Kde se píše o Brazílii

Navazuji na seriál  "Pár linku..." a protože slunné Brazilské pláže jsou někde za horizontem života, mám tu alespoň několik odkazů, které mi uvízly v sítích při proplouváním vodami internetu.

Když jsem se před rokem díval na statistiky návštěv tohoto blogu, nejvíce lidí sem (možná omylem) zabloudilo pro hledání fráze práce v Brazílii. Myslím, že toho tu zas tolik nenašli. Já jsem jako účastník stáže neměl s legálností problémy a Veronikou jsme to řešili tak nějak ad-hoc.
Nyní mě proto zaujalo, že sem lidé hledající tuto frázi už příliš nemíří. Google zobrazuje mnoho dalších stránek, především pracovních agentur. Řekl bych, že díky setrvávající krizi a Brazilské rostoucí ekonomice, poptávka k cestě za hranice všedních dní vzrůstá. Článek na toto téma na ČT24 je zde. Také se mi líbilo několik článků o zkušenostech Čechů (a Slováků) s prací v Brazílii. Sleduji blog Světoběžíka, který se probíjí životem v Riu. Určitě si přečtěte článek o Slovenském hoteliérovi z Ria, případně krátký rozhovor s harmonikářem, tvářící se spíše jako PR pro stránku pracovní agentury anebo něco o stáži z Masarykovy univerzity.
A kdybyste toužili o něco více úřednické řeči, tak článek pro managery chtějící podnikat v Brazílii^(en) shrnuje tipy víz atp. Například pro Španělsko byly zavedeny na jaře přísnější pravidla pro získání pracovního povolení, je asi zřejmé proč.
No a tak jako se někteří do Brazílie hrnou, tak někteří jsou zase radši, že odtamtud odešli. Třeba jako autorka článku blogu imigrantů.

Politiku nesleduji, ale občas něco přeletí přes nos. Protesty pro rovnoprávnější rozdělování zisků z ropy: bohaté státy netěží jen z faktu, že mají většinu průmyslu země, ale také z nerostného bohatství. Díky novým nalezištím poblíž pobřeží Rio de Janeira asi nebude muset o své ropné zajištění bát. Ovšem chudší státy zatím z tohoto faktu moc neměly, což by se mělo změnit.
Starší článek je o protestech agrarní strany, za rovnoprávné rozdělení půdy. Dlouhé lány sóji a kukuřice patřící jednomu velkému zemědělskému konglomerátu jsou další bolístkou Brazílie. A některá hnutí to chtějí změnit a žádají přerozdělení půdy. Na tomhle článku se mi přišla super ona úvodní fotka z Brasilie.
Co se týče korupce je na tom Brazílie hůře než Česká Republika. Tyto dva články uvádějí informace o korupčním případu, kdy někteří poslanci braly úplatky za přiznání podpory vládě. Tento případ je znám pod názvem mensalão a je z roku 2005, kdy tito poslanci hlasovali byli podpláceni a hlasovali pro vládu . K nejvyššímu soudu se dostal až v srpnu tohoto roku. A co k tomu říká veřejné mínění?
A něco o budoucnosti Brazílie z pohledu o rok zpět si můžete poslechnout v pořadu Třetí dimenze Českého rozhlasu - Kam míří Brazílie.

Ze zpráviček dodám. Asi jste postřehli, že zemřel Oscar Niemeyer