v denních hodinách je tedy pro pohyb bezpečný.

Větším problémem je to s okrajovými částmi. Pokud se přes den nerozhodnete jít na procházku přes nějakou chudinskou čtvrť, pak se pohybovat městem pěšky není zvlášť problém. Horší to je s příchodem tmy. To jednat na ulicích ubude policistů a jak mi bylo řečeno, tak i tak na zásahy zas tolik nevyjíždějí. Na ulicích se pak začnou pohybovat lidé z favel, jestli to tak můžu nazvat. Často chudí lidé, kteří obcházejí "popelnice" a sbírají věci, které lze prodat do sběrného dvora. Krom toho se vám ale může stát, že na vás někdo takový vytáhne nůž nebo jinou zbraň a požádá vás o batoh, kabelku, peněženku a tak. Ne snad, že by tu probíhaly vraždy, ale loupeže se tu takhle vyskytují. Ptal jsem se kolegy z práce, jestli se mu něco takového stalo a celkem mě vyděsilo, když říkal, že ano, že se vrátil domů bez klíčů, peněženky, bot a kalhot.

Proto se doporučuje jezdit autobusem nebo autem. Ani cesta autem ale nezaručuje bezpečí. Když jsem jel do Porto Alegre autobusem, tak v jedné z okrajových částí města byla upozorňující cedule, že vjíždět tam po 22 hodině je nebezpečné. Stejně tak mě trochu překvapilo, když jsem si poprvé sednul do auta s Kely. Ta automaticky zamkla dveře a teprve pak se rozjela. Cestou v letadle jsem se na otázku bezpečnosti ptal holčiny ze Sao Paula a ta v podstatě říkala to stejné, pouze s tím, že v noci je to tam asi ještě trochu problematičtější. Na semaforech se tam pak nezastavuje vůbec.
S příchodem noci se také z některých příjemných míst, jako je třeba park Farroupilha v Porto Alegre, stane celkem nebezpečné místo, kde se to zloději jen hemží. Tam prý chodí právě proto, aby někoho o něco obrali.
Být obezřetný je třeba ale i přes den. Funguje tu taková horší forma kapsářství. Není to jen o tom, že vám někdo nepozorovaně vytáhne peněženku z kapsy, ale když se producírujete příliš viditelně třeba s foťákem, může se vám celkem jednoduše stát, že k vám přiběhne týpek, vytrhne vám ho z ruky a zmizí někde v dáli. Co se týče foťáků, tak se doporučuje je nenosit na krku, ale vždy je schovat do batohu, aby člověk nebudil příliš velou pozornost.

Rady, které mi tu tedy dali vyplývají z toho co jsem se tu snažil sepsat. Nechodit po nocích příliš pěšky po ulicích. Dávat si pozor na divné existence a když někoho takového člověk zpozoruje, má změnit směr cesty nebo přejít na druhý chodník. Neukazovat, že máte foťák, mp3ku či pěněženku. Nechodit do částí města, které jsou blízko favel.

Prší...

Tak se nám četnost příspěvků začíná trochu snižovat. Jednak si začínám zvykat na věci, které mě nejprve udivovaly a tak už není tolik o čem psát a druhak jsem byl zaměstnán hodnocením povídek pro letošní ročník soutěže Vidoucí. Možná by se dalo namítnout, že jsem si povídky mohl přečíst už v dubnu, avšak není nad to strávit deštivý víkend na jihu Brazílie s pěknou českou fantasy povídkou. Doporučuju přijet sem v září, kdy již bude možné hodnotit druhé kolo a vyzkoušet :)

Tak ale abych se vrátil k tomu jak se vede. Řekl bych tudo bem.

Minulý víkend

Původní plán na víkend jsem měl takový, že se pojedu podívat do Porto Alegre a trochu se tak rozkoukat po okolí. Kely mě domluvila průvodce, což by bylo fajn. Ovšem plány byly zhaceny počasím. Teď už tu skoro týden vytrvale prší a o víkendu to byl déšť bez jakéko-li přestávky. Proto jsem výlet odložil na nějaký z příštích víkendů. Snad tento.
Ovšem protože jsem se chtěl trochu hýbat a už sem jsem jel s přesvědčením, že bych se tu rád učil capoeiru, tak jsem googlil (ještě že ten internet máme), jestli tu není nějaká možnost ji cvičit. Novo Hamburgo je bohužel jen takový přícmrdek Porto Alegre, takže veškeré možnosti ať už kulturní nebo sportovní je možné nalézt spíše tam, ale i tak jsem se dopátral k jakési skupině a byl jsem se tam u nich podívat. Je to člověk, který na dvou základních školách učí děti capoeiru, aby se nepoflakovali po ulicích (asi tak něco v tom smyslu). Teď přes zimu tam ale příliš žáků nemá a tak jsme tam byli všeho všudy tři. Není to úplný profík, ale zase je přátelský a učí zadarmo. Trochu mě to připomíná moji snahu naučit se Španělštinu v Cordobě. Tam jsem si také sehnal kurz zadarmo v centru pro imigranty, ale kdybych býval navštěvoval nějaký placený, tak asi umím mluvit trochu lépe. Uvidíme jak to bude v budoucnu.
Jako všude i tady je trochu problém moje jazyková neznalost a tak i když on trochu anglicky umí, ne vždy všchno chápu. Zvlášť jak provádět některé pohyby.

Portugalština

To je trochu kámen úrazu. Zatím jsem nezačal navštěvovat žádný kurz a tak se snažím se trochu učit doma jako samouk. Ovšem po návratu z práce, toho většinou už moc nezvládnu.
Do služby jsem zapřáhnul moderní technologie a učební techniku, která se jmenuje spaced repetition, což by se dalo přeložit asi jako opakování s pauzami či rozložené učení. Tahle technika vychází ze studia lidského mozku, kdy se vědci snažili zjistit, jak dlouho si mozek věci pamatuje a jak rychle je zapomíná. Asi jako neznámějšího představitele této metody lze uvést Piotra Woźniaka, který na základě oněch vědeckých výzkumů napsal program, který vezme pojmy a studentovi je předkládá v takových intervalech, aby si je zapamatoval a pak udržel v paměti. Ona metoda tedy není o ničem jiném, než o neustálém učení a opakování, ale s tím, že čas zopakování je vypočten tak, aby nepřišlo pozdě a člověk už zapomněl, ale ani zbytečně brzo, kdy by si opakoval pořád dokola ta stejná známá slovíčka.
Jedním z takových programů je třeba Anki, kdy dobrovolníci vytvářejí pro tento program slovníčky a vy se je pak můžete učit. Tenhle typ programů je hodně využíván studenty japonštiny, kdy je třeba si namemorovat velké množství "divných znaků". Pro mě je na tomhle programu fajn, že si ho můžu občas pustit i v práci a vzdělávat se v pracovní době :). Zároveň dochází k synchronizaci pojmů přes internet, takže doma mě pak program nenabízí už jednou zopakované slovíčka.
I tak mi jde učení velmi pomalu. Další problém mám trochu s výslovností. Tady na jihu mají přízvuk trochu blíže k španělštině, ovšem stále jsem nějak nevycítil, jak se které slovo má vyslovovat. Onu kodifikovanou verzi, kterou hlásá učebnice pro samouky nelze použít a tak se snažím odchytávat slovíčka v rozhovorech kolegů, což zatím příliš nezvládám. Například slovíčko estar (být, vyskytovat se) by se podle učebnice vyslovilo ištar, tady ale použijí prostě estar.
Zatím největší problém jsem měl asi se dny v týdnu, kdy jsem podle zvyku předpokládal, že prvním dnem je pondělí a tak když jsem pracovním emailu dostal, že se něco koná v quarta-feira, tedy nepřesným překladem čtvrté slavnosti, domníval jsem se, že se jedná o čtvrtek a ne o středu, jak tomu skutečně bylo.

Hudba

Někdy se ale vyplatí portugalsky nemluvit úplně plynně. Abych mohl v práci poslouchat muziku, koupil jsem si prodlužku pro kabel ke sluchátkům. Kolega v práci měl podobný kabel, ovšem jak to u těhlech kabelů bývá, funkční jen v některých chvílích, kdy ho člověk drží v určité pozici. A protože si mě prodavač celkem jednoduše zapamatoval, nebyl pak problém vyměnit kolegův pochroumaný za nový, když jsem tvrdil, že to je ten můj.
S českou muzikou v práci slavím celkem úspěch a zatím je nejúspěšnější Sto zvířat a TleSKAč.

