Hudební začátek prosím. Zeca Pagodinho a Água da Minha Sede.
A pak je tu rocková ikona 80 let. Cazuza. O které náš učitel portugalštiny prohlásil. "Je to jeden z nejznámějších rockerů z Brazílie. Jako každý rocker měl problémy s alkoholem a drogami. Taky byl homosexuál a umřel na aids." Takže správný rocker. A má prý fajn texty. To je ale trochu složitější posoudit, každopádně "Čas nezastavíš".
Potom jsem se dostal k odkazu na komixové stripy Pigs in Maputo (v aj). Tenhle je o věcech, které si o tobě lidé myslí, když jsi brazilec (Things people ask because you are Brazilian). Docela vtipné
U komixu bych se ještě zastavil, ale je to zastavení argentinské. Zaujal mě rozhovor na českém rozhlase s Markétou Pilátovou o komixu Macanudo. Komix neznám, ale rozhovor se týká také pohledu argentinců na život a jsou tam zmínky o komixové scéně v Jižní Americe celkově. Stream na poslech tady.
A pak odkaz na místa, která stojí v Brazílii za návštěvu na webu br.msn.com. Text odkazu je bohužel v portugalštině, ale fotky jsou fajn.
Jestli jste četli Verčinu lamentaci na úroveň brazilského vína, tak výlet do Bento Gonçalves, které je srdcem vinařského regionu Rio Grande do Sul, pověst vín z Brazílie rozhodně vylepšil.
Bento Gonçalves
Bento Gonçalves je 100 tisícové město, i když má ráz spíš menšího městečka někde na Českomoravské vrchovině. Historie města se začíná někdy v roce 1870, kdy sem přišli italští kolonisté a začali oblast postupně osidlovat. Kolonie byla pojmenována Dona Isabel, ale s tím jak se zvyšoval počet obyvatel z několika rodinam se stalo městečko, došlo k přejmenování na Bento Gonçalves (což byl generál povstaleckých sil při válce Guerra dos Farropos, neboli povstání Farroupilha, které se odehrávalo mezi lety 1835 a 1845).
V Bento Gonçalves tak i v dnešní době snad každý obyvatel má babičku či dědečka, co pochází z Itálie a často mluví italsky nebo spíše nějakým z italských dialektů. Náš hostitel nám vyprávěl historku, že byl v Itálii na služební cestě a když místní zjistili, že umí italským dialektem daného místa, tak se všichni kolem něj posadili do kruhu a s úžasem koukali, jak někdo z Brazílie perfektně ovládá místní dialekt.
Také je časté, že lidé mají 2 občasntví, protože Itálie povoluje potomkům emigrantů požádat o italské občanství, pokud existuje přímá pokrevní línie.
Tak jak je Novo Hamburgo známo jako město obuvi, tak Bento Gonçalves je známé (krom vína) výrobou nábytku. Říkali nám, že se tu designéři jezdí inspirovat (jak jinak) do Itálie.
O čem se mluví
Když jsem začal s Novo Hamburgem, tak si ještě dovolím přidat dva postřehy, které se týkají názorů lidí vlastně asi v celém Rio Grande do Sul, protože to stejné co v Bento Gonçalves jsme slyšeli v Novo Hamburgu a Porto Alegre. Střední vrstvu tady spojuje názor, že tady na jihu se pracuje a na severu (od Ria dál nebo v Bahíi) se lidé jen válí v sítích a sotva skončí karneval už se připravují na další. Alex vyprávěl historku, že obuvnická firma tady z jihu si chtěla v Bahíi otevřít filiálku, ale udělala velkou chybu - otevřela si ji příliš blízko pláže. A tak většina zaměstnanců se už nevracela z oběda. Prý základ je fabriku postavit dost daleko od pláže. Po téhle zkušenosti už byla druhá továrna úspěšnější, ale i tak prý zaměstnanci velkou část pracovní doby prolelkují.
Druhým tvrzením je, že Rio Grande do Sul je odíráno státem. To znamená, že z vybraných daní do státní kasy se sem na jih vrací jen nějakých 60-70% a zbytak pak dotuje sever Brazílie. Tvrdí, že jsou nejvíce obíraný stát, protože regiony São Paula a Rio de Janeira jsou dostatečně velké a vážené, aby si vymohli, že dostávají zpět podstatně větší část peněz (přes 90%).
Jo, to víno...
Ale zpět k výletu. My jsme se do Bento Gonçalves nevydali za poznáváním rozdílů mezi Němci a Italy, ale proto, že jsme chtěli ochutnat tamní víno. Nakonec jsme ale zjistili, že v Bentu a okolí se toho dá vidět daleko více a že necelé dva dny, které jsme tam strávili, utekli jak voda. Celý výlet jsme porovnávali s výletem do Gramada, o kterém se píše ve všech turistických průvodcích, a zkonstatovali jsme, že Bento pro nás bylo daleko příjemnější a autentičtější.
Jak jsme se později dosvěděli, v Bentu je 3. největší kolektivní vinařství na světě. Jmenuje se Aurora a kolektivní v tom smyslu, že firma byla založena několika rodinami, kdy každá sama pěstovala víno, ale zpracovávali ho pak společně. Dnes vinařství už spíše hrozny vykupuje. Ve Feliz nám v muzeu říkali, že prvními, kteří tu začali s úspěchem pěstovat vinnou révu, byli imigranti němečtí, ale ti zase neměli takové úspěchy ve výrobě vína. Na začátku si totiž i imigranti z Itálie přivezli sazenice révy, ale díky místnímu subtropickému klimatu se révě nedařilo a vydržela právě jen jedna odrůda německých osadníků. Dnes je ale situace už trochu jiná a víno se pěstuje na všech svazích v okolí Benta Gonçalves.
V Bentu jsme byli v době sběru vína, kdy sem příjíždějí na výpomoc i brigádníci ze severu. Slavnosti k tomuto období jsme se tedy bohužel nezúčastnili pro nedostatek času, ale festa se jmenuje Festa da Vindima de Bento Gonçalves a bývá mezi koncem ledna a koncem února. Na stránkách města o ní jsou (a jistě i budou) informace.
A teď nějaké informace - turistické atrakce
Z turistických atrakcí jsou v Bentu známé především 3.
První je Caminho de Pedra. Stránky mají pěkné, ale v portugalštině. Samotné caminho je soubor historických budov z doby italské imigrace. Pro prohlídku je ale lepší mít auto, protože jednotlivé budovy jsou ve vzdálenosti asi 10 km od Benta a volně loženy kolem vesnice São Pedro - ta je přibližně tady (ale Google mapy zatím v její lokalizaci celkem selhávají). My jsme byli z celého souboru dost nadšení. Budovy samotné možná nejsou až tak něčím speciálním, jedná se o staré "dřevěnky", některé vypadají skoro jak u nás ve skanzenu. Ale každá z budov má svého majitele, který tam provozuje nějakou činnost nebo řemeslo, kterou se snaží dělat přibližně stejně jako tomu bylo na začátku minulého století. My jsme navštívili výrobnu ovčích sýrů, která sice byla už automatizovaná, ale dostali jsme ochutnat a předvedli nám, jak honácký pes shání ovce. Dále pak budovu, kde paní tkala ručně na stroji a své výrobky v podobě oblečení, koberečků a dalších doplňků prodávala přímo na místě, pak jsme navštívili malé rodinné vinařství, kde jsme dostali ochutnat výbornou cachasu a vinný mošt a supr byl mlýn, který sloužil ke zpracování ervy maté. Tam jsme viděli, jak fungoval celý výrobní proces od sušení až po drzcení usušených rostlin a ještě jsme dostali maté ochutnat. Bodů, které lze na cestě navštívit je daleko víc, asi 50 a prý je každý odlišný a v každém z domů se potkáte s jiným řemeslem či výrobou jiné poživatiny. Důvodem proč se nám to tak líbilo bylo, že všichni průvodci byli velmi milý, skoro všude dostanete něco na ochutnání či ošahání a celkově to vypadá, že to tu dělají z radosti a ne jenom kvůli turistům.
