Aspoň trochu Vánoc

Tak to byly moje první Vánoce v létě. Letní teploty ale člověku příliš vánoční atmosféru neevokují a i když se města oblékla do vánoční výzdoby, tak ony plískanice, sníh a mráz, zvuk vánočních koled a tak chybí. Nakonec vše ale skončilo s teplotami v posteli, takže jsem si Vánoce moc neužil ani tak a dobu mezi svátky vyplňuje nemocí zase Veronika.

Ovšem mám pocit, že tady na jihu je to u Brazilců podobné. Vánoce se tady příliš neprožívají. Žádné speciální tradice tu nejsou (ono také jaké speciální by měly u německých a italských přistěhovalců být, že?), a tak podobně jako u nás se tu zdobí stromeček, který je snad vždy umělý, a dávají se pod něj dárky. V některých rodinách prý drží americký způsob rozdovávání dárků do punčoch. Štědrý den je tu pracovním dnem (svátek je pouze 25. prosince), takže většina obchodů zavírá normálně v 6 večer. A když už, tak všichni ostatní pracují alespoň dopoledne. Ke sváteční večeři v pátek, případně svátečnímu obědu v sobotu, se tu dělá krůta nebo jiný opeřenec. Tradičním Vánočním pečivem (tak jako je to u nás vánočka) je tu jistý druh bábovky, který se jmenuje panetone a který tu není jako tradiční až tak dlouho, protože to byl nápad jisté pekárny začít ho péct a nápad se rozšířil. Úplně původně sem panetone přišla asi z Itálie. Tahle bábovka bývá plněna kandovaným ovocem, oříšky, čokoládou a podobně (ta čokoládová je ale prý nejoblíbenější :). U nás jsou nedílnou součástí atmosféry i pohádky v televizi, ovšem my televizi tady nemáme, takže o tomhle referovat bohužel nemůžu. Když jsem se ptal jestli chodí na půlnoční, tak to taky prý ne. Tedy chodí věřící, ale že by kostely praskaly ve švech jako u nás, to tady ne.

Koledy

K Vánocům určitě patří koledy. Tady se jim teda říká jen vánoční písně a slovo "koledovat" nikdo, koho jsem se ptal, moc nechápal. Také ty nejznámější vánoční písně (ze kterých se stal symbol Vánoc) tu jsou předělávkou nějakých světových hitů, jako jsou Rolničky či So this is Christmas. Když jsem se v práci ptal, byl jsem odkázán na předešlé dvě písně a pak ještě na Sapatinho na janela a tou si také nejsem úplně jistý, jestli není nějakou předělávkou. Musel jsem tak zapojit trochu google a našel jsem album Natal Bem Brasileiro (v odkazu si písničky můžete pustit). První písni Boas Festas bylo přiznáno kolegy přiznáno, že je také tradiční. Ovšem ostatní jsou pravděpodobně více ze severu asi ne tak známé tady. Ovšem těžko soudit, protože jsem se neptal dostatečného množství lidí.

Novo Hamburgo

V Novo Hamburgu je pořádán vánoční "festival" Natal dos Sinos, v jehož rámci si můžete během adventního času poslechnout třeba sbor v kostele či nechat se provést po pamětihodnostech města. Nám se bohužel ani jedno nepodařilo, zvláště škoda Štědrého dne.

Pokud jde o Novo Hamburgo a jeho obyvatele, tak jsou pak svátky a obodobí mezi svátky synonymem k cestě na pláž a to nejčastěji na litoral, čímž se myslí pobřeží Rio Grande do Sul. Litoral je tu ale synonymem "ne tak pěkných pláží, jako na severu" a "pokud máte možnost, tak jeďte do Santa Catariny". Ale hodně lidí odsud tam má chaty nebo spíš domky ve městech jako je třeba Tramandaí. Novo Hamburgo se tak vylidní a podle slov místních je tu tak pusto, že tu člověk může chodit i nahý.
Když jsem šel teda včera na nákup, tak to úplně výstižné nebylo, ale ruch trochu ustal.

Lagoa de Peixe

Už je to pěkně dlouho, tedy něco přes měsíc, kdy jsme byli na výletě u Lagoa do Peixe. Verča o tom teď ale napsala dvojici příspěvků, tak bych na ně chtěl odkázat.

• O výletu na jih. O nekonečné pláni, stovky kilometrů dlouhé silnici bez odboček a konečně té pravé venkovské atmosféře. O eukalyptových a borových hájích. O brodění se písečnou pláží a rychlokurzu fotografie. A samozřejmě o spoustě vodního ptactva, kvůli které jsme sem vlastně jeli...
• Konečně u Lagoa de Peixe. Sledujeme nedozírné pláně a jezero s plameňáky. První kontakt s Atlantikem a mořskou pláží vůbec. Vyhlédla jsem si kaktus, který bych chtěla jednou doma místo české tújky, ale jako vždy, i tentokrát to má háček. Již asi stodesátá úvaha na téma, co v místních podmínkách znamená „turistika“ a nakonec netradičně fotbal.

Lagoa do Peixe je národní park umístěný mezi jezerem Lagoa dos Patos a Atlantským oceánem asi 200 km na jih od Porto Alegre u města Tavares. Na to, že je to národní park, má celkem malé území a leží v takové zapomenuté oblasti. Skoro z něj má člověk pocit, že sami Brazilci nevědí, že ho mají.
Pro turisty je park zajímavý ptačí populací, která v něm sídlí a to zvláště hejny plameňáků. Jinak je celý park vlastně jednou velou pastvinou, kterou přetíná v půlce podlouhlé jezero. V jezeře se jednou za čas mísí mořská a sladká voda a žije v něm mnoh druhů ryb. Jednou za rok po určitý čas je možné na jezeře i rybařit a ryby z něj jsou prý moc dobré.
Co jsme tam potkali my, si můžete přečít v předchozích odkazech, popřípadě si pocvičit portugalštinu.

Páté přes deváté a dosti fotbalu

Už je to celkem dlouho, kdy jsem nenapsal žádný příspěvek, tak teď krátké shrnutí s pár postřehy. Tak jako já příliš nepíšu, tak Veronika je velmi aktivní a můžete si přečíst o tom, že přáce šlechtí, jak se představit a neuříznout si ostudu, o setkání s macumbou, o nákupu plavek a o vánočních přípravách v Novo Hamburgo.

Před Vánoci se nestíhá a honí se termíny. Je tomu tak stejně i u nás v práci a tak si víc než čeho jiného užívám prodloužených směn.
V posledních 14 dnech jsme se ani příliš netoulali a podnikli jsme jen drobné exkurze po okolí.
Často v dusných třicetistupňových teplotách. Čekáme tak na příchod léta.

Kde jsme to tedy byli.

Kostel nad Novo Hamburgo

Po celkem vydařené sobotě (to znamená strávené nad plotnou), jsme se v neděli před 3 týdny vypravili na malou výpravu za Novo Hamburgo. Nad ním se totiž na kopci tyčí zajímavý kostel, který má tvar trojúhelníku. Ona je to také jedna z nemnoha turistických zajímavostí tady.
Samotný kostel vypadá z dálky honosněji a zajímavěji než z blízka. Z blízka je totiž vidět, jak je celý neumětelně obit železnými pláty, které jistě už zažily lepší časy a prostě nepůsobí až tak honosně. Ani interiér kostela není příliš zajímavý, ale sluníčko, které prochází namodralým sklem ve špici kostela, alespoň vytváří celkem působivý dojem. V okolí kostela najdete něco jako parčík (churrascarie a lavičky, na kterých posedávají občasní návštěvníci - za naší přítomnosti zvláště z řad mládeže, u kterých vlastní kostel nebyl hlavním cílem návštěvy) a pak už asi jen podestu, abyste se mohli pokochat výhledem na Novo Hamburgo.
Pro mě byl ale výlet hlavně malou procházkou po zoo. Vidět pochodující leguány se tu pro nás stává už celkem normální, ale teď to bylo poprvé, co jsme viděli po silnici se procházet velké chlupaté pavouky, kolem keříků létat kolibříky (bohužel jsme byli bezúspěšný v jejich fotografickém zpodobnění), z rybníčků vykukující želvy, za ohradami se popásající osly, na sloupech poposedávající sovy. A pak lze ještě pozorovat poletující ptáky Quero-quero (ty jsou skoro symbolem Rio Grande do Sul, a to i přest to, že ve stejných počtech žijí v podstatě po celé Brazílii). Celkově to byla taková skoro ekologická procházka, nebýt u silnice přejetého nosála.

Na celou galerii fotek se můžete podívat tady.

Botanická zahrada v Porto Alegre a Fundação Iberê Camargo

Předminulý týden jsme vyrazili na nedělní výlet do Porto Alegre a to abychom poznali tamní botanickou zahradu a také dům nadace Iberê Camargo, který byl postaven podle projektu Alvara Sizy. Budova nadace slouží jako výstavní síň uměleckých děl nějakým způsobem se vztahujících k panu Camargovi.


Botanická zahrada je spíše takovým arboretem než botanickou zahradou, jakou mám zapamatovanou z Česka. Každopádně procházka po ní je příjemná, vstupné malé a řada obyvatel tuto skutečnost využívá pro odpolední siestu se chimarrãem. Představu, co všechno v zahradě najdete, si můžete udělat z fotografií. Když to shrnu tak se tam nachází bambusový hájek, jezero s želvami, palmy, trochu neprostupné buše a květena pampy. Ve středu zahrady pak je malé představeí brazilských hadů, kteří na vás koukají z terárií. Dozvěděli jsme se tak (i když možná ne úplně teraristicky přesně), že tu žije korálovec, což je had, který je sice plachý a kousne vás jen když na něj šlápnete, zato je ale pěkně jedovatý. Jeho jed útočí na nervový systém a celkem jednoduše vám zastaví chod plic. Pak tu ale také žijí "zmije" jejichž jed sice není tolik nebezpečný, ačkoli zabít může také, ovšem tyto hadi zase na kořist kořist nečekají, ale útočí jako první. Na své trojúhelníkové hlavě mají tepelná čidla, díky kterým jsou schopný rozeznat teplokrevnou kořist. Není tedy asi divu, že loví předevšímv noci.
Druhou expozicí v zahradě je (podle vizáže exponátů již dlouho trvající) výstava představující faunu a floru jihu Brazílie.


Budova fundação Iberê Camarga se nachází na jihu Porto Alegre na břehu jezera a tahle stavba od pana Sizy je vskutku reprezentativní. Stojí tu od roku 1998 (asi), kdy Siza vyhrál soutěž vyhlášenou nadací.
Iberê Camargo je jedním z nejvýznamnějších umělců Rio Grande do Sul minulého století a to i přes to, že ve svých 30 letech odešel do Rio de Janeira, kde studoval a posléze i žil. V galerii bylo jedno patro věnováno výběru z jeho díla a v dalších 3 pak následovaly díla, která byla nějakým způsobem spjata s tímto umělcem, popřípadě to byla díla umělců, kteří od nadace dostali stipendium. Zajímavý byl třeba malý flašinet, který hrál na tikety z loterie, které byly procvakány skrz vsazeného čísla.

Na galerie se můžete podívat tady.