Práce

Po určité době, kdy se člověk zapracuje vždycky zjistí, že věci fungují trochu jinak, než se zdá na první pohled.
Zatím zůstávám u systému hromadného odesílání pošty a zjišťování informací z logů. Po 14 dnech jsem si konečně vymohl, že můžu používat editor podle svého přání (Eclipse). Práva pro instalaci programů stejně jako ostatní zaměstnanci nemám a tak se všechno musí protlačit přes šéfa.
Bohužel příští týden ochází Rafael (jak jsem pochopil hlavně kvůli financím), což byl kluk se kterým jsem se zatím nejvíc seznámil, protože umí dobře anglicky. Teď ta komunikace bude pro mě trochu horší.
Zároveň jsem se ale dozvěděl, jak to tu mají s výpověďmi. Odbory tu asi příliš nejsou, protože výpovědní lhůta je 1 měsíc a zaměstnavatel vás může vyhodit bez udání důvodu. Během vašeho působení ve firmě za vás zaměstnavatel platí něco jako sociální pojištění, ale v trochu jiném smyslu. Jsou to peníze, které jdou na váš účet spravovaný státem a je to takový deposit, ze kterého jsou vám pak vypláceny zpětně peníze, když jste například vyhozen nebo třeba když zakládáte rodinu či kupujete bydlení. Pokud vás zaměstnavatel vyhodí, máte nárok tyto peníze čerpat. Zároveň zaměstnavatel zaplatí poměrnou částku spočítanou z tohoto depositu jako pokutu státu, že vás vyhodil. Když odejdete sám, tak tyto peníze čerpat možné není. A tak se to prý dělá tak, že se necháte na oko vyhodit, za zaměstnavatele zaplatíte pokutu z peněz z depozitu a zbytek si necháte. Úrok na tomto "depositovém" účtu je totiž asi 10krát menší než v normální bance.

Brazílie

Když jsem se už dostal k trochu politickým otázkám. Všude je to stejné. Politici prý kradou jak můžou.
Fajn příklad je železnice z Porto Alegre do Novo Hamburgo, jak mi byl popsán. Tyhle dvě města jsou od sebe vzdáleny asi 50 kilometrů. Historie začla prý nákupem starých vlaků v 90 letech od Japonska. Pak se delší dobu nic nedělo a pak začla výstavba, kdy vlak skončil na půl cesty v São Leopoldu a zbývající úsek se teď staví asi 4 roky s trojnásobným překročením rozpočtu.
Zároveň mě třeba zajímalo, jestli se v předvolebních kampaních objevují hesla, že zatočí s kriminalitou a udělají něco s favelami, ale prý moc ne, protože "se ví", že je to nemožné. Jak jsem koukal, tak nějaké investice kolem těchto problémů vynakládány jsou, ale tohle byla slova místních.
S chudší částí obyvatelstva jsem se tu setkal jen zřídka. Ono Novo Hamburgo je na tohle celkem malé. Zatím jsem viděl pouze na ulicích kárky tažené koňmi a tyhle lidi jak vybírají odpadkové koše (jsou to takové železné klece podél ulic) a hledají plasty, plechovky, sklo, které lze zavést do třídíren odpadu a dostat za ně peníze. Pokud jde o třídění odpadu, tak tu nikdo nic netřídí.

Jídlo

Zatím jsem se do dalších větších experimentů v jídle nepouštěl a tak zůstalo pouze u nepovedeného nákupu avokáda v supermarketu. Tedy nákup povedený asi byl (slečna u kasy mě už znala a tak se nesnažila na mě ani mluvit a už se jen usmívala), ale avokádo je trochu nedozrálé. Na wikipedii jsem se dozvěděl jednu pěknou věc a to že strom, který avokáda rodí se jmenuje hruškovec přelahodný. To mi přišlo pěkné, ovšem pro moje avokádo ta přelahodnost neplatí.
Oproti tomu maso tu umějí ugrilovat dobře a protože do housky se dá dát všechno, platí to i pro místní churrasco. Nevím zda je to pouze místní název, ale housková úprava nese jméno kachurrasco.
Také jsem konečně ochutnal pastel. Tady to není onen portugalský "de nata", ale prostě takový piroh - kapsa z těsta - která je naplněná masem, zeleninou anebo, jak je tu také obvyklé, něčím sladkým. To je v podstatě docela zajímavé, že tu standardně ve stejném těstě dostanete náplň slanou i sladkou. Stejně to platí například i u pizzy a můžete si ji tu dát třeba s lentilkama.
Co jsem nezmínil, tak jsou nealkoholické nápoje. Když pominu Coca Coly, které se tu samozřejmě běžně pijí, tak je tu populární slazená citrónová limonáda (limão). Ono v těch vedrech je to pak celkem logické. A pak limonáda z guarany. Vyrábí ji například i Coca Cola.

Nový týden

Věci kolem začínají všednět, ale pár zajímavostí o kterých chci napsat se ještě stále najde.

Přišla zima. Tedy tady je to taková podzimní zima. Teploty přes den se pohybují mírně nad 10°C a když vysvitne sluníčko blíží se možná až k 20°C. Ovšem na každé dva sluneční dny tu připadá jeden, kdy se roztrhne obloha prší jako z konve. Dokonce jsem byl nucen koupit si deštník a i ten toho při snaze dojít do práce pěšky až tolik nezachránil a v závěru jsem musel ždímat mokré rukávy mikiny. Je tedy fakt, že tu zase nefouká až tak velký vítr, jak jsem zažíval třeba v zimě ve Španělsku, kde se celkem standardně váleli u každého koše na ulici 2 až 3 větrem rozbité deštníky, přesto jsou tu slejváky ale slušné. Největší nepříjemností pro mě ale je ale ono netopení v budovách. Teď sedím u počítače přikrytý dekou a neustále si musím ohřívat prsty dechem, abych byl schopný něco napsat. A o ranním vstávání a chození do sprchy ani nemluvím. Je to tu takové jako minulý listopad v Portu u Zuzky. Ve Španělsku ve škole apoň trochu topili a doma bylo celkem normální si pořídit nějaký malý přímotop na nohy. Tady prej moc ne.
V práci pak všichni sedí v bundách a cvakají na klávesnici. Zajimavé pro mě je, že i přes celkem solidní zimu, je normální, že někdo čas od času otevře okno. Poslední dobou ho chodím zavírat já a to se cítím trochu trapně, když tvrdím, že u nás jsou v zimě standardně teploty na bodu mrazu :)
Takže jsem vlastně chtěl hlavně napsat, že vám ty 30ky doma závidím ;)

V práci je to zatím v pohodě a ačkoli stále moc netuším, jak je se mnou vedení opravdu spokojeno, tak jsem zatím slyšel pouze slova good job (a to jsem vlastně ještě nic nedokončil :)
Srandovní je pro mě jak se nedaří nikomu vyslovit natož pak zapamatovat moje křestní jméno. Zkoušel jsem Ondřej, Ondrej, Ondra a se vším mají tak nějak problémy. Ti co si moje jméno zapamatovali skončili u něčeho jako Ondréš a ti co už mají mého jména dost, mě raději začali říkat André. Aspoň mě tu ale nikdo nezouší oslovovat příjmením - Šaloupka :)

V práci jsem se také dostal k prvnímu seznámení s Brazilskou hudbou. Odkážu tu zaprvé na ukázku bailãa. Což je odvozenina naší dechovky. Nebo tedy spíš německé. Popisovali mi to jako hudba, na kterou se standardně tancuje v Německu s kloboučkem na hlavě a šlemi na hrudi. A tak jako mají v Německu Oktoberfest, tak tady mají v podobném termínu podobný festival, kdy hraje něco podného, jako je ona ukázka a k tomu se tancuje.
Druhá ukázka je axé. To je oproti předchozímu hudba typická pro sever Brazílie a někteří na jihu na tuhle hudbu koukají trochu skrz prsty. Odkazovaná skladba se mi ale líbí.
Třetí je pak kapela TNT a bláznivý pes. Tuhle rock'n'rollovou kapelu z 80 let a z Porto Alegre jsem si celkem oblíbil.

Další z maličkostí, které mě tu zaujaly, je že u cedulí s názvy ulic uvádějí, k jaké osobnosti či místu se název vztahuje. Takže například teď už vím, že Rua Bento Gonçalves je pojmenovaná po vůdci revoluci Farroupilha, kdy se snažil jih Brazílie odtrhnout od ostatních brazilských států. Datuje se to do roku 1835.