Druhým bodem turistického zájmu může být Vale dos Vinhedos, kde jsou podél cesty naskládané vinařství a vy si můžete jezdit od jednoho k druhému, prodělat exkurze, dostat napít a pak si případně nějaké to víno i koupit. My jsme bohužel tuhle cestu nestačili projet a dostali se jen na práh vinného závodu Miolo a pak tedy prošli exkurzí v samotném Bentu ve zmiňované firmě Aurora. Každopádně vína jsou dobrá a když kupujete nad 100 Kč, tak si určitě vyberete víno dobré.
Třetím turistickým lákadlem je parní vláček Maria Fumaça, který jezdí mezi Bento Gonçalves a sousedním městem Garibaldi (což je město šampusu) a z okna můžete pozorovat krajinu a trochu poznat dobu italské kolonizace. Tuhle atrakci jsme si nechali ale ujít, protože cena jízdy (která se musí předem rezervovat) je přes 500 Kč pro osobu.
Čtvrtým místem, kde se lze zastavit je místní muzeum. Bohužel ale v době naší návštěvy bylo v rekonstrukci a tak jsme si příběhy prvních osadníků neposlechli.
Jízda na gauči
Pro nás tahle návštěva byla první pořádnou jízdou na gauči. Domluvili jsme si ubytování a jak se nakonec ukázalo i velmi milou průvodkyni, která se nám věnovala celou sobotu a velkou část neděle. Provezla nás po městě, vzala na ochutnávku vín a projela s námi Caminho de Pedra. Nebýt toho, že kvůli naší návštěvě zapomněla, že se její kamarádka večer vdává a připoměl jí to až kamarád v odpoledních hodinách, vypili bychom i více vína ve "vinném údolí". Takhle jsme dostali klíče od bytu a pizzu, zašli si s Verčou na pivo a posléze pokonverzovali s rodiči.
Druhý den se nesl v duchu spánku do pozdních dopoledních hodin a pak jsme dostali pozvání na oběd, od rodičů naší hostitelky (asi jsme je večer zaujali upřesněním České Republiky do středu Evropy a ujištěním, že u nás žádná válka neprobíhá), poblíž města Veranópolis (lokace). Na návštěvu samotného Veranópolisu ale bohužel nezbyl čas, ale jak jsme se dozvěděli od našeho učitele portugalštiny, který tam má babičku, tak za návštěvu také stojí. Mají pěkný kostel a jeskyni, kde dříve žili indiáni.
My jsme dojeli na vyhlídku nad řekou Rio das Antas, která se jmenuje Espigão de Belvedere a dali si oběd alá výborná italská kuchyně. Po obědě jsme se už začali zase vracet zpět do Benta, ale s několika zastávkami. První byla u mostu Ponte Ernesto Dornelles, což je prý druhý či třetí největší most Jižní Ameriky držící pouze na patkách na březích řeky. Na něm je fajn to, že se po něm můžete projít i po vrchu. Pak následovala zastávka na džus z cukrové třtiny a nakonec ještě na vyhlídku na ferraduru, což je ohyb řeky ve tvaru podkovy, což byl důvod proč ho podkova pojmenovat.
Asi každý s nostalgií vzpomíná na dětsví a myslím si, že každý v mém věku si sem tam zavzpomíná na oblíbený večerníček, jakou z želv ninja byl nebo jak plánoval, jaké by to bylo být v partě Rychlých Šípů a že si hrál se sevou a merkurem. Mě zajímalo na co se koukali moji kolegové, když byli malí a taky, co z Brazilské produkce tu frčí třeba až do teď.
V Brazílii byla v 80. letech také diktatura, ale pravicová, a tak bylo vše, pořady pro děti nevyjímaje, zaplaveno americkou produkcí.
Dobrý obraz si člověk udělá, když skoukne video na youtube, kde je v 10 minutách přehled všeho co tu frčelo. Nejedná se tedy jen o odkazy na seriály a příběhy pro děti (jako už zmiňovaná Caverna de Dragão, cokoli od Walta Disneye, ale třeba také Strážci vesmíru nebo Mac Gyver). Také hračky (jako chytání rybiček nebo mikádo), auta (frčely tu fiaty a stále se tu ještě dost prodávají). Co mě zaujalo bylo, že tu znali šmouly a igráčky.
Kdyby si někdo chtěl probrowzdat touhle dětskou tématikou trochu víc, tak tu existuje web www.kids80.com.br, který se věnuje právě informacím o seriálech, hračkách a jiných věcech, které tu byli populární v 80 letech. Je to takový web nostalgie lidí, kteří mají dnes mezi 20 a 30 lety.
A co trochu brazilské produkce
Já bych chtěl doplnit pár informací o postavičkách a příbězích pro děti, které jsou z Brazílie nebo více méně brazilské.
Turma da Monica nebo v angličtině Monica's gang mě tu provází už od začátku pobytu, protože to byla první brazilská literatura, se kterou jsem se setkal a to už v letadle cestou sem. Jako výukovou literaturu ji můžu jen doporučit. Už jsem o ní také psal, ale tady bych to trochu rozvedl a popsal celou partu.
Tenhle komix bych nejvíce asi přirovnal k našemu Čtyřlístku. Jedná se o sešity, které vycházejí snad každý týden a najdete v nich příběhy jednak Moniky a její party, ale také dalších postav jako je Turma de Penadinho (skupina duchů na hřbitově), příběhy psa Bidu, kluka z venkova Chica Benta a dalších.
První komix, který byl předzvěstí celého úspěchu, vyšel v roce 1959. V něm ještě Monica samotná nefigurovala, ale byl to příběh psa Bidu. Monika se objevila po necelých 5 let a dnes jsou její příběhy překládány do 14 světových jazyků.
Hlavní postavy příběhů o Monice jsou podobně jako postavy z Čtyřlístku vždy něčím specifické. Monika chodící v červených šatech, má trochu předkus a vyniká velkou silou, kterou používá na mlácení ostatních členů party, kteří se jí za její pizizubkovství vysmívají. Cebolinhovy nadávky - gorducha, dentuça, baixinha (tlustoprdka, malá pizizubka) - nám tu při čtení komixů zlidověly. Za svoje posmívání bývá Cebolinha zmlácen králíkem (dostane tzv. coelhadu [koejádu]), protože modrý králík je Moničin mončičák a její další atribut.
Cebolinha nosí zelené tričko, má na hlavě trčících 5 vlasů a šišlá. V komixu je pak každé slovo, ve kterém se mu nezadaří promluvit správně, vytištěno tučně. Cebolhiňovou náplní práce je vymýšlet plány proti Monice, kdy maluje na zeď její karikatury a snaží se získat modrého králíka nebo mu alespoň zauzlovat uši.
Casção nosí žluté tričko a kostkované kalhoty. Hlavní jeho vlastností je, že nesnáší (má alergii) na vodu a to v jakéko-li podobě, ať by se mělo jednat o déšť, vodu v rybníce nebo, nedej bůj, o koupel. Takže zákonitě smrdí a jeho špína, která se na něm za usazuje, je pověstná.
