Potom co jsem zjistil, že tady v Novo Hamburgo mají městskou knihovnu, rozhodl jsem se v zájmu zlepšení znalosti portugalského jazyka do ní zamířit a půjčit si nějakou tu knihu. Do knihovny se člověk může zapsat, pokud má bydliště v Novo Hamburga a fajn je, že ho to nic nestojí. Naštěstí do pravidel ještě nedostali nic o brazilském občanství, ale pravda je, že při první pokusu o získání čtenářské karty mě uctivě vypoklonkovali, že nejsem odsud a vůbec. Na druhý pokus jsem se ale už vybavil veškerými papíry, kterými mě brazilská byrokracie odařila, a kartičku jsem si vymohl.
Oním pokusem o četbu byla knížka s názvem Contos Gauchescos & Lendas do Sul (Gauchovské povídky a legendy z jihu). Napsal ji Simões Lopes Neto, který žil mezi lety 1865 a 1916 a patří k nejvýznamějším autorům Rio Grande do Sul. V této knížce sebral gauchovské legendy. Bohužel jazyk který v povídkách používá, byl nad moje schopnosti, a tak jsem v dalším kole sáhnul po dětské verzi legend. Jednu s názvem O Negrinho do Pastoreio bych tu chtěl zkusit převyprávět. Kdyby jste měl někdo zájem o originální verzi, podívejte se na blog Tradições Gauchas.
Nejdřív ale zmíním úvod z knížky Simoesa Lopese Neta, který mě pobavil. Tam se uvádí, že v mnoha legendách vystupuje hrdina a antihrdina. Hrdinou je vždy gaucho, tmavovlasý, silný, statečný, čestný a (hlavně) masožravý. Antihrdinou je cizinec, plavovlasý, se světlýma očima, zbabělec a slaboch, (a hlavně) vegetarián. Je vidět, že churrasco se tu zapsalo i do legend.
Podle wikipedie příběh Negrinho do Pastoreio (Pastevec Černoušek) je afro-křesťanskou legendou, která je populární zvláště v Rio Grande do Sul, ale také v Urugai.
Tak se pěkně usaďte a poslouchejte.
V době kdy byla pole ještě volná, nepředělená žádným plotem a zvěř mohla v klidu pobíhat, kam se jí zlíbilo, žil byl zlý a lakomý farmář. Neměl nikoho rád a pocestným nikdy nenabídl ani kapičku vodu, ani kousek stínu, ať byl jakkoli horký den.
Farmář měl starost pouze o tři živé bytosti. O svého syna - tlusťocha k pohledání, o koně hnědáka a o malého chlapce, černého jako uhlí, kterému se říkalo Černoušek. Černoušek neměl rodiče, ani jméno a proto byl zasvěcen Panně Marii, která se stará o všechny sirotky.
Černoušek každý den nejprve brzy ráno jel projet koně hnědáka, celý den připravoval pánovi maté a večer trpěl, když ho šikanoval farmářův syn.
Jednoho dne se vsadil farmář se svým sousedem, čí kůň je rychlejší - zda farmářův hnědák nebo vraník souseda. Vsadili se o 1000 zlatých uncí. Farmář chtěl peníze samozřejmě pro sebe, ale jeho soused slíbil, že když vyhraje, dá peníze chudým.
Na hnědáku jel černoušek. Celou dobu byl závod vyrovnaný, oba koně se drželi bok po boku. Černoušek se modlil k panence Marii, protože věděl, že když nevyhraje, bude bit. Ovšem v závěru vraník nečekaně zrychlil a cílem proběhl jako první. Farmář musel vyplatit 1000 zlatých uncí, které jeho soused, jak slíbil, věnoval chudým.
S Černouškem to dopadlo špatně. Jakmile se vrátili domů, svázal farmář Černouškovi ruce za záda a zmrskal ho bičem. Poté ho vyhnal na pastvinu, že tam bude po 30 dní spát a hlídat koně, když prohrál o třicet délek.
Černoušek začal plakat, protože ho bolelo celé tělo, umíral hlady a nad ním začali kroužit supy. Modlil se tedy k panence Marii a při tom usnul. Nad ránem ale přišli šakali a splašili koně, který se utrhl a utekl. Černoušek se hlukem probudil, ale byla taková mlha, že neviděl na krok. Musel se vrátit domů a sdělit farmáři, že mu hnědák utekl. Ten ho znovu zbičoval a večer ho vyhnal hnědáka hledat.
Černoušek si s sebou vzal kousek svíčky a šel podél břehu jezera a modlil se ke své patronce. Tu se na zemi začali rozsvěcovat světélka a ukazovat mu cestu. Černoušek se po nich vydal a došel až na pastvinu, kde stál hnědák společně se stádem dalších koní. Černoušek se začal smát, ale jak došel na pastvinu, všechna světélka zhasla. Ten se tedy pomodlil k panence Marii a usnul.
Brzy ráno přišel na pastvinu syn farmáře a když viděl stádo koní a spícího Černouška, začal křičet a celé stádo rozehnal. Hned běžel domů za otcem a pověděl mu, že Černouškovi zase hnědák utekl. Farmář se rozzlobil a tentokrát zbičoval Černouška tak, že ten vypustil duši.
Když nadešla noc, farmář vzal Černouškovo tělo a hodil ho do mraveniště, aby si s ním mravenci poradili. V noci se mu ale zdál sen, který se mu vracel ještě další 3 dny. V tom snu se viděl uprostřed mraveniště, kde bylo tisíc Černoušků, tisíc jeho synů, tisíc hnědáků a tisíc tisícovek zlatých uncí. Vždy se budil celý zpocený. Lidé, kteří se starali o farmářova pole, prohledali všechny pastviny kolem, ale po koních se slehla zem.
Třetí den se farmář vydal podívat, co zbylo z Černouškova těla. U mraveništěm uviděl stát Černouška ve společnosti panny Marie a kolem nich stálo stádo koní v čele s hnědákem. Farmář padl na kolena a prosil za odpuštění. Černoušek se na něj ale ani nepodíval, vsedl na koně a vyrazil pryč a za ním celé stádo.
V té chvíli mohli vidět všichni lidé, běžící stádo koní, v jejichž čele jel statný hnědák a na něm seděl kluk černý jako uhlí.
Od té doby, když se někomu něco ztratí, zapálí uprostřed noci kousek svíčky a postaví ji na oltářík panenky Marie nebo, je-li to někde na poli, postaví svíčku k plotu či ke stromu, někde poblíž místa kde věc stratil. Potom se pomodlí (oração do Negrinho do Pastoreio) a Černoušek do rána pro něj tu věc najde a nechá mu ji u oltáře.
úterý 18. ledna 2011
neděle 16. ledna 2011
Letmo o zdravotnictví
Ačkoli tomu nadpis příspěvku neodpovídá začnu u Vánoc. Verča o tom jak jsme se tu měli, publikovala příspěvek: Šťastné a veselé. Přiblížily se uprostřed léta i s vidinou novoročního přípitku na pláži.
Hned na jeho začátku to ale tématem zdraví a nemoci začne zavánět. Díky drobným zdravotním trablům jsem tedy potřeboval zajít k doktorovi. A tady je pár postřehů.
Jak jsem to pochopil, tak tu fungují lékaři placení městem (obcí) a soukromí lékaři.
Při návštěvě soukromého lékaře musí člověk za prohlídku a případné oštření platit. Soukromí lékaři mají hezčí ordinace, lepší vybavení a vůbec jsou považování za větší specialisty. Za vyšetření člověk může počítat s cenou kolem 1200 Kč. Většina lidí, kteří tyto soukromé lékaře navštěvuje to dělá tak, že si platí zdravotní pojištění u některé ze zdravotních pojišťoven. Zdravotní pojišťovna pak má nasmlouvané určité lékaře a soukromá zdravotnická pracoviště a tam můžete v případě potřeby zajít a pojišťovna zákrok proplatí. K dobrému zaměstnání patří, že vám na pojištění přispívá či vám ho celé platí zaměstnavatel. Často ho také současně platí členům vaší rodiny - jako manželce či dětem. Třeba u nás ve firmě jsou využívány služby pojišťovny Unimed. U žádného soukromého lékaře jsem se ale nebyl podívat, takže nemůžu referovat ze zkušeností, ale vše asi bude na velmi dobré úrovni.
U lékařů placených městem mě přijde nejzajímavější, že ošetření u nich je zadarmo pro kohokoli. Prostě příjdete na jedno z míst, kde tito lékaři ordinují - tyto místa se nazývají posto de saúde - a necháte se vyšetřit. Tedy alespoň v mém případě to tak bylo, ale je možné, že jsem byl trochu protekční. Správně byste měli jít (nebo můžete jít) jen k lékaři, který ordinuje pro obvod, kde bydlíte. Na těchto místech najdete ale nejen obvodní doktory, ale také specialisty jako jsou zubaři či gynekologové. Také existuje ve městě několik lékáren, kde vám dají zadarmo i předepsané léky.
Takhle by to tedy mohlo vypadat celkem idilicky, ale samozřejmě není. Lidí bydlících ve stejné čtvrti může být dost a záleží na obci, kolik posto de saúde (a jak) je schopná financovat. V Novo Hamburgo je tohle vyřešeno celkem dobře - alespoň se mi zdálo - a příliš se nečeká.
Podle návodu kolegů jsem dorazil k posto 20 minut před sedmou raní a stoupl si do fronty. V 7 se otevřelo a když na mě došla řada, na recepci jsem s trochou obtíží vysvětlil, co mě trápí a dali mě lísteček s časek, kdy mám přijít na vyšetření. V mém případě to bylo dobré, protože jsem dostal umístění na 13 hodinu tentýž den. Co jsem ale slyšel v práci, někdy je prostě tolik lidí, že na vás přijde řada až druhý či třetí den. S naléhavými případy to snad řeší rychleji.
V jednu jsem tedy dorazil na posto de saúde, kde bylo na stejný čas napsáno dalších 5 lidí, takže jsem si sedl na lavici a čekal, až na mě přijde řada. Celý dům s ordinacemi by docela potřeboval opravu, otřískané stěny, díry v podhledech, prostě financí se zjevně nedostává. Pobavilo mě, když kolem pacientů procházel údržbář v montérkách zamazaný od oleje, žoviálně konversující s doktory. Nějak mě to do toho teoreticky čistého nemocničního prostředí nesedělo. Prostředí ordinace mi přišlo jako u nás před 20 lety, ale bylo čisté a upravené. Paní doktorka byla rázná, vyšetření v rámci možností bez zbytečných průtahů (jak jinak při počtu pacientů a platu), tzn. zeptat se, podívat a vyřknout diagnózu. Dostal jsem předpis na léky a odešel domů.
Celkově zdravotní systém nejsem schopný posuzovat, ale tahle zkušenost byla celkem přijemná, ovšem nebyl jsem složitý případ. A paní doktorka teda ale neměla čas ani náladu se mnou rozprávět a něco mi vysvětlit.
Každopádně mi příjde zajímavé, že na rozdíl od Čech tu funguje zdravotní péče zadarmo, i když v trochu horších podmínkách a každý, kdo trochu vydělává, si platí zdravotní pojištění.
Na druhou stranu když si člověk uvědomí, že může čekat několik dní, než na něj přijde řada, tak to že kolegové říkali, že zdravotnictví je tu hrozné a člověka nechají umřít na ulici, má trochu něco do sebe.
Na druhou stranu se s tím vláda snad alespoň trochu snaží něco dělat. Například investuje celkem velké částky do boje s Aids a za tuto snahu dostal i ocházející prezident Lula mezinárodní ocenění od společnosti UNAIDS.
Hned na jeho začátku to ale tématem zdraví a nemoci začne zavánět. Díky drobným zdravotním trablům jsem tedy potřeboval zajít k doktorovi. A tady je pár postřehů.
Jak jsem to pochopil, tak tu fungují lékaři placení městem (obcí) a soukromí lékaři.
Při návštěvě soukromého lékaře musí člověk za prohlídku a případné oštření platit. Soukromí lékaři mají hezčí ordinace, lepší vybavení a vůbec jsou považování za větší specialisty. Za vyšetření člověk může počítat s cenou kolem 1200 Kč. Většina lidí, kteří tyto soukromé lékaře navštěvuje to dělá tak, že si platí zdravotní pojištění u některé ze zdravotních pojišťoven. Zdravotní pojišťovna pak má nasmlouvané určité lékaře a soukromá zdravotnická pracoviště a tam můžete v případě potřeby zajít a pojišťovna zákrok proplatí. K dobrému zaměstnání patří, že vám na pojištění přispívá či vám ho celé platí zaměstnavatel. Často ho také současně platí členům vaší rodiny - jako manželce či dětem. Třeba u nás ve firmě jsou využívány služby pojišťovny Unimed. U žádného soukromého lékaře jsem se ale nebyl podívat, takže nemůžu referovat ze zkušeností, ale vše asi bude na velmi dobré úrovni.