Fotbal

O tom, že lidé se tady dělí na fanoušky Grêmia - říká se jim gremisti a fandí pro "tricolor" a Internacionalu - kterým se říká colorados - jsem už psal. Já se po 5 měsících strávených mezi zastánci Grêmia pomalu stávám také jeho fandou, ale ještě jsem neviděl, žádný zápas :) Doufám, že to vyjde v lednu. Brazilská národní liga sice už skončila (Grêmio bylo čtvrté), ale fotbal se tady hraje tak nějak pořád, takže hned bude začínat Campeonato gaúcho, což je liga klubů z jihu Brazílie, přesněji z Rio Grande do Sul. Na celém tomhle podniku mi přijde dosti zvláštní, že Gremio a Inter jsou mezi týmy z regionu bezprecedentně nejlepší a tak se prostě rok co rok střídají coby vítězové téhle ligy (2010 vyhrálo Gremio).
Pro všechny gremisty ale bylo předminulý týden nejdůležitější, jak dopadne zápas mezi Goiás a argentinským Independiente v poháru Copa Sudamericana. Pokud by totiž vyhráli Goiás, kvalifikovalo by je to do poháru Copa Libertadores a pokud by prohráli, tak by postupovalo Grêmio. To se také stalo a my jsme tu měli ve středu ohňostroje. Do poháru Libertadores postupuje z Brazílie pět týmů. Letos má automatický postup zajištěn Internacional, který vyhrál pohár minulý rok, druhý by byl Goiás, jako výherce ligy Jižní Ameriky a pak by přišli na řadu výherci Brazilské ligy. A protože Gremio skončilo 4., tak by ostrouhalo.
V ligách, které se tu hrají mám trochu guláš, ale je to asi tak. Brazilská národní liga (Campeonato Brasileiro), má 2 skupiny A a B. První 4 ze skupiny B jdou nahoru do skupiny A a nahradí 4 poslední týmy z Áčka. Campeonato Gaúcho se hraje mezi týmy z Rio Grande do Sul a hraje se po skončení národní ligy, tak aby bylo pořád co sledovat. Copa Sudamericana se hraje od roku 2002 a zápasy začínají někdy v dubnu a výherce automaticky postupuje do Copa Libertadores. Copa Libertadores je pak klubová liga celé jižní a střední Ameriky a vítěz postupuje do mistrovství ve fotbale klubů, který se hraje v Abú Zabí v Arabských Emirátech. Tento rok tam odjel Internacional a díky tomu, že prohrál tuhle středu s týmem z Afriky TP Mazembe nedostal se do finále a musel pak hrát s Korejci o 3 místo. Jeho prohra byla ale popudem pro další oslavy a spousta dělobuchů fanouškům Gremia. Tady totiž jde o to, jak si na tom který z rivalů stojí. Díky tomu, že teď Inter nevyhrál, Gremisti stále mohou tvrdit, že je Gremio statisticky lepší. Což je prostě důvod k oslavám. Také každý inkasovaný gól do sítě Interu byl u nás v práci vítán nadšeným jásotem.
A hned po skončení zápasu byste se mohli podívat na posměšný klip na účet Interu - Coloradooo. Mě teď zní v uších pořád, protože ho slyším v práci stále. No a pak jako správný Gremista musíte ještě vědět, jakou anti-inter píseň zvolit.
Rozhodně ještě musím zalinkovat oficiální stránky fotbalového klubu Grêmio a jejich sekci hymna klubu. Najdete ji tam asi v 10 verzích od té oficiální, přes sambovou, funkovou až po heavy metalovou.

I když na Bosáka jistě nemají :), tak poslouchat místní komentátory fotbalu je docela zábavné. Ne že by byl člověk schopný stíhat, co to říkají - zvláště nety v rádiu - ale samotná rychlá a výkříky mluva jsou prostě srandovní. Můžete si poslechnout ukázku na youtube. Prostě nelze přeslechnout onen enthuziasticky křik při každém gólu. Zkuste třeba jen jemný gól z grenalu z minulého roku - čas 2:50 a 3:50 nebo předchozí link na začátku.
O frázi "cala boca Galvão" jsem se zmiňoval v některém z minulých příspěvků, tady si můžete poslechnou některé z hlášek tohohle komentátora.

Mikuláš

Na závěr blogpostu ještě malou českou vložku.
Abych ukázal trochu z českých tradic, nadělil jsem kolegům v práci Mikuláše. Bylo trochu obtížnější vysvětlovat, jak že to strašíme děti čertem a jestli z toho nejsou ve stresu, ale nakonec snad pochopili. Každý dostal čokoládu a bramboru, protože nevím, kde bych tady hledal uhlí. Ovšem místo toho, aby se nad sebou zamysleli a z toho, že dostali brambory vyvodili patřičné závěry do příštího roku, tak z ních měli legraci a je naplánováno, že se z nich někdy udělají hranolky. Kolega Saulo to okomentoval na twitteru takto.

Ode všeho kousek

V pondělí 15. listopadu tu byl další státní svátek, tentokrát se slavil vznik republiky k čemuž došlo roku 1889, což pro nás hlavně znamenalo jeden den volna navíc. Rozhodli jsme se porozhlédnout se trochu po bližším okolí.

Sobota - Sapiranga

O Sapiranze jsem tu už psal. Tentokrát jsme se tam ale nevypravili na turistický výlet, ale na slavnost růží (Festa das Rosas). Sapiranga se totiž označuje jako město růží a dokonce po růžích mají pojmenováno i své hlavní (a asi jediné :) "náměstí". Vlastní festa se odehrává na místním výstavišti, což je víceúčelová plocha, kterou pravděpodobně v době kdy se nekoná festival, využívají jako sportovní hřiště. Vlastní festu bych popsal jako veletrh líznutý s hudebním festivalem. Za vstup zaplatíte nějakých 5 reálů a pak se můžete povozit na kolotoči, dát si pivo a něco k jídlu, porozhlédnout se po trzích, kde prodávají od všecho něco (od ponožek přes zahraniční zájezdy až po lákání studentů na soukromou školu) nebo se podívat na vystoupení břišních tanečnic, místního folklórního souboru či počkat na večer a dát si nějaký ten koncert. Snad jen že růží jsme moc nepotkali, a když nepočítáme umělé, kterými byla ozdobena královna festivalu, tak se nějaké tísnili v jednom z prodejních stánků kdesi v zapomenutém koutě.
My jsme na festival vyrazili především díky pozvání Alexe a Daniely. Daniela totiž studuje cestovní ruch na univerzitě Feevale v Novo Hamburgo a univerzita se částečně podílela na organizaci festivalu. Daniela potřebuje pro splnění podmínek studia absolvovat nějakou tu praxi a tak si vybrala průvocdování na festivalu růží a Alex se k tomu nějak přidal. Průvodcování spočívalo v provázení zájemnců o prohlídku města. Ta se konala za mírný poplatek jízdou v mikrobusu. Provezli nás kolem hlavních památek (ty jsou 2 - muzeum z bývalé železniční stanice a náměstí s pár růžemi :) a pak s námi vyrazili na zajímavější část cesty na Morro Ferrábraz (svůj název prý dostala podle indiánského nářečí, v kterém tento výraz znamenal něco jako krokodýl a byla nazvána proto, že její reliéf připomíná jeho hřbet) a dále po kopcích v okolí.
Cesta vedla ze začátku velmi podobně, jako ta kterou jsme s Alexem absolvovali pěšky před 2mi měsíci. Tentokrát jsme ale odbočili více do kopců (a tolik jsme se nezpotili). Průvodci nám povídali především o tom, že se zde točil film A Paixão de Jacobina, který vypráví o dívce, která vystoupila z církve a začala léčit lidi svými magickými schopnostmi a přírodními léky. Kolem ní vznikla skupina lidí, kteří se začali nazýva Muckeři a přestali se stýkat s lidmi ve městě. Založili si v "horách" nad nynější Sapirangou vlastní vesnici a živili se sami bez přispění vnějšího světa. Samozřejmě ani neposílali děti do škol. To se ale nelíbilo církevním představeným, v té době v São Leopoldu, a byla vyslána trestná výprava, která část Muckerů pozabíjela a část asi přesvědčila odejít od zcestné víry.
Nejméně polovina cesty mikrobusem se tedy točila okolo míst, kde probíhalo natáčení filmu a vysvětlování historických souvislostí. Druhá část cesty pak procházela kolem kempů, který je v těchto místech dost. Jsou to ale trochu jiné kempy, než na jaké jsme zvyklí u nás. Jejich účelem je, aby se lidé do nich přišli rekreovat. Jsou umístěny v nějaké pěkné části přírody, mají velký oplocený prostor, často s nějakou zajímavostí jako je lesík, řeka nebo vodopád, a vy tam přijedete autem a můžete si tam udělat grilovačku (churrasco) a popíjet chimarrão. V rámci programu jsme navštívili ekologickou rezervaci rodiny Lima, která do nedávna byla také podobným typem kempu a dnes už slouží jen jako vycházková a odpočinková trasa pro kohoko-li, kdo má zájem. Můžete se vykoupat v chladné vodě, udělat si churrasco a třeba si ještě zahrát fotbal. Cena vstupu necelých R$ 12. Hlavní atrakcí je 5tice menších vodopádů, které se nachází jeden nad druhým na řece a možnost občas v korunách zahlédnout opici. My jsme dorazili v období konce sezóny Jabuticaby, takže jsme ji měli jako další turistickou zajímavost a mohli jsme se jí dokonale přecpat.
Podvečer jsme strávili obejitím stánků v areálu festy růží, pozorováním průvodu královny růží, testováním Bahijských specialit (které nám doporučila Daniela) - například Acarajé a sledováním tanečních souborů. Na gauchovské tance se můžete podívat ve "video galerii".

A na fotky se můžete podívat v galerii.

Neděle - Três Coroas a Gramado

Po docela náročné sobotě jsme měli v plánu vyrazit na neděli a pondělí do Gramada a Canely. Dvou městeček, které každý z místních uváděl jako místa, která musíme jako turisti vidět. Především Gramado je velmi turistické místo, především před Vánoci. Je to totiž taková kopie alpského městečka. Tedy alespoň co se týče několika ulic ve středu. A také si tu hrají na Evropské Vánoce. Na ulicích potkáte "zasněžené" stromy, Santa Clause, betlémy a tak. Tedy pravda je, že Santa Clause a betlémy najdete i kdeko-li jinde - tedy jako třeba v Novo Hamburgo.
Do Gramady a Canely jezdí z Novo Hamburgo společnost Citral a jedna cesta pro jednoho vyjde kolem R$ 15. Citral jezdí z nového autobusového nádraží.
Ale zpět k sobotě ránu. Měli jsme štěstí, že Rafael se svojí přítelkyní Renatou, která je z Três Coroas, po ránu mířili k Renatě domů, a tak protože Três Coroas jsou na cestě do Gramada, tak nás vzali s sebou.
Tím pádem jsme měli výlet obohacen ještě o návštěvu Três Coroas, což je samo o sobě ospalé městečko, kde můžete vyrazit raftovat nebo se podívat na budhistický chrám a tam jsme zamířili my. Chrám se nachází asi 7km na kopci nad městem a založil ho mistr Chagdud Tulku Rinpoche, kterému se zalíbil jih Brazílie a našel zde místo s pozitivní energií a po několika letech, kdy Brazílii navštěvoval, v roce 1998 začala výstavba. Místo se stalo vyhledávaným i cizinci. Mistr Chagdug zemřel asi před 2mi lety a od té doby se exkluzivita chrámu asi trochu snížila. Alespoň to vyznělo z toho, co říkal jeden z mnichů, kterého jsme se ptali na účel mnoha misek plných vody kolem dokola stěn chrámu (misky jsou tam proto, aby si mniši cvičili trpělivost a uvědomovali pomíjivost všeho, když každý týden všechnu vodu vyměňují).
Návštěva rozhodně stála za to. Chrám je krásně udržovaný a pro mě to bylo první výraznější setkání s budhistickým učením na živo. Turisty vítají (snad alespoň o víkendech) s otevřenou náručí a můžete se projít modlitebnou, po příjemně upravených cestičkách a setrvat chvíli ve stínu povlávajících motlitebních praporků.