Povedlo se mi po troše námahy taky koupit botky. Protože se tu na jihu Brazílie nachází mnoho výrobců bot, jak mi prozradila znalá Veronika. Takže jsem si na nákup počkal až sem. Jak mě řekl Lucas (můj nový šéf) - a většina z těchto společností jsou našimi spokojenými zákazníky.
Ona nákupní horečka tady na místě, měla také svůj důvod ve velikosti zavazadla dováženého z Čech. A tak jsem si pořídil za nějakých bratru 1400 Kč boty do města. V pohorách to jaksi už nebylo ono. Jak dobrý to byl nákup ukáže čas.
Co se nákupu týče, tak už jsem byl poučen ze zkušenosti ze Španělska, kde jsem na prodavači díky spletené číslovce požadoval boty číslo 14 místo 41. Díval se na mne dost zmateně. Tentokrát jsem měl při sobě papír a pěkně jsme jim to tam všechno napsal :)
Když jsem u nakupování. Všechny ceny dražších věcí jsou tu na štítkách napsány v ceně dělené deseti. Týká se to především elektroniky, ale také třeba právě bot, oblečení apod. Normální je, že se tyhle věci neplatí hned, ale ve splátkách v 10ti měsících a to bez žádné další přirážky k ceně.

Dneska jsem také absolvoval povinnou pochůzku po úřadech. Ještě že mi ve všem asistovala ochotná Kely, protože jinak bych byl ztracen. Nejprve bylo třeba získat RNE, což je obdoba naší občanky. V mém případě se jedná o prooužek papíru s fotkou a nějakým číslem. To je dočasné ID. Ovšem za dobu, kterou je Kely v Aiesecu se ještě nestalo, že by jak je uváděno do 3 měsíců, policie dodala skutečnou kartičku. Na policii mě očernili prsty, vzali si z nich všechny otisky, zkontrolovali, zda jsem zaplatil povinných 200 reálů a pustili mě dál.

Druhou věcí, kterou člověk potřebuje, aby tu mohl fungovat je CFP. To je jakési číslo, přes které se o člověku dá zjistit, zda všechny své platby - pravděpodobně především daně - platí v čas a v pořádku. Bez něj vám neotevřou konto v bance. Pro ten je dále třeba mít ještě potvrzení o bydlišti. Na tom je zajímavé, že paní domovnice mi napsala potvrzení, že bydlím, kde bydlím a s tim bylo třeba dojít do "notářství", nechat si ověřit podpis. V Brazílii mají jakousi databázi lidí a jejich podpisů a člověk tak zajde s podepsaným papírem a řekne, kdo to podepsal a oni se podívají, zda to odpovídá podpisovému vzoru a podrazítkují, že je to ok.

No a bankovní účet ještě nemám, protože v bance dělají cavyky a nevědí, jestli ho mohou otevřít cizinci. Kely ale říkala, že je to o lidech a že kdyžtak zajdem do jiné banky. Prej jsou tu v bankách divní.

Jedna věc je tu ale zajímavá. Do bank anebo třeba i do směnáren, prostě tam kde se pracuje s pěnězi, se prochází přes detektory kovu. Člověk musí odložit klíče, mobil, deštník (za to mě nechtěli pustit dál :), pak projde otáčecími dvěřmi a za nimi si věci zase může vzít.

Brazilské poživatiny

Začal jsem trochu experimentovat s jídlem. Teda experiment je asi trochu silné slovo, ale pro mě je toho tady celkem dost neznámého. Tohle bude velmi subjektivní shrnutí toho, co jsem tu zatím prozkoumal.

Konečně jsem pochopil jak se vyslovuje chimarrão - tedy šimaho. Jak jsem dříve netušil, obsahem není pouze maté, ale ještě pro mě ne zcela zařaditelná směs bylinek ve které jsem poznal něco na způsob heřmánku. Přidání bylin není povinné a jestli jsem to pochopil správně, tak je možné přidat v podstatě jakékoli bylinky, které vám chutnají. V práci ho připravují tak, že do cuii nasypou po vršek maté, na vrch doplní něco bylinek, zapíchnou bombilhu, podél ní nalijí vodu a pijí. Dozvěděl jsem se, že po vypití je slušností dolít vodu a nabídnout chimarrão dalšímu, přičemž onen další by neměl odmítnout. Stejně tak důvodem, proč se s bombou nemíchá či jí člověk nevysouvá je to, aby do ní nenapadali úlomky čaje.
Od jídla si v této souvislosti dovolím trochu odskočit. Pití chimarrãa považují za jeden ze zvyků gauchos, tedy obyvatel bydlících v oblasti Rio Grande do Sul v jižní Brazílii. Na chimarrãu mě přijde zajímavé, že ho tu pije opravdu hodně lidí. Cestou do práce vidíte hasiče, jak stojí před hasičárnou a v družném rozhovoru s kolegou popíjejí, stejně tak hlídač parkoviště či prodavačka v obchodě.

Díky obědům v restauračním zařízení bufetového typu mám možnost vyzkoušet různé kousky potravin. Ještě, když se zastavím u samotného bufetu, tak funguje tak, že člověk si nandá jídlo na talíř a pak přijde k paní, nechá si ho zvážit a ta mu dá do ruky podle váhy účtenku nebo si vezme "bufet livre" a pak se může cpát, co se do něj vejde. Příjemné je, že tohle cpaní (bez pití) v levnějších stravovnách stojí 11-12 reálů, což je nějakých 125 Kč.

Pão de queijo je jakési sýrové pečivo. Chutná, tak jak vypadá :) Jako pečivo do kterého je zamíchaný sýr.
Na stole tu také potkáte aipim, což jak jsem podle moudré paní wikipedie není nic jiného než místní název pro maniok. Ten tu je buď vařený anebo (pokud mohu soudit častěji) osmažený.
Protože z nějakého důvodu někdo z kolegů do práce donesl tác plný různých jednohubek k svačině, měl jsem možnost ochutnat i je. Kolegové tvrdili, že je to standardní jídlo, které se kupuje, když pořádáte party. Bohužel jsem si nezapamatoval příliš názvů, ale odkážu alespoň na coxinhu a na něco, co se podobá tomu ostatnímu. Vždy vlastně šlo o nějaké "pečivo" ve kterém bylo zapečené maso nebo sýr. Často bylo těsto trochu podobné našemu listovému. Anebo jako v případě coxinhi to bylo něco z obojího zabalené v nějakém těstíčku a pak pěkně osmažené na oleji. K alkoholu to může být asi dobrý nápad.

Jako pravděpodobné normální jídlo v Brazilské rodině bych uvedl to, co jsem dneska dostal na obědě u Kely. Rýže politá omáčkou stroganov (protože nevím, jak chutná u nás, tak můžu jen říct, že to byly kousky masa v krémové omáčce), na to se sypaly něco jako malé hranolky, které spíš připomínali brambůrky, ale nakrájené na nudličky, k tomu jste si mohli přidat osmažený maniok a dodat rajče a listový salát.

Pak jsem se pustil do opatrného zkoušení místního ovoce. Tedy spíše tak, že když jdu do supermarketu, tak zkusím vybrat nějaké ovoce, co vypadá zajímavě a koupit ho. Zatím jsem to tak udělal u mamão, z něhož se vyklubala po konzultaci s internetem papája. Ale takhle z obchodu mě nějak nezaujala. Druhou věcí pak bylo pinhão. U toho to bylo trochu složitější, vypadalo to jako oříšek, ale vyklubalo se z toho semínko speciální borovice. Je to semínko, zabalené v tvrdé šlupce, trochu podobné jako je jedlý kaštan. Nejdřív jsem to zkoušel dlabat jen tak, ale protože mi to nijak zvlášť nechutnalo, počkal jsem na vysvětlení místních. Dozvěděl jsem se, že je to sezónní záležitost, která se v obchodech objevuje mezi červnem a srpnem a že se musí tak tři čtvrtě hodiny povařit, aby byla správně jedlá. Potom už chutná o poznání lépe a podobá se skutečně jedlému kaštanu. V tomto zimním období je zvykem jíst pinhâo a k tomu popíjet svařené víno. K této příležitosti se tu na přelomu července a srpna konají i festivaly :)

Abych nezůstal jen u jídla, chtěl jsem vyzkoušet také nějaké to chilské červené víno. A tak jsem místo toho nejlevnějšího krabicáku sáhnul po celkem dobře vypadající lahvi za 12 reálů, ale možná bych lépe udělal s oním krabicákem. Víno nebylo špatné, ale nějak mě neoslovilo. Možná je to tím supermarketovým prodejem. Jediné co se mi povedlo, bylo polít si tím vínem prostěradlo ;)

Party, party, party

Jak hlásá nadpis, tak ne jen prací živ je človek a za čtvrtek, pátek a sobotu jsem tu stihnul tři přivítací párty.