U lékařů placených městem mě přijde nejzajímavější, že ošetření u nich je zadarmo pro kohokoli. Prostě příjdete na jedno z míst, kde tito lékaři ordinují - tyto místa se nazývají posto de saúde - a necháte se vyšetřit. Tedy alespoň v mém případě to tak bylo, ale je možné, že jsem byl trochu protekční. Správně byste měli jít (nebo můžete jít) jen k lékaři, který ordinuje pro obvod, kde bydlíte. Na těchto místech najdete ale nejen obvodní doktory, ale také specialisty jako jsou zubaři či gynekologové. Také existuje ve městě několik lékáren, kde vám dají zadarmo i předepsané léky.
Takhle by to tedy mohlo vypadat celkem idilicky, ale samozřejmě není. Lidí bydlících ve stejné čtvrti může být dost a záleží na obci, kolik posto de saúde (a jak) je schopná financovat. V Novo Hamburgo je tohle vyřešeno celkem dobře - alespoň se mi zdálo - a příliš se nečeká.
Podle návodu kolegů jsem dorazil k posto 20 minut před sedmou raní a stoupl si do fronty. V 7 se otevřelo a když na mě došla řada, na recepci jsem s trochou obtíží vysvětlil, co mě trápí a dali mě lísteček s časek, kdy mám přijít na vyšetření. V mém případě to bylo dobré, protože jsem dostal umístění na 13 hodinu tentýž den. Co jsem ale slyšel v práci, někdy je prostě tolik lidí, že na vás přijde řada až druhý či třetí den. S naléhavými případy to snad řeší rychleji.
V jednu jsem tedy dorazil na posto de saúde, kde bylo na stejný čas napsáno dalších 5 lidí, takže jsem si sedl na lavici a čekal, až na mě přijde řada. Celý dům s ordinacemi by docela potřeboval opravu, otřískané stěny, díry v podhledech, prostě financí se zjevně nedostává. Pobavilo mě, když kolem pacientů procházel údržbář v montérkách zamazaný od oleje, žoviálně konversující s doktory. Nějak mě to do toho teoreticky čistého nemocničního prostředí nesedělo. Prostředí ordinace mi přišlo jako u nás před 20 lety, ale bylo čisté a upravené. Paní doktorka byla rázná, vyšetření v rámci možností bez zbytečných průtahů (jak jinak při počtu pacientů a platu), tzn. zeptat se, podívat a vyřknout diagnózu. Dostal jsem předpis na léky a odešel domů.
Celkově zdravotní systém nejsem schopný posuzovat, ale tahle zkušenost byla celkem přijemná, ovšem nebyl jsem složitý případ. A paní doktorka teda ale neměla čas ani náladu se mnou rozprávět a něco mi vysvětlit.
Každopádně mi příjde zajímavé, že na rozdíl od Čech tu funguje zdravotní péče zadarmo, i když v trochu horších podmínkách a každý, kdo trochu vydělává, si platí zdravotní pojištění.
Na druhou stranu když si člověk uvědomí, že může čekat několik dní, než na něj přijde řada, tak to že kolegové říkali, že zdravotnictví je tu hrozné a člověka nechají umřít na ulici, má trochu něco do sebe.
Na druhou stranu se s tím vláda snad alespoň trochu snaží něco dělat. Například investuje celkem velké částky do boje s Aids a za tuto snahu dostal i ocházející prezident Lula mezinárodní ocenění od společnosti UNAIDS.
úterý 11. ledna 2011
Muzika
O téma brazilské hudby jsem se už v jednom z předchozích příspěvků otřel, ale tady bych o ní chtěl mluvit trochu obšírněji.
Brazilská hudba má nepřeberné množství stylů. Většina z nich, pravda, alespoň trochu vychází ze samby. Často je styl doprovázen i speciálním tancem, který se na danou hudbu tančí.
Snad vždy jde o různorodý mix žánrů a osobně bych řekl, že je obtížné jednotlivé interprety vůbec nějak škatulkovat.
Tady v tomhle článku nabízím takové nahlédnutí do brazilské hudby, se kterou jsem se tady setkal. A setkal znamená většinou jen velmi letmo - slyšel jsem ji někde v rádiu nebo u známých na počítači. Proto k většině muziky nejsem schopný říci nic víc, než že existuje. V tom aby článek nebyl jen seznamem odkazů, mi pomohl internet a průvodce po Brazílii od Lonely Planet.
Jako příklad jsem vybral skladbu Veterano. Interpreta Leopolda Rassiera neznám, ale píseň mi byla jako typická ukázka zaslána jedním ze zdejších "gauchú", jako typická hudba :)
Po zadání do vyhledávače "musica gaucha" jsem našel ještě jednu píseň, tentokráte trochu svižnější od skupiny Os Monarcos.
A potom bych asi neměl vynechat interpreta, který hraje (prý nejlépe ze všech) na harmoniku - Renato Borghetti a klip k jeho písni Cuplicidade (klip pěkně ukazuje stylizovaný gaúchovský život).
Jak jsem na začátku zmínil tanec, tak musica gaúcha jich má dost, které se na ní dají tancovat. Vždy tedy muzika musí být v dané taneční úpravě a jedná se o tance typu valčík, walz či polka. Jako ukázku tu uvedu tanec chamamé (vychází z candoblé) a milonga (snad trochu jako tango).
Bailão (Bandinha de Bailão) - je styl, který pochází z německé dechovky a přibral si k sobě Sertaneju, brazilský pop a co mu tak přišlo pod ruku. Nevím, zda je tenhle styl přímo klasifikován jako styl hudebními vědci, ale tady se o něm tak mluví. Je tedy typický pro jih a pokud si chcete poslechnout pop dechovku, tak zkuste Aquela dos olhos negros nebo A 150 por minuto (Os Atuais) anebo Ele te trai (Banda San Marino).
Sertaneja - sertaneja je muzika vycházející z Brazilských stylů, které se tu objevovali již ve 20. letech minulého století, ovšem dnes je zmodernizovaná, ovlivněná americkým country rockem a popem a uslyšíte ji v rádiích. Pochází asi z okolí Sao Paula.
Moji kolegové ji často nazývají také bailão (což znamená, že se na ní tančí) a hraje se také na různých festách tady - například jsem ji slyšel na Kerbu v Dois Irmaos. Její interpreti vystupují často ve dvojicích.
Představiteli jsou například Leandro e Leonardo či Milionário e José Rico nebo César Menotti a Fabiano a další.
Axé - z jihu přeskočíme na sever. Muzika axé vznikla v 90. letech v Salvadoru a jedná se o mix samby, popu, rocku, reggae, funku a karibské hudby. Jako důležití interpreti jsou uváděni např. Daniela Mercury - Toda menina baiana nebo skupina Chiclete com Banana - Menina, Me Dá o Seu Amor.
Já uvedu ale ještě jinou píseň, která asi není klasikou, ale zní tu v rádiích a klip je správně brazilský :) - Paz, carnaval, futebol.
Pagode - pagode je pomalejší (neformální, plážová) verze samby (a i když se říká, že je to pomalá samba, tak prý je hudebně od samby vzdálena). Vznikla někdy v 70. letech v Riu nebo v Salvadoru. Dnes se často míchá s popem.
Za představitele čistého pagode jsou považováni např. Zeca Pagodinho nebo Beth Carvalho. A jako současné pagode by se dala uvést píseň Pode Chorar od Alexandra Pirese.
Funk - nebo také baile funk nebo funk carioca je z Ria a je, předpokládám že nejen na jihu Brazílie, symbolem favel, což není divu, když tam vzniknul. Je to taneční muzika, která se vyvinula z miami bassu (kterýžto styl neznám, věřím wikipedii a jedná se o typ hip hopu). Pro zájemce o bližší seznámení s tímhle stylem bych odkázal na dokument Favela on the Blast (blog tygra ve favele).
Funk je spojován s násilím, drogami a sexem a je trochu těžší najít ukázku, protože youtube často tvrdí, že obsah by mohl být závadný. Ono je tam vždycky hodně natřásání :)
Tropicalismo - tropicalismo se pojí s hnutím ve výtvarném umění v 60. letech. Jeho představitelem byl domnívám se známý Gilberto Gil. Toho vojenská diktatura vyhnala ze země a poté co se vrátil, tak se sčuchnul s prezidentem Lulou a kromě zpívání byl také ministrem kultury. Jako píseň náhodně třeba tohle.
Forró - forró je muzika a i tanec ze severu Brazílie. Byla prý považována za nedostatečně sofistikovaný hudební žánr, ale získává si fanoušky po celé Brazílii. Potkáte v ní tahací harmoniku a buben zabumba. Jako příklad bych uvedl píseň Amar Até od skupiny Rastapé (klasifikováno jako Forró Universitário) nebo něco ze starší gardy od Luize Gonzagy.
Choro - brazilská instrumentální a populární hudba, které se přezdívá chorinho. Hraje se na kytary, flétnu a tamburínu. Ačkoli by měla být známá, tak já jsem na ní narazil až s dokumentem Brasileirinho, který o ní pojednává. Ukázky hudby si můžete poslechnout na wikipedii.
MPB - musica popular brasileira. Neurčitý termín z 70. let přes zahrnuje mnoho žánrů (jazz, bosanovu, pop...). Třeba Chico Buarque.
Musica de capoiera - uvést by se měla.
Lambada - kdo by neznal. Přišlo mi zajímavé, že Kaoma byla francouzská kapela a Brazilka tam byla pouze zpěvačka.
Samba - eh...
Přeskočíme k popu. Teď tu celkem frčí chlapecká kapela Restart. Tenhle rok tu vyhrála celkem dost hudebních cen (MTV Video Music Brazil) a bude se o ní točit dokonce film. Jinak teda ale muzika nic moc :)
Trochu přitvrdíme punkovou kapelou Matanza z Rio de Janeira. Texty jejich písní jsou snad vždy machistické. Můžete zkusit třeba Ela Roubou Meu Caminhão nebo Tempo Ruim (volným překladem refrén...chci aby cesta vždy vedla směrem, kterým si přeju a abych měl stále vítr v zádech. Chci mít po ruce vždycky pivo a po boku svou velkou lásku).
U tvrdší muziky zůstaneme se skupinou Dead Fish, která hraje hardcore punk a to už od roku 1991. V roce 2004 také vyhrála jednu z cen MTV a můžete zkusit třeba píseň Você.
Update: Pozapomněl jsem na rockovou legendu jménem Raul Seixas - linknu playlist jeho songů na youtube. O tomhle týpkovi (který je tedy již po smrti) se říká, že byl prvním brazilským rockerem. Přátelil se s Paulem Coelhem a ten mu také psal některé texty. Spolu byli i v bratrstvu svobotných zednářů.
A můžete přeskočit na příspěvek internetových střípků, kde je odstaveček o dalším brazilském rockeru Cazuzovi.
A na závěr Český rozhlas. Muziku z Brazílie podle Českého rozhlasu si můžete poslechnout v Hudebním cestopise (odkaz vede na hudební stream).
Brazilská hudba má nepřeberné množství stylů. Většina z nich, pravda, alespoň trochu vychází ze samby. Často je styl doprovázen i speciálním tancem, který se na danou hudbu tančí.
Snad vždy jde o různorodý mix žánrů a osobně bych řekl, že je obtížné jednotlivé interprety vůbec nějak škatulkovat.
Tady v tomhle článku nabízím takové nahlédnutí do brazilské hudby, se kterou jsem se tady setkal. A setkal znamená většinou jen velmi letmo - slyšel jsem ji někde v rádiu nebo u známých na počítači. Proto k většině muziky nejsem schopný říci nic víc, než že existuje. V tom aby článek nebyl jen seznamem odkazů, mi pomohl internet a průvodce po Brazílii od Lonely Planet.
Styly
Música Gaucha - Nelze začít ničím jiným, když jsme v kraji gauchú. Tahle muzika je doma na jihu Brazílie a na severu Argentiny a pojí s životem gauchú, kteří pasou stáda krav na rozlehlé pampě. Musica gaúcha (nebo jak wikipedia také uvádí - musica nativista) má jako téma především lásku ke své zemi, statku, ženám... Jsou to většinou pomalé písně, kde záleží na slovech a v písni se ozývá zvuk tahací harmoniky.Jako příklad jsem vybral skladbu Veterano. Interpreta Leopolda Rassiera neznám, ale píseň mi byla jako typická ukázka zaslána jedním ze zdejších "gauchú", jako typická hudba :)
Po zadání do vyhledávače "musica gaucha" jsem našel ještě jednu píseň, tentokráte trochu svižnější od skupiny Os Monarcos.