Magali má žluté šatičky a miluje jídlo a jejím hlavním rysem je, že se pořád cpe. Sušenky se nebojí vyrvat ze spárů medvědovi nebo rozzuřenému leopardovi. Ačkoli pořád jí, tak není tlustá a kluci na ní letí.
O turmě vznikají i animované seriály do televize. Dají se najít na youtube. A kdybyste měl někdo zájem o bližší představení charakterů i s obrázky, na youtube najdete pěkné video v angličtině.
Obliba Moniky je velká do té míry (a aby se ještě něco trhlo), že také vzniká komix Monica Jovem, který je o Monice v teenage věku a jedná se o komixy dobrodružnější povahy, kde létají hrdinové třeba do vesmíru.
Menino Maluquinho je další komixová postava, která vznikla v roce 1980. Sám jsem komix nečetl, takže o zábavnosti nemůžu moc říct. Pro představení se můžete podívat na tohle video na youtube. Postava je tu ale známá a při 30 výročí jejího vzniku mu google minulý rok i věnoval logo.
Menino Maluquinho se dá přeložit asi jako Trhlouš a hlavním rysem je, že má kulatou hlavu na které nosí hrnec.
Podle komixu vznikly také 3 hrané filmy, které jsou mírně ve stylu filmů Sám doma. I když podobné jen zpracováním. Příběhy jsou o partě čtyř kluků a mladší sestře, kdy podnikají různé nezbednosti. Já jsem o Vánocích viděl část druhého z filmů a byl celkem fajn. Na všechny 3 filmy se dá také podívat na youtube.
Za brazilský hraný seriál pro děti bych zmínil Sítio do Picapau Amarelo (asi Místo u Žlutého Datla). Seriál už tu je od 80. let a v průběhu času se natáčejí jeho remaky - nebo přitáčejí nové díly - tak aby byl víc cool a stravitelný pro děti dnes. Seriál byl inspirován dílem spisovatele Monteira Lobata, který napsal knížku stejného jména. Vypráví tak nějak o tom, jak děti z města přijedou na venkov za svojí babičkou a tam prožívají různá dobrodružství, setkávají se s postavami brazilských legend a podobně. Já jsem koukal na jeden díl, ale moc mě nezaujal, takže nevím. Prý je ale seriál dobrý na to, že tam najdete různé odkazy na brazilské pohádky a nadpřirozené postavy.
Seriálem, který není z brazilské produkce, ale byl (a stále je), je Beakman's world. Jedná se o americký seriál výukového a komediálního rázu. Na nějaké scénky s můžete podívat tady na youtube. Já jsem skouknul jen kousek odkazovaného dílu a asi o tom můžu jen říci, že je prostě pro děti. V tomhle případě tu bude roli hrát asi nostalgie.
Stejně tak z americké produkce pochází postava Zé Cariocy. To je papoušek, komixová postava, kterou vymysleli ve Walt Disneyovi ve 40. letech 20. století, jako jednu ze součástí kampaně v rámci které se USA snažila sblížit se s Brazílií, aby se Brazílie přidala za 2. Světové války ke spojencům. Po válce ale z Walt Disneyovi produkce postava Zé Cariocy nezmizela a zůstává v komixech dodnes třeba vedle Kačera Donalda. Myslím, že postava a jméno je populární narazíte něj třeba v názvu zverimexu a tak.
Jako nejlepší představení téhle postavy bych doporučil krátkou Disneyouvku Aquarela do Brasil, kde Zé Carioca představuje Brazílii Kačeru Donaldovi. Supr je také "soundtrack", kdy na začátku hraje píseň Aquarela do Brasil, což je samba - píseň. Myslím, že vůbec nevadí, že je animák v portugalštině. Zaprvé se tam moc nemluví a zadruhé Donald taky neumí portugalsky :). Nebo tedy můžete šáhnout po verzi s anglickými titulky, ale ta zas nemá onen pěkný začátek s písní.
Ah, nesmím zapomenout, co to vlastně znamená ono Zé. Nám to tu někou dobu docela vrtalo v hlavě. Zé je zdrobnělina jména José [žozé], což se dá přeložit jako Josef. Carioca znamená "z Rio de Janeira". A složením pak vyjde pěkné "Pepa z Ria".
Jako zlatý hřeb jsem si nechal mexický komediální seriál pro děti, kde hlavní postavou je Chapolin. Seriál to je pro děti a musí se k němu tak přistupovat, ale dá se na něj koukat celkem i ve starším věku. Zvlášť když se třeba napijete :)
I když je to seriál z Mexika, tak tady na jihu Brazílie je oblíben a hlášky z něho (alespoň mezi mými kolegy) padají každý den. Chapolin je karikaturou superhrdiny, kdy častým motivem příběhu je, že někoho neohrabaně zachraňuje. Na část dílu se můžete podívat třeba tady na youtube, ale bohužel jsem zatím nenašel žádnou titulkovanou verzi. Velmi oblíbeným dílem je mezi mými kolegy Não te enrugue couro velho que te quero pra tambor (přibližně Nezlob se starý brachu, že z tebe chci udělat potah na buben), tak můžete také kouknout. Bohužel v tomhle případě to už vyžaduje výraznější znalost portugalštiny a třeba já to moc nedávám.
Potom co jsem zjistil, že tady v Novo Hamburgo mají městskou knihovnu, rozhodl jsem se v zájmu zlepšení znalosti portugalského jazyka do ní zamířit a půjčit si nějakou tu knihu. Do knihovny se člověk může zapsat, pokud má bydliště v Novo Hamburga a fajn je, že ho to nic nestojí. Naštěstí do pravidel ještě nedostali nic o brazilském občanství, ale pravda je, že při první pokusu o získání čtenářské karty mě uctivě vypoklonkovali, že nejsem odsud a vůbec. Na druhý pokus jsem se ale už vybavil veškerými papíry, kterými mě brazilská byrokracie odařila, a kartičku jsem si vymohl.
Oním pokusem o četbu byla knížka s názvem Contos Gauchescos & Lendas do Sul (Gauchovské povídky a legendy z jihu). Napsal ji Simões Lopes Neto, který žil mezi lety 1865 a 1916 a patří k nejvýznamějším autorům Rio Grande do Sul. V této knížce sebral gauchovské legendy. Bohužel jazyk který v povídkách používá, byl nad moje schopnosti, a tak jsem v dalším kole sáhnul po dětské verzi legend. Jednu s názvem O Negrinho do Pastoreio bych tu chtěl zkusit převyprávět. Kdyby jste měl někdo zájem o originální verzi, podívejte se na blog Tradições Gauchas.
Nejdřív ale zmíním úvod z knížky Simoesa Lopese Neta, který mě pobavil. Tam se uvádí, že v mnoha legendách vystupuje hrdina a antihrdina. Hrdinou je vždy gaucho, tmavovlasý, silný, statečný, čestný a (hlavně) masožravý. Antihrdinou je cizinec, plavovlasý, se světlýma očima, zbabělec a slaboch, (a hlavně) vegetarián. Je vidět, že churrasco se tu zapsalo i do legend.
Podle wikipedie příběh Negrinho do Pastoreio (Pastevec Černoušek) je afro-křesťanskou legendou, která je populární zvláště v Rio Grande do Sul, ale také v Urugai.
Tak se pěkně usaďte a poslouchejte.