Čtvrtek – party z práce

Tahle party pro mě byla trochu překvapením. To že šéfové z práce hodlají na počest mého příjezdu udělat malou grilovačku jsem netušil až do 3 hodin odpoledne daného dne, kdy jsem z mailu zjistil, že mi Kely píše, zda chci večer svézt domů. Po výměně mailů a nejistém dotazu k Lucasovi (jednomu ze šéfů - k tomu tlustějšímu) jsem zjistil, že dneska večer bude malé přivítací setkání a že mám mít připravenu prezentaci o ČR. Původně mělo také dorazit několik lidí z Aiesecu, ale nakonec dorazila jen Kely, protože tento týden byl věnován přijímání nových členů a nikdo jiný díky tomu neměl čas.
Jemný zádrhel byl, že jsem prezentaci neměl připravenu, ale dostal jsem povolení si ji připravit v pracovní době :), takže jsem všechno stihnul. Kdyby případně někoho zajímalo, co jsem si o nás navymýšlel (v angličtině), může se podívat sem.
Setkání se konalo přímo budově, kde pracujeme v jakési konferenční místnosti. Ta byla ale vybavená krbem s grilem a tak mě mohli šéfové hrdě předvést, co to znamená ono churrasco.  Odkážu na externí obrázek: http://s313.photobucket.com/albums/ll387/W_Costa/Food/?action=view&current=churrasco_carioca.png&&newest=1.
Myslel jsem, že se tam objeví více kolegů z práce, ale nakonec nás dohromady bylo jen 10. Z čehož jedna byla Kely a pak dva Lucasovi známí. Nejprve jsem dostal drobnou přednášku o Brazílii a pak jsem prezentoval, co je zač ta malá země uprostřed Evropy. Tak snad tu neudělám ostudu :)
Mezitím se upeklo maso a tak jsem mohl ochutnat několik druhů, bohužel nevím úplně přesně jakých. Podstatné z mého pohledu na grilování bylo, že maso se peklo v docela velkých kusech a nikdo si nelámal příliš hlavu s libovostí, takže výsledek se pak musel dosti žvýkat. K tomu byly olivy, kyselé okurky a naložené papriky. Přikusoval se toastový chleba a pilo pivo Skol. Toasťák je jako všude trochu nasládlý, takže s naším chlebem se to holt nedá srovnávat.
Tady si dovolím malou odbočku. Nedávno mě na seznamu na novinkách zaujal rozhovor z holčinou ze Sýrie, kde jsem zjistil, že asi nejsme jediný národ, kterému se ve světě stýská po svém chlebu (viz. odstaveček o oblíbeném českém jídle).
Dostal jsem také, jak už jsem psal, poprvé ochutnat cachaçu a z toho umíchanou caipirinhu. Byl to celkem příjemně strávený večer.

Pátek – kulečník s kolegy

Pátek je nejlepší doba na to vydat se do hospody a tak když mě dva kolegové pozvali, že jdou na pivo a na kulábr, tak jsem rozhodně neodmítl.
Dostal jsem se do hospody podobné jako je Hramat v Pardubicích až na to, že tahle hospoda byla trochu víc zaplivaná.
Jak už jsem psal pivo tu stojí asi 3 reály, na většině míst (z těch levnějších) ho dostanete ve flašce a ještě vloženou do obalu, aby příliš nezteplalo. Což mi tedy příjde trochu zvláštní, protože mám pocit, že když tu dostal pivo, tak bylo vždy přechlazené. Flašky tu ale zase jsou 0,6l.
V hospodě mě ještě zaujala polička zaplněná prázdnými plechovkami od piva ze všech možných koutů světa a tak mi bylo vysvětleno, že v 90 letech tu byla móda sbírat pivní plechovky a hodně lidí mělo své sbírky. Tady byla od nás jen Plzeň.

Kulečník je tu divný. Mají menší koule a taky díry. Zajímavé taky je, že hospodské pravidla mají trochu jiná než u nás. Pokud člověk udělá chybu (trefí bílou do díry apod.), tak ne tak jak jsem zvyklý, že by soupeř hrál dvakrát, ale přímo ze stolu vezmete soupeřovu kouli s nejmenším číslem a hodíte ji do díry. Druhou věcí, co my přišla zvláštní, bylo, že stoly (nebude to asi pravidlem) na kterých jsme hráli, neměli dole průhled na koule, které už jsou zahrané v dírách. Tím pádem třeba při prvním rozstřelu, bylo potřeba dávat bacha, která koule padá do díry, aby člověk věděl, na co hraje.
No, každopádně jsem prohrál, co jsem mohl.

Lidé tu jsou zvyklí jezdit i do hospody autem. Je to tak, že alkohol za volantem je zakázaný úplně, ale policie to prý nehlídá, takže je normální, že člověk vypije pivo a pak jede domů. Při odjezdu mě přišel hustý "pouliční život". Ačkoli jsme byli skoro v centru, tak se setměním na ulicích začali postávat různí mladí týpci a malé skupinky lidí. Když jsme odjížděli, tak jeden postával kolem našeho auta. Rafael (kolega) mu při odjezdu dal asi 50 centů. Prý týpek hlídá, jestli někdo z auta nechce něco ukrást. No a tak, když člověk nechce mít problémy, je lepší něco nechat.

Sobota – Aiesec party

Na sobotu připadala Aiesec party v Porto Alegre. Training week skončil a tak byl završen podobně úspěšnou party. Doma mě vyzvedl jeden ex-aiesecář z Campo Bom ještě společně s dalším stážistou Alexandrem. Saša je Rus z Novosibirsku, který sem přijel za přítelkyní. Potkali se v Německu na stáži, pak si přes půl roku skypovali a Saša se učil portugalsky a teď tu prodává boty do východní Evropy.

Party byla taková, jak se od podobných akcí dá čekat. Mnoho nových lidí, takže se s některými z nich pozdravíte, milionkrát se představíte, řeknete odkud jste, co děláte, jak dlouho tu budete a jak se vám zatím líbí v Brazílii. Jediné trochu pozitivní je, že hraje hudba a můžete si zaskákat. Ovšem není to úplně můj šálek kávy.

Na zpáteční cestě jsme pak pustili s Johnnym v autě na plné pecky brazilský rock'n'roll a dorazili do Novo Hamburgo. Pravda tedy na cesty po Grazu s Rakouskými lidovkami to nemá :), ale i tak to bylo celkem skočné.

Pěší výlet po Novo Hamburgo

Po prvním týdnu v práci, kdy nebyl čas na nic jiného než ráno vstát a večer jít spát, jsem si sobotu vyhradil na pěší procházku po okolí.

Byl jsem se podívat trochu po čtvrtích v sousedství a najít park, kde by se dalo třeba běhat, třeba jen tak občas posedávat.
Novo Hamburgo je posazené na mírné pahorkatině, takže to je pořád nahoru a dolů. Zase jsou z jednotlivých kopečků pěkné výhledy.
Zjistil jsem ale, že všechny ulice jsou lemovány sice pěknými, ale přes plot nedobytnými rodinnými domy. Chodníky jsou sice všude, ale nikde žádná lavička nebo parčík pro odpočinek. Zelená plocha, kam jsem směřoval se ukázala jako les plný hustníku a vysoké trávy. Napříč vede jedna jediná cesta, kterou využívají pejskaři pro venčení psů. Po nějakém zákoutí k sezení ani památky. V naději jsem ještě díval na lesy v okolí, které byli vidět na druhým stranách údolí, ale vypadá to, že to jsou stejné případy. Nikdo se tu asi v okolí neprochází.

Pokračoval jsem do centra města, kde jsem nečekal žádné zázraky a ukázalo se to pravdou. Downtown, jak centrum anglicky nazývají, tvoří pár ulic, které se vyznačují jen tím, že v nich vrůstá počet výloh obchodů. Najdete zde také autobusovou stanici, kudy projíždí veškeré městské linky (meziměstské mají autobusovou stanici o kus dál), jakýsi parčík, kde lze potkat stánkaře, jednu ulici vyhrazenou pro pěší zónu, kostel a informační centrum pro turisty.

V turistickém informačním centru se můžete poptat po zajímavostech v okolí, ale jinak než portugalsky na vás budou mluvit pouze ve všední dny. Já jsem tam potkal staršího pána, který seděl na židli a koukal z okna. Neuměl jinak než portugalsky, ale byl zase přátelský, nabídl mi židli a mandarinky. Tak jsme tam chvíli seděli a gestikulovali. Varoval před zloději a na cestu mi dal dalších pár mandarinek. Bylo to fajn setkání, ale moc nového jsem se nedozvěděl :)

Cesta s fotkami

Cestu i s fotkama jsem zaznamenal a vložil na google maps: Pěší cesta po Novo Hamburgo. Kdyby prohlížení fotek někomu nevyhovovalo v podobě proklikávání na Google mapách, přidám ještě link na webovou galerii: chalda.yc.cz/foto/brazil/novoHamburgo.

Pár postřehů

Není tu příliš semaforů pro chodce. Auta sice stojí na křižovatce na semaforu, ale pro chodce tu semafor není. Na silnici jsou jen nakresleny dvě napříč jdoucí čáry a je na člověku, aby si určil tu správnou chvíli k přecházení.