Po návštěvě chrámu jsme poděkovali za společnost Rafaelovi a Renatě a nechali se zavést do centra Gramada, kde jsme se museli prodrat, už správně baťůžkářsky, davy Brazilských turistů do informačního centra. Z důvodů snížení nákladů, jsme totiž naplánovali strávit noc v kempu pod stanem. Gramado je totiž kvůli turistikému ruchu dosti drahé a i Youth hostel zde stojí asi R$40. Kemp je vzdálen 3 km od středu města směrem na Canelu a noc stojí R$12 na osobu. Nečekejte ale nic jiného než kousek trávníku na přespání.
Gramado se od poloviny listopadu zaplňuje turisty. Převléká se totiž do vánočního a na ulicích najdete hromadu betlémů, vánoční osvětlení, stromečky a je zde pořádán "festival" Natal Luz, který obsahuje především různé akce v podvečer, kdy se rozsvěcí vánoční osvětlení, sbor zpívá koledy a případně se můžete jít podívat do venkovního amfiteátru na představení plné ohňostrojů a stříkajících fontán.
My jsme doťapali do kempu, zdárně přežili průtrž mračen pod střechou a vydali se do města. Obdivili jsme baráčky podobné těm v Alpám, dali si místní kafe a předražený croisant, zjistili, že Santa Clausové tu povětšinou přilétávají na padácích, podívali se do jeho vesničky a pak se ještě prošli kolem jezera Lago Negro, po kterém se můžete projet v šlapací labuti.
Na večer jsme pak zamířili zpět do centra, kde jsme si poslechli zpívající vánoční stromeček, za který byl oblečen sbor, pokochali se Vánočním osvětlením a v sychravém počasí si připadali skoro jako v Evropě. O půl desáté pak probíhala zmíněná ohňostrojová show, kde je sice mastné vstupné (kolem R$40), ale když si stoupnete za plot, tak vidíte skoro vše a neplatíte nic.

Pondělí - Canela

Hned z rána jsme vyrazili do Canely. Ta je vzdálená jen asi 15 km a tak autobus můžete zastavit, jak je tu obvyklé, mávnutím na jakéko-li zastávce podél silnice. Plán byl projít si střed a podívat se do parku Caracol.
Canela je trochu "nuznějším" bratříčkem Gramada. Ale má také svůj vánoční festival, který se jmenuje Sonho de Natal.
Centrum města je malé a zajímavý je na něm asi jen kostel. Prohlídka nám tak nezabrala příliš času, ale obtížnější se ukázal přesun k parku Caracol. Autobus na místo jezdí jen 3krát za den a ten v 8 ráno nám ujel a taxi pro jednu cestu by stálo kolem R$ 24. Rozhodli jsme se tedy pro pěší turistiku a když jsme zjistili, že z centra to jen nějakých 7 km, nebyl ani problém, že bychom nestíhali večerní autobus zpět. Cesta se klikatí lesem a kdyby po ní neprojíždělo plno turistických autobusů, kterým člověk musí uskakovat z cesty, tak by to byla velmi příjemná procházka. Park Caracol (pro zajímavost caracol znamená v portugalštině šnek, ale spojitosti tohoto faktu s vlastním parkem jsme se nedobrali) je takový park na procházky se vstupným R$ 10 na osobu. Celková délka "prohlídkového" okruhu uvnitř je asi 5 km a pro fyzicky zdatnější jedince se můžete sešplhat dolů do údolí k řece po pěti stech schodech a pak zase zpět. Podle cedulí hlavně nesmíte přeceňovat své fyzické možnosti. Hlavním lákadlem je pak pohled na kaňon a vodopád v něm.
Na cestě zpátky nás zastihla průtrž mračen, teplota se dostala skoro k 15 °C a my jsme navlhlí capkali plískanicí. Připadali jsme si skoro jako v čechách v zimě a vánoční výzdoba ve městě tak pro nás konečně dostala tu správnou vánoční atmosféru.

Celé se to jen trochu pokazilo tím, že po návratu do Novo Hamburgo díky bouřce přestalo v našem domě fungovat čerpadlo na vodu, což jsme celý špinavý a zvlhlý příliš neocenili.
I tak to byl ale fajn výlet.

Na fotky z Três Coroas, Gramada a Canely se můžete podívat v galerii.

"Válka" v Riu

...touto větou uvedl situaci v Riu de Janeiru můj kolega. Protože nemáme televizi, tak dění okolo moc nesledujeme. Takže o tom, že v Riu do ulic vyjely obrněné transportery, jsem se dozvěděl až v práci s mírným zpožděním. Pravda tedy také je, že díky tomu nevím přesné pozadí, ale můžu tlumočit, co říkali kolegové v práci.
V roce 2008 za prezidenta Luly začaly být v některých favel v Riu zakládány policejní stanice. Tím se začal zmenšovat prostor pro narkomafii (narcotráfico) a v poslední době začal stoupat počet násilných incidentů, jako právě přepadávání stanic, zapálená auta a další. Začalo to vrcholit minulou neděli a policie se rozhodla zakročit. Ve čtvrtek tak vyjeli do ulic obrněné transportéry a policie společně s vojáky převzala kontrolu nad problematickými částmi města.

Něco v češtině si pak můžete přečíst na ČT24:
http://www.ct24.cz/svet/108211-v-riu-uz-paty-den-tece-krev/
http://www.ct24.cz/svet/amerika/108294-armada-po-serii-nasilnosti-kontroluje-chude-predmesti-ria-de-janeira/
A pak spíš kvůli videu a fotkám můžete zamířit třeba sem:
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/noticia/2010/11/em-quatro-dias-72-veiculos-foram-alvo-dos-criminosos-no-rj-diz-pm.html
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/fotos/2010/11/veja-fotos-dos-carros-incendiados-no-rio.html

Výlet do Foz do Iguaçu

Prodloužený víkend 30.10. - 2.11.2010 jsme využili k cestě k vodopádům Iguaçu. Tady v Brazílii je všechno daleko, takže cesta autobusem trvala 16 hodin. Nejprve jsme zvažovali možnost koupit si letenku, ale shánět jsme ji začali už pozdě, takže všechny akční slevy byly už ty tam a daleko levněji tak vycházel autobus. Z Novo Hamburgo potažmo z Porto Alegre jezdí do Fozu jen jedna autobusová společnost a to Unesul. Cesta stojí kolem R$ 120. Poprvé jsme si tak užili cestu Brazilským dálkovým autobusem, které jsou velmi pohodlné. Člověk má vcelku dostatek místa pod nohama a při sklopené sedačce dozadu se dá docela v klidu vyspat.

Více o naší cestě píše Verča, takže rovnou přidám odkazy:

• O nedávné cestě do Foz do Iguaçu. Never-ending story o měřítkách na brazilských mapách a o pivu k večeři. Poflakujem se po turistickém městě, které na to vlastně vůbec nevypadá.
• Jak pokračovala cesta do Iguacu. Masy vody a masy turistů. O dvojích cenách, dvojím zpoplatnění pohybu po lese a setkání s krajanem. Večer podnikáme další pokus o dobytí trojmezí, tentokrát poučenější. A na závěr jedna indiánská legenda. 
• O cestě do Argentiny a zase zpátky. Když dva dělají totéž, není to totéž. Naštěstí. O šťastném pivu s Vaškem a jak díky němu vše dobře dopadlo.

 Já tady jen dodám pár drobností.
Slovo 'iguaçu' pochází z jazyka guaraní a znamená 'velká voda'. Indiánskou legendu najdete ve zmíněných článcích.
Vědecké vysvětlení vzniku vodopádů pak hovoří o tom, že to bylo horké magma, které se zastavilo v několika vrstvách a vytvořilo zlom, do kterého dnes teče voda řeky vytvářející ony ohromné vodopády.
Z historie pak víme, že prvním bělochem, který vodopády spatřil byl Ivar Nuñez de Vaca španělský objevitel, který k nim dorazil v roce 1542. Národním parkem je pak územi od roku 1939, jako druhý národní park Brazílie. O jeho vznik se ale zasloužil už roku 1916 Alberto Santos Dumont, který byl inspirován myšlenkou parku Yellowstone a přimluvil se u prezidenta státu Paraná.

Nakonec mě zaujaly mapky, které ukazují území pokryté lesem v roce 1930 a jeho vykácení v průběhu let. Červený kroužek označuje oblast národního parku Iguaçu - věru toho moc nezbývá.



A snad ještě několik "cestovatelsky - informačních" poznámek. Nám v orientaci pomohl cestopis orbionu a pak ještě třeba tenhle cestopis.
Na autobusovém nádraží jsou ale v turistických informacích připraveni i na baťůžkáře, takže na nás nekoukal nikdo vyjeveně ani s jemným odporem, že tu chceme stanovat a svižně nás nasměrovali na 3 možné kempy, které se ve Foz do Iguaçu nachází.
My jsme si vybrali kemp u hostelu Paudimar Falls, který patří do sítě Youth hostelů (tzn. že na ubytování lze očekávat palandy a společnou místnost s dalšími lidmi), protože byl ve středu města. Ostatní dva se nachází až téměř u vstupu do národního parku. Noc stála R$ 17. Jak nám posléze popsal Vašek, tak na Argentinské straně je to lepší, protože za oněch 17 reálů máte v hostelu vlastní pokoj.