A potom bych asi neměl vynechat interpreta, který hraje (prý nejlépe ze všech) na harmoniku - Renato Borghetti a klip k jeho písni Cuplicidade (klip pěkně ukazuje stylizovaný gaúchovský život).
Jak jsem na začátku zmínil tanec, tak musica gaúcha jich má dost, které se na ní dají tancovat. Vždy tedy muzika musí být v dané taneční úpravě a jedná se o tance typu valčík, walz či polka. Jako ukázku tu uvedu tanec chamamé (vychází z candoblé) a milonga (snad trochu jako tango).
Bailão (Bandinha de Bailão) - je styl, který pochází z německé dechovky a přibral si k sobě Sertaneju, brazilský pop a co mu tak přišlo pod ruku. Nevím, zda je tenhle styl přímo klasifikován jako styl hudebními vědci, ale tady se o něm tak mluví. Je tedy typický pro jih a pokud si chcete poslechnout pop dechovku, tak zkuste Aquela dos olhos negros nebo A 150 por minuto (Os Atuais) anebo Ele te trai (Banda San Marino).
Sertaneja - sertaneja je muzika vycházející z Brazilských stylů, které se tu objevovali již ve 20. letech minulého století, ovšem dnes je zmodernizovaná, ovlivněná americkým country rockem a popem a uslyšíte ji v rádiích. Pochází asi z okolí Sao Paula.
Moji kolegové ji často nazývají také bailão (což znamená, že se na ní tančí) a hraje se také na různých festách tady - například jsem ji slyšel na Kerbu v Dois Irmaos. Její interpreti vystupují často ve dvojicích.
Představiteli jsou například Leandro e Leonardo či Milionário e José Rico nebo César Menotti a Fabiano a další.
Axé - z jihu přeskočíme na sever. Muzika axé vznikla v 90. letech v Salvadoru a jedná se o mix samby, popu, rocku, reggae, funku a karibské hudby. Jako důležití interpreti jsou uváděni např. Daniela Mercury - Toda menina baiana nebo skupina Chiclete com Banana - Menina, Me Dá o Seu Amor.
Já uvedu ale ještě jinou píseň, která asi není klasikou, ale zní tu v rádiích a klip je správně brazilský :) - Paz, carnaval, futebol.
Pagode - pagode je pomalejší (neformální, plážová) verze samby (a i když se říká, že je to pomalá samba, tak prý je hudebně od samby vzdálena). Vznikla někdy v 70. letech v Riu nebo v Salvadoru. Dnes se často míchá s popem.
Za představitele čistého pagode jsou považováni např. Zeca Pagodinho nebo Beth Carvalho. A jako současné pagode by se dala uvést píseň Pode Chorar od Alexandra Pirese.
Funk - nebo také baile funk nebo funk carioca je z Ria a je, předpokládám že nejen na jihu Brazílie, symbolem favel, což není divu, když tam vzniknul. Je to taneční muzika, která se vyvinula z miami bassu (kterýžto styl neznám, věřím wikipedii a jedná se o typ hip hopu). Pro zájemce o bližší seznámení s tímhle stylem bych odkázal na dokument Favela on the Blast (blog tygra ve favele).
Funk je spojován s násilím, drogami a sexem a je trochu těžší najít ukázku, protože youtube často tvrdí, že obsah by mohl být závadný. Ono je tam vždycky hodně natřásání :)
Tropicalismo - tropicalismo se pojí s hnutím ve výtvarném umění v 60. letech. Jeho představitelem byl domnívám se známý Gilberto Gil. Toho vojenská diktatura vyhnala ze země a poté co se vrátil, tak se sčuchnul s prezidentem Lulou a kromě zpívání byl také ministrem kultury. Jako píseň náhodně třeba tohle.
Forró - forró je muzika a i tanec ze severu Brazílie. Byla prý považována za nedostatečně sofistikovaný hudební žánr, ale získává si fanoušky po celé Brazílii. Potkáte v ní tahací harmoniku a buben zabumba. Jako příklad bych uvedl píseň Amar Até od skupiny Rastapé (klasifikováno jako Forró Universitário) nebo něco ze starší gardy od Luize Gonzagy.
Choro - brazilská instrumentální a populární hudba, které se přezdívá chorinho. Hraje se na kytary, flétnu a tamburínu. Ačkoli by měla být známá, tak já jsem na ní narazil až s dokumentem Brasileirinho, který o ní pojednává. Ukázky hudby si můžete poslechnout na wikipedii.
Na co by bylo dobré nezapomenout
Bossanova - vznikla v 50. letech a nejznámější písní je Girl from Ipanema od Toma Jobima a Viniciuse de Moraese.MPB - musica popular brasileira. Neurčitý termín z 70. let přes zahrnuje mnoho žánrů (jazz, bosanovu, pop...). Třeba Chico Buarque.
Musica de capoiera - uvést by se měla.
Lambada - kdo by neznal. Přišlo mi zajímavé, že Kaoma byla francouzská kapela a Brazilka tam byla pouze zpěvačka.
Samba - eh...
A něco dál - skupiny
Zajímavou skupinou je Mamonas Assassinas, která vznikla začátkem 90. let a všeho všudy natočila asi jen jedno album, protože všichni členové zahynuli při letecké havárii při letu z Brasílie do São Paula. Ovšem skupina stojí za za zmínku, protože zaprvé se o ní tvrdí, že ovlivnila vývoj hudby v Brazílii a také proto, že její písničky jsou stále velmi zajímavé na poslech (dle všeho satyrické, ale na to moje úroveň portugalštiny ještě nestačí) a velmi multižánrové. Můžete zkusit třeba píseň Pelados em Santos nebo Robocop Gay.Přeskočíme k popu. Teď tu celkem frčí chlapecká kapela Restart. Tenhle rok tu vyhrála celkem dost hudebních cen (MTV Video Music Brazil) a bude se o ní točit dokonce film. Jinak teda ale muzika nic moc :)
Trochu přitvrdíme punkovou kapelou Matanza z Rio de Janeira. Texty jejich písní jsou snad vždy machistické. Můžete zkusit třeba Ela Roubou Meu Caminhão nebo Tempo Ruim (volným překladem refrén...chci aby cesta vždy vedla směrem, kterým si přeju a abych měl stále vítr v zádech. Chci mít po ruce vždycky pivo a po boku svou velkou lásku).
U tvrdší muziky zůstaneme se skupinou Dead Fish, která hraje hardcore punk a to už od roku 1991. V roce 2004 také vyhrála jednu z cen MTV a můžete zkusit třeba píseň Você.
Update: Pozapomněl jsem na rockovou legendu jménem Raul Seixas - linknu playlist jeho songů na youtube. O tomhle týpkovi (který je tedy již po smrti) se říká, že byl prvním brazilským rockerem. Přátelil se s Paulem Coelhem a ten mu také psal některé texty. Spolu byli i v bratrstvu svobotných zednářů.
A můžete přeskočit na příspěvek internetových střípků, kde je odstaveček o dalším brazilském rockeru Cazuzovi.
A na závěr Český rozhlas. Muziku z Brazílie podle Českého rozhlasu si můžete poslechnout v Hudebním cestopise (odkaz vede na hudební stream).
pondělí 10. ledna 2011
Brazilské postřehy II.
Kolem se toho moc nového něděje, tak je tu jeden příspěvek brazilských - řekněme - zajímavostí.
Celý paradox je v tom, že ani místní pořádně nevědí, jak k takové lahvi přijít. Doporučují ji buď zdědit po prarodičích nebo ukrást v hospodě. Nakonec jsme se dozvěděli, že tu snad legální cesta je a tou je někde najít speciální obchod s pitivem, kde vám proti záloze danou lahev prodají. Zajímavé je, že podle Vaška je tenhle zvláštní způsob prodeje piva ve skle nejen v Brazílii, ale třeba také v Argentině.
Většina dopisních obálek se tady prodává bez lepícího proužku, který nasliníte a pak obálku zalepíte. Tady nemají nic a když si zalepení obálky nepořešíte doma, tak si musíte ulepit ruce lepidlem dostupným na poště.
A místa v kině - alespoň jak je to tady v Novo Hamburgo - fungují tak, že kdo dřív přijde ten dřív mele a má lepší místo na sezení. Na žádném kasovním trháku v prvních dnech promítání jsme sice nebyli, ale strkanici na něj si umíme celkem dobře představit i jen z popisu.
U tristních zpráv zůstanu a možná to není moc vhodné šířit, ale tenhle záznam, rozhovoru s člověkem, který zabil svou matku, se tady celkem úspěšně šířil internetem. Není ani moc důležité co říká, důležitý je výraz kolem 25 sekundy.
Přidám něco trochu odlehčujícího a to je reklama na močení do vany. Organizace SOS Mata Atlantica se pokusila upozornit na plýtvání vodou a doporučuje, aby se močilo ve sprše, že se tím voda ušetří.
Takže tady je reklama na youtube a čůrejte ve sprše :)
A pak ještě stránka s brazilskými komiksovými stripy, něco jako je u nás IT humor na bugemos, tak tady to jsou stripy, kde vystupuje bůh ve společnosti adama a evy, jiných bohů nebo třeba Einsteina. Pravda všechno je v portugalštině, ale třeba se to někomu bude hodit při jejím učení :) Nebo může kouknout na strip o karnevalu. Tam je to jednoduché, tam se říká (volně přeloženo):
1) Jó to je vono bože. Tohle rád vidím.
2) Přesně v duchu brazilského karnevalu.
3) No, ve skutečnosti jsem byl přepaden a vzali mi všechno oblečení.
A nakonec jedna sportovní novinka. Snad celé Rio Grande do Sul mluví o tom, že Ronaldinho (tady mu neřeknou jinak než Ronaldinho Gaúcho) by se měl vrátit do Grêmia. Ronaldinhovi končí totiž v červnu smlouva v AC Milán. Alespoň teda Ronaldinho tvrdí, že chce zpět do Porto Alegre. Nic není ale jisté, protože Grêmio nebude schopné nabídnout tolik peněz, jako třeba Corinthians v Sao Paulu.
Ovšem někteří fanoušci Grêmia jeho návrat nevítají s velkou radostí, protože ještě nemohou zapomenout na dobu, kdy se nějak vyvlékl ze smlouvy s klubem a odešel do Evropy a Gremio za něj tak nedostalo téměř žádné peníze. Také se tu tvrdí, že Ronaldinho sem nejde už hrát, ale že se tu bude jen bavit (to už se s nějakým navrátilcem sem stalo). Má tu totiž plno kamarádů pagodistů (hudební styl - typ samby) a vlastní tu bordel.
Updated: Tak Ronaldinho by měl nakonec hrát víc jak tři roky v Rio de Janeiru za tým Flamengo.
Celé je to o tom, jak partička dětí spadne do D&D světa a potká tam mimo jiné dungeon mastera. No aspoň kousek prvního dílu stojí, pro fantasy positivní jedince, za shlédnutí (v angličtině).
Ze života
Mají tu trochu na hlavu postavený systém vratných lahví. V obchodech se prodává pivo v lahvích 0,3l, 0,6l a 1l. Přičemž pivo v lahvích 0,6l lze zakoupit pouze, pokud již vlastníte flašku stejného objemu. Potom ji můžete vyměnit za flašku plnou a jen doplatit za obsah. Ovšem pokud onu práznou lahev nevlastníte, nemáte žádnou možnost v obchodě si takové pivo koupit. Řeknou vám, že pokud onu flašku nemáte, tak vám tohle pivo neprodají a že si máte kdyžtak koupit plechovku.Celý paradox je v tom, že ani místní pořádně nevědí, jak k takové lahvi přijít. Doporučují ji buď zdědit po prarodičích nebo ukrást v hospodě. Nakonec jsme se dozvěděli, že tu snad legální cesta je a tou je někde najít speciální obchod s pitivem, kde vám proti záloze danou lahev prodají. Zajímavé je, že podle Vaška je tenhle zvláštní způsob prodeje piva ve skle nejen v Brazílii, ale třeba také v Argentině.
Většina dopisních obálek se tady prodává bez lepícího proužku, který nasliníte a pak obálku zalepíte. Tady nemají nic a když si zalepení obálky nepořešíte doma, tak si musíte ulepit ruce lepidlem dostupným na poště.