Podle toho, co jsem mohl zatím poznat, tak se necinká na zdraví. Každý si vezme svoji sklenici a pije. Stejně tak to funguje u jídla. To že by lidé čekali, až se všichni stolovníci sesednou a pak teprve začali jíst s přáním dobré chuti, tak to tady nefunguje. Každý začíná jíst, když dostane jídlo a dobrou chuť si také nepřejí.

Zaujala mě místní příprava Maté čaje. Je specifická pro Rio Grande do Sul, tedy jih Brazílie. Vezmese pohár, podobný jako měl Karel IV. na víno, akorát že je hliněný, a ten se celý zaplní drtí z maté. Pak se brčkem se sítkem udělá otvor pro horkou vodu a do něj se naleje. Člověk vypije to co jde. Potom předá pohár dalšímu, který doleje vodu a pije. Díky tomu, že se s pitím dostávají do úst i kousky čaje, které sníte, tak ubývá materiálu v poháru, postupně jak pohár putuje mezi všemi lidmi.
Maté se tu ale neříká maté ale chimarrão. Jak jsem se dozvěděl, tak tu ohledně jeho pití platí několik pravidel. Například, že člověk nesmí říkat, že předávání poháru a bomby(onoho brčka) je nehygienické. Když vám někdo pohár podá, tak nesmíte odmítnout. A bombou se v poháru nesmí míchat a ani by se jí člověk neměl dotýkat. Musí se nechat tam kde je a jak je a jen pít.

Pivo restauraci tu stojí kolem 3-4 reálů, což je 30-40 korun. V supermarketu se dá půl litr koupit za 1,5 reálu. Nejrozšířenější je tu pivo Skol. Mají tu i pivo Bohemia. Žádné ale nechutná jako to České (jak jinak :) - a to nejsem žádný znalec piva.

Národním pitím je cachaça [kašasa], což je vlastně rum ze zelené cukrové třtiny. Z cachaçi dělají koktejl caipirinhu [kajpiriňu], i když koktejl by tomu tady řeklo asi málo lidí. Zajímavé na to jsou pro mě dvě věci. Zaprvé že mě Brazilci tvrdili, že když si dáš po ránu do skleničky na dva prsty cachaçi, budeš zdravý jak rybička. Zkoušel jsem do sebe hodit panáka (za což se mi v okolí vysmáli, že se to má pít po troškách a ne na ex), ale na slívku z Horněmčí to jaksi nemá. Druhá je, že caipirinhu jsou tu zvyklí předávat mezi lidmi od stolu. Takže si každý trochu srkne a podá ji dál. Je to podobné, jako u toho pití maté čaje.

Pokud jde o tradiční jídlo, tak jsem ho zatím něměl ještě šanci úplně poznat, ale říkají, že tradiční je rýže s fazolemi. Dnes si k tomu ale už přidávají nějaký ten flák masa. Tradiční jsou tu grilovačky, kterým se ale říká churrasco. Jak mě vysvětlovali, jde o to, že maso které se griluje je nějak speciálně řezané. Doufám, že to teď nebudu plést, ale měl by to být maso z krávy, které je grilováno na dlouhých nožích či vidličkách.
Co se týče sladkých jídel a dezertů, tak co jsem postřehl, tak tu hodně frčí pudinky a různé věci na nich založené. Těšil jsem se, jestli si sem Brazilci přivezli z Portugalska pastel de nata, ale zatím jsem na to nenarazil. Asi je to tím, že tu jsou převážně Němci.
Kdyby měl někdo zájem o bližší pohled do brazilské kuchyně, tak bych odkázal na paní wikipedii. Bohužel pouze v angličtině.

Facebook tu používá velmi málo lidí. Všichni frčí na Orkutu.


Systém autobusů tu je úplně zmatený. Tedy alespoň co se týče městské hromadné dopravy v Novo Hamburgo. Zaprvé linky nejezdí stejnou trasou tam i zpět, ale dělají okružní jízdy po městě. Takže když člověk nechce jet kolem celého města, tak musí zvolit na cestu tam i zpět jinou linku. Druhá věc je, že tu na zastávkách nejsou žádné informace jaký autobus a kam jede. O nějakém jízdním řádu už tu nemůže být ani řeč. Takže je standardní, že i místní halekají na řidiče, kam že to jede. Nedá se tu koupit šalinkarta (lítačka), jako u nás, ale vždy se platí za cestu.
Pro normálního člověka je asi nejlepší proklikat se trochu zmatenými stránkami přepravní společnosti a zjistit kam jezdí. Ovšem na zastávkách se nezastavuje, pokud nedáte znamení (mají tu takové šňůrky nad držadly, za které se tahá), takže je někdy trochu problém určit, kde chci vlastně vystoupit.

Když jdete do supermarketu a máte nějaké větší zavazadlo, třeba batoh, zabalí vám ho do igelitového pytle a dají na vozík. To abyste nic neukradli :) Když se snažili zabalit batoh poprvé mě, dost mě to překvapilo, co že to chce ochranka dělat. Jestli mě chce prohledat nebo jak. Ale nakonec jsme se rukama nohama domluvili.

A nakonec se ještě vrátím k práci. Kdybyste se chtěli někdo mrknout, jaké stránky dělá WT Prime, tak odkážu na jejich portfolio na flickru. Jinak mě přišlo zajímavé, že dělají stránky pro většinu obuvních společností tady na jihu Brazílie. A pak tady jsem já, mezi mými dvěma novými šéfy. Ať žije twitter a nové tričko.

Práce

První den v práci začal příjemně. Sluníčko tu ještě svítí, teploty jsou příjemné kolem 25 stupňů, po nějaké velké zimě ani památky.

Abych ukázal kde pracuji, tak sem přidám odkaz na moji cestu z domu do práce, kterou jsem absolvoval v úterý. Kolegové ze Seacompu mě totiž k odchodovému ježíšku nadělili GPS Tracker, takže si teď můžu zaznamenávat kudy chodím :)

Do All inclusive od Aiesecu spadá také první den představení v práci. Takže mi bylo poskytnuto přivítání se všemi členy kanceláře, kromě hlavního šéfa, který je do středy "out of office".

WT Prime

Společnost do které jsem se upsal na následujících několik měsíců (teď to vypadá, že na 8) se jmenuje WT Prime a náplní jejího podnikání je tvorba webových prezentací.
Je to celkem málá firma čítající asi 12 zaměstnanců, sekretářku a 2 šéfy. Zajímavá je skladba osazenstva kanceláře, protože oproti mému očekávání je poměr žen a mužů téměř vyrovnaný. Možná protože se jedná o firmu, která dělá webové prezentace na klíč, je to celkem logické a holky dělají povětšinou grafický návrh a kluci to pak kódují.
Zajímalo mě proč tak malá firma měla zájem o stážistu a tak jsem se dozvěděl, že firma má asi 6 let a začínala v inkubátoru na místní univerzitě a tam je oslovil Aiesec. Byl jim nabízen stážista z Argentiny a nějací další, ale všechny odmítli a vzali až mě, takže teď špekuluju proč.
Nedávno se přestěhovali a teď působí v růžové výškové budově uprostřed Novo Hamburgo. Kancelář je ale příjemná s výhledem ze 13 patra na město. Jedná se o jednu místnost, tedy takový malý open space.

Přijetí  v práci od kolegů bylo velmi příjemné, hned po mě chtěli, abych se svléknul, že tak půjdu dobrým příkladem dámské společnosti :) Většina lidí je tam o něco mladších než já a tedy většinou studenti, kteří přes den pracují a v noci studují. Připadá mi to velmi povědomé.
Bohužel určitou nevýhodu spatřuji v tom, že anglicky jsem se schopen bavit asi se 4 lidmi v kanceláři a to včetně šéfa. Každý sice pár slov říci umí, ale to tak "hello" a "computer" :) Každopádně překážky v komunikaci nejsou, protože všichni jsou velmi přátelští.

Co tedy dělám

(Následující odstavec asi nebude úplně pro neprogramátory)
Když jsem odjížděl, tak mi kamarádi říkali. "Ty jedeš na stáž učit se PHP?" Jenže tohle je brazilské PHP! Když ponecháme stranou, že to vypadá jako jakéko-li jiné PHP (až na to že tu používají verzi 5.1), tak to bude užitečná zkušenost, kterou člověk jistě zúročí. Zvláště při programování čidel u pisoárů. (...myslím, že API pro PHP se bude hodit :))

Abych se vrátil k původnímu tématu.  Snažím se tedy dostat se zpátky ke svým znalostem o webových aplikacích a programování ve skriptovacích jazycích. Jako první úkol jsem dostal parsování logu ze Sendmailu, takže celkem fajn úkol. Můžu se vyžít v regulárních výrazech.
Jediné co netuším je, kolik na to mám vlastně času. To se ale uvidí, zatím na mě nikdo nekřičí.