Z autobusového nádraží do centra jezdí autobus každou chvíli. Linky tady v Brazílii často fungují tak, že nejezdí stejnou cestou tam a zpět, ale dělají okruh. Tohle platilo i tady, takže autobus z nádraží nás dovezl na terminál (což je dopravní uzel, kam se sjíždějí snad všechny autobusy městské hromadné dopravy ve středu města) a pak pokračoval dál přes centrum, zase zpět na nádraží. Lístek stojí něco kolem R$ 2,5.
Přes centrum jezdí i všechny ostatní "důležité" autobusy. Tedy linka T206 do parku Iguaçu, linka do Argentinského Puerto Iguazú (cena R$ 3,5) a také do Ciudad del Este (cena R$ 3,3). Výlet do Argentiny se dal také zařídit s autobusem, který vypravoval každý den v 9 ráno hostel, kde jsme spali, a cena dopravy na místo a zpět byla R$ 25. Když jde o návštěvu Argentinské strany, tak autobus z Puerto Iguazú k parku pak stojí 7,5 pesos (cca R$ 4). Ovšem z cedulky nad řidičem se zdálo, že akceptuje i reály, ale neptali jsme se.
S výměnou peněz jsme trochu netušili, ale směnárna funguje jak u pokladny v národním parku na Argentinské straně, tak i v Ciudad del Este, kde je směnáren nespočet, ale tam lze hlavně u všech "obchodníků" platit jak guaraní (vstupenky lze platit pouze argentinskými pesos), tak reály, tak dolary. Každopádně je dobré si předem zjistit aktuální kurz. Jediné, kde si existencí směnárny nejsme jistí, je autobusové nádraží v Puerto Iguazú, kde jsme si peníze za nepříliš výhodný kurz směnili v "turistických informacích".

Píšící Verča a hromada odkazů z českého rozhlasu

Nějak se mi poslední dobou nedaří psát příspěvky na blog, ale Verča to svou aktivitou vynahrazuje. Takže pokud se na její blog někdo zvás neproklikal, tady jsou 2 příspěvky postřehů ze života na jihu Brazílie.

• O lidech, bohatých lidech a chudých lidech. Co znamená klapot koňských kopyt na ulici, když člověk usíná. O krásných brazilských ženách a módním diktátu. O joggerech a walkerech na avenidě Maurícia Cardosa; a proč právě tady.
• O výletu na cizineckou policii v Porto Alegre obsahující další díl seriálu o cestování do Porto Alegre vůbec. Setkávám se se zajímavými představami o komunikaci a neočekávaně navštěvuji obskurní ofis.

No a za sebe přidám pár odkazů na povídání na Českém rozhlase o Brazílii. Narazil jsem totiž na Zápisník zahraničních zpravodajů.
První odkaz je ale na rozhovor Hosta radiožurnálu s Davidem Koubkem, zpravodajem který byl v Brazílii v době voleb. Fajn povídání o Brazílii, volbách, krajanech, cenách a tak.
A ze Zápisníku jsou to asi pětiminutové povídání o krajanech, o Minas Gerais, o mordýři Lampiovi, o Sao Paulu s Jiřím Hanzelkou, o karnevalu, o animistické víře na severu Brazílie nebo o capoeire.

Trek Rio do Boi

Už jsou to skoro tři týdny, kdy jsme se s Verčou vyrazili na další výlet se skupinou Trilheros do Sul a navštívili jsme Parque Nacional de Aparados da Serra. Verča z našich zážitků sestavila dva blogové příspěvky, takže pokud jste je nečetli, můžete se na ně podívat na:

http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/11/28102010.html
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/11/29-10-2010.html

Cesta to byla tak trochu jako "s cestovkou", se zajištěnou cestou a skoro i ubytováním. Jak to viděli Trihleros si můžete v Portugalštině přečíst na jejich stránkách.

Snad jsem chtěl jen doplnit, že my jsme tedy vyráželi na trek (trilhu) do Rio do Boi, která vede kaňonem Itaimbezinho. Kaňon leží na hranici států Rio Grande do Sul a Santa Catarina. Nejvhodnější město pro nástup na trek je Praia Grande. Od něj je to k místu začátku cesty ještě nějakých 7 kilometrů po polní cestě a je asi lepší využít auto nebo bude muset člověk vzít za vděk pěší chůzí. Jak nám říkali průvodci, tak v současné době je možné trek absolvovat pouze s průvodcem. Ve městě Praia Grande je několik hostelů a také kemp.
Pokud by někdo chtěl vidět kaňon z druhé strany - tedy z výšky - je jako nástupní místo vhodné město Cambará do Sul (oficiální stránky města). Když si necháte zobrazit na google mapách vrstvu fotek, uvidíte moc pěkné pohledy. Nám bohužel počasí tolik nepřálo.

Brazilské postřehy

Nastřádal jsem pár postřehů z Brazilského prostředí. Bude to trochu kombinované s internetovými střípky.

Začnu jídlem. Šli jsme si to tu s Verčou takhle po Novo Hamburgo a zaujal nás strom, který byl poset černými plody. To ale neznamená, že by visely nějak z koruny, ale od kmene až po poslední větev byly všude černé bobule. Od paní jsme se dozvěděli, že se jmenuje Jabuticaba a že má hodně vitamínu C. Chutí se bobulky dají přirovnat trochu k rybízu, ale dužina je bílá a plod obsahuje od jedné až do třech pecek.
Druhým Brazilským ovocem na které jsme tu (konečně) narazili je Açaí. Zatím jsme měli možnost ho ochutnat ve formě džusu a na tu správnou konzistenci, ještě čekáme. Ačkoli se budu opakovat, tak i tohle ovoce je podobné rybízu, ale nyní zdůrazním, že černému.
Také jsme měli možnost ochutnat šťávu z cukrové třtiny (jen nevím, zda to byla melasa nebo přímo nějak vylisovaný "džus" z třtiny rostoucí za oknem). Je hodně sladká se zvláštním ocasem. Verča z něj nadšená příliš nebyla a žádala raději cachaçu.
Také jsme si pořídili cuiu a tak teď jako správní gauchové popíjíme po večerech chimarrão. Odkážu tu ještě na pěkné stránky o erva maté.

Předminulý týden se tu hrál fotbalový zápas mezi Grêmiem a Interem. Skončilo to 2:2, takže kolegové až tak velkou radost neměli, protože sudí byl prý podplacený, ale zajímavé by mohlo být, že zápasu mezi těmito dvěma rivaly se říká Grenal. Gre je z názvu Grêmia a nal z konce Internacional.

A hned odskočím ke dvou zcela nesouvisejícímu tématu. Víte, že Volkswagen Brouku tu říkají Fusca? Nevím odkud se tenhle název vzal, ale brouk je tu každopádně celkem populární auto v podobné cenové relaci (a stavu), jako jsou u nás škodovky.
V Porto Alegre se konala přehlídka soch krav a mohli jste je potkat po celém městě. Některé modely jsou celkem zábavné, a tak přidávám odkaz na galerii na oficiálních stránkách Cowparade.

Protože jsem mistrovství světa ve fotbale příliš nesledoval a nepoužívám Twitter, dozvěděl jsem se o fenoménu "Cala Boca Galvão" až z přednášky TEDu. Odbočím-li od tohoto fenoménu, tak na přednášce Ethana Zuckermana bylo zajímavé, že Brazilci používají Twitter procentuálně na počet obyvatel nejvíce z celého světa (přednáška je zajímavá a je o tom, že o světě toho víme málo a že se o svět moc nezajímáme). Zpět k fenoménu Cala Boca Galvão. Tahle fráze znamená, zavři hubu Galvão a referovala k sportovnímu komentátorovi Galvão Bueno, kterého publikum nemá rádo za jeho klišé. Tahle fráze se stala internetovým memem a byla jednou z nečastěji se objevujících frází na celém Twitteru v průběhu mistrovství. Vtip je v tom, že Galvão je také pták a z toho vznikalo nepochopení, přoč má zavírat ústa. Na základě živosti tohoto termínu vznikla kampaň na záchranu tohoto ohroženého ptáka a re-tweet uvedené fráze by mělo přijít 10 centů této organizaci (jak přesně to funguje netuším).

Přeskočím k hudbě. Teď je tu populární dancová písnička Pa-panamericano. Je to předělávka, kterou stvořila skupina Yolanda Be Cool. Je možné, že jsem zaspal dobu, ale v Čechách jsem o ní neslyšel.

Prezidentské volby vyhrála Dilma se Stranou Pracujících. Prý se o tom dalo v Čechách dočíst. Zalinkuju tady komentář na Českém rozhlase o ekonomické situaci a změnách, které by tu mohly nastat.
Koncem října tu probíhala v Portu Alegre Semana Tcheca. Bohužel se nám na žádnou z přednášek nepodařilo dostat, ale jako inspirace na příští rok, to může být pro někoho dobré.


A také jsem zjistil, že Portugalština nám není příliš nakloněna. Totiž slovo "checa" (alespoň v Portugalštině brazilské - a v Brazílii ho raději píší ještě s písmenkem T na začátku) sice znamená "česká", ale také ženské přirození. A slovo "praga" označuje jak naše hlavní město, tak ale také znamená "pohroma". Když jsem na autobusovém nádraží ukazoval při nástupu svůj pas s vízy, řidič opakoval praga, praga a smál se mi. Až posléze jsem pochopil, že Prahu nemyslel a asi ani neznal, ale jen ho pobavilo, z jaké že to pohromy asi tak pocházím.

Narazil jsem na celkem zajímavou bakalářskou práci na téma Brazilské Favely. Začátek je sice celkem vágní, ale pátá kapitola o Favelách v Brazílii obsahuje zajímavé informace. Tak například bylo v Brazílii v roce 2003 registrováno téměř 50 tisíc vražd nebo že byl v Brazílii nápad, který neprošel veřejným hlasováním, zakázat držení střelné zbraně veškerým civilním osobám.

Dále se dočtete co se snaží vláda dělat pro zmírnění problémů ve favelách. Jsou zde uvedeny programy výstavby bytovek na okrajích velkoměst, zlepšování podmínek života v samotných favelách anebo zlepšování výuky dětí z favel.
Zaujala mne také zmínka o organizaci Moviemto dos Trabalhadores rurais sem terra, která se snaží prosadit agrární reformu a přerozdělení velkých "latifundií" menším rolníkům. Členům jde o to, aby velkostatkáři, kteří vlastní velké lány polí a vydělávají nehorázné peníze, odevzdali část polí malým rolníkům, kteří by tak mohli začít normálně žít. Po sem je to fajn a organizace měla i několik úspěchů, kdy pole byla přerozdělena. Ovšem má to i stinnou stránku, kdy i zde jsou různí podfukáři, kteří když získají půdu, tak ji obratem prodají a o nějaké pečování na pozemku u nich nemůže být řeč. Druhá věc je, že jsou občas celkem násilní a pak nastávají střety s ochrankou statku, kam vtrhnou. Minulý rok bylo ve státě Tocantins po jejich snaze atakovat statkáře několik mrtvých. Vzpomněl jsem si na to proto, že jsem jejich pochod viděl při dni nezávislosti Brazílie 7.9. a přišlo mi zajímavé, jak můžou chtít půdu zadarmo.

A pár odkazů...

A odkaz na povídání o Brazílii na Českém Rozhlase v Opatrném zeměpisu. Trocha historie a trocha faktů.


Seznam svátků a oslav, které se konají v Brazílii každý rok. Odkaz vede na španělsky psaný cestovatelský blog o Brazílii.

A neodpustím si, že Brazilci jsou prý nejkrásnější na světě.

A jako odbočku se můžete podívat na pěknou vizualizaci porovnávání velikostí věcí - od buněk až po vesmír.

Internetové střípky III.