V době kdy byla pole ještě volná, nepředělená žádným plotem a zvěř mohla v klidu pobíhat, kam se jí zlíbilo, žil byl zlý a lakomý farmář. Neměl nikoho rád a pocestným nikdy nenabídl ani kapičku vodu, ani kousek stínu, ať byl jakkoli horký den.
Farmář měl starost pouze o tři živé bytosti. O svého syna - tlusťocha k pohledání, o koně hnědáka a o malého chlapce, černého jako uhlí, kterému se říkalo Černoušek. Černoušek neměl rodiče, ani jméno a proto byl zasvěcen Panně Marii, která se stará o všechny sirotky.
Černoušek každý den nejprve brzy ráno jel projet koně hnědáka, celý den připravoval pánovi maté a večer trpěl, když ho šikanoval farmářův syn.
Jednoho dne se vsadil farmář se svým sousedem, čí kůň je rychlejší - zda farmářův hnědák nebo vraník souseda. Vsadili se o 1000 zlatých uncí. Farmář chtěl peníze samozřejmě pro sebe, ale jeho soused slíbil, že když vyhraje, dá peníze chudým.
Na hnědáku jel černoušek. Celou dobu byl závod vyrovnaný, oba koně se drželi bok po boku. Černoušek se modlil k panence Marii, protože věděl, že když nevyhraje, bude bit. Ovšem v závěru vraník nečekaně zrychlil a cílem proběhl jako první. Farmář musel vyplatit 1000 zlatých uncí, které jeho soused, jak slíbil, věnoval chudým.
S Černouškem to dopadlo špatně. Jakmile se vrátili domů, svázal farmář Černouškovi ruce za záda a zmrskal ho bičem. Poté ho vyhnal na pastvinu, že tam bude po 30 dní spát a hlídat koně, když prohrál o třicet délek.
Černoušek začal plakat, protože ho bolelo celé tělo, umíral hlady a nad ním začali kroužit supy. Modlil se tedy k panence Marii a při tom usnul. Nad ránem ale přišli šakali a splašili koně, který se utrhl a utekl. Černoušek se hlukem probudil, ale byla taková mlha, že neviděl na krok. Musel se vrátit domů a sdělit farmáři, že mu hnědák utekl. Ten ho znovu zbičoval a večer ho vyhnal hnědáka hledat.
Černoušek si s sebou vzal kousek svíčky a šel podél břehu jezera a modlil se ke své patronce. Tu se na zemi začali rozsvěcovat světélka a ukazovat mu cestu. Černoušek se po nich vydal a došel až na pastvinu, kde stál hnědák společně se stádem dalších koní. Černoušek se začal smát, ale jak došel na pastvinu, všechna světélka zhasla. Ten se tedy pomodlil k panence Marii a usnul.
Brzy ráno přišel na pastvinu syn farmáře a když viděl stádo koní a spícího Černouška, začal křičet a celé stádo rozehnal. Hned běžel domů za otcem a pověděl mu, že Černouškovi zase hnědák utekl. Farmář se rozzlobil a tentokrát zbičoval Černouška tak, že ten vypustil duši.
Když nadešla noc, farmář vzal Černouškovo tělo a hodil ho do mraveniště, aby si s ním mravenci poradili. V noci se mu ale zdál sen, který se mu vracel ještě další 3 dny. V tom snu se viděl uprostřed mraveniště, kde bylo tisíc Černoušků, tisíc jeho synů, tisíc hnědáků a tisíc tisícovek zlatých uncí. Vždy se budil celý zpocený. Lidé, kteří se starali o farmářova pole, prohledali všechny pastviny kolem, ale po koních se slehla zem.
Třetí den se farmář vydal podívat, co zbylo z Černouškova těla. U mraveništěm uviděl stát Černouška ve společnosti panny Marie a kolem nich stálo stádo koní v čele s hnědákem. Farmář padl na kolena a prosil za odpuštění. Černoušek se na něj ale ani nepodíval, vsedl na koně a vyrazil pryč a za ním celé stádo.
V té chvíli mohli vidět všichni lidé, běžící stádo koní, v jejichž čele jel statný hnědák a na něm seděl kluk černý jako uhlí.
Od té doby, když se někomu něco ztratí, zapálí uprostřed noci kousek svíčky a postaví ji na oltářík panenky Marie nebo, je-li to někde na poli, postaví svíčku k plotu či ke stromu, někde poblíž místa kde věc stratil. Potom se pomodlí (oração do Negrinho do Pastoreio) a Černoušek do rána pro něj tu věc najde a nechá mu ji u oltáře.
Ačkoli tomu nadpis příspěvku neodpovídá začnu u Vánoc. Verča o tom jak jsme se tu měli, publikovala příspěvek: Šťastné a veselé. Přiblížily se uprostřed léta i s vidinou novoročního přípitku na pláži.
Hned na jeho začátku to ale tématem zdraví a nemoci začne zavánět. Díky drobným zdravotním trablům jsem tedy potřeboval zajít k doktorovi. A tady je pár postřehů.
Jak jsem to pochopil, tak tu fungují lékaři placení městem (obcí) a soukromí lékaři.
Při návštěvě soukromého lékaře musí člověk za prohlídku a případné oštření platit. Soukromí lékaři mají hezčí ordinace, lepší vybavení a vůbec jsou považování za větší specialisty. Za vyšetření člověk může počítat s cenou kolem 1200 Kč. Většina lidí, kteří tyto soukromé lékaře navštěvuje to dělá tak, že si platí zdravotní pojištění u některé ze zdravotních pojišťoven. Zdravotní pojišťovna pak má nasmlouvané určité lékaře a soukromá zdravotnická pracoviště a tam můžete v případě potřeby zajít a pojišťovna zákrok proplatí. K dobrému zaměstnání patří, že vám na pojištění přispívá či vám ho celé platí zaměstnavatel. Často ho také současně platí členům vaší rodiny - jako manželce či dětem. Třeba u nás ve firmě jsou využívány služby pojišťovny Unimed. U žádného soukromého lékaře jsem se ale nebyl podívat, takže nemůžu referovat ze zkušeností, ale vše asi bude na velmi dobré úrovni.
U lékařů placených městem mě přijde nejzajímavější, že ošetření u nich je zadarmo pro kohokoli. Prostě příjdete na jedno z míst, kde tito lékaři ordinují - tyto místa se nazývají posto de saúde - a necháte se vyšetřit. Tedy alespoň v mém případě to tak bylo, ale je možné, že jsem byl trochu protekční. Správně byste měli jít (nebo můžete jít) jen k lékaři, který ordinuje pro obvod, kde bydlíte. Na těchto místech najdete ale nejen obvodní doktory, ale také specialisty jako jsou zubaři či gynekologové. Také existuje ve městě několik lékáren, kde vám dají zadarmo i předepsané léky.
Takhle by to tedy mohlo vypadat celkem idilicky, ale samozřejmě není. Lidí bydlících ve stejné čtvrti může být dost a záleží na obci, kolik posto de saúde (a jak) je schopná financovat. V Novo Hamburgo je tohle vyřešeno celkem dobře - alespoň se mi zdálo - a příliš se nečeká.
Podle návodu kolegů jsem dorazil k posto 20 minut před sedmou raní a stoupl si do fronty. V 7 se otevřelo a když na mě došla řada, na recepci jsem s trochou obtíží vysvětlil, co mě trápí a dali mě lísteček s časek, kdy mám přijít na vyšetření. V mém případě to bylo dobré, protože jsem dostal umístění na 13 hodinu tentýž den. Co jsem ale slyšel v práci, někdy je prostě tolik lidí, že na vás přijde řada až druhý či třetí den. S naléhavými případy to snad řeší rychleji.