A místa v kině - alespoň jak je to tady v Novo Hamburgo - fungují tak, že kdo dřív přijde ten dřív mele a má lepší místo na sezení. Na žádném kasovním trháku v prvních dnech promítání jsme sice nebyli, ale strkanici na něj si umíme celkem dobře představit i jen z popisu.
Z internetu
Nedá mi to nezmínit politiku. Je to sice asi už víc jak měsíc, kdy zasedal nově zvolený kongres, přesto mě celkem udivilo, že jedno z prvních jednání mělo téma zvýšení vlastních platů. Jak jinak, odhlasovali si zvýšení, ale zajímavé mi přijdou čísla, kdy před 60% zvýšením platů od 1.1.2011 už dříve senátor pobíral 16 tisíc reálů měsíčně, což je cca 160 tisíc korun. Druhou zajímavou věcí je, že voliči (ne že by to mělo nějaký význam) vědí, kdo ze senátorů jak hlasoval.U tristních zpráv zůstanu a možná to není moc vhodné šířit, ale tenhle záznam, rozhovoru s člověkem, který zabil svou matku, se tady celkem úspěšně šířil internetem. Není ani moc důležité co říká, důležitý je výraz kolem 25 sekundy.
Přidám něco trochu odlehčujícího a to je reklama na močení do vany. Organizace SOS Mata Atlantica se pokusila upozornit na plýtvání vodou a doporučuje, aby se močilo ve sprše, že se tím voda ušetří.
Takže tady je reklama na youtube a čůrejte ve sprše :)
A pak ještě stránka s brazilskými komiksovými stripy, něco jako je u nás IT humor na bugemos, tak tady to jsou stripy, kde vystupuje bůh ve společnosti adama a evy, jiných bohů nebo třeba Einsteina. Pravda všechno je v portugalštině, ale třeba se to někomu bude hodit při jejím učení :) Nebo může kouknout na strip o karnevalu. Tam je to jednoduché, tam se říká (volně přeloženo):
1) Jó to je vono bože. Tohle rád vidím.
2) Přesně v duchu brazilského karnevalu.
3) No, ve skutečnosti jsem byl přepaden a vzali mi všechno oblečení.
A nakonec jedna sportovní novinka. Snad celé Rio Grande do Sul mluví o tom, že Ronaldinho (tady mu neřeknou jinak než Ronaldinho Gaúcho) by se měl vrátit do Grêmia. Ronaldinhovi končí totiž v červnu smlouva v AC Milán. Alespoň teda Ronaldinho tvrdí, že chce zpět do Porto Alegre. Nic není ale jisté, protože Grêmio nebude schopné nabídnout tolik peněz, jako třeba Corinthians v Sao Paulu.
Ovšem někteří fanoušci Grêmia jeho návrat nevítají s velkou radostí, protože ještě nemohou zapomenout na dobu, kdy se nějak vyvlékl ze smlouvy s klubem a odešel do Evropy a Gremio za něj tak nedostalo téměř žádné peníze. Také se tu tvrdí, že Ronaldinho sem nejde už hrát, ale že se tu bude jen bavit (to už se s nějakým navrátilcem sem stalo). Má tu totiž plno kamarádů pagodistů (hudební styl - typ samby) a vlastní tu bordel.
Updated: Tak Ronaldinho by měl nakonec hrát víc jak tři roky v Rio de Janeiru za tým Flamengo.
Krok stranou
...tím je "krutopřísný" seriál Dungeons&Dragons. Je to animovaný seriál z USA z 80. let. U nás to nešlo, takže když jsem byl malý, tak mi to uniklo, ale kolegové z práce to pokládají za jeden z nejlepších seriálů, který jako malí sledovali.Celé je to o tom, jak partička dětí spadne do D&D světa a potká tam mimo jiné dungeon mastera. No aspoň kousek prvního dílu stojí, pro fantasy positivní jedince, za shlédnutí (v angličtině).
pondělí 27. prosince 2010
Aspoň trochu Vánoc
Tak to byly moje první Vánoce v létě. Letní teploty ale člověku příliš vánoční atmosféru neevokují a i když se města oblékla do vánoční výzdoby, tak ony plískanice, sníh a mráz, zvuk vánočních koled a tak chybí. Nakonec vše ale skončilo s teplotami v posteli, takže jsem si Vánoce moc neužil ani tak a dobu mezi svátky vyplňuje nemocí zase Veronika.
Ovšem mám pocit, že tady na jihu je to u Brazilců podobné. Vánoce se tady příliš neprožívají. Žádné speciální tradice tu nejsou (ono také jaké speciální by měly u německých a italských přistěhovalců být, že?), a tak podobně jako u nás se tu zdobí stromeček, který je snad vždy umělý, a dávají se pod něj dárky. V některých rodinách prý drží americký způsob rozdovávání dárků do punčoch. Štědrý den je tu pracovním dnem (svátek je pouze 25. prosince), takže většina obchodů zavírá normálně v 6 večer. A když už, tak všichni ostatní pracují alespoň dopoledne. Ke sváteční večeři v pátek, případně svátečnímu obědu v sobotu, se tu dělá krůta nebo jiný opeřenec. Tradičním Vánočním pečivem (tak jako je to u nás vánočka) je tu jistý druh bábovky, který se jmenuje panetone a který tu není jako tradiční až tak dlouho, protože to byl nápad jisté pekárny začít ho péct a nápad se rozšířil. Úplně původně sem panetone přišla asi z Itálie. Tahle bábovka bývá plněna kandovaným ovocem, oříšky, čokoládou a podobně (ta čokoládová je ale prý nejoblíbenější :). U nás jsou nedílnou součástí atmosféry i pohádky v televizi, ovšem my televizi tady nemáme, takže o tomhle referovat bohužel nemůžu. Když jsem se ptal jestli chodí na půlnoční, tak to taky prý ne. Tedy chodí věřící, ale že by kostely praskaly ve švech jako u nás, to tady ne.
Pokud jde o Novo Hamburgo a jeho obyvatele, tak jsou pak svátky a obodobí mezi svátky synonymem k cestě na pláž a to nejčastěji na litoral, čímž se myslí pobřeží Rio Grande do Sul. Litoral je tu ale synonymem "ne tak pěkných pláží, jako na severu" a "pokud máte možnost, tak jeďte do Santa Catariny". Ale hodně lidí odsud tam má chaty nebo spíš domky ve městech jako je třeba Tramandaí. Novo Hamburgo se tak vylidní a podle slov místních je tu tak pusto, že tu člověk může chodit i nahý.
Když jsem šel teda včera na nákup, tak to úplně výstižné nebylo, ale ruch trochu ustal.
Ovšem mám pocit, že tady na jihu je to u Brazilců podobné. Vánoce se tady příliš neprožívají. Žádné speciální tradice tu nejsou (ono také jaké speciální by měly u německých a italských přistěhovalců být, že?), a tak podobně jako u nás se tu zdobí stromeček, který je snad vždy umělý, a dávají se pod něj dárky. V některých rodinách prý drží americký způsob rozdovávání dárků do punčoch. Štědrý den je tu pracovním dnem (svátek je pouze 25. prosince), takže většina obchodů zavírá normálně v 6 večer. A když už, tak všichni ostatní pracují alespoň dopoledne. Ke sváteční večeři v pátek, případně svátečnímu obědu v sobotu, se tu dělá krůta nebo jiný opeřenec. Tradičním Vánočním pečivem (tak jako je to u nás vánočka) je tu jistý druh bábovky, který se jmenuje panetone a který tu není jako tradiční až tak dlouho, protože to byl nápad jisté pekárny začít ho péct a nápad se rozšířil. Úplně původně sem panetone přišla asi z Itálie. Tahle bábovka bývá plněna kandovaným ovocem, oříšky, čokoládou a podobně (ta čokoládová je ale prý nejoblíbenější :). U nás jsou nedílnou součástí atmosféry i pohádky v televizi, ovšem my televizi tady nemáme, takže o tomhle referovat bohužel nemůžu. Když jsem se ptal jestli chodí na půlnoční, tak to taky prý ne. Tedy chodí věřící, ale že by kostely praskaly ve švech jako u nás, to tady ne.
Koledy
K Vánocům určitě patří koledy. Tady se jim teda říká jen vánoční písně a slovo "koledovat" nikdo, koho jsem se ptal, moc nechápal. Také ty nejznámější vánoční písně (ze kterých se stal symbol Vánoc) tu jsou předělávkou nějakých světových hitů, jako jsou Rolničky či So this is Christmas. Když jsem se v práci ptal, byl jsem odkázán na předešlé dvě písně a pak ještě na Sapatinho na janela a tou si také nejsem úplně jistý, jestli není nějakou předělávkou. Musel jsem tak zapojit trochu google a našel jsem album Natal Bem Brasileiro (v odkazu si písničky můžete pustit). První písni Boas Festas bylo přiznáno kolegy přiznáno, že je také tradiční. Ovšem ostatní jsou pravděpodobně více ze severu asi ne tak známé tady. Ovšem těžko soudit, protože jsem se neptal dostatečného množství lidí.Novo Hamburgo
V Novo Hamburgu je pořádán vánoční "festival" Natal dos Sinos, v jehož rámci si můžete během adventního času poslechnout třeba sbor v kostele či nechat se provést po pamětihodnostech města. Nám se bohužel ani jedno nepodařilo, zvláště škoda Štědrého dne.Pokud jde o Novo Hamburgo a jeho obyvatele, tak jsou pak svátky a obodobí mezi svátky synonymem k cestě na pláž a to nejčastěji na litoral, čímž se myslí pobřeží Rio Grande do Sul. Litoral je tu ale synonymem "ne tak pěkných pláží, jako na severu" a "pokud máte možnost, tak jeďte do Santa Catariny". Ale hodně lidí odsud tam má chaty nebo spíš domky ve městech jako je třeba Tramandaí. Novo Hamburgo se tak vylidní a podle slov místních je tu tak pusto, že tu člověk může chodit i nahý.
Když jsem šel teda včera na nákup, tak to úplně výstižné nebylo, ale ruch trochu ustal.
Lagoa de Peixe
Už je to pěkně dlouho, tedy něco přes měsíc, kdy jsme byli na výletě u Lagoa do Peixe. Verča o tom teď ale napsala dvojici příspěvků, tak bych na ně chtěl odkázat.
Pro turisty je park zajímavý ptačí populací, která v něm sídlí a to zvláště hejny plameňáků. Jinak je celý park vlastně jednou velou pastvinou, kterou přetíná v půlce podlouhlé jezero. V jezeře se jednou za čas mísí mořská a sladká voda a žije v něm mnoh druhů ryb. Jednou za rok po určitý čas je možné na jezeře i rybařit a ryby z něj jsou prý moc dobré.
Co jsme tam potkali my, si můžete přečít v předchozích odkazech, popřípadě si pocvičit portugalštinu.
- O výletu na jih. O nekonečné pláni, stovky kilometrů dlouhé silnici bez odboček a konečně té pravé venkovské atmosféře. O eukalyptových a borových hájích. O brodění se písečnou pláží a rychlokurzu fotografie. A samozřejmě o spoustě vodního ptactva, kvůli které jsme sem vlastně jeli...
- Konečně u Lagoa de Peixe. Sledujeme nedozírné pláně a jezero s plameňáky. První kontakt s Atlantikem a mořskou pláží vůbec. Vyhlédla jsem si kaktus, který bych chtěla jednou doma místo české tújky, ale jako vždy, i tentokrát to má háček. Již asi stodesátá úvaha na téma, co v místních podmínkách znamená „turistika“ a nakonec netradičně fotbal.
Pro turisty je park zajímavý ptačí populací, která v něm sídlí a to zvláště hejny plameňáků. Jinak je celý park vlastně jednou velou pastvinou, kterou přetíná v půlce podlouhlé jezero. V jezeře se jednou za čas mísí mořská a sladká voda a žije v něm mnoh druhů ryb. Jednou za rok po určitý čas je možné na jezeře i rybařit a ryby z něj jsou prý moc dobré.
Co jsme tam potkali my, si můžete přečít v předchozích odkazech, popřípadě si pocvičit portugalštinu.
pondělí 20. prosince 2010
Páté přes deváté a dosti fotbalu
Už je to celkem dlouho, kdy jsem nenapsal žádný příspěvek, tak teď krátké shrnutí s pár postřehy. Tak jako já příliš nepíšu, tak Veronika je velmi aktivní a můžete si přečíst o tom, že přáce šlechtí, jak se představit a neuříznout si ostudu, o setkání s macumbou, o nákupu plavek a o vánočních přípravách v Novo Hamburgo.
Před Vánoci se nestíhá a honí se termíny. Je tomu tak stejně i u nás v práci a tak si víc než čeho jiného užívám prodloužených směn.