Chtěl bych přidat pár odkazů na multimediální obsah více méně o Brazílii:

Moc pěkná prezentace o Brazílii, plná obrázků, představující Brazílii jako zemi a to, co je pro její jednotlivé části typické. Vytvořena jedním Aiesecářem, který je na stáži v Bulharsku:
https://prezi.com/secure/7973f685dffe6e0a22a9be8fda785c74982f3c8c

O Češích v Brazílii. Oba příspěvky jsou zároveň anoncí na výstavu České stopy v Brazílii na Pražském Hradě:
http://www.ct24.cz/kultura/101750-kubitschek-ci-san-juan-nepomuceno-ceske-stopy-v-brazilii
http://www.rozhlas.cz/_audio/cesi-v-brazilii-den-pred-zahajenim-stejnojmenne-vystavy-po-stopach-misionaru-princezen-vojaku-i-obycejnych-vysidlencu-z-ceskych---02139307.mp3

Trochu mimo
Rozhovor s Mexičankou o tom, co jí přijde divného na Polsku. Věci jako nezouvání bot, když člověk přijde do bytu, jsou stejné jako tady:
http://polandia.wp.tv/en/index.html?ticaid=6b245#m663054

Život bez ledničky

Už je to pěkná řádka dní, kdy jsem sem nic nenapsal. Mělo to několik důvodů, kdy mezi hlavní patří, že jsem byl měsíc bez připojení k internetu a tak bez spojení se světem. V krátkosti tu teď zkusím shrnout, co je tu nového.

Když začnu obecnějšími tématy, tak do práce stále chodím, už se mi podařilo se mírně pohádat se šéfem a na druhou stranu jsem dostal pochvalu od kolegů za svůj kód.
3 měsíce v práci už uběhli a tak to začíná být trochu rutina. Zvlášť když se často spíše bastlí, než píše slušivý a znovupoužitelný kód. Osobně pak mám ještě problémy s bezpečností aplikací (je to děs), nevaliditou html (nikoho to nezajímá), nepoužíváním frameworku pro práci (používá se polo-framework napsaný někým před 3-mi lety a není čas ho zlepšovat) a plánováním práce (které v podstatě není). Na druhou stranu kolegové jsou fajn a všemožně mě pomáhají a celkově kolektiv je supr. Trochu problémem je, že moje Portugalština teď ustanula na mrtvém bodě a tak to s komunikací je často složité.

Stěhování

Protože jsem začal očekávat přílet Veroniky, bylo na čase poohlédnout se po nějakém společném bydlení. Na studentské ubytovně by sice bylo možné bydlet, ale bylo by to v porovnání s podnájmem bytu o dost dražší - ubytovna pro 2 by stála 700 reálů na měsíc a garsonka stojí se vším všudy kolem 500 reálů.
Ovšem sehnat garsonku nebylo vůbec lehké. Hlavním problémem bylo, že tu chceme zůstat (asi) jen na 6 měsíců a většina lidí chce pronajmout byt nejméně na rok. Nakonec se ale ozvala paní z realitní kanceláře, že by pro mě něco měla a po trochu obtížnějším vyjednávání, kdy jsem zapojil crazy kolegu Saula a oba šéfy, jsem nakonec dostal klíče od nového bydliště.

Inzerátů nabízejících podnájmy je tady celkem dost. Většinou na stránkách realitních kanceláří např. http://www.sinuelo.net popřípadě existuje na univerzitě Feevale studentská nástěnka: http://aplicweb.feevale.br/classificados.
Realitní kanceláře tu ale fungují trochu jinak než u nás. Pronajímateli totiž poskytují službu na klíč. Pronajímatel zajde do realitky, řekne že má nemovitost k pronájmu a už se o nic dalšího nestará a nechá všechno na realitce, popřípadě na více realitkách. Když je pak nemovitost pronajata, tak realitka posílá peníze pronajímateli a strhává si z dané částky každý měsíc nějaké procento. Ovšem řešení veškerých problémů s nájemcem má stále na starosti realitní kancelář. Ta zajišťuje také smlouvu, nahlášení a opravu chyb atp.

Zajímavé také je, že když jsme si byli prohlédnout byt, kam jsme se nakonec nastěhovali, tak to nebylo tak, že by s náma šla paní z realitky, ale dostali jsme klíče a 2 hodiny času na to je vrátit. Tohle souvisí asi také s tím, že téměř veštkeré podnájmy přes realitky jsou bez jakéhoko-li vybavení. Takže když jsme vešli prohlédnout si byt, tak nás čekaly jen holé stěny a nápis "aluguel (k pronájmu)" za oknem.
Vybavený, či částečně vybavený, podnájem se dá sehnat, když člověk hledá společný podnájem někde v bytě, kde už bydlí více lidí. To je ubytování typu "republica" [hepúblika]. Ještě zmíním, že garsonky jsou tu označovány buď jako kitchenette nebo jako JK, což prý pochází od pana prezidenta Juscelina Kubitscheka, který tu začal se sociálním bydlením.

Drobným problémem při pronájmu bytu přes realitní kancelář je fakt, že člověk musí mít ručitele s nemovitostí (nebo častěji dva). To jsem neměl (i když šéfové v práci vypadali celkem ochotně, ovšem neměli v daný čas potřebné dokumenty) a tak jsem to musel vyřešit složením zálohy v ceně 8 nájmů, kterou bych měl po roce dostat zpět. Celá peripetie s vyřízením všech věcí kolem nájmu trvala 3 týdny.

Vybavčo a první dny na novém privátě

Protože privát obsahoval jen holé stěny - legrační bylo, že v koupelně dokonce chyběla sprcha, což znamenalo, že ze stěny čouhala jen trubka - bylo třeba popřemýšlet nad tím, jak ho co nejlevněji vybavit. Celkově mám tedy dojem, že v Čechách se dají použité věci sehnat jednodušeji a levněji než tady. Ovšem po troše snahy jsem našel bazar s nábytkem, kde jsem pořídil stůl a některé další vybavení jsem dostal zapůjčené od laskavých kolegů. Z toho je asi nejpodstatnější postel od bývalého kolegy Rafaela.
Se stěhováním a s instalací záležitostí jako je sprcha a plynová bomba ke sporáku (sporák byl jediná vyjímka, která tu už byla) mi pak pomáhali kolegové Rafael, Filipe a Saulo. Plán byl vymyšlen ve stylu - vypijeme pivo, našroubujeme žárovku, vypijeme další pivo, půjdem se podívat, jak tam patří ta sprcha... - ovšem celkový dojem byl trochu pokažen tím, že nefungovala elektrika. Tady je tak nějak normální, že elektrika se platí předem a tak je potřeba zaplatit a oni to po pár dnech nahodí. Musel jsem se tak první týden sprchovat ve studené vodě při světle svíček. Pěkná romantika.
Zase jsem díky tomu vyhrál pozvání od Rafaela na víkend k němu domů, kde jsem se mohl osprchovat v teplé vodě a dostal jsem k obědu Strogonoff. K tomu bych jen poznamenal, že je zajímavé, že k tomu často servírují krom rýže ještě na drobno nakrájené "nudličky" brambor. Jsou to takové nudličkové chipsy.

Stěhování a instalace zařízení se poprvé plně nepovedla a tak jsme naplánovali oslavu zavedení světla ve čtvrtek, ještě předtím než měla dorazit Verča. Elektriku do té doby sice zprovoznili, ale byl tu nějaký problém v rozvodech, takže nesvítila světla a tak jsme museli slavit při svíčkách. Díky oslavě a trochu toho hluku, jsem si hned v prvním týdnu podnájmu vysloužil pokárání od paní domácí (Ta je paní domácí profesionálkou, tedy má to jako práci a bývá každý všední den od 8 do 18 tady v domě a stará se něj. To je tady v činžácích celkem normální.), nevraživé pohledy sousedů a papír s domovním řádem pode dveřmi.

Hurá, Verča je tu!

Po delším rozhodování, kdy sem přijede (zvláště kvůli shánění práce), Verča přijela a tak tu teď válčíme radostněji ve dvou. Hlavní změnou, která mě teď napadá, je existence květin v pokoji :-)
Jak to je tady všechno doopravdy si teď můžete přečíst na jejím blogu, který začala psát:
http://fricco-brasil.blogspot.com

Když odkážu přímo na články, tak to je cesta a první postřehy z Novo hamburgo a Porto Alegre, společně s fotkami:
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/10/13-10-2010.html
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/10/14-10-2010.html
http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVerca/
http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVercaKyticky/

A pak něco po týdnu pobytu tady:
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/10/20-10-2010.html

V zajetí úřednicekého šimla

Chtěl bych zkusit trochu schrnout informace týkající se všeho možného "papírování", se kterým jsem se tu setkal.

Cizinec, který se zdržuje na území Brazílie delší dobu než 30 dnů, má povinnost svůj pobyt nahlásit na Federální policii. Po nahlášení pobytu se tu můžeme zdržovat po dobu dalších 2 měsíců (dohromady tedy 3) a potom může požádat (vyplněním patřičného formuláře) o prodloužení  turistického pobytu o 3 měsíce a strávit tak dohromady v jednom kalendářním roce v Brazílii až 6 měsíců.
Tohle jsme alespoň pochopili ze stránek federální policie a ministerstva zahraničních věcí. Z Verčiných zkušeností zatím můžu poreferovat o proceduře nahlašování pobytu po prvním měsíci na policii v Porto Alegre. Tam jí odbyli s tím, proč tam chodí teď a že má přijít až těsně před koncem 90 denní lhůty s vyplněným formulářem (který ji dali) a 60 reály na poplatek. A když se zeptala, co když do uplynutí této doby odjede z Brazílie třeba do Argentiny a pak se vrátí, odpověděli jí, že má prostě přijít po uplynutí 3 měsíců od doby nového vstupu do země. To kdy člověk do země vstoupil zjistí jednat z razítka v pasu a druhak z papírku, který člověk vyplňuje při vstupu do země a udává tam datum vstupu a důvod cesty.
No, holt tu nic příliš nestresují. V dobrém i špatném.

Já jsem trochu jiný případ, protože jsem dostal dočasná studentská víza. Veškerou byrokracii toho se týkajícípořešil Aiesec, který je studentskou organizací a dodává sem tak "studenty" na stáž. Pro mě tedy povinnost nahlášení do 30 dnů platila a zároveň jsem musel zaplatit 200 reálů na poplatky a vyřízení RNE (kartičky registro numero de estrangeiros). Nafotili si mě ze všech stran a odebrali otisky ze všech prstů, které mám.
Jako stážista tady také nedostávám plat přímo od zaměstnavatele, ale dostávám jeho část ve formě kapesného od Aiesecu.