V jednu jsem tedy dorazil na posto de saúde, kde bylo na stejný čas napsáno dalších 5 lidí, takže jsem si sedl na lavici a čekal, až na mě přijde řada. Celý dům s ordinacemi by docela potřeboval opravu, otřískané stěny, díry v podhledech, prostě financí se zjevně nedostává. Pobavilo mě, když kolem pacientů procházel údržbář v montérkách zamazaný od oleje, žoviálně konversující s doktory. Nějak mě to do toho teoreticky čistého nemocničního prostředí nesedělo. Prostředí ordinace mi přišlo jako u nás před 20 lety, ale bylo čisté a upravené. Paní doktorka byla rázná, vyšetření v rámci možností bez zbytečných průtahů (jak jinak při počtu pacientů a platu), tzn. zeptat se, podívat a vyřknout diagnózu. Dostal jsem předpis na léky a odešel domů.
Celkově zdravotní systém nejsem schopný posuzovat, ale tahle zkušenost byla celkem přijemná, ovšem nebyl jsem složitý případ. A paní doktorka teda ale neměla čas ani náladu se mnou rozprávět a něco mi vysvětlit.
Každopádně mi příjde zajímavé, že na rozdíl od Čech tu funguje zdravotní péče zadarmo, i když v trochu horších podmínkách a každý, kdo trochu vydělává, si platí zdravotní pojištění.
Na druhou stranu když si člověk uvědomí, že může čekat několik dní, než na něj přijde řada, tak to že kolegové říkali, že zdravotnictví je tu hrozné a člověka nechají umřít na ulici, má trochu něco do sebe.
Na druhou stranu se s tím vláda snad alespoň trochu snaží něco dělat. Například investuje celkem velké částky do boje s Aids a za tuto snahu dostal i ocházející prezident Lula mezinárodní ocenění od společnosti UNAIDS.
O téma brazilské hudby jsem se už v jednom z předchozích příspěvků otřel, ale tady bych o ní chtěl mluvit trochu obšírněji.
Brazilská hudba má nepřeberné množství stylů. Většina z nich, pravda, alespoň trochu vychází ze samby. Často je styl doprovázen i speciálním tancem, který se na danou hudbu tančí.
Snad vždy jde o různorodý mix žánrů a osobně bych řekl, že je obtížné jednotlivé interprety vůbec nějak škatulkovat.
Tady v tomhle článku nabízím takové nahlédnutí do brazilské hudby, se kterou jsem se tady setkal. A setkal znamená většinou jen velmi letmo - slyšel jsem ji někde v rádiu nebo u známých na počítači. Proto k většině muziky nejsem schopný říci nic víc, než že existuje. V tom aby článek nebyl jen seznamem odkazů, mi pomohl internet a průvodce po Brazílii od Lonely Planet.
Styly
Música Gaucha - Nelze začít ničím jiným, když jsme v kraji gauchú. Tahle muzika je doma na jihu Brazílie a na severu Argentiny a pojí s životem gauchú, kteří pasou stáda krav na rozlehlé pampě. Musica gaúcha (nebo jak wikipedia také uvádí - musica nativista) má jako téma především lásku ke své zemi, statku, ženám... Jsou to většinou pomalé písně, kde záleží na slovech a v písni se ozývá zvuk tahací harmoniky.
Jako příklad jsem vybral skladbu Veterano. Interpreta Leopolda Rassiera neznám, ale píseň mi byla jako typická ukázka zaslána jedním ze zdejších "gauchú", jako typická hudba :)
Po zadání do vyhledávače "musica gaucha" jsem našel ještě jednu píseň, tentokráte trochu svižnější od skupiny Os Monarcos.
A potom bych asi neměl vynechat interpreta, který hraje (prý nejlépe ze všech) na harmoniku - Renato Borghetti a klip k jeho písni Cuplicidade (klip pěkně ukazuje stylizovaný gaúchovský život).
Jak jsem na začátku zmínil tanec, tak musica gaúcha jich má dost, které se na ní dají tancovat. Vždy tedy muzika musí být v dané taneční úpravě a jedná se o tance typu valčík, walz či polka. Jako ukázku tu uvedu tanec chamamé (vychází z candoblé) a milonga (snad trochu jako tango).
Bailão (Bandinha de Bailão) - je styl, který pochází z německé dechovky a přibral si k sobě Sertaneju, brazilský pop a co mu tak přišlo pod ruku. Nevím, zda je tenhle styl přímo klasifikován jako styl hudebními vědci, ale tady se o něm tak mluví. Je tedy typický pro jih a pokud si chcete poslechnout pop dechovku, tak zkuste Aquela dos olhos negros nebo A 150 por minuto (Os Atuais) anebo Ele te trai (Banda San Marino).
Sertaneja - sertaneja je muzika vycházející z Brazilských stylů, které se tu objevovali již ve 20. letech minulého století, ovšem dnes je zmodernizovaná, ovlivněná americkým country rockem a popem a uslyšíte ji v rádiích. Pochází asi z okolí Sao Paula.
Moji kolegové ji často nazývají také bailão (což znamená, že se na ní tančí) a hraje se také na různých festách tady - například jsem ji slyšel na Kerbu v Dois Irmaos. Její interpreti vystupují často ve dvojicích.
Představiteli jsou například Leandro e Leonardo či Milionário e José Rico nebo César Menotti a Fabiano a další.
Pagode - pagode je pomalejší (neformální, plážová) verze samby (a i když se říká, že je to pomalá samba, tak prý je hudebně od samby vzdálena). Vznikla někdy v 70. letech v Riu nebo v Salvadoru. Dnes se často míchá s popem.
Za představitele čistého pagode jsou považováni např. Zeca Pagodinho nebo Beth Carvalho. A jako současné pagode by se dala uvést píseň Pode Chorar od Alexandra Pirese.
Funk - nebo také baile funk nebo funk carioca je z Ria a je, předpokládám že nejen na jihu Brazílie, symbolem favel, což není divu, když tam vzniknul. Je to taneční muzika, která se vyvinula z miami bassu (kterýžto styl neznám, věřím wikipedii a jedná se o typ hip hopu). Pro zájemce o bližší seznámení s tímhle stylem bych odkázal na dokument Favela on the Blast (blog tygra ve favele).
Funk je spojován s násilím, drogami a sexem a je trochu těžší najít ukázku, protože youtube často tvrdí, že obsah by mohl být závadný. Ono je tam vždycky hodně natřásání :)
Tropicalismo - tropicalismo se pojí s hnutím ve výtvarném umění v 60. letech. Jeho představitelem byl domnívám se známý Gilberto Gil. Toho vojenská diktatura vyhnala ze země a poté co se vrátil, tak se sčuchnul s prezidentem Lulou a kromě zpívání byl také ministrem kultury. Jako píseň náhodně třebatohle.
Forró - forró je muzika a i tanec ze severu Brazílie. Byla prý považována za nedostatečně sofistikovaný hudební žánr, ale získává si fanoušky po celé Brazílii. Potkáte v ní tahací harmoniku a buben zabumba. Jako příklad bych uvedl píseň Amar Até od skupiny Rastapé (klasifikováno jako Forró Universitário) nebo něco ze starší gardy od Luize Gonzagy.