První den v Novo Hamburgo

Po 10 hodinách spánku se budím celkem odpočat, jen mi kručí v břiše. Situaci ale zachraňuje Kely, která mi volá (včera mi už stačila dát místní simku), že mě zve s rodiči na oběd. Za hodinu tak už sedím v jedné z místních restaurací, která funguje na principu švédského stolu. Jídlo bylo dobré, dal jsem si kombinaci nudlí, rýže, hovězího masa a ovocného salátu.
Dále jsem byl zavezen do místního supermarketu, abych si mohl nakoupit základní potřeby, které se mi nepodařilo propašovat přes Atlantický oceán. A pak jsem byl poučen, kde budu pracovat, kudy se tam dostanu a získal mapu.

Abych se neztratil bylo provedeno názorné poučení o tom, kudy a kam se mám vydat. Vrátili jsme se tedy ke mně "domů" a odtud se vypravili na fingovanou cestu do práce autobusem. Přidala se k nám ještě další Aiesecářka Vicky, která se nedávno vrátila ze stáže v Německu. Dostat se tam a zpátky s krátkým zastavením u místní univerzity zabralo zbytek času našeho společného výletu. Protože já jsem se ještě cítil po včerejšku celkem unaven, rozloučil jsem se s oběma dámami a vrátil se, trochu si poklidit v pokoji a jít se vyspat.

Když jsem se ale už chystal, že se půjdu uvelebit do postele, zaťukali mi na dveře dvě holčiny ze skupiny hrající ve společenské místnosti karty. Spánek jsem tak o hodinu odložil a s mojí chabou španělštinou a jejich chabou angličtinou jsem se snažil pochopit pravidla hry. Ono to bylo vcelku jednoduché a základem bylo být rychlý v plácání po rukou a volat "čančo".

Jak to tedy bydlím

Jedná se o takové malé studentské koleje. Nejlépe by se to dalo popsat, že je to velmi podobné ubytování, které měla Zuzka v Portu. To ale asi zas tolik nepomůže.  Jsou to tedy takové malé studentsko-mládenecké koleje nebo velký rodinný dům, kde bydlí několik několik nájemníků. Každý má svůj pokoj, ale je tu společná kuchyně, jídelna a společenský pokoj.
Vybavení je tu trochu oprýskané, ale funkční. Na postelích jsou nové, příjemné matrace na podlaze nepříliš příjemný koberec.

Společenská místnost

Dobře umístěná pojistka ve sprše

 

 

 

A pár dalších poznatků

Tady na jihu Brazílie má plno lidí německé předky. Stejně tak Kely. Její praprarodiče se sem přistěhovali z Německa, ale žádné styky s příbuznými už rodina nemá. Stejně tak její otec je asi poslední, který se učil Německy.

Z toho také asi vyplývá, proč je tu život podobný tomu v Evropě. Zatím se příliš jako v Jižní Americe necítím. Také se tu nenosí ono "maňana", ale všichni jsou velmi dochvilní.
Siesty se v Brazílii obecně nedrží, ale obědová pauza tu trvá o něco déle, než je zvykem v Čechách - tak hodinu až hodinu a půl.
Určitě tady v Novo Hamburgo, ale i v dalších městech, a co říkala Veronika tak i třeba v Argentině, je zvykem, že studium vysoké školy probíhá v nočních kurzech. Mladí lidé, kteří chtějí vystudovat vysokou školu tak pracují na plný úvazek a při tom chodí po nocích do školy. Jestli jsem to správně pochopil, tak to je dáno tím, že se za školu platí. Jsou tu ovšem dva druhy škol - soukromé, což jsou ty večerní a státní, na těch se studuje v podobněnjším duchu jako u nás.

Cesta

Tak trochu jako vždycky, jsem balil ty důležité věci na poslední chvíli. Na vlakovém nádraží jsem se ale dostal včas.

Na letiště mě jela vyprovodit Veronika, což bylo velmi příjemné a že někam jedu, jsem si uvědomil až když jsem se dostal do Frankfurtu nad Mohanem. Pravda vlastně ne úplně. Ve vlaku jsme si přisedli do kupé plného Brazilců, což bylo určitě znamení. Asi že pojedu někdy do Brazílie.

Praha

V Praze mě pak ještě čekal pokus o rychlou návštěvu czechpointu, protože jsem tak trochu nezvládl získat ověřenou kopii pasu. Ovšem na úřadu se ukázalo, že v Čechách jí není možné získat ze zákona a tak to stejně musí počkat až do Brazílie.

Jako poslední české jídlo na pár měsíců dopředu jsme si dali cibulacku, lívance s jahodami a samozřejmě plzeňské pivo. Na letišti jsme pak pozorovali crvkot kolem a ještě jednou se pozdravili z Brazilci z vlaku. A pak už přišlo loučení a kontrola bagáže. Jako vždy, ani tentokrát se to neobešlo bez drobného kiksu. Tentokrát ne hned na začátku, ale v Frankfurtu, kde jsem zapomněl, že mám v kapse od notebooku zakoupenou flašku s vodou. Týpek z ochranky byl ale vstřícný a řekl, že si to můžu dopít, popřál mi na zdraví a pak prázdnou petku hodil do koše.

Let

V Praze jsem ještě stihnul sledovat posledních pár minut neúspěšně snahy Brazilského fotbalového týmu a pak hurá do Frankfurtu. Let byl celkem příjemný, jen ten neustálý pohyb nahoru a dolů mi nedělá úplně dobře na žaludek. Tam jsem si dopřál chvíli oddechu a hurá na transatlantický let do Sao Paula. Jak mě slíbila Barča, tak jsem opravdu dostal za let dvakrát najíst a mohl sledovat film :)
Fajn bylo, že přes uličku si přisedla příjemná Brazilka ze Sao Paula, která se právě vracela že studijního pobytu ve Skotsku. Dozvěděl jsem se tak, že třetí neprestižnější univerzita v Anglii je St. Andrew ve Skotsku a že doktorskou práci píše o nějakém Skotskem filozofovi, jehož jméno jsem nerozuměl. Ale pan vedle se zdál, že ho zná. Taky jsem dostal jako pozornost  komiks Turma da Mónica, abych se mi lépe učilo Portugalsky. Turma da Mónica je komiks pro děti, trochu jako u nás čtyřlístek, a hlavní postavy vypadají takhle.

Cesta se zkomplikovala dvě stovky kilometrů před Sao Paulem, kdy jsme se od kapitána dozvěděli, že letiště je zavřené a že poletíme na otočku do Ria. Tam jsme ale strávili 6 hodin, užitečně strávených sezením v letadle. Seznámil jsem se ale alespoň letmos další Brazilkou a přečetl kus respektu.

Letiště v Sao Paulu

Zajímavější to ale bylo po přistání v Sao Paulu. Pro vstup do země cizinci musí vyplnit 2 formuláře. Jeden jako potvrzení o vstupu, druhý je potvrzením, že člověk neveze nic k proclení. Protože moje cesta nepokračovala nikam dále,
musel jsem si výzvednou batoh z přepravníků (jak by se správné řeklo z conveyoru) a protože v uličce "nothing to declare" byl značný nával, nikdo neměl čas mi prohledávat batoh natož se ho snažit přeznačit na F&A.
Na samotném letišti to pak bylo ale o trochu složitější. Bylo třeba najít kancelář letecké společnosti a nechat si přebookovat let. Bohužel to nebylo tak jednoduché. Všude bylo plno lidí, u každého stánku společnosti TAM stály davy a polovina osazenstva neuměla anglicky. Takže jsem běhal z místa na místo a všude mi tvrdili něco jiného. Začínal jsem z toho mít trochu depresi. Když se mi konečně povedlo získat letenku, zjistil jsem, že fronta na baggage check zatím nabyla obřích rozměrů a táhne se někam do nedohledna. Zařadil jsem se a jakou se fronta posouvala rychlostí, jsem začal propadat zoufalství, že to do za ty dvě hodiny, kdy mám být na palubě, nestihnu.
Dalším podstatným problémem bylo, že mi nefungoval roaming a nebyl jsem schopen poslat Aiesecářům v Porto Alegre informaci, kdy přiletím. A představa strávení noci na letišti či shánění taxíků a nějakého hostelu mě vůbec nelákala.
Naštěstí ale můj let začali odbavovat prioritně a tak jsem byl vytáhnut z konce fronty na její začátek. Tak jsem získal i čas najít telefoní budku a dovolat se Kely, která se o mě v rámci mého pobytu má starat, a potvrdit jí, kdy přiletím.

Letiště v Sao Paulu je opravdu dobrý chaos. Ještě před odletem nám stačili změnit bránu a přehodit čas. To znamenalo další zpoždění, ale nakonec jsem doletěl po 10 večer místního času do Porto Alegre.
Na letišti mě čekalo příjemné přivítání, byl jsem obalen do transparentu Aiesecu a Kelyini rodiče mě vzali na místo, kde teď budu chvíli bydlet.
Rychlá sprcha a pak dlouhý spánek.