Pracovní povolení

V Brazílii je možné získat pracovní povolení buď s krátkodobými vízy nebo dostat pracovní víza. Krátkodobá víza mohou ale studenti, pedagogové, novináři, vědec, umělci a podobně. Dočasná víza nelze prodloužit a možná je nemůže člověk dostat ani víckrát za život.
Získat pracovní povolení a tedy pracovní víza z České Republiky je celkem komplikované. Aby je člověk získal, musí si ho vyžádat podnik/společnost, který ho chce zaměstnat z Brazílie (tam je samozřejmě pro podnik ta podmínka, že pro dané místo není žádný brazilský uchazeč) a poslat mu pozvání předem do České Republiky. Vyřídit už pozvání samo o sobě je pro podnik celkem administrativně složité. Už já, který přijel jen na studijní stáž, jsem z Brazílie obrdžel 4 papíry, různými způsoby deklarujícími, že můžu dostat dočasná víza.
Jakáko-li víza je možné obdržet "pouze v zemi původu", tedy pro Čecha pouze na Brazilské ambasádě v Praze. V samotné Brazílii to nejde. Holčinu z Polska, se kterou jsem se potkal na ubytovně, chtěl její zaměstnavatel zaměstnávat i  po skončení stáže přes Aiesec. Trvalo mu ale půl roku než ji zajistil pracovní povolení. V tom byl zahrnut i čas na to, aby si mohla zajet pro víza "pouze" do sousední Uruguaye a nemusela pro ně jet až do Polska.

Pro to, aby člověk měl nějakou šanci získat pracovní povolení, musí obecně (ve většině případů) splňovat následující podmínky:

1. Být odborníkem ve svém oboru - tedy mít dobré resumé zkušeností v CV (a podle všecho musí mít alespoň 2 roky praxe).
2. Je domluveno, že v Brazílii zůstane delší dobu (několik let).
3. Počítá s tím, že od počátku komunikace s Brazilskou stranou a doubou než dostane doklady uplyne alespoň půl roku.

Doklady

Co jsem si byl zařídit já jako zahraniční stážista:

• RNE - registro nacional de estrangeiros - je ID karta (tedy občanka) pro cizince. Tu vám vystaví na Federální policii, kdy předtím zaplatíte R$200 na administrativní poplatky. Vezmou vím otisky prstů ze všech rukou a za odměnu vám dají útržek papíru simulující dočasnou občanku a rozloučí se s vámi se slibem, že do 6 měsíců vám vystaví opravdovou ID kartičku, kterou se jim, podle zkušeností, nepodaří vystavit ani do doby jednoho roku.
• CPF - cadastro de pessoas físicas - je identifikační číslo, které bych přirovnal k našemu rodnému číslu a pokud chcete něco zařídit, objednat či pronajmnout, vždy ho po vás budou chtít. Dokonce je standardem vyžadovat ho při placení přes internet. Přes tohle číslo se dá totiž zjistit, jestli nemáte někde nějaké dluhy a zda jste zaplatil včas třeba nájem nebo splátky na novou televizi. Cizinci s vízem a RNE by ho snad měli bez problémů vystavit. Stará se o to Ministério de Fazenda.
• Bankovní účet - pro ten potřebujete předchozí dva dokumenty, cestovní pas a potvrzení o trvalém bydlišti v Brazílii. To Vám může vystavit v podstatě asi kdoko-li, kdo vlastní nějakou nemovitost. Ovšem otevření účtu (alespoň v mém případě) není úplně automatické a záleží na bankovním úředníkovi, zda má náladu babrat se s cizincem.
  Ještě jen tak pro zajímavost přidám něco k zahraničním platbám. Sice jsem ji nakonec neuskutečnil, ale odkazy mohou být dobrým výchozím bodem pro další hledání:
  http://br.answers.yahoo.com/question/index?qid=20100629120048AAKWWbx
  http://swift-codes.blogspot.com/search/label/Swift%20Codes%20Brazil
• Sim karta - tady ji říkají chip a na jihu jsou asi 3 hlavní operátoři - Oi (dříve to byl Brazilský Telecom - něco podobného jako u nás bylo s O2), Claro a Vivo. Co mě překvapilo byl fakt, že pro získání chipu se musí člověk úplně odlegitimovat - RNE, pas, CPF...
  V současné době operátoři nabízejí akce, pravděpodobně z důvodu přetažení zákazníků, a ta čítá možnost po 3 měsíce volat do stejné sítě za velmi nízké ceny.

Podpisovací mánie

Co je tady pro mne zajímavé je způsob, jakým je ověřována každá smlouva/dokument. Není to jako v Čechách, kde stačí podpis. Tady je třeba donést potvrdit platnost dokumentu k notáři. Každý člověk se může u nich zaregistrovat a oni pak ověřují platnost podpisu. Taková kancelář, kde se potvrzují podpisy, vypadá spíš jako banka či pojišťovna. Člověk si u vchodu vezme čekací lísteček a když na něj dojde řada, může k okénku, kde mu vše za poplatek oštemplují.
Tak třeba, předtím než jsem šel do banky, bylo třeba ověřit pravost dokumentu, kterým paní majitelka studentské ubytovny, kde jsem bydlel, stvrzovala, že u ní bydlím. Dokument, který podepsala, jsem zanesl k notáři, kde na základě jejího jména a CPF čísla zkontrolovali autenticitu podpisu a vše řádně okolkovali. Stejnou proceduru ale s mým podpisem jsem prošel, když jsem si chtěl od realitní kanceláře pronajmout byt. Pěkně s podepsanou smlouvou k notáři, tam se nechat zaregistrovat, vyfotit, několikrát se podepsat, zaplatit a nechat oštemplovat.
Tohle všechno se děje prý proto, aby člověk nemohl popřít, že to byl on, kdo dokument podepsal. Což se tu prý před zavedením tohohle systému stávalo.

Kerb v Dois Irmãos

Poslední záříjový víkend jsem strávil návštěvou městečka Dois Imrãos a výletem na Morro Santana u Porto Alegre.

Dois Irmãos

Do městečka dvou bratří mě pozval kolega Douglas, protože se tam o víkendu konal Kerb de São Miguel, což je festival "podobný" německému Oktoberfestu. Podobných akcí se tady na jihu Brazílie v městech s německým obyvatelstvem koná celkem dost. Většina se koná v září nebo v říjnu, ale můžou být i třeba na jaře jako je tomu ve Feliz. Asi nejznámější je potom v městech Blumenau (Santa Catarina) nebo Ingrejinha (RS), který se koná opravdu v říjnu přes několik dní.
Na tomhle typu festivalů tak jde především o konzumaci piva, i když se to všichni snaží zakrýt a tvrdí, že uchovávají tradice. Tady šlo o pivo Schin, které je teda nic moc. Pravda ale je, že víceméně typickou německou kuchyni ochutnat můžete a můžete se také zaposlouchat se do německých lidovek.
Jak to přišlo mě, tak celá akce vypadá trochu jako nějaký hudební festival u nás. Ulice centra jsou plné popocházejících lidí, kteří v hloučcích popíjejí pivo. A nemusí nutně platit to, že by si ho koupili u některého ze stánků. Často si přinesou svoje, coby levnější a v některých případech chutnější variantu. Na každém rohu pak stojí auto s otevřeným kufrem v němž je postavena jedna až několik reprobeden, ze kterých se linou různé druhy muziky. Každá skupinka u daného automobilu si dělá takovou soukromou oslavu v rámci celku. Na jevištích a pod stany pak hrají kapely na živo a to většinou buď nějaké německé "lidovky" a nebo bailão, což je (podle mě) taky dechovka, ale jen rychlejší. A zatím jsem vůbec nepochopil, jak se na to má tancovat. Pokud byste chtěli piva zkonzumovat opravdu hodně, tak máte možnost si zakoupit za ně přibližně R$ 50-60 permanentku, ke které dostanete tričko a pak můžete pít bez omezení.
Jak to asi tak vypadá v Dois Irmãos, se můžete kouknout na videu na youtube (je to náhodně nalezené video z předminulého roku): http://www.youtube.com/watch?v=w7lfnb7MqnU
No a protože jsem další den chtěl brzo ráno vyrazit na pěší výlet, tak jsem se ani neopil a moje účast končila s posledním odjíždějícím autobusem už v sedm večer, takže ten největší var a odvázané opilé Brazilky (to tvrdil Douglas :) jsem nezažil.

Morro Santana

V neděli jsem vyrazil na akci pořádanou sdružením Trilheros do Sul, což jsou lidi, kteří rádi chodí na treky a tak si na to založili sdružení. Dostal jsem se k nim náhodou, respektive mi pomohl strýček Google. Internet je v tomhle ohledu opravdu velmi fajn věc.
Tady na jihu Brazílie téměř nefunguje turistické značení, takže když chcete někam vyrazit, tak musíte buď mít velmi přesný popis cesty, od někoho kdo trasu už prošel nebo nejlépe jít s tím někým. Něco jako možnost koupit si pěknou turistickou mapu tady taky neexistuje, i když se na mapu prý někdy dá doptat se ve vesnicích či městech poblíž cesty. Takovou mapu jsem neviděl, takže stále nevím, co si pod tím mám představit. Padesátka Klubu českých turistů to ale asi nebude.
Takže protože jsem chtěl vyrazit někam na výlet, snažil jsem se najít někoho, kdo takhle chodí a zná cestu. Z Trilheros do Sul se vyklubala skupina trochu starších lidí - tak kolem 35 let - ale přátelská a bez problémů mě vzali mezi sebe. A nejen mě. Podobných případů, kteří se přidali přes internet nebo přes nějakého známého tam bylo více. Z cizinců já a jedna holčina z Peru.
Tahle akce měla oficiální název Morro Santana - Projeto trilha limpa a znamenalo to jít na výlet poblíž Porto Alegre s odpadkovým pytlem a trochu vyčistit okolí cesty. Bylo to pojato jako propagační akce sdružení, aby případně získali nějaké sponzory. Takže s námi šel i týpek z údržby města. Konečně někdo, kdo nevěděl, kde je Česká republika. Už jsem se začínal bát, že tu jsou všichni informovanější než třeba ve Francii nebo Španělsku :) A pro průchod trochu zanedbanější částí města byl domluven policejní doprovod. Ten teda s námi nakonec nešel, protože zrovna obědval :)
Dopoledne jsme absolvovali přednášku o přírodních rezervacích na jihu Brazílie. Ta se konala v informačním středisku přírodní rezervace Lami, které je asi 30 km od centra Porto Alegre. Ačkoli jsem zas tolik nerozuměl, tak mě zaujalo třeba to, že se tu z nějakého důvodu lidé domnívají, že Žlutou zimnici přenáší opice (ve skutečnosti ji přenášení nejvíc komáři), a tak je lidé v okolí rezervace zabíjeli a paní bioložka, která měla prezentaci, si stěžovala, že tento omyl je těžké lidem vysvětlit. Opice totiž na nemoc trpí podobně jako lidé a umírají na ní a proto je to asi důvod, proč jsou označovány za přenašeče.
Odpoledne jsme vyrazili avizovanou a nepříliš dlouhou výpravu na Morro Santana. Byla to příjemná vycházka z pěkným výhledem na Porto Alegre.
Na pár fotek se můžete podívat tady.