Choro - brazilská instrumentální a populární hudba, které se přezdívá chorinho. Hraje se na kytary, flétnu a tamburínu. Ačkoli by měla být známá, tak já jsem na ní narazil až s dokumentem Brasileirinho, který o ní pojednává. Ukázky hudby si můžete poslechnout na wikipedii.
Na co by bylo dobré nezapomenout
Bossanova - vznikla v 50. letech a nejznámější písní je Girl from Ipanema od Toma Jobima a Viniciuse de Moraese. MPB - musica popular brasileira. Neurčitý termín z 70. let přes zahrnuje mnoho žánrů (jazz, bosanovu, pop...). Třeba Chico Buarque. Musica de capoiera - uvést byse měla. Lambada - kdo by neznal. Přišlo mi zajímavé, že Kaoma byla francouzská kapela a Brazilka tam byla pouze zpěvačka. Samba - eh...
A něco dál - skupiny
Zajímavou skupinou je Mamonas Assassinas, která vznikla začátkem 90. let a všeho všudy natočila asi jen jedno album, protože všichni členové zahynuli při letecké havárii při letu z Brasílie do São Paula. Ovšem skupina stojí za za zmínku, protože zaprvé se o ní tvrdí, že ovlivnila vývoj hudby v Brazílii a také proto, že její písničky jsou stále velmi zajímavé na poslech (dle všeho satyrické, ale na to moje úroveň portugalštiny ještě nestačí) a velmi multižánrové. Můžete zkusit třeba píseň Pelados em Santos nebo Robocop Gay.
Přeskočíme k popu. Teď tu celkem frčí chlapecká kapela Restart. Tenhle rok tu vyhrála celkem dost hudebních cen (MTV Video Music Brazil) a bude se o ní točit dokonce film. Jinak teda ale muzika nic moc :)
Trochu přitvrdíme punkovou kapelou Matanza z Rio de Janeira. Texty jejich písní jsou snad vždy machistické. Můžete zkusit třeba Ela Roubou Meu Caminhão nebo Tempo Ruim (volným překladem refrén...chci aby cesta vždy vedla směrem, kterým si přeju a abych měl stále vítr v zádech. Chci mít po ruce vždycky pivo a po boku svou velkou lásku).
U tvrdší muziky zůstaneme se skupinou Dead Fish, která hraje hardcore punk a to už od roku 1991. V roce 2004 také vyhrála jednu z cen MTV a můžete zkusit třeba píseň Você.
Update: Pozapomněl jsem na rockovou legendu jménem Raul Seixas - linknuplaylist jeho songů na youtube. O tomhle týpkovi (který je tedy již po smrti) se říká, že byl prvním brazilským rockerem. Přátelil se s Paulem Coelhem a ten mu také psal některé texty. Spolu byli i v bratrstvu svobotných zednářů.
Kolem se toho moc nového něděje, tak je tu jeden příspěvek brazilských - řekněme - zajímavostí.
Ze života
Mají tu trochu na hlavu postavený systém vratných lahví. V obchodech se prodává pivo v lahvích 0,3l, 0,6l a 1l. Přičemž pivo v lahvích 0,6l lze zakoupit pouze, pokud již vlastníte flašku stejného objemu. Potom ji můžete vyměnit za flašku plnou a jen doplatit za obsah. Ovšem pokud onu práznou lahev nevlastníte, nemáte žádnou možnost v obchodě si takové pivo koupit. Řeknou vám, že pokud onu flašku nemáte, tak vám tohle pivo neprodají a že si máte kdyžtak koupit plechovku.
Celý paradox je v tom, že ani místní pořádně nevědí, jak k takové lahvi přijít. Doporučují ji buď zdědit po prarodičích nebo ukrást v hospodě. Nakonec jsme se dozvěděli, že tu snad legální cesta je a tou je někde najít speciální obchod s pitivem, kde vám proti záloze danou lahev prodají. Zajímavé je, že podle Vaška je tenhle zvláštní způsob prodeje piva ve skle nejen v Brazílii, ale třeba také v Argentině.
Většina dopisních obálek se tady prodává bez lepícího proužku, který nasliníte a pak obálku zalepíte. Tady nemají nic a když si zalepení obálky nepořešíte doma, tak si musíte ulepit ruce lepidlem dostupným na poště.
A místa v kině - alespoň jak je to tady v Novo Hamburgo - fungují tak, že kdo dřív přijde ten dřív mele a má lepší místo na sezení. Na žádném kasovním trháku v prvních dnech promítání jsme sice nebyli, ale strkanici na něj si umíme celkem dobře představit i jen z popisu.
Z internetu
Nedá mi to nezmínit politiku. Je to sice asi už víc jak měsíc, kdy zasedal nově zvolený kongres, přesto mě celkem udivilo, že jedno z prvních jednání mělo téma zvýšení vlastních platů. Jak jinak, odhlasovali si zvýšení, ale zajímavé mi přijdou čísla, kdy před 60% zvýšením platů od 1.1.2011 už dříve senátor pobíral 16 tisíc reálů měsíčně, což je cca 160 tisíc korun. Druhou zajímavou věcí je, že voliči (ne že by to mělo nějaký význam) vědí, kdo ze senátorů jak hlasoval.
U tristních zpráv zůstanu a možná to není moc vhodné šířit, ale tenhle záznam, rozhovoru s člověkem, který zabil svou matku, se tady celkem úspěšně šířil internetem. Není ani moc důležité co říká, důležitý je výraz kolem 25 sekundy.
A pak ještě stránka s brazilskými komiksovými stripy, něco jako je u nás IT humor na bugemos, tak tady to jsou stripy, kde vystupuje bůh ve společnosti adama a evy, jiných bohů nebo třeba Einsteina. Pravda všechno je v portugalštině, ale třeba se to někomu bude hodit při jejím učení :) Nebo může kouknout na strip o karnevalu. Tam je to jednoduché, tam se říká (volně přeloženo):
1) Jó to je vono bože. Tohle rád vidím.
2) Přesně v duchu brazilského karnevalu.
3) No, ve skutečnosti jsem byl přepaden a vzali mi všechno oblečení.
A nakonec jedna sportovní novinka. Snad celé Rio Grande do Sul mluví o tom, že Ronaldinho (tady mu neřeknou jinak než Ronaldinho Gaúcho) by se měl vrátit do Grêmia. Ronaldinhovi končí totiž v červnu smlouva v AC Milán. Alespoň teda Ronaldinho tvrdí, že chce zpět do Porto Alegre. Nic není ale jisté, protože Grêmio nebude schopné nabídnout tolik peněz, jako třeba Corinthians v Sao Paulu.
Ovšem někteří fanoušci Grêmia jeho návrat nevítají s velkou radostí, protože ještě nemohou zapomenout na dobu, kdy se nějak vyvlékl ze smlouvy s klubem a odešel do Evropy a Gremio za něj tak nedostalo téměř žádné peníze. Také se tu tvrdí, že Ronaldinho sem nejde už hrát, ale že se tu bude jen bavit (to už se s nějakým navrátilcem sem stalo). Má tu totiž plno kamarádů pagodistů (hudební styl - typ samby) a vlastní tu bordel. Updated: Tak Ronaldinho by měl nakonec hrát víc jak tři roky v Rio de Janeiru za tým Flamengo.
Krok stranou
...tím je "krutopřísný" seriál Dungeons&Dragons. Je to animovaný seriál z USA z 80. let. U nás to nešlo, takže když jsem byl malý, tak mi to uniklo, ale kolegové z práce to pokládají za jeden z nejlepších seriálů, který jako malí sledovali.