První pohled na Brazílii

• Alespoň co se jihu týče, tu jsou lidé úplně stejní jak v Evropě. Tedy co se zjevu a chování týče. Jen jsou možná více přátelštější a otevřenější.
• Ačkoli prý je Novo Hamburgo celkem bezpečné město a snad nehrozí větší nebezpečí jako třeba v Sao Paulu, tak se stejně neubráníte určité stísněnosti, když vidíte, že lidé se po nastoupení do auta v něm automaticky zamykají.
• Vždycky je dobré vyjet někam, kde lidé příliš nevládnou angličtinou. Hned máte dobrý pocit, že vy ji umíte :o)

Přípravy na cestu

Jako pracující jsem si musel oběhat všechny úřady, abych zjistil, kde co odhlásit a co všechno musím platit. V tomhle příspěvku to zkusím trochu popsat. Když jsem začal tyhle informace sbírat, tak jsem neměl potuchy, jak to funguje. Do té doby jsem žil pod ochranou školy nebo zaměstnavatele a tak jsem s úřednickým šimlem nemusel bojovat. Na jeho obranu musím podotknout, že výceméně všude byli ochotní úředníci a úřednice.
Ještě podotknu, že informace nemusí být úplně stoprocentně přesné, je třeba si je ověřit a budu rád, pokud mě kdoko-li opraví. Ale pro nástin to třeba někomu pomůže.
Když tedy jedu na rok do Brazílie a tedy mimo EU, pak jsem došel k následujícímu:


Sociální pojištění – v České republice není povinnost platit sociální pojištění. Pokud by si ho člověk platit chtěl, pak musí vyplnit formulář se žádostí o placení sociálního pojištění jako samoplátce. To může člověk udělat buď před cestou anebo pokud je regulérně zaměstnán asi do měsíce po ukončení pracovního poměru v cizí zemi. Je třeba na úřad donést přeloženou pracovní smlouvu.
Aby člověk dostal důchod musí ho platit 35 let. Základní suma v této chvíli činí něco kolem 1600 korun. Když si tedy člověk spočte, že do důchodu půjde nejdříve v 65, tak stačí začít platit až ve 30. Z toho jsem vycházel a tuto platební položku škrtnul.
Jak mě paní úřednice vysvětlila, tak je také možné, že za 35 let už budeme mít s Brazílií nějakou tu vzájemnou smlouvu o uznání práce a tak si prý mám pracovní smlouvu a zápočtový list schovat a za těch 30 let přijít. :)


Zdravotní pojištění – platit ho je povinnost, ale pokud člověk vycestovává mimo EU na více než půl roku, pak je možné se odhlásit, vrátit kartičku a neplatit nic. Ovšem má to podmínku, že na celou dobu pobytu musí být člověk pojištěn – tedy mít nějaké cestovní pojištění a po návratu předložit doklad, že tomu tak bylo a pojišťovna pak žádnou platbu nevyžaduje. Kdyby člověk z nějakého důvodu přijel dříve než po uplynutí půl roku, může přijít se na pojišťovnu přihlásit, ale danou dobu musí zpětně zaplatit. Zdravotní pojištění stojí něco kolem 1000 Kč na měsíc.


Finanční úřad – protože jsem byl zaměstnanec a ne podnikatel, tak prý daňové přiznání podávat nemusím. Pouze pokud bych chtěl tak můžu. A protože jsem byl zaměstnán jen půl roku, lze očekávat, že ze záloh bude nějaký přeplatek, který mě vrátí. V tomto případě je možné přiznání podat opožděně, například až v červnu. Výdělek stáže v Brazílii danit nemusím a nebudu, i když bych ho na daňové přiznání měl uvést.

Víza

Tady jsem zpočátku nepochopil o jaký tip víz žádám. Myslel jsem, že o pracovní, ale jsou to jakási víza stážistická (či studijní), která jsou neprodloužitelná a jestli jsem to pochopil správně, tak je člověk může získat pouze jednou za život:

1.  pas platný min. 6 měsíců po vstupu do Brazílie
2. vyplněný elektronický formulář na stránkách https://scedv.serpro.gov.br/frscedv/index.jsp
3. 1x fotografie pásového formátu
4. potvrzení o stáží z brazilské strany (jak zprostředkovatele, tak i instituce, která žadatele na stáž přijímá)
5. výpis z rejstříku trestů
6. zdravotní pojištění na dobu pobytu
7. zpáteční letenka
8. konzulární poplatek ve výši 60 USD 

Drobný problém jsem měl se zpáteční letenkou, protože jsem se domníval, že v Brazílii budu rok a na tak vzdálenou dobu se letenka zakoupit nedá, stejně jako letenka otevřená (alespoň co se týká internetových distributorů). Nakonec jsem si tedy musel zakoupit letenku "na někdy" a zatím stále doufám, že termín odletu půjde přehodit. Byť tedy za nějaký poplatek.

Pro pojištění jsem si zvolil ČSOB Pojišťovnu. Protože pojištění kombinuji ještě s druhým dodávaným v rámci platební karty od KB, vyšla ČSOB nejlevněji. Alespoň z těch, kde jsem pátral.

Očkování

Nechtěl jsem podstupovat přílišné množství očkování, ale nakonec jsem se dal očkovat na břišní tyfus, žloutenky A,B a žlutou zimnici.
To poslední mělo (a možná ještě má) tu zajímavou dohru, že jsem se nechal očkovat až na poslední chvíli pár dnů před odletem. To bylo proto, že mezi jednotlivými očkováními musí uplynout nějaký ten čas a měsíc je minimum, za které se to dá stihnout. Takže mě hodná paní doktorka upozornila, že očkování na žlutou zimnici má nějaké živé kultury či co a že v 50% případů mají pacienti do 9 dnů po očkování horečnaté stavy. A kritický je prý 4 den a to jsem měl být zrovna na cestě. Sestřička mi potom psala, že jenom omdlela, že se nemám, čeho bát :) Naštěstí tedy u mě se to obešlo bez nějakých větších problémů. Alespoň zatím.
Každopádně podle lékařů je třeba si tady dát pozor ještě na poštípání od komárů. Přenáší ještě nějakou další zábavnou nemoc, na jejíž jméno si teď bohužel nemůžu vzpomenout.

Adaptér pro zásuvky

V Brazílii se používá dvojice plochých kolíků, místo u nás obvyklých kulatých, takže je třeba si pořídit adaptér. Jak jsem poznal ne všude ale narazíte jen na ploché kolíky, ale objevují se tu i tři kulaté kolíky v trojúhelníku blízko sebe. Druhou komplikací je, že v některých místech se používá napětí 220V a někde 110V. Pěkná stránka rozebírající různé typy zástrček po celém světě je: http://zasuvky.hw.cz/index.php?kod_zeme=BR.

Aiesec

Co je to zač ten Aiesec, přes který jsem se dostal do Brazílie? Zkusím to tu shrnout vlastními slovy. Snad si z toho mého vysvětlování nebude žádný Aiesecář trhat vlasy :)

Organizece Aiesec

Aiesec je studentská organizace, která zajišťuje studentské a absolventské stáže po celém světě. Není to ale její jediná činnost. Zároveň třeba organizuje jazykové konverzační kurzy s rodilými mluvčími nebo přednášky osobností.


Zajímavé na téhle organizaci je, že ji vedou studenti. Tím pádem se osazenstvo poboček rychle mění. Jestli jsem to pochopil správně, tak také existuje pravidlo, že nikdo nemůže vykonávat stejnou funkci uvnitř Aiesecu déle než jeden rok.
Aiesec má své pobočky ve všech koutech světa. Každá pobočka se pak snaží kontaktovat různé firmy ze svého okolí a nabízí jim zapojení do programu a možnost získání stážisty. Pokud stážista přijede, firma za něj Aiesecu zaplatí poplatek. Vyvážené je to tím, že stážisti dostávají stážistický plat (tedy nižší než je normální) a pro firmu může být výhodné například získat stážistu pocházejícího ze země, kam chce rozšířit svoji působnost. Stážista se zase může naučit jazyk, poznat kulturu a získat pracovní zkušenosti.
Aiesec nabízí možnost zahraniční odborné stáže pro ekonomy/managery a informatiky. Dále je možné vyjet na neodbornou rozvojovou stáž, která obsahuje činnosti jako pomoc při stavění škol či zprostředkovávání ekologické osvěty ve školách.
Aiesec se z mého pohledu hodně zaměřuje manageri. Asi i proto je jeho sídlem v Brně ekonomická fakulta a jeden z jeho cílů je naučit lidi jak být správnými leadery (vůdci), ve smyslu teamleadrů a motivátorů.

update: Každopádně obdivuhodné je, že organizace s tak velku fluktuací lidí drží pohromadě. Samotní Aiesecáři říkají, že je to díky tomu, že se každý snaží být nejlepší a tak organizace nestagnuje. Určitě tomu pomáhá třeba i systém soutěže, kdy se jednotlivé pobočky snaží do světa poslat (a ze světa dostat) co nejvíce trainees (stážistů) a protože člověk je od přírody soutěživý, tak se snaží dosáhnout na nejvyšší příčky a organizace z toho prospívá.
Organizace drží pohromadě také díky vlastní kultuře, kterou si vytvořila. Nejzajímavější jsou asi dance roll call (nevím jak to přeložit "kolové tance" možná). Na youtube se jich dá najít v záznamu spousta nebo trochu jinak.