A moje fotky z celého víkendu jsou tady: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/doisirmaos/

Víkend 20. září 2010

Semana Farroupilha

O čem se rozhodně musím zmínit je Semana Farroupilha. Je to týden před 20. zářím, které připomíná výročí začátku Revoluce Farroupilhy (Revolução Farroupilha) a začátku války Guerra dos Farrapos. Guerra dos Farropos byla občanskou válkou mezi jihem Brazílie, který bojoval "o osamostatnění", a zbytkem Brazílie. Probíhala mezi roky 1835 a 1845 a byla iniciována tady ve státě Rio Grande do Sul. Jak se můžete dočíst na Wikipedii, válka začala z ekonomických důvodů, kdy na maso z jihu Brazílie byly uvaleny vysoké daně, zatímco na maso z Uruguaye a Argentiny nikoli. Brazilci (se kterými jsem se setkal) to jednoduše vysvětlují tak, že jih Brazílie byl bohatý a sever chudý a tak se sever snažil jih co nejvíce vyždímat. A tak 20. září 1835 se generál General Bento Gonçalves zmocnil Porta Alegre. Císařské oddíly se však Porta Alegre zmocnili a vzbouřencům se ho už nepovedlo dobýt zpět. Poté co Bento Gonçalves uprchl z vězení a postavil se znovu do čela vzbouřenců se povstání rozšířilo na sever do státu Santa Catarina. Po 4 měsících ale imperiální síly dobyly zpět i hlavní město Santa Catariny. Povstání ale pokračovalo až do roku 1845. Bylo ukončeno mírovou smlouvou. Účastníkům povstání byla Brazilskou vládou udělena amnestie, dluhy státu Rio Grande do Sul byly zaplaceny z císařské pokladny a na dovážené maso byla uvalena 25% daň. (Toť výcuc především z Wikipedie).
Každopádně Semana Farroupilha je tu oslavována snad více než den nezávislosti. Farroupilha je znakem důležitosti a významu státu Rio Grande do Sul a je tak snad opravdu všemi obyvateli brána. To souvisí s tím, co jsem tu už snad psal a jaký tu mám z lidí trochu pocit a to že jestli jsou patrioti, tak patrioti Rio Grande do Sul a ne tolik Brazílie. Jak tu říkají ,tak nejlepším státem Brazílie je Santa Catarina a to proto, že Rio Grande do Sul nepatří k Brazílii. Jsou to prostě gaúchové. Což může být možná bráno "trochu s podivem", když leckteří mají své předky v Německých nebo Italských imigrantech, kteří sem došli až po roce 1845.
Na den 20. září se pak v jednotlivých městech konají přehlídky, kterým vévodí koně a účastníci v typickém gaucho oblečení. Také symbolem Porta Alegre je socha gaúcha. 14 dní před 20. zářím je v Porto Alegre park Harmonia vyhrazen dobovému táboru acampamento farroupilha, kde najdete všechno co se nějak týká gaúchů. Churrasco, chimarro, muziku, oblečení a tak. Bohužel jsem se do Porta Alegre na tenhle podnik nezvládl dostat.
Btw: kdybyste to nevěděli stejně jako jsem netušil já, tak Ronaldinhův rodný klub je Grêmio z Porto Alegre.


No a na závěr pár odkazů na youtube:
Hymna s obrázky:
http://www.youtube.com/watch?v=vyOicZulVNU&feature=related
A muzika gaucha:
http://www.youtube.com/watch?v=6C4pW03l4e0
http://www.youtube.com/watch?v=u5HLQyRLab4

Výlet do Feliz

No a já jsem strávil 20. září společně s početnou skupinou Aisec trainees ve Feliz, což je pěkné "německé" městečko, nepříliš daleko od Porto Alegre. Andrej coby člen CouchSurfingu se seznámil se dvěma supr týpky Brunem a Rafaelem z Feliz, kteří přijali 15 lidí do svých domovů, to znamená ubytovali nás a naplánovali nám pestrý program.
Do Feliz z Porto Alegre a přes São Leopoldo jezdí autobusové linky společností například Bento a Caxiense. Ze SL lístek stojí něco přes 7 reálů.

Začali jsme návštěvou místního muzea, kde nás paní průvodkyně poučila, že do Feliz přišli němečtí osadníci v roce 1846 a každý z nich dostal 70 braças půdy. Což jak (z wikipedie) je jednotka míry v angličtině překládaná jako fathom a u nás jako sáh. Podle portugalské wikipedie je pak jedna braça 2,2 metry a jako jednotka rozlohy je jedna braça quadrada rovna 30 x 30 bracas. To znamená že osadníci mohli dostat něco kolem 14 hektarů. Rozloha pozemku ale záležela na velikosti rodiny. Jak vypadala první obydlí osadníků, můžete vidět na fotce. Osadníci z Německa tu ale neměli lehký život. Zaprvé jim sice vláda dala pozemek, ale dále se na ně tak nějak vykašlala a tak veškerou infrastrukturu, vzdělání nebo veřejné stavby si museli osadníci budovat a platit sami. Proto jsou do teď hrdí na to, že si v roce 1900 zakoupili z Holandska kovový most. Málo asi nestál. Druhá věc, která osadníkům ztěžovala život byli indiáni. Těm se nový obyvatelé asi příliš nelíbili a tak mezi oběma skupinami došlo k několika krveprolitím.
Co jsem dále nevěděl bylo, že před a během druhé světové války v Brazílii existovala nacistická strana a někteří z obyvatel Feliz do ní také vstoupili. S nikým z nich jsem se nebavil, ale napadá mě citát postavy německého doktora v Tmavomodrém světě: "Bylo těžké být Němec a nebýt hrdý." Každopádně v té době bylo zakázáno mluvit německy, protože se Brazílie bála nacistických vlivů.

Další zastávkou byla exkurze v pivovaru Eisenbruck, což zatím hodnotím jako nejlepší pivo, které jsem tu pil. Další den nás pak čekalo churrasco u Rafaela doma, výlet na vyhlídku nad Feliz. Původně měl být spojený s paraglidingem, ale nefoukal vítr. A pak prohlídka jednoho vinařství. Vína měli moc dobrá. Večer jsme pak navštívili vystoupení místních skupin lidových písní a tanců a večeřeli v CTG (Centro de Tradiciões Gaúchas) tradiční rýži s fazolemi a masem. CTG jsou tady po městech centra, kde se lidé snaží udržovat tradice gaúchů. Pondělí jsme pak strávili vyspáváním po delší noci a odpoledním výletem na další místo vhodné k paraglidingu.Nakonec i dvě odvážlivkyně letěly.

Co bylo jinak na výletě zajímavé, bylo poslouchat názory lidí z různých koutů světa. Sešli jsme se tam Čech, Polák a Polka, Ruska, Kolumbijec, Pákistánka, Američan a Američanka, Kolumbijec, Mexičan a Brazilci. Asi nejvíc pro mě bylo - řekněme zarážející - jak mají lidé jak tady v Brazílii, tak asi(?) v celé Jižní Americe, negativní názor na Spojené Státy Americké. A překvapilo mě, že mají pozitivní názor na Rusko, potažmo možná na Sovětský Svaz. Jako všechno co tady píšu, to nelze generalizovat, slyšel jsem takto mluvit vlastně jen pár lidí a je to subjektivní pocit. Asi to vychází z místní zkušenosti s USA, kdy Rusko Mexiko asi nijak zvlášť neovlivňuje a neovlivňovalo, rozhodně ne tak jako nás a naopak oni mají větší zkušenosti s chováním USA jako velkých a mocných sousedů než máme my v Čechách.
A druhou věcí, kterou jsem nevěděl je, že v Pákistánu je úředním jazykem Angličtina. Nu, měl jsem ve škole na hodinách paní učitelky Levínské dávat větší pozor :)

Na závěr přidám odkaz na pár fotek z výletu: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/20zari/

Několik brazilských postřehů

Jogo do Bicho

V Brazílii existuje nelegální loterie s názvem "jogo do bicho", což se dá přeložit asi jako "hra zvířat". Tahle hra je sice nelegální (podle wikipedie od roku 1946 a to v 25 z 26 Brazilských států) ovšem je oblíbená. Pravidla jsou celkem jednoduchá. Ve hře existuje 25 zvířat a vy si na jedno z nich vsadíte. Pokud je číslo zvířete vytaženo vyhráváte. Hra a vsázení má ještě ten rozměr, že lidé vsázejí na zvířata o kterých se jim zdá ve snu. Sázka také není nijak omezena, alespoň co se minimální hranice týče, a můžete tak klidně vsadit třeba jen 10 centů (cca 1 kč).
Hra je ilegální hlavně prý proto, že stát z ní nedostává žádné provize. Probíhá tak, že znáte chlapíka, který je "provozovatelem" hry - tedy přijímá sázky (nazývá se bicheiro) a tomu zaplatíte sázku, on si vás zapíše do svého bloku a když pak vyhrajete, tak vás kontaktuje a předá vám výhru. To jaké čísla vyhrávají se, alespoň podle slov kolegů, zjistí podle čísel tažených v standardní národní loterii Loteria Federal. Odkazovaný článek na wikipedii tohle všechno pěkně shrnuje a rozšiřuje.
K téhle hře se tu ještě vztahuje jedna věc a to je věk 24 let. Podle některých je to "nebezpečný" věk, podle jiných je to věk, kdy se rozhodujete o své sexuální orientaci. To vyhází z toho, že číslo 24 připadá na jelena (portugalsky veado) a veado řeknete, když o někom chcete prohlásit, že je gay. Takže se o tomhle věku tady vtipkuje a ke 24 narozeninám můžete dostat různé zajímavé nečekané "dary".
Jako vedlejší poznámku ještě doplním, že v Brazílii jsou zakázány casina a takže možná je obliba téhle hry spojena i s tím. A to že přes zákaz funguje stále po více jak 60 let kolegové vysvětlují tím, že holt výnosy z téhle hry jdou do kapes politiků.

Víra

Před odjezdem do Brazílie jsem si myslel, že se jedná o výrazně katolickou zemi. Po příjezdu jsem ale zjistil (co jsem měl možnost poznat), že tomu až tak není. Stejně jak je Brazílie lidský "melting pot", tak to platí i o náboženství. Každá kultura si přinesla něco svého.
Zaujalo mě třeba, že je tu velmi rozšířený spiritismus. Ale v takové té - jak si ho představuji já - podobě Viktoriánské Anglie. Termín, který bych měl správně použít, je kardecianismus. Tento směr je pojmenován po Allanu Kardecovi (1804-1869), který se snažil spiritismus systematizovat, což udělal v několika knihách, které během svého života sepsal. A tento směr je tu skutečně živý a existují tu skupiny lidí, které se scházejí na seancích, kde "vyvolávají duchy". Že je tu spiritismus oblíbený je vidět třeba i z toho, že tu teď byl natočen film Nosso Lar (Náš domov), který je o člověku, který umře a poznává svět jako "duše" z druhého břehu. Můžete kouknou na trailer. No a podle všeho nebyl zas tak levný a má tu celkem úspěch.
Z mého pohledu se spiritismem trochu souvisí také termíny umbanda a macumba. Obě to jsou afro-brazilská náboženství. Umbanda je mix afrického náboženství s křesťanstvím, kdy jsou křesťanské myšlenky porůznu zkombinovány s africkými božstvy a duchy. Macumba je obecně vnímána jako označení černé magie, kdy jsou africké rituály používány v podobném duchu jako je woodoo. Ve skutečnosti se nemusí jednat o černou magii, ale může jít o rituály, které vám mají zajistit štěstí či peníze. Jedním z rituálů vyznavačů macumby je nechávat dary duchům ulice, takže poté, co jsem se o existenci těhlech směrů dozvěděl, tak vždy když na ulici vidím nějak zvláštně naaranžované jídlo, tak uvažuji, zda je to pozůstatek nějakého rituálu nebo jen krmě pro toulavé psy. Rituální místo macumby celkem snadno poznáte podle zanechaného srdce (třeba kravího) a láhve cachasy.
Původně jsem se domníval, že tyto rituály jsou rozšířené od Ria na sever, ale jak mi kolega potvrdil, tak na některých místech v Novo Hamburgo se vyznavači macumby skutečně scházejí. Jak jsem se dočetl, tak k mnoha rituálům je třeba vyobrazení "oběti" a může být důvod, proč by se Brazilci nechtěli nechat fotit.
Obecně o tomhle tématu ale příliš nevím, takže pro více informací je dobré znovu využít wikipedii nebo se podívat na shrnutí afro-amerických náboženství.