V posledních 14 dnech jsme se ani příliš netoulali a podnikli jsme jen drobné exkurze po okolí.
Často v dusných třicetistupňových teplotách. Čekáme tak na příchod léta.
Kde jsme to tedy byli.
Samotný kostel vypadá z dálky honosněji a zajímavěji než z blízka. Z blízka je totiž vidět, jak je celý neumětelně obit železnými pláty, které jistě už zažily lepší časy a prostě nepůsobí až tak honosně. Ani interiér kostela není příliš zajímavý, ale sluníčko, které prochází namodralým sklem ve špici kostela, alespoň vytváří celkem působivý dojem. V okolí kostela najdete něco jako parčík (churrascarie a lavičky, na kterých posedávají občasní návštěvníci - za naší přítomnosti zvláště z řad mládeže, u kterých vlastní kostel nebyl hlavním cílem návštěvy) a pak už asi jen podestu, abyste se mohli pokochat výhledem na Novo Hamburgo.
Pro mě byl ale výlet hlavně malou procházkou po zoo. Vidět pochodující leguány se tu pro nás stává už celkem normální, ale teď to bylo poprvé, co jsme viděli po silnici se procházet velké chlupaté pavouky, kolem keříků létat kolibříky (bohužel jsme byli bezúspěšný v jejich fotografickém zpodobnění), z rybníčků vykukující želvy, za ohradami se popásající osly, na sloupech poposedávající sovy. A pak lze ještě pozorovat poletující ptáky Quero-quero (ty jsou skoro symbolem Rio Grande do Sul, a to i přest to, že ve stejných počtech žijí v podstatě po celé Brazílii). Celkově to byla taková skoro ekologická procházka, nebýt u silnice přejetého nosála.
Na celou galerii fotek se můžete podívat tady.
Botanická zahrada je spíše takovým arboretem než botanickou zahradou, jakou mám zapamatovanou z Česka. Každopádně procházka po ní je příjemná, vstupné malé a řada obyvatel tuto skutečnost využívá pro odpolední siestu se chimarrãem. Představu, co všechno v zahradě najdete, si můžete udělat z fotografií. Když to shrnu tak se tam nachází bambusový hájek, jezero s želvami, palmy, trochu neprostupné buše a květena pampy. Ve středu zahrady pak je malé představeí brazilských hadů, kteří na vás koukají z terárií. Dozvěděli jsme se tak (i když možná ne úplně teraristicky přesně), že tu žije korálovec, což je had, který je sice plachý a kousne vás jen když na něj šlápnete, zato je ale pěkně jedovatý. Jeho jed útočí na nervový systém a celkem jednoduše vám zastaví chod plic. Pak tu ale také žijí "zmije" jejichž jed sice není tolik nebezpečný, ačkoli zabít může také, ovšem tyto hadi zase na kořist kořist nečekají, ale útočí jako první. Na své trojúhelníkové hlavě mají tepelná čidla, díky kterým jsou schopný rozeznat teplokrevnou kořist. Není tedy asi divu, že loví předevšímv noci.
Druhou expozicí v zahradě je (podle vizáže exponátů již dlouho trvající) výstava představující faunu a floru jihu Brazílie.
Budova fundação Iberê Camarga se nachází na jihu Porto Alegre na břehu jezera a tahle stavba od pana Sizy je vskutku reprezentativní. Stojí tu od roku 1998 (asi), kdy Siza vyhrál soutěž vyhlášenou nadací.
Iberê Camargo je jedním z nejvýznamnějších umělců Rio Grande do Sul minulého století a to i přes to, že ve svých 30 letech odešel do Rio de Janeira, kde studoval a posléze i žil. V galerii bylo jedno patro věnováno výběru z jeho díla a v dalších 3 pak následovaly díla, která byla nějakým způsobem spjata s tímto umělcem, popřípadě to byla díla umělců, kteří od nadace dostali stipendium. Zajímavý byl třeba malý flašinet, který hrál na tikety z loterie, které byly procvakány skrz vsazeného čísla.
Na galerie se můžete podívat tady.
O tom, že lidé se tady dělí na fanoušky Grêmia - říká se jim gremisti a fandí pro "tricolor" a Internacionalu - kterým se říká colorados - jsem už psal. Já se po 5 měsících strávených mezi zastánci Grêmia pomalu stávám také jeho fandou, ale ještě jsem neviděl, žádný zápas :) Doufám, že to vyjde v lednu. Brazilská národní liga sice už skončila (Grêmio bylo čtvrté), ale fotbal se tady hraje tak nějak pořád, takže hned bude začínat Campeonato gaúcho, což je liga klubů z jihu Brazílie, přesněji z Rio Grande do Sul. Na celém tomhle podniku mi přijde dosti zvláštní, že Gremio a Inter jsou mezi týmy z regionu bezprecedentně nejlepší a tak se prostě rok co rok střídají coby vítězové téhle ligy (2010 vyhrálo Gremio).
Pro všechny gremisty ale bylo předminulý týden nejdůležitější, jak dopadne zápas mezi Goiás a argentinským Independiente v poháru Copa Sudamericana. Pokud by totiž vyhráli Goiás, kvalifikovalo by je to do poháru Copa Libertadores a pokud by prohráli, tak by postupovalo Grêmio. To se také stalo a my jsme tu měli ve středu ohňostroje. Do poháru Libertadores postupuje z Brazílie pět týmů. Letos má automatický postup zajištěn Internacional, který vyhrál pohár minulý rok, druhý by byl Goiás, jako výherce ligy Jižní Ameriky a pak by přišli na řadu výherci Brazilské ligy. A protože Gremio skončilo 4., tak by ostrouhalo.
V ligách, které se tu hrají mám trochu guláš, ale je to asi tak. Brazilská národní liga (Campeonato Brasileiro), má 2 skupiny A a B. První 4 ze skupiny B jdou nahoru do skupiny A a nahradí 4 poslední týmy z Áčka. Campeonato Gaúcho se hraje mezi týmy z Rio Grande do Sul a hraje se po skončení národní ligy, tak aby bylo pořád co sledovat. Copa Sudamericana se hraje od roku 2002 a zápasy začínají někdy v dubnu a výherce automaticky postupuje do Copa Libertadores. Copa Libertadores je pak klubová liga celé jižní a střední Ameriky a vítěz postupuje do mistrovství ve fotbale klubů, který se hraje v Abú Zabí v Arabských Emirátech. Tento rok tam odjel Internacional a díky tomu, že prohrál tuhle středu s týmem z Afriky TP Mazembe nedostal se do finále a musel pak hrát s Korejci o 3 místo. Jeho prohra byla ale popudem pro další oslavy a spousta dělobuchů fanouškům Gremia. Tady totiž jde o to, jak si na tom který z rivalů stojí. Díky tomu, že teď Inter nevyhrál, Gremisti stále mohou tvrdit, že je Gremio statisticky lepší. Což je prostě důvod k oslavám. Také každý inkasovaný gól do sítě Interu byl u nás v práci vítán nadšeným jásotem.
A hned po skončení zápasu byste se mohli podívat na posměšný klip na účet Interu - Coloradooo. Mě teď zní v uších pořád, protože ho slyším v práci stále. No a pak jako správný Gremista musíte ještě vědět, jakou anti-inter píseň zvolit.
Rozhodně ještě musím zalinkovat oficiální stránky fotbalového klubu Grêmio a jejich sekci hymna klubu. Najdete ji tam asi v 10 verzích od té oficiální, přes sambovou, funkovou až po heavy metalovou.
I když na Bosáka jistě nemají :), tak poslouchat místní komentátory fotbalu je docela zábavné. Ne že by byl člověk schopný stíhat, co to říkají - zvláště nety v rádiu - ale samotná rychlá a výkříky mluva jsou prostě srandovní. Můžete si poslechnout ukázku na youtube. Prostě nelze přeslechnout onen enthuziasticky křik při každém gólu. Zkuste třeba jen jemný gól z grenalu z minulého roku - čas 2:50 a 3:50 nebo předchozí link na začátku.
O frázi "cala boca Galvão" jsem se zmiňoval v některém z minulých příspěvků, tady si můžete poslechnou některé z hlášek tohohle komentátora.
Na závěr blogpostu ještě malou českou vložku.
Abych ukázal trochu z českých tradic, nadělil jsem kolegům v práci Mikuláše. Bylo trochu obtížnější vysvětlovat, jak že to strašíme děti čertem a jestli z toho nejsou ve stresu, ale nakonec snad pochopili. Každý dostal čokoládu a bramboru, protože nevím, kde bych tady hledal uhlí. Ovšem místo toho, aby se nad sebou zamysleli a z toho, že dostali brambory vyvodili patřičné závěry do příštího roku, tak z ních měli legraci a je naplánováno, že se z nich někdy udělají hranolky. Kolega Saulo to okomentoval na twitteru takto.
Před Vánoci se nestíhá a honí se termíny. Je tomu tak stejně i u nás v práci a tak si víc než čeho jiného užívám prodloužených směn.
V posledních 14 dnech jsme se ani příliš netoulali a podnikli jsme jen drobné exkurze po okolí.
Často v dusných třicetistupňových teplotách. Čekáme tak na příchod léta.
Kde jsme to tedy byli.
Kostel nad Novo Hamburgo
Po celkem vydařené sobotě (to znamená strávené nad plotnou), jsme se v neděli před 3 týdny vypravili na malou výpravu za Novo Hamburgo. Nad ním se totiž na kopci tyčí zajímavý kostel, který má tvar trojúhelníku. Ona je to také jedna z nemnoha turistických zajímavostí tady.Samotný kostel vypadá z dálky honosněji a zajímavěji než z blízka. Z blízka je totiž vidět, jak je celý neumětelně obit železnými pláty, které jistě už zažily lepší časy a prostě nepůsobí až tak honosně. Ani interiér kostela není příliš zajímavý, ale sluníčko, které prochází namodralým sklem ve špici kostela, alespoň vytváří celkem působivý dojem. V okolí kostela najdete něco jako parčík (churrascarie a lavičky, na kterých posedávají občasní návštěvníci - za naší přítomnosti zvláště z řad mládeže, u kterých vlastní kostel nebyl hlavním cílem návštěvy) a pak už asi jen podestu, abyste se mohli pokochat výhledem na Novo Hamburgo.
Pro mě byl ale výlet hlavně malou procházkou po zoo. Vidět pochodující leguány se tu pro nás stává už celkem normální, ale teď to bylo poprvé, co jsme viděli po silnici se procházet velké chlupaté pavouky, kolem keříků létat kolibříky (bohužel jsme byli bezúspěšný v jejich fotografickém zpodobnění), z rybníčků vykukující želvy, za ohradami se popásající osly, na sloupech poposedávající sovy. A pak lze ještě pozorovat poletující ptáky Quero-quero (ty jsou skoro symbolem Rio Grande do Sul, a to i přest to, že ve stejných počtech žijí v podstatě po celé Brazílii). Celkově to byla taková skoro ekologická procházka, nebýt u silnice přejetého nosála.
Na celou galerii fotek se můžete podívat tady.
Botanická zahrada v Porto Alegre a Fundação Iberê Camargo
Předminulý týden jsme vyrazili na nedělní výlet do Porto Alegre a to abychom poznali tamní botanickou zahradu a také dům nadace Iberê Camargo, který byl postaven podle projektu Alvara Sizy. Budova nadace slouží jako výstavní síň uměleckých děl nějakým způsobem se vztahujících k panu Camargovi.Botanická zahrada je spíše takovým arboretem než botanickou zahradou, jakou mám zapamatovanou z Česka. Každopádně procházka po ní je příjemná, vstupné malé a řada obyvatel tuto skutečnost využívá pro odpolední siestu se chimarrãem. Představu, co všechno v zahradě najdete, si můžete udělat z fotografií. Když to shrnu tak se tam nachází bambusový hájek, jezero s želvami, palmy, trochu neprostupné buše a květena pampy. Ve středu zahrady pak je malé představeí brazilských hadů, kteří na vás koukají z terárií. Dozvěděli jsme se tak (i když možná ne úplně teraristicky přesně), že tu žije korálovec, což je had, který je sice plachý a kousne vás jen když na něj šlápnete, zato je ale pěkně jedovatý. Jeho jed útočí na nervový systém a celkem jednoduše vám zastaví chod plic. Pak tu ale také žijí "zmije" jejichž jed sice není tolik nebezpečný, ačkoli zabít může také, ovšem tyto hadi zase na kořist kořist nečekají, ale útočí jako první. Na své trojúhelníkové hlavě mají tepelná čidla, díky kterým jsou schopný rozeznat teplokrevnou kořist. Není tedy asi divu, že loví předevšímv noci.