Jak jsem se k té stáži dostal

Jak už jsem psal postřehl jsem letáček o prezentaci Aiesecu u nás na škole a tak jsem se tam vydal podívat a přes ideu absolvovat stáž v Kanadě jsem se dostal až do Brazílie. Co mi přijde ještě zajímavé je, že na Masarykově Univerzitě působí právě Aiesec a aby se to trochu pletlo, tak na VUT působí, velmi podobně znějící, organizace Iaeste. Pokud můžu soudit, tak obě organizace jsou si velmi podobné i co se náplně působnosti týče.

Co je třeba splnit a co pak člověk získá

Dostat se na stáž přes Aiesec není úplně jen tak. Organizace dbá na výběr těch nejlepších jedinců :)
Když to vezmu vážnějí. Člověk se může do Aiesecu dostat dvěmi způsoby.

Zaprvé se může přidat k pobočce ve svém městě. Potom pomáhá s organizací, zajišťuje program pro stážisty, pomáhá s výběrem stáží, oslovováním firem atp. A když potom někdy má náladu, tak může vyjet, a při hledání stáže má už lepší pozici.
Zadruhé se člověk může přihlásit jen tak zvenčí a vycestovat jen na stáž. Platí, že musí být studentem nebo absolventem do dvou let po ukončení studia a do 30 let věku.

Zájemce o stáž pak čeká nejprve pohovor, aby se zjistilo, jestli zájemce umí mluvit. Když se zjistí, že má problémy i s reakcí na světlo, natož aby mluvil, není k písemné části připuštěn. Když nevydává jen nesrozumitelné skřeky, pak na pohovoru zjistí, co mu organizace může nabídnout.
Dále je třeba projít písemným jazykovým testem. V mém případě to byla angličtina. Nevím nakolik jsem uspěl, ale prošel jsem. Taky po absolvování zkoušky u pana Dvořáka jsou veškeré testy z angličtiny už jen idilka.
Třetím a pro mě nejzajímavějším bodem bylo assesment center. Asi proto, že jsem se s ničím podobným něměl dříve zkušenosti. Jak mi bylo sděleno ve větších světových firmách je to standard. Vezme si vás do parády psycholog nebo v tomto případě několik pozorovatelů a vy společně se skupinou lidí plníte různé úkoly a je posuzuzováno, zda nejste labilní. Z mého pohledu je to něco na způsob psychoher, i když se mi za tenhle termín smáli. Já jsem ale na něj zvyklý z časů Pathfinderu. Prostě máte postavit jako skupina olympijský stadion ze špejlí nebo přemluvit domorodce, aby si ve své vesnici nechali postavit most přes řeku, která tam není.
A když člověk projde všemi třemi koly výběru, pak zaplatí 5000 korum (týká se technických stáží) a dostane přístup k databázi firem. Tam se může libovolně přehrabovat a psát motivační dopisy na všechny strany. A od té chvíle začnete také dostávat mailem nabídky na stáže, pokud se některému TN managerovi (člověk, který je na Aiesec pobočce zodpovědný za vybavení stáže a komunikaci s firmou) budete líbit. Veškerý kontakt ze začátku také nesměřuje k firmě, ale právě k TN managerovi. Tomu píšete, že máte zájem o práci. Na místo si ale brousí zuby více stážistů – konkurence je v tomto případě opravdu celosvětová – a tak TN manager počká, sesbírá více poptávek po práci a pak je dohromady zašle firmě. Ta si vybere kandidáty a pokud jste mezi šťastlivci, čeká vás pohovor. Pravděpodobně po Skypu, a možná také nějaký test vašich schopností. Pokud nejste mezi těmi šťastnými, ale přeci jen se k vám štěstí nestaví zády, dozvíte se alespoň, že jste byl zaměstnavatelem odmítnut. V opačném případě čekáte na odpověď, které ale se nedočkáte. Prostě stejně, jako když člověk obesílá inzeráty na práci.

Když vás tedy zaměstnavatel vybere, jste tzv. matchnutí, zaplatíte poplatek za match, počkáte až vám pošlou z dané země dokumenty k vyřízení víz, zajdete na konzulát, zakoupíte letenku a můžete vyrazit.
Na místě by vás pak měl čekat člověk z tamnější pobočky, který vás vyzvedna na letišti a pomůže najít či zajistí ubytování a první den vás dovede do práce. Pak už záleží na aktivitě dané pobočky, jestli pořádá party nebo výlety za poznáním, ale víceméně další fungování je jen na vás.

Začátek - kam, kdy a proč

Tak tohle je první příspěvek mého blogu. Hned po vyťukání předchozí věty zjišťuji, že jsem pěkně dlouho nic nepsal a slovíčka se skládají šroubovaně. Tak douvám že z toho vyleze něco čitelného.

Tenhle blog by měl sloužit jako zápisník zážitků během mého plánovaného pobytu v Brazílii. Mířím do města Porto Alegre, přesněji do města poblíž, do Novo Hamburgo.

Tedy proč

Delší dobu jsem koketoval s tím, že bych po konci vysoké školy vyrazil podívat se někam do světa. Pak se k tomu přidala Veronika a její vášeň k cestování a tak jsme začali plánovat.
Moje podmínka byla, že ať pojedeme kam pojedeme, nechci trhat jahody nebo prodávat koblihy, ale chci zůstat u práce v IT. Rozhlížel jsem se po agenturách a také po možnostech vycestovat na blind, což by znamenalo hledat práci na místě.
Druhá možnost nevypadala příliš optimisticky, co by se úspěchu získání práce v IT týkalo. Určitě za to může i finanční krize, která poptávku po pracovnících "z třetího světa" utlumila.
První ideami byla cesta do Kanady (to byl můj nápad) nebo do Nizozemí (tam by brala práci Verča).
Mezi řečí si dovolím odkázat na fajn blog o cestě do Holandska za prací - http://holandsko.weebly.com. Děkuji za něj Jarníkovi.

Jak

Nakonec došlo na agentury zprostředkovávající stáže. Díky prezentaci organizace Aiesec na FI MUNI, jsem se rozhodl zkusit se přihlásit do jejich programu. Aiesec je studentská organizace, nabízející pracovní a studijní stáže pro studenty a čerstvé absolventy. No a před třemi roky bylo nabídek stáží v Kanadě dost.
V prosinci 2009 po absolvování přijímacího řízení jsem dostal přístup k seznamu nabízených stáží a zjistil, že to s tou Kanadou není až ideální. Počet nabízených stáží se pohyboval kolem jedné nově přidané stáže za měsíc. A můj motivační dopis nezaujal.
Veronika přišla s nápadem cesty do Jižní Ameriky. Chvíli to trvalo, ale vzal jsem návrh za své a snažil se oslovit firmy odtamtud. Jako nejzajímavější se mě jevilo Chile, ale komunikace s tamní Aiesec organizací vázla a po velkém zemětřesení koncem února 2010 ustala úplně. A tak jsem se začal rozhlížet i po dalších zemích.
V důraznější snaze pro získání stáže mě podpořila jednak Veronika, utíkající čas (stáž je třeba si najít do půl roku od zaregistrování se v systému), můj nový velmi aktivní (a atraktivní :) Aiesec buddy (člověk pomáhající najít stáž) a již trochu ubíjející kolotoč v práci (řečeno Mločím slangem - blitky, blitky, blitky).

Kam a kdy

A tak jsem se nakonec probojoval do firmy WTPrime v Brazílii. Podle všeho bych měl pracovat jako vývojář webových aplikací v PHP. Stáž je plánována na 10-12 měsíců. Zatím je trochu zmatek v tom o jaké délce pobytu psali v mailu a jaký je uveden v dokumentech, které jsem dostal poštou pro vystavení víza.
Vyřízení oficialit zabralo dost času, zvláště proto, že odeslání dokumentů z Brazílie trvalo skoro měsíc, a tak i když plánovaný nástup do práce byl na 1. července, odlétám až dnes 2.7. a nastoupit bych měl po víkendu.