Chupacabra

Chupacabra je mýtické zvíře, které údajně žije v Latinské Americe. Jméno vzniklo ze slovesa chupar = sát, vysávat a cabra = koza. Tohle zvíře tak má ve zvyku vysávat dobytek.Tahle legenda je ale asi více živá mezi farmáři a chovateli dobytka a pro lidi z města je to legenda, asi jako Lochneska pro nás. Tohle berte spíš jen jako informaci, že něco takového existuje. Já jsem o tom třeba neměl ponětí.


A na závěr trochu odlehčení s brazilsky nebrazilským popem, ale zaručeně pěknýma holkama:
http://www.youtube.com/watch?v=xis7i5TLGVo
http://www.youtube.com/watch?v=sf_-CA9Ecf0

Jazykově společenský koutek

Před nějakou dobou mě pobavil jeden kolega v práci když říkal, že Portugalština je velmi barvitá a má výrazy pro strašně moc věcí. Vykládal o tom, že v Portugalštině existuje třeba i sloveso, které znamená něco vzít a vyhodit z okna - defenestrar. Tak jsem říkal, že to je jako naše defenestrace, když jsme vyhazovali radní z okna ve středověku. A on druhý den přišel s tím, že hledal, odkud se vzalo to slovo v portugalštině a že přišlo díky událostem středověku v Evropě a mimo jiné i Pražské defenestraci. Že to bude mít něco společného s Němčinou, jsme ale už neřešili.

Docela mě vždycky zajímá, jaká barvitá upozornění si v které zemi vymyslí natisknout na krabičku cigaret. Tady to celkem barvité je.















Zaujalo mě tu pár gest, které používají moji kolegové z práce, tak se s vámi o ně podělím.

Natočené vzhůru nohama, bych tohle gesto považoval za vyjádření toho, že je něco perfektní nebo dobře zvládnuté. Natočené takhle dolů tady ale znamená, že má jít dotyčný "tam kam slunce nesvítí" popřípadě si tam něco strčit. Pro ono pozadí tu mají pěkné slovíčko 'cu'.

Pak tu je ještě druhé gesto, které znamená, že daná věc je pěkně na nic. Slovíčko, které by se tu asi použilo je 'fudido', které má v podstatě stejný význam jako 'fucking'.

A tohle gesto prý přišlo od surfařů a znamená "hustý" nebo "hodně dobré". Možná se používá i u nás, ale já jsem ho neznal.Tady se s ním setkáte velmi často, protože ho používá každý druhý.

Jazykový koutek

Jak jsem se už zmiňoval našel jsem "soukromého učitele" Portugalštiny v podobě kamaráda kolegy z práce, který studuje angličtinu a portugalštinu na vysoké a z možnosti mě vzdělávat byl celkem potěšen..

V rámci výuky jsem se rozhodl vzít nějaký text, přeložit ho a nechat si ho zkontrolovat a opravit. Jako první mi pod ruku přišlo video o České republice. Jedná se o reklamu na Pilsen Urquel. Jak to dopadlo můžete posoudit tady:
http://www.overstream.net/view.php?oid=mms8egi6t2rs
Video s českými titulky je pak možné najít třeba tady:
http://www.youtube.com/watch?v=Q0DU-EhVEtA&feature=related
Mezi kolegy a náhodnými přihlížejícími mělo úspěch :)

Internetové zdroje

Kdybyste se někdo učili Portugalsky, možná by se vám mohlo hodit nebo přijít zajímavé následující:

• pro porovnání rozdílů Španělštiny a Portugalštiny existuje na wikipedii je pěkný přehled (aj) 
• pro učení Brazilské Portugalštiny byste mohli využít následující dvě stránky
  http://www.saunalahti.fi/~huuhilo/portuguese/index.htm
  http://sonia-portuguese.com/
• supr výkladový slovník, kde najdete třeba která předložka se má použít s kterým slovesem najdete na adrese: http://aulete.uol.com.br
• pro zjištění, jak se které sloveso časuje existuje skvělá stránka: http://conjugador.com.br

Subjektivní postřehy o Portugalštině

Protože do znalce jazyků mám skutečně daleko, tak opravdu subjektivní.

• Přemýšlel jsem jaké slovíčko se mi zatím nejvíc líbí a pro svou libozvučnost u mě zvítězilo nenhum - [neňům], což znamená žádný.
• Co mě tu ze začátku velmi mátlo je existence zájmena vôce, které znamená něco mezi "ty" a "vy". Problematické je, že si ho tady užívá každý jak chce. Někdo nepoužívá vůbec "tu" (ty) a k vyjádření všeho používá právě vôce, někdo to napak rozlišuje. A pak záleží také na regionu, protože v různých částech světa se vôce a tu ve významu prohazuje. Jak to kde je se můžete mrknout na wikipedii http://en.wikipedia.org/wiki/Portuguese_personal_pronouns#Tu_vs._voc.C3.AA.

A na závěr přidám trochu místních výrazů (tedy slangu - gíria [žíria]).

• Gambiarra [gambjaha] - začnu počítačovnickým slangam. Tohle je supr slovíčko, které bych přeložil jako "ohackovat". Nepřišel jsem právě na žádný opravdu český výraz vyjadřující to samé.
• Massa [mazá] - tohle slovíčko znamená těstoviny, ale užívá se ho tu ve smyslu, jako mi užíváme "to je hustý".
• Benjo na bunda e até segunda [bejžo abunda e ate segunda] - tohle je taková pěkná básnička při loučení v páteční večer, která znamená "polib mi prdel a uvidíme se v pondělí".
• Oi cara, Oi meu [oj kara, oj meo] - ahoj týpku
• E aí, cara [eají kara] -jak je týpku? (překlad do angličtiny je what's up?)
• A když chcete říct, že je něco hustý, tak použijete: É muito foda [é mujtu foda].

Internetové střípky II.

Tentokrát na trošku multimediální notu.

Rozhovor s Petrem Filípkem žíjícím v Brazílii v pořadu Casablanca - Fajn týpek, český emigrant povídá o tom jak se dostal do Brazílie a jaké to je žít poblíž Ria a taky proč jí má rád.
Pavla Jazairiová o své návštěvě Brazílie - Turistické poznávání Brazílie.

http://video.google.com/videoplay?docid=4925082248962780589# - O Povo Brasileiro - velmi pěkný dokument o Brazílii jako takové. Vychází z práce antropologa Darcyho Ribeiry, který stejnojmenou knihu vydal v roce 1995. Celý dokument je 13 dílný seriál, kdy každá část trvá 30 min. Bohužel jsem anglické titulky našel pouze k první části celého seriálu. Ale i tento díl je zajímavý. Zabývá se životem Brazilských indiánů a ukazuje autentické záběry z jejich života natočené asi někdy v 60 letech.

Trochu textu

http://hlinova.blog.idnes.cz/c/117783/Rozhovor-S-Brazilcem-o-zivote-v-Brazilii.html - Blog  na iDNES rozhovor s Brazilcem o životě v Brazílii.

http://shipibokonibo.blogspot.com - Pěkný blog holčiny, která cestuje (a žije) v Brazílii. Třeba články o krajanech v Batayporã. O tom jak žijí a jak tráví Vánoce.
http://shipibokonibo.blogspot.com/2009/01/jak-sem-strvila-vnoce-u-krajan-v.html
http://shipibokonibo.blogspot.com/2009/02/jake-jsou-vsedni-v-bataypora.html

http://jirkavbrazilii.blogspot.com - Blog Pardubáka, který byl rok na studijní stáži v Sao Paulu. Zajímavý a informačně nabitý je třeba příspěvek o dopravě.
http://jirkavbrazilii.blogspot.com/2009/10/doprava.html

Trochu odjinud

http://www.rozhlas.cz/_audio/dnesnim-hostem-byla-hana-troupova-z-arcidiecezni-charity-praha-v-cestovatelske-pulhodine-jsme-se-vydali-do-exotickeho-ekvadoru-a--02121096.mp3 - Povídání o Ekvádoru a Peru a o vztahu a životu s indiánem z hor.
http://www.rozhlas.cz/radiowave/casablanca/_zprava/778036 - Radio Wave a Casablanca - povídání o Afganistánu. Hostem byl člověk pracující pro Člověka v tísni a pěkně shrnoval situaci na místě.

TED(x)

TEDx je konference a nemá nic společného s Brazílií a nemnoho s cestováním. Ovšem jedná se o velmi zajímavý formát setkání, které spojuje přednášející z mnoha různých oborů lidského poznání. Pokud bych to řekl vlastními slovy, tak jejím úkolem je šířit nové myšlenky, rozšiřovat obzory lidí a inspirovat. Podtitulem konference TED je ideas worth spreading. Tedy něco jako šíření zajímavých informací.
TED znamená Technology, Entertainment, Design a písmenko x znamená nezávisle organizované. Konference TEDx si totiž vzala za inspiraci každoročně pořádanou konferenci TED, kde přednášejí velké kapacity daného oboru. TEDx jsou menší setkání, která jsou/mohou být pořádána častěji. Jedno takové bude za nedlouho v Brně. Pokud chcete zjistit více můžete se podívat na předchozí odkaz nebo na stránky Bratislavského TEDx, kde také najdete pěkné video o tom, co to TED je.
Proč o tom píšu tady. Na webu TEDu můžete většinu prezentací sledovat ze záznamu. Na webu TEDx Brno najdete stránku s oblíbenými prezentacemi pořadatelů http://www.tedxbrno.cz/videa-ted.htm. A všechny stojí za shlédnutí! Např.

Přednáška Jamieho Oliveira (možno zapnout české titulky) o tom, proč by se měly děti ve školách učit o jídle. Problém, který řeší, není problémem České Republiky, ale je zajímavé slyšet že třeba v Americe děti ve školce netuší, co to je rajče.
Supr přednáška architekta Bjarke Ingelse (možno zapnout slovenské titulky) prostě o tom, jak vytváří své projekty.
Přednáška Ethana Zuckermana (možno zapnout české titulky) o internetu a o tom, že ačkoli je svět propojen tak jako nikdy dříve,  moc toho o okolním světě nevíme a média nám o něm příliš neřeknou.
Přednáška Toma Wujece (české titulky) o tom, jak bychom mohli/měli řešit své pracovní projekty.