Druhou expozicí v zahradě je (podle vizáže exponátů již dlouho trvající) výstava představující faunu a floru jihu Brazílie.
Budova fundação Iberê Camarga se nachází na jihu Porto Alegre na břehu jezera a tahle stavba od pana Sizy je vskutku reprezentativní. Stojí tu od roku 1998 (asi), kdy Siza vyhrál soutěž vyhlášenou nadací.
Iberê Camargo je jedním z nejvýznamnějších umělců Rio Grande do Sul minulého století a to i přes to, že ve svých 30 letech odešel do Rio de Janeira, kde studoval a posléze i žil. V galerii bylo jedno patro věnováno výběru z jeho díla a v dalších 3 pak následovaly díla, která byla nějakým způsobem spjata s tímto umělcem, popřípadě to byla díla umělců, kteří od nadace dostali stipendium. Zajímavý byl třeba malý flašinet, který hrál na tikety z loterie, které byly procvakány skrz vsazeného čísla.
Na galerie se můžete podívat tady.
Fotbal
O tom, že lidé se tady dělí na fanoušky Grêmia - říká se jim gremisti a fandí pro "tricolor" a Internacionalu - kterým se říká colorados - jsem už psal. Já se po 5 měsících strávených mezi zastánci Grêmia pomalu stávám také jeho fandou, ale ještě jsem neviděl, žádný zápas :) Doufám, že to vyjde v lednu. Brazilská národní liga sice už skončila (Grêmio bylo čtvrté), ale fotbal se tady hraje tak nějak pořád, takže hned bude začínat Campeonato gaúcho, což je liga klubů z jihu Brazílie, přesněji z Rio Grande do Sul. Na celém tomhle podniku mi přijde dosti zvláštní, že Gremio a Inter jsou mezi týmy z regionu bezprecedentně nejlepší a tak se prostě rok co rok střídají coby vítězové téhle ligy (2010 vyhrálo Gremio).
Pro všechny gremisty ale bylo předminulý týden nejdůležitější, jak dopadne zápas mezi Goiás a argentinským Independiente v poháru Copa Sudamericana. Pokud by totiž vyhráli Goiás, kvalifikovalo by je to do poháru Copa Libertadores a pokud by prohráli, tak by postupovalo Grêmio. To se také stalo a my jsme tu měli ve středu ohňostroje. Do poháru Libertadores postupuje z Brazílie pět týmů. Letos má automatický postup zajištěn Internacional, který vyhrál pohár minulý rok, druhý by byl Goiás, jako výherce ligy Jižní Ameriky a pak by přišli na řadu výherci Brazilské ligy. A protože Gremio skončilo 4., tak by ostrouhalo.
V ligách, které se tu hrají mám trochu guláš, ale je to asi tak. Brazilská národní liga (Campeonato Brasileiro), má 2 skupiny A a B. První 4 ze skupiny B jdou nahoru do skupiny A a nahradí 4 poslední týmy z Áčka. Campeonato Gaúcho se hraje mezi týmy z Rio Grande do Sul a hraje se po skončení národní ligy, tak aby bylo pořád co sledovat. Copa Sudamericana se hraje od roku 2002 a zápasy začínají někdy v dubnu a výherce automaticky postupuje do Copa Libertadores. Copa Libertadores je pak klubová liga celé jižní a střední Ameriky a vítěz postupuje do mistrovství ve fotbale klubů, který se hraje v Abú Zabí v Arabských Emirátech. Tento rok tam odjel Internacional a díky tomu, že prohrál tuhle středu s týmem z Afriky TP Mazembe nedostal se do finále a musel pak hrát s Korejci o 3 místo. Jeho prohra byla ale popudem pro další oslavy a spousta dělobuchů fanouškům Gremia. Tady totiž jde o to, jak si na tom který z rivalů stojí. Díky tomu, že teď Inter nevyhrál, Gremisti stále mohou tvrdit, že je Gremio statisticky lepší. Což je prostě důvod k oslavám. Také každý inkasovaný gól do sítě Interu byl u nás v práci vítán nadšeným jásotem.
A hned po skončení zápasu byste se mohli podívat na posměšný klip na účet Interu - Coloradooo. Mě teď zní v uších pořád, protože ho slyším v práci stále. No a pak jako správný Gremista musíte ještě vědět, jakou anti-inter píseň zvolit.
Rozhodně ještě musím zalinkovat oficiální stránky fotbalového klubu Grêmio a jejich sekci hymna klubu. Najdete ji tam asi v 10 verzích od té oficiální, přes sambovou, funkovou až po heavy metalovou.
I když na Bosáka jistě nemají :), tak poslouchat místní komentátory fotbalu je docela zábavné. Ne že by byl člověk schopný stíhat, co to říkají - zvláště nety v rádiu - ale samotná rychlá a výkříky mluva jsou prostě srandovní. Můžete si poslechnout ukázku na youtube. Prostě nelze přeslechnout onen enthuziasticky křik při každém gólu. Zkuste třeba jen jemný gól z grenalu z minulého roku - čas 2:50 a 3:50 nebo předchozí link na začátku.
O frázi "cala boca Galvão" jsem se zmiňoval v některém z minulých příspěvků, tady si můžete poslechnou některé z hlášek tohohle komentátora.
Mikuláš
Na závěr blogpostu ještě malou českou vložku.
Abych ukázal trochu z českých tradic, nadělil jsem kolegům v práci Mikuláše. Bylo trochu obtížnější vysvětlovat, jak že to strašíme děti čertem a jestli z toho nejsou ve stresu, ale nakonec snad pochopili. Každý dostal čokoládu a bramboru, protože nevím, kde bych tady hledal uhlí. Ovšem místo toho, aby se nad sebou zamysleli a z toho, že dostali brambory vyvodili patřičné závěry do příštího roku, tak z ních měli legraci a je naplánováno, že se z nich někdy udělají hranolky. Kolega Saulo to okomentoval na twitteru takto.
čtvrtek 2. prosince 2010
Ode všeho kousek
V pondělí 15. listopadu tu byl další státní svátek, tentokrát se slavil vznik republiky k čemuž došlo roku 1889, což pro nás hlavně znamenalo jeden den volna navíc. Rozhodli jsme se porozhlédnout se trochu po bližším okolí.
My jsme na festival vyrazili především díky pozvání Alexe a Daniely. Daniela totiž studuje cestovní ruch na univerzitě Feevale v Novo Hamburgo a univerzita se částečně podílela na organizaci festivalu. Daniela potřebuje pro splnění podmínek studia absolvovat nějakou tu praxi a tak si vybrala průvocdování na festivalu růží a Alex se k tomu nějak přidal. Průvodcování spočívalo v provázení zájemnců o prohlídku města. Ta se konala za mírný poplatek jízdou v mikrobusu. Provezli nás kolem hlavních památek (ty jsou 2 - muzeum z bývalé železniční stanice a náměstí s pár růžemi :) a pak s námi vyrazili na zajímavější část cesty na Morro Ferrábraz (svůj název prý dostala podle indiánského nářečí, v kterém tento výraz znamenal něco jako krokodýl a byla nazvána proto, že její reliéf připomíná jeho hřbet) a dále po kopcích v okolí.
Cesta vedla ze začátku velmi podobně, jako ta kterou jsme s Alexem absolvovali pěšky před 2mi měsíci. Tentokrát jsme ale odbočili více do kopců (a tolik jsme se nezpotili). Průvodci nám povídali především o tom, že se zde točil film A Paixão de Jacobina, který vypráví o dívce, která vystoupila z církve a začala léčit lidi svými magickými schopnostmi a přírodními léky. Kolem ní vznikla skupina lidí, kteří se začali nazýva Muckeři a přestali se stýkat s lidmi ve městě. Založili si v "horách" nad nynější Sapirangou vlastní vesnici a živili se sami bez přispění vnějšího světa. Samozřejmě ani neposílali děti do škol. To se ale nelíbilo církevním představeným, v té době v São Leopoldu, a byla vyslána trestná výprava, která část Muckerů pozabíjela a část asi přesvědčila odejít od zcestné víry.
Nejméně polovina cesty mikrobusem se tedy točila okolo míst, kde probíhalo natáčení filmu a vysvětlování historických souvislostí. Druhá část cesty pak procházela kolem kempů, který je v těchto místech dost. Jsou to ale trochu jiné kempy, než na jaké jsme zvyklí u nás. Jejich účelem je, aby se lidé do nich přišli rekreovat. Jsou umístěny v nějaké pěkné části přírody, mají velký oplocený prostor, často s nějakou zajímavostí jako je lesík, řeka nebo vodopád, a vy tam přijedete autem a můžete si tam udělat grilovačku (churrasco) a popíjet chimarrão. V rámci programu jsme navštívili ekologickou rezervaci rodiny Lima, která do nedávna byla také podobným typem kempu a dnes už slouží jen jako vycházková a odpočinková trasa pro kohoko-li, kdo má zájem. Můžete se vykoupat v chladné vodě, udělat si churrasco a třeba si ještě zahrát fotbal. Cena vstupu necelých R$ 12. Hlavní atrakcí je 5tice menších vodopádů, které se nachází jeden nad druhým na řece a možnost občas v korunách zahlédnout opici. My jsme dorazili v období konce sezóny Jabuticaby, takže jsme ji měli jako další turistickou zajímavost a mohli jsme se jí dokonale přecpat.
Podvečer jsme strávili obejitím stánků v areálu festy růží, pozorováním průvodu královny růží, testováním Bahijských specialit (které nám doporučila Daniela) - například Acarajé a sledováním tanečních souborů. Na gauchovské tance se můžete podívat ve "video galerii".
A na fotky se můžete podívat v galerii.
Do Gramady a Canely jezdí z Novo Hamburgo společnost Citral a jedna cesta pro jednoho vyjde kolem R$ 15. Citral jezdí z nového autobusového nádraží.
Ale zpět k sobotě ránu. Měli jsme štěstí, že Rafael se svojí přítelkyní Renatou, která je z Três Coroas, po ránu mířili k Renatě domů, a tak protože Três Coroas jsou na cestě do Gramada, tak nás vzali s sebou.
Tím pádem jsme měli výlet obohacen ještě o návštěvu Três Coroas, což je samo o sobě ospalé městečko, kde můžete vyrazit raftovat nebo se podívat na budhistický chrám a tam jsme zamířili my. Chrám se nachází asi 7km na kopci nad městem a založil ho mistr Chagdud Tulku Rinpoche, kterému se zalíbil jih Brazílie a našel zde místo s pozitivní energií a po několika letech, kdy Brazílii navštěvoval, v roce 1998 začala výstavba. Místo se stalo vyhledávaným i cizinci. Mistr Chagdug zemřel asi před 2mi lety a od té doby se exkluzivita chrámu asi trochu snížila. Alespoň to vyznělo z toho, co říkal jeden z mnichů, kterého jsme se ptali na účel mnoha misek plných vody kolem dokola stěn chrámu (misky jsou tam proto, aby si mniši cvičili trpělivost a uvědomovali pomíjivost všeho, když každý týden všechnu vodu vyměňují).
Návštěva rozhodně stála za to. Chrám je krásně udržovaný a pro mě to bylo první výraznější setkání s budhistickým učením na živo. Turisty vítají (snad alespoň o víkendech) s otevřenou náručí a můžete se projít modlitebnou, po příjemně upravených cestičkách a setrvat chvíli ve stínu povlávajících motlitebních praporků.
Po návštěvě chrámu jsme poděkovali za společnost Rafaelovi a Renatě a nechali se zavést do centra Gramada, kde jsme se museli prodrat, už správně baťůžkářsky, davy Brazilských turistů do informačního centra. Z důvodů snížení nákladů, jsme totiž naplánovali strávit noc v kempu pod stanem. Gramado je totiž kvůli turistikému ruchu dosti drahé a i Youth hostel zde stojí asi R$40. Kemp je vzdálen 3 km od středu města směrem na Canelu a noc stojí R$12 na osobu. Nečekejte ale nic jiného než kousek trávníku na přespání.
Gramado se od poloviny listopadu zaplňuje turisty. Převléká se totiž do vánočního a na ulicích najdete hromadu betlémů, vánoční osvětlení, stromečky a je zde pořádán "festival" Natal Luz, který obsahuje především různé akce v podvečer, kdy se rozsvěcí vánoční osvětlení, sbor zpívá koledy a případně se můžete jít podívat do venkovního amfiteátru na představení plné ohňostrojů a stříkajících fontán.