Celé je to o tom, jak partička dětí spadne do D&D světa a potká tam mimo jiné dungeon mastera. No aspoň kousek prvního dílu stojí, pro fantasy positivní jedince, za shlédnutí (v angličtině).
Tak to byly moje první Vánoce v létě. Letní teploty ale člověku příliš vánoční atmosféru neevokují a i když se města oblékla do vánoční výzdoby, tak ony plískanice, sníh a mráz, zvuk vánočních koled a tak chybí. Nakonec vše ale skončilo s teplotami v posteli, takže jsem si Vánoce moc neužil ani tak a dobu mezi svátky vyplňuje nemocí zase Veronika.
Ovšem mám pocit, že tady na jihu je to u Brazilců podobné. Vánoce se tady příliš neprožívají. Žádné speciální tradice tu nejsou (ono také jaké speciální by měly u německých a italských přistěhovalců být, že?), a tak podobně jako u nás se tu zdobí stromeček, který je snad vždy umělý, a dávají se pod něj dárky. V některých rodinách prý drží americký způsob rozdovávání dárků do punčoch. Štědrý den je tu pracovním dnem (svátek je pouze 25. prosince), takže většina obchodů zavírá normálně v 6 večer. A když už, tak všichni ostatní pracují alespoň dopoledne. Ke sváteční večeři v pátek, případně svátečnímu obědu v sobotu, se tu dělá krůta nebo jiný opeřenec. Tradičním Vánočním pečivem (tak jako je to u nás vánočka) je tu jistý druh bábovky, který se jmenuje panetone a který tu není jako tradiční až tak dlouho, protože to byl nápad jisté pekárny začít ho péct a nápad se rozšířil. Úplně původně sem panetone přišla asi z Itálie. Tahle bábovka bývá plněna kandovaným ovocem, oříšky, čokoládou a podobně (ta čokoládová je ale prý nejoblíbenější :). U nás jsou nedílnou součástí atmosféry i pohádky v televizi, ovšem my televizi tady nemáme, takže o tomhle referovat bohužel nemůžu. Když jsem se ptal jestli chodí na půlnoční, tak to taky prý ne. Tedy chodí věřící, ale že by kostely praskaly ve švech jako u nás, to tady ne.
Koledy
K Vánocům určitě patří koledy. Tady se jim teda říká jen vánoční písně a slovo "koledovat" nikdo, koho jsem se ptal, moc nechápal. Také ty nejznámější vánoční písně (ze kterých se stal symbol Vánoc) tu jsou předělávkou nějakých světových hitů, jako jsou Rolničky či So this is Christmas. Když jsem se v práci ptal, byl jsem odkázán na předešlé dvě písně a pak ještě na Sapatinho na janela a tou si také nejsem úplně jistý, jestli není nějakou předělávkou. Musel jsem tak zapojit trochu google a našel jsem album Natal Bem Brasileiro (v odkazu si písničky můžete pustit). První písni Boas Festas bylo přiznáno kolegy přiznáno, že je také tradiční. Ovšem ostatní jsou pravděpodobně více ze severu asi ne tak známé tady. Ovšem těžko soudit, protože jsem se neptal dostatečného množství lidí.
Novo Hamburgo
V Novo Hamburgu je pořádán vánoční "festival" Natal dos Sinos, v jehož rámci si můžete během adventního času poslechnout třeba sbor v kostele či nechat se provést po pamětihodnostech města. Nám se bohužel ani jedno nepodařilo, zvláště škoda Štědrého dne.
Pokud jde o Novo Hamburgo a jeho obyvatele, tak jsou pak svátky a obodobí mezi svátky synonymem k cestě na pláž a to nejčastěji na litoral, čímž se myslí pobřeží Rio Grande do Sul. Litoral je tu ale synonymem "ne tak pěkných pláží, jako na severu" a "pokud máte možnost, tak jeďte do Santa Catariny". Ale hodně lidí odsud tam má chaty nebo spíš domky ve městech jako je třeba Tramandaí. Novo Hamburgo se tak vylidní a podle slov místních je tu tak pusto, že tu člověk může chodit i nahý.
Když jsem šel teda včera na nákup, tak to úplně výstižné nebylo, ale ruch trochu ustal.
Už je to pěkně dlouho, tedy něco přes měsíc, kdy jsme byli na výletě u Lagoa do Peixe. Verča o tom teď ale napsala dvojici příspěvků, tak bych na ně chtěl odkázat.
Lagoa do Peixe je národní parkumístěný mezi jezerem Lagoa dos Patos a Atlantským oceánem asi 200 km na jih od Porto Alegre u města Tavares. Na to, že je to národní park, má celkem malé území a leží v takové zapomenuté oblasti. Skoro z něj má člověk pocit, že sami Brazilci nevědí, že ho mají.
Pro turisty je park zajímavý ptačí populací, která v něm sídlí a to zvláště hejny plameňáků. Jinak je celý park vlastně jednou velou pastvinou, kterou přetíná v půlce podlouhlé jezero. V jezeře se jednou za čas mísí mořská a sladká voda a žije v něm mnoh druhů ryb. Jednou za rok po určitý čas je možné na jezeře i rybařit a ryby z něj jsou prý moc dobré.
Co jsme tam potkali my, si můžete přečít v předchozích odkazech, popřípadě si pocvičit portugalštinu.
Před Vánoci se nestíhá a honí se termíny. Je tomu tak stejně i u nás v práci a tak si víc než čeho jiného užívám prodloužených směn.
V posledních 14 dnech jsme se ani příliš netoulali a podnikli jsme jen drobné exkurze po okolí.
Často v dusných třicetistupňových teplotách. Čekáme tak na příchod léta.
Kde jsme to tedy byli.
Kostel nad Novo Hamburgo
Po celkem vydařené sobotě (to znamená strávené nad plotnou), jsme se v neděli před 3 týdny vypravili na malou výpravu za Novo Hamburgo. Nad ním se totiž na kopci tyčí zajímavý kostel, který má tvar trojúhelníku. Ona je to také jedna z nemnoha turistických zajímavostí tady.
Samotný kostel vypadá z dálky honosněji a zajímavěji než z blízka. Z blízka je totiž vidět, jak je celý neumětelně obit železnými pláty, které jistě už zažily lepší časy a prostě nepůsobí až tak honosně. Ani interiér kostela není příliš zajímavý, ale sluníčko, které prochází namodralým sklem ve špici kostela, alespoň vytváří celkem působivý dojem. V okolí kostela najdete něco jako parčík (churrascarie a lavičky, na kterých posedávají občasní návštěvníci - za naší přítomnosti zvláště z řad mládeže, u kterých vlastní kostel nebyl hlavním cílem návštěvy) a pak už asi jen podestu, abyste se mohli pokochat výhledem na Novo Hamburgo.
Pro mě byl ale výlet hlavně malou procházkou po zoo. Vidět pochodující leguány se tu pro nás stává už celkem normální, ale teď to bylo poprvé, co jsme viděli po silnici se procházet velké chlupaté pavouky, kolem keříků létat kolibříky (bohužel jsme byli bezúspěšný v jejich fotografickém zpodobnění), z rybníčků vykukující želvy, za ohradami se popásající osly, na sloupech poposedávající sovy. A pak lze ještě pozorovat poletující ptáky Quero-quero (ty jsou skoro symbolem Rio Grande do Sul, a to i přest to, že ve stejných počtech žijí v podstatě po celé Brazílii). Celkově to byla taková skoro ekologická procházka, nebýt u silnice přejetého nosála.
Botanická zahrada v Porto Alegre a Fundação Iberê Camargo
Předminulý týden jsme vyrazili na nedělní výlet do Porto Alegre a to abychom poznali tamní botanickou zahradu a také dům nadace Iberê Camargo, který byl postaven podle projektu Alvara Sizy. Budova nadace slouží jako výstavní síň uměleckých děl nějakým způsobem se vztahujících k panu Camargovi.
Botanická zahrada je spíše takovým arboretem než botanickou zahradou, jakou mám zapamatovanou z Česka. Každopádně procházka po ní je příjemná, vstupné malé a řada obyvatel tuto skutečnost využívá pro odpolední siestu se chimarrãem. Představu, co všechno v zahradě najdete, si můžete udělat z fotografií. Když to shrnu tak se tam nachází bambusový hájek, jezero s želvami, palmy, trochu neprostupné buše a květena pampy. Ve středu zahrady pak je malé představeí brazilských hadů, kteří na vás koukají z terárií. Dozvěděli jsme se tak (i když možná ne úplně teraristicky přesně), že tu žije korálovec, což je had, který je sice plachý a kousne vás jen když na něj šlápnete, zato je ale pěkně jedovatý. Jeho jed útočí na nervový systém a celkem jednoduše vám zastaví chod plic. Pak tu ale také žijí "zmije" jejichž jed sice není tolik nebezpečný, ačkoli zabít může také, ovšem tyto hadi zase na kořist kořist nečekají, ale útočí jako první. Na své trojúhelníkové hlavě mají tepelná čidla, díky kterým jsou schopný rozeznat teplokrevnou kořist. Není tedy asi divu, že loví předevšímv noci.
Druhou expozicí v zahradě je (podle vizáže exponátů již dlouho trvající) výstava představující faunu a floru jihu Brazílie.
Budova fundação Iberê Camarga se nachází na jihu Porto Alegre na břehu jezera a tahle stavba od pana Sizy je vskutku reprezentativní. Stojí tu od roku 1998 (asi), kdy Siza vyhrál soutěž vyhlášenou nadací. Iberê Camargo je jedním z nejvýznamnějších umělců Rio Grande do Sul minulého století a to i přes to, že ve svých 30 letech odešel do Rio de Janeira, kde studoval a posléze i žil. V galerii bylo jedno patro věnováno výběru z jeho díla a v dalších 3 pak následovaly díla, která byla nějakým způsobem spjata s tímto umělcem, popřípadě to byla díla umělců, kteří od nadace dostali stipendium. Zajímavý byl třeba malý flašinet, který hrál na tikety z loterie, které byly procvakány skrz vsazeného čísla.
O tom, že lidé se tady dělí na fanoušky Grêmia - říká se jim gremisti a fandí pro "tricolor" a Internacionalu - kterým se říká colorados - jsem už psal. Já se po 5 měsících strávených mezi zastánci Grêmia pomalu stávám také jeho fandou, ale ještě jsem neviděl, žádný zápas :) Doufám, že to vyjde v lednu. Brazilská národní liga sice už skončila (Grêmio bylo čtvrté), ale fotbal se tady hraje tak nějak pořád, takže hned bude začínat Campeonato gaúcho, což je liga klubů z jihu Brazílie, přesněji z Rio Grande do Sul. Na celém tomhle podniku mi přijde dosti zvláštní, že Gremio a Inter jsou mezi týmy z regionu bezprecedentně nejlepší a tak se prostě rok co rok střídají coby vítězové téhle ligy (2010 vyhrálo Gremio).
Pro všechny gremisty ale bylo předminulý týden nejdůležitější, jak dopadne zápas mezi Goiás a argentinským Independiente v poháru Copa Sudamericana. Pokud by totiž vyhráli Goiás, kvalifikovalo by je to do poháru Copa Libertadores a pokud by prohráli, tak by postupovalo Grêmio. To se také stalo a my jsme tu měli ve středu ohňostroje. Do poháru Libertadores postupuje z Brazílie pět týmů. Letos má automatický postup zajištěn Internacional, který vyhrál pohár minulý rok, druhý by byl Goiás, jako výherce ligy Jižní Ameriky a pak by přišli na řadu výherci Brazilské ligy. A protože Gremio skončilo 4., tak by ostrouhalo.
V ligách, které se tu hrají mám trochu guláš, ale je to asi tak. Brazilská národní liga (Campeonato Brasileiro), má 2 skupiny A a B. První 4 ze skupiny B jdou nahoru do skupiny A a nahradí 4 poslední týmy z Áčka. Campeonato Gaúcho se hraje mezi týmy z Rio Grande do Sul a hraje se po skončení národní ligy, tak aby bylo pořád co sledovat. Copa Sudamericana se hraje od roku 2002 a zápasy začínají někdy v dubnu a výherce automaticky postupuje do Copa Libertadores. Copa Libertadores je pak klubová liga celé jižní a střední Ameriky a vítěz postupuje do mistrovství ve fotbale klubů, který se hraje v Abú Zabí v Arabských Emirátech. Tento rok tam odjel Internacional a díky tomu, že prohrál tuhle středu s týmem z Afriky TP Mazembe nedostal se do finále a musel pak hrát s Korejci o 3 místo. Jeho prohra byla ale popudem pro další oslavy a spousta dělobuchů fanouškům Gremia. Tady totiž jde o to, jak si na tom který z rivalů stojí. Díky tomu, že teď Inter nevyhrál, Gremisti stále mohou tvrdit, že je Gremio statisticky lepší. Což je prostě důvod k oslavám. Také každý inkasovaný gól do sítě Interu byl u nás v práci vítán nadšeným jásotem.
A hned po skončení zápasu byste se mohli podívat na posměšný klip na účet Interu - Coloradooo. Mě teď zní v uších pořád, protože ho slyším v práci stále. No a pak jako správný Gremista musíte ještě vědět, jakou anti-inter píseň zvolit.
Rozhodně ještě musím zalinkovat oficiální stránky fotbalového klubu Grêmio a jejich sekci hymna klubu. Najdete ji tam asi v 10 verzích od té oficiální, přes sambovou, funkovou až po heavy metalovou.
I když na Bosáka jistě nemají :), tak poslouchat místní komentátory fotbalu je docela zábavné. Ne že by byl člověk schopný stíhat, co to říkají - zvláště nety v rádiu - ale samotná rychlá a výkříky mluva jsou prostě srandovní. Můžete si poslechnout ukázku na youtube. Prostě nelze přeslechnout onen enthuziasticky křik při každém gólu. Zkuste třeba jen jemný gól z grenalu z minulého roku - čas 2:50 a 3:50 nebo předchozí link na začátku.
O frázi "cala boca Galvão" jsem se zmiňoval v některém z minulých příspěvků, tady si můžete poslechnou některé z hlášek tohohle komentátora.
Mikuláš
Na závěr blogpostu ještě malou českou vložku.
Abych ukázal trochu z českých tradic, nadělil jsem kolegům v práci Mikuláše. Bylo trochu obtížnější vysvětlovat, jak že to strašíme děti čertem a jestli z toho nejsou ve stresu, ale nakonec snad pochopili. Každý dostal čokoládu a bramboru, protože nevím, kde bych tady hledal uhlí. Ovšem místo toho, aby se nad sebou zamysleli a z toho, že dostali brambory vyvodili patřičné závěry do příštího roku, tak z ních měli legraci a je naplánováno, že se z nich někdy udělají hranolky. Kolega Saulo to okomentoval na twitteru takto.