My jsme doťapali do kempu, zdárně přežili průtrž mračen pod střechou a vydali se do města. Obdivili jsme baráčky podobné těm v Alpám, dali si místní kafe a předražený croisant, zjistili, že Santa Clausové tu povětšinou přilétávají na padácích, podívali se do jeho vesničky a pak se ještě prošli kolem jezera Lago Negro, po kterém se můžete projet v šlapací labuti.
Na večer jsme pak zamířili zpět do centra, kde jsme si poslechli zpívající vánoční stromeček, za který byl oblečen sbor, pokochali se Vánočním osvětlením a v sychravém počasí si připadali skoro jako v Evropě. O půl desáté pak probíhala zmíněná ohňostrojová show, kde je sice mastné vstupné (kolem R$40), ale když si stoupnete za plot, tak vidíte skoro vše a neplatíte nic.
Canela je trochu "nuznějším" bratříčkem Gramada. Ale má také svůj vánoční festival, který se jmenuje Sonho de Natal.
Centrum města je malé a zajímavý je na něm asi jen kostel. Prohlídka nám tak nezabrala příliš času, ale obtížnější se ukázal přesun k parku Caracol. Autobus na místo jezdí jen 3krát za den a ten v 8 ráno nám ujel a taxi pro jednu cestu by stálo kolem R$ 24. Rozhodli jsme se tedy pro pěší turistiku a když jsme zjistili, že z centra to jen nějakých 7 km, nebyl ani problém, že bychom nestíhali večerní autobus zpět. Cesta se klikatí lesem a kdyby po ní neprojíždělo plno turistických autobusů, kterým člověk musí uskakovat z cesty, tak by to byla velmi příjemná procházka. Park Caracol (pro zajímavost caracol znamená v portugalštině šnek, ale spojitosti tohoto faktu s vlastním parkem jsme se nedobrali) je takový park na procházky se vstupným R$ 10 na osobu. Celková délka "prohlídkového" okruhu uvnitř je asi 5 km a pro fyzicky zdatnější jedince se můžete sešplhat dolů do údolí k řece po pěti stech schodech a pak zase zpět. Podle cedulí hlavně nesmíte přeceňovat své fyzické možnosti. Hlavním lákadlem je pak pohled na kaňon a vodopád v něm.
Na cestě zpátky nás zastihla průtrž mračen, teplota se dostala skoro k 15 °C a my jsme navlhlí capkali plískanicí. Připadali jsme si skoro jako v čechách v zimě a vánoční výzdoba ve městě tak pro nás konečně dostala tu správnou vánoční atmosféru.
Celé se to jen trochu pokazilo tím, že po návratu do Novo Hamburgo díky bouřce přestalo v našem domě fungovat čerpadlo na vodu, což jsme celý špinavý a zvlhlý příliš neocenili.
I tak to byl ale fajn výlet.
Na fotky z Três Coroas, Gramada a Canely se můžete podívat v galerii.
Sobota - Sapiranga
O Sapiranze jsem tu už psal. Tentokrát jsme se tam ale nevypravili na turistický výlet, ale na slavnost růží (Festa das Rosas). Sapiranga se totiž označuje jako město růží a dokonce po růžích mají pojmenováno i své hlavní (a asi jediné :) "náměstí". Vlastní festa se odehrává na místním výstavišti, což je víceúčelová plocha, kterou pravděpodobně v době kdy se nekoná festival, využívají jako sportovní hřiště. Vlastní festu bych popsal jako veletrh líznutý s hudebním festivalem. Za vstup zaplatíte nějakých 5 reálů a pak se můžete povozit na kolotoči, dát si pivo a něco k jídlu, porozhlédnout se po trzích, kde prodávají od všecho něco (od ponožek přes zahraniční zájezdy až po lákání studentů na soukromou školu) nebo se podívat na vystoupení břišních tanečnic, místního folklórního souboru či počkat na večer a dát si nějaký ten koncert. Snad jen že růží jsme moc nepotkali, a když nepočítáme umělé, kterými byla ozdobena královna festivalu, tak se nějaké tísnili v jednom z prodejních stánků kdesi v zapomenutém koutě.My jsme na festival vyrazili především díky pozvání Alexe a Daniely. Daniela totiž studuje cestovní ruch na univerzitě Feevale v Novo Hamburgo a univerzita se částečně podílela na organizaci festivalu. Daniela potřebuje pro splnění podmínek studia absolvovat nějakou tu praxi a tak si vybrala průvocdování na festivalu růží a Alex se k tomu nějak přidal. Průvodcování spočívalo v provázení zájemnců o prohlídku města. Ta se konala za mírný poplatek jízdou v mikrobusu. Provezli nás kolem hlavních památek (ty jsou 2 - muzeum z bývalé železniční stanice a náměstí s pár růžemi :) a pak s námi vyrazili na zajímavější část cesty na Morro Ferrábraz (svůj název prý dostala podle indiánského nářečí, v kterém tento výraz znamenal něco jako krokodýl a byla nazvána proto, že její reliéf připomíná jeho hřbet) a dále po kopcích v okolí.
Cesta vedla ze začátku velmi podobně, jako ta kterou jsme s Alexem absolvovali pěšky před 2mi měsíci. Tentokrát jsme ale odbočili více do kopců (a tolik jsme se nezpotili). Průvodci nám povídali především o tom, že se zde točil film A Paixão de Jacobina, který vypráví o dívce, která vystoupila z církve a začala léčit lidi svými magickými schopnostmi a přírodními léky. Kolem ní vznikla skupina lidí, kteří se začali nazýva Muckeři a přestali se stýkat s lidmi ve městě. Založili si v "horách" nad nynější Sapirangou vlastní vesnici a živili se sami bez přispění vnějšího světa. Samozřejmě ani neposílali děti do škol. To se ale nelíbilo církevním představeným, v té době v São Leopoldu, a byla vyslána trestná výprava, která část Muckerů pozabíjela a část asi přesvědčila odejít od zcestné víry.
Nejméně polovina cesty mikrobusem se tedy točila okolo míst, kde probíhalo natáčení filmu a vysvětlování historických souvislostí. Druhá část cesty pak procházela kolem kempů, který je v těchto místech dost. Jsou to ale trochu jiné kempy, než na jaké jsme zvyklí u nás. Jejich účelem je, aby se lidé do nich přišli rekreovat. Jsou umístěny v nějaké pěkné části přírody, mají velký oplocený prostor, často s nějakou zajímavostí jako je lesík, řeka nebo vodopád, a vy tam přijedete autem a můžete si tam udělat grilovačku (churrasco) a popíjet chimarrão. V rámci programu jsme navštívili ekologickou rezervaci rodiny Lima, která do nedávna byla také podobným typem kempu a dnes už slouží jen jako vycházková a odpočinková trasa pro kohoko-li, kdo má zájem. Můžete se vykoupat v chladné vodě, udělat si churrasco a třeba si ještě zahrát fotbal. Cena vstupu necelých R$ 12. Hlavní atrakcí je 5tice menších vodopádů, které se nachází jeden nad druhým na řece a možnost občas v korunách zahlédnout opici. My jsme dorazili v období konce sezóny Jabuticaby, takže jsme ji měli jako další turistickou zajímavost a mohli jsme se jí dokonale přecpat.
Podvečer jsme strávili obejitím stánků v areálu festy růží, pozorováním průvodu královny růží, testováním Bahijských specialit (které nám doporučila Daniela) - například Acarajé a sledováním tanečních souborů. Na gauchovské tance se můžete podívat ve "video galerii".
A na fotky se můžete podívat v galerii.
Neděle - Três Coroas a Gramado
Po docela náročné sobotě jsme měli v plánu vyrazit na neděli a pondělí do Gramada a Canely. Dvou městeček, které každý z místních uváděl jako místa, která musíme jako turisti vidět. Především Gramado je velmi turistické místo, především před Vánoci. Je to totiž taková kopie alpského městečka. Tedy alespoň co se týče několika ulic ve středu. A také si tu hrají na Evropské Vánoce. Na ulicích potkáte "zasněžené" stromy, Santa Clause, betlémy a tak. Tedy pravda je, že Santa Clause a betlémy najdete i kdeko-li jinde - tedy jako třeba v Novo Hamburgo.Do Gramady a Canely jezdí z Novo Hamburgo společnost Citral a jedna cesta pro jednoho vyjde kolem R$ 15. Citral jezdí z nového autobusového nádraží.
Ale zpět k sobotě ránu. Měli jsme štěstí, že Rafael se svojí přítelkyní Renatou, která je z Três Coroas, po ránu mířili k Renatě domů, a tak protože Três Coroas jsou na cestě do Gramada, tak nás vzali s sebou.
Tím pádem jsme měli výlet obohacen ještě o návštěvu Três Coroas, což je samo o sobě ospalé městečko, kde můžete vyrazit raftovat nebo se podívat na budhistický chrám a tam jsme zamířili my. Chrám se nachází asi 7km na kopci nad městem a založil ho mistr Chagdud Tulku Rinpoche, kterému se zalíbil jih Brazílie a našel zde místo s pozitivní energií a po několika letech, kdy Brazílii navštěvoval, v roce 1998 začala výstavba. Místo se stalo vyhledávaným i cizinci. Mistr Chagdug zemřel asi před 2mi lety a od té doby se exkluzivita chrámu asi trochu snížila. Alespoň to vyznělo z toho, co říkal jeden z mnichů, kterého jsme se ptali na účel mnoha misek plných vody kolem dokola stěn chrámu (misky jsou tam proto, aby si mniši cvičili trpělivost a uvědomovali pomíjivost všeho, když každý týden všechnu vodu vyměňují).
Návštěva rozhodně stála za to. Chrám je krásně udržovaný a pro mě to bylo první výraznější setkání s budhistickým učením na živo. Turisty vítají (snad alespoň o víkendech) s otevřenou náručí a můžete se projít modlitebnou, po příjemně upravených cestičkách a setrvat chvíli ve stínu povlávajících motlitebních praporků.
Po návštěvě chrámu jsme poděkovali za společnost Rafaelovi a Renatě a nechali se zavést do centra Gramada, kde jsme se museli prodrat, už správně baťůžkářsky, davy Brazilských turistů do informačního centra. Z důvodů snížení nákladů, jsme totiž naplánovali strávit noc v kempu pod stanem. Gramado je totiž kvůli turistikému ruchu dosti drahé a i Youth hostel zde stojí asi R$40. Kemp je vzdálen 3 km od středu města směrem na Canelu a noc stojí R$12 na osobu. Nečekejte ale nic jiného než kousek trávníku na přespání.
Gramado se od poloviny listopadu zaplňuje turisty. Převléká se totiž do vánočního a na ulicích najdete hromadu betlémů, vánoční osvětlení, stromečky a je zde pořádán "festival" Natal Luz, který obsahuje především různé akce v podvečer, kdy se rozsvěcí vánoční osvětlení, sbor zpívá koledy a případně se můžete jít podívat do venkovního amfiteátru na představení plné ohňostrojů a stříkajících fontán.
My jsme doťapali do kempu, zdárně přežili průtrž mračen pod střechou a vydali se do města. Obdivili jsme baráčky podobné těm v Alpám, dali si místní kafe a předražený croisant, zjistili, že Santa Clausové tu povětšinou přilétávají na padácích, podívali se do jeho vesničky a pak se ještě prošli kolem jezera Lago Negro, po kterém se můžete projet v šlapací labuti.
Na večer jsme pak zamířili zpět do centra, kde jsme si poslechli zpívající vánoční stromeček, za který byl oblečen sbor, pokochali se Vánočním osvětlením a v sychravém počasí si připadali skoro jako v Evropě. O půl desáté pak probíhala zmíněná ohňostrojová show, kde je sice mastné vstupné (kolem R$40), ale když si stoupnete za plot, tak vidíte skoro vše a neplatíte nic.
Pondělí - Canela
Hned z rána jsme vyrazili do Canely. Ta je vzdálená jen asi 15 km a tak autobus můžete zastavit, jak je tu obvyklé, mávnutím na jakéko-li zastávce podél silnice. Plán byl projít si střed a podívat se do parku Caracol.Canela je trochu "nuznějším" bratříčkem Gramada. Ale má také svůj vánoční festival, který se jmenuje Sonho de Natal.
Centrum města je malé a zajímavý je na něm asi jen kostel. Prohlídka nám tak nezabrala příliš času, ale obtížnější se ukázal přesun k parku Caracol. Autobus na místo jezdí jen 3krát za den a ten v 8 ráno nám ujel a taxi pro jednu cestu by stálo kolem R$ 24. Rozhodli jsme se tedy pro pěší turistiku a když jsme zjistili, že z centra to jen nějakých 7 km, nebyl ani problém, že bychom nestíhali večerní autobus zpět. Cesta se klikatí lesem a kdyby po ní neprojíždělo plno turistických autobusů, kterým člověk musí uskakovat z cesty, tak by to byla velmi příjemná procházka. Park Caracol (pro zajímavost caracol znamená v portugalštině šnek, ale spojitosti tohoto faktu s vlastním parkem jsme se nedobrali) je takový park na procházky se vstupným R$ 10 na osobu. Celková délka "prohlídkového" okruhu uvnitř je asi 5 km a pro fyzicky zdatnější jedince se můžete sešplhat dolů do údolí k řece po pěti stech schodech a pak zase zpět. Podle cedulí hlavně nesmíte přeceňovat své fyzické možnosti. Hlavním lákadlem je pak pohled na kaňon a vodopád v něm.
Na cestě zpátky nás zastihla průtrž mračen, teplota se dostala skoro k 15 °C a my jsme navlhlí capkali plískanicí. Připadali jsme si skoro jako v čechách v zimě a vánoční výzdoba ve městě tak pro nás konečně dostala tu správnou vánoční atmosféru.
Celé se to jen trochu pokazilo tím, že po návratu do Novo Hamburgo díky bouřce přestalo v našem domě fungovat čerpadlo na vodu, což jsme celý špinavý a zvlhlý příliš neocenili.
I tak to byl ale fajn výlet.
Na fotky z Três Coroas, Gramada a Canely se můžete podívat v galerii.
sobota 27. listopadu 2010
"Válka" v Riu
...touto větou uvedl situaci v Riu de Janeiru můj kolega. Protože nemáme televizi, tak dění okolo moc nesledujeme. Takže o tom, že v Riu do ulic vyjely obrněné transportery, jsem se dozvěděl až v práci s mírným zpožděním. Pravda tedy také je, že díky tomu nevím přesné pozadí, ale můžu tlumočit, co říkali kolegové v práci.
V roce 2008 za prezidenta Luly začaly být v některých favel v Riu zakládány policejní stanice. Tím se začal zmenšovat prostor pro narkomafii (narcotráfico) a v poslední době začal stoupat počet násilných incidentů, jako právě přepadávání stanic, zapálená auta a další. Začalo to vrcholit minulou neděli a policie se rozhodla zakročit. Ve čtvrtek tak vyjeli do ulic obrněné transportéry a policie společně s vojáky převzala kontrolu nad problematickými částmi města.
Něco v češtině si pak můžete přečíst na ČT24:
http://www.ct24.cz/svet/108211-v-riu-uz-paty-den-tece-krev/
http://www.ct24.cz/svet/amerika/108294-armada-po-serii-nasilnosti-kontroluje-chude-predmesti-ria-de-janeira/
A pak spíš kvůli videu a fotkám můžete zamířit třeba sem:
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/noticia/2010/11/em-quatro-dias-72-veiculos-foram-alvo-dos-criminosos-no-rj-diz-pm.html
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/fotos/2010/11/veja-fotos-dos-carros-incendiados-no-rio.html
V roce 2008 za prezidenta Luly začaly být v některých favel v Riu zakládány policejní stanice. Tím se začal zmenšovat prostor pro narkomafii (narcotráfico) a v poslední době začal stoupat počet násilných incidentů, jako právě přepadávání stanic, zapálená auta a další. Začalo to vrcholit minulou neděli a policie se rozhodla zakročit. Ve čtvrtek tak vyjeli do ulic obrněné transportéry a policie společně s vojáky převzala kontrolu nad problematickými částmi města.
Něco v češtině si pak můžete přečíst na ČT24:
http://www.ct24.cz/svet/108211-v-riu-uz-paty-den-tece-krev/
http://www.ct24.cz/svet/amerika/108294-armada-po-serii-nasilnosti-kontroluje-chude-predmesti-ria-de-janeira/
A pak spíš kvůli videu a fotkám můžete zamířit třeba sem:
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/noticia/2010/11/em-quatro-dias-72-veiculos-foram-alvo-dos-criminosos-no-rj-diz-pm.html
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/fotos/2010/11/veja-fotos-dos-carros-incendiados-no-rio.html
středa 24. listopadu 2010
Výlet do Foz do Iguaçu
Prodloužený víkend 30.10. - 2.11.2010 jsme využili k cestě k vodopádům Iguaçu. Tady v Brazílii je všechno daleko, takže cesta autobusem trvala 16 hodin. Nejprve jsme zvažovali možnost koupit si letenku, ale shánět jsme ji začali už pozdě, takže všechny akční slevy byly už ty tam a daleko levněji tak vycházel autobus. Z Novo Hamburgo potažmo z Porto Alegre jezdí do Fozu jen jedna autobusová společnost a to Unesul. Cesta stojí kolem R$ 120. Poprvé jsme si tak užili cestu Brazilským dálkovým autobusem, které jsou velmi pohodlné. Člověk má vcelku dostatek místa pod nohama a při sklopené sedačce dozadu se dá docela v klidu vyspat.
Více o naší cestě píše Verča, takže rovnou přidám odkazy:
Slovo 'iguaçu' pochází z jazyka guaraní a znamená 'velká voda'. Indiánskou legendu najdete ve zmíněných článcích.
Vědecké vysvětlení vzniku vodopádů pak hovoří o tom, že to bylo horké magma, které se zastavilo v několika vrstvách a vytvořilo zlom, do kterého dnes teče voda řeky vytvářející ony ohromné vodopády.
Z historie pak víme, že prvním bělochem, který vodopády spatřil byl Ivar Nuñez de Vaca španělský objevitel, který k nim dorazil v roce 1542. Národním parkem je pak územi od roku 1939, jako druhý národní park Brazílie. O jeho vznik se ale zasloužil už roku 1916 Alberto Santos Dumont, který byl inspirován myšlenkou parku Yellowstone a přimluvil se u prezidenta státu Paraná.
Nakonec mě zaujaly mapky, které ukazují území pokryté lesem v roce 1930 a jeho vykácení v průběhu let. Červený kroužek označuje oblast národního parku Iguaçu - věru toho moc nezbývá.
A snad ještě několik "cestovatelsky - informačních" poznámek. Nám v orientaci pomohl cestopis orbionu a pak ještě třeba tenhle cestopis.
Na autobusovém nádraží jsou ale v turistických informacích připraveni i na baťůžkáře, takže na nás nekoukal nikdo vyjeveně ani s jemným odporem, že tu chceme stanovat a svižně nás nasměrovali na 3 možné kempy, které se ve Foz do Iguaçu nachází.
My jsme si vybrali kemp u hostelu Paudimar Falls, který patří do sítě Youth hostelů (tzn. že na ubytování lze očekávat palandy a společnou místnost s dalšími lidmi), protože byl ve středu města. Ostatní dva se nachází až téměř u vstupu do národního parku. Noc stála R$ 17. Jak nám posléze popsal Vašek, tak na Argentinské straně je to lepší, protože za oněch 17 reálů máte v hostelu vlastní pokoj.
Z autobusového nádraží do centra jezdí autobus každou chvíli. Linky tady v Brazílii často fungují tak, že nejezdí stejnou cestou tam a zpět, ale dělají okruh. Tohle platilo i tady, takže autobus z nádraží nás dovezl na terminál (což je dopravní uzel, kam se sjíždějí snad všechny autobusy městské hromadné dopravy ve středu města) a pak pokračoval dál přes centrum, zase zpět na nádraží. Lístek stojí něco kolem R$ 2,5.
Přes centrum jezdí i všechny ostatní "důležité" autobusy. Tedy linka T206 do parku Iguaçu, linka do Argentinského Puerto Iguazú (cena R$ 3,5) a také do Ciudad del Este (cena R$ 3,3). Výlet do Argentiny se dal také zařídit s autobusem, který vypravoval každý den v 9 ráno hostel, kde jsme spali, a cena dopravy na místo a zpět byla R$ 25. Když jde o návštěvu Argentinské strany, tak autobus z Puerto Iguazú k parku pak stojí 7,5 pesos (cca R$ 4). Ovšem z cedulky nad řidičem se zdálo, že akceptuje i reály, ale neptali jsme se.
S výměnou peněz jsme trochu netušili, ale směnárna funguje jak u pokladny v národním parku na Argentinské straně, tak i v Ciudad del Este, kde je směnáren nespočet, ale tam lze hlavně u všech "obchodníků" platit jak guaraní (vstupenky lze platit pouze argentinskými pesos), tak reály, tak dolary. Každopádně je dobré si předem zjistit aktuální kurz. Jediné, kde si existencí směnárny nejsme jistí, je autobusové nádraží v Puerto Iguazú, kde jsme si peníze za nepříliš výhodný kurz směnili v "turistických informacích".
Více o naší cestě píše Verča, takže rovnou přidám odkazy:
- O nedávné cestě do Foz do Iguaçu. Never-ending story o měřítkách na brazilských mapách a o pivu k večeři. Poflakujem se po turistickém městě, které na to vlastně vůbec nevypadá.
- Jak pokračovala cesta do Iguacu. Masy vody a masy turistů. O dvojích cenách, dvojím zpoplatnění pohybu po lese a setkání s krajanem. Večer podnikáme další pokus o dobytí trojmezí, tentokrát poučenější. A na závěr jedna indiánská legenda.
- O cestě do Argentiny a zase zpátky. Když dva dělají totéž, není to totéž. Naštěstí. O šťastném pivu s Vaškem a jak díky němu vše dobře dopadlo.
Slovo 'iguaçu' pochází z jazyka guaraní a znamená 'velká voda'. Indiánskou legendu najdete ve zmíněných článcích.
Vědecké vysvětlení vzniku vodopádů pak hovoří o tom, že to bylo horké magma, které se zastavilo v několika vrstvách a vytvořilo zlom, do kterého dnes teče voda řeky vytvářející ony ohromné vodopády.
Z historie pak víme, že prvním bělochem, který vodopády spatřil byl Ivar Nuñez de Vaca španělský objevitel, který k nim dorazil v roce 1542. Národním parkem je pak územi od roku 1939, jako druhý národní park Brazílie. O jeho vznik se ale zasloužil už roku 1916 Alberto Santos Dumont, který byl inspirován myšlenkou parku Yellowstone a přimluvil se u prezidenta státu Paraná.
Nakonec mě zaujaly mapky, které ukazují území pokryté lesem v roce 1930 a jeho vykácení v průběhu let. Červený kroužek označuje oblast národního parku Iguaçu - věru toho moc nezbývá.
A snad ještě několik "cestovatelsky - informačních" poznámek. Nám v orientaci pomohl cestopis orbionu a pak ještě třeba tenhle cestopis.
Na autobusovém nádraží jsou ale v turistických informacích připraveni i na baťůžkáře, takže na nás nekoukal nikdo vyjeveně ani s jemným odporem, že tu chceme stanovat a svižně nás nasměrovali na 3 možné kempy, které se ve Foz do Iguaçu nachází.
My jsme si vybrali kemp u hostelu Paudimar Falls, který patří do sítě Youth hostelů (tzn. že na ubytování lze očekávat palandy a společnou místnost s dalšími lidmi), protože byl ve středu města. Ostatní dva se nachází až téměř u vstupu do národního parku. Noc stála R$ 17. Jak nám posléze popsal Vašek, tak na Argentinské straně je to lepší, protože za oněch 17 reálů máte v hostelu vlastní pokoj.
Přes centrum jezdí i všechny ostatní "důležité" autobusy. Tedy linka T206 do parku Iguaçu, linka do Argentinského Puerto Iguazú (cena R$ 3,5) a také do Ciudad del Este (cena R$ 3,3). Výlet do Argentiny se dal také zařídit s autobusem, který vypravoval každý den v 9 ráno hostel, kde jsme spali, a cena dopravy na místo a zpět byla R$ 25. Když jde o návštěvu Argentinské strany, tak autobus z Puerto Iguazú k parku pak stojí 7,5 pesos (cca R$ 4). Ovšem z cedulky nad řidičem se zdálo, že akceptuje i reály, ale neptali jsme se.
S výměnou peněz jsme trochu netušili, ale směnárna funguje jak u pokladny v národním parku na Argentinské straně, tak i v Ciudad del Este, kde je směnáren nespočet, ale tam lze hlavně u všech "obchodníků" platit jak guaraní (vstupenky lze platit pouze argentinskými pesos), tak reály, tak dolary. Každopádně je dobré si předem zjistit aktuální kurz. Jediné, kde si existencí směnárny nejsme jistí, je autobusové nádraží v Puerto Iguazú, kde jsme si peníze za nepříliš výhodný kurz směnili v "turistických informacích".
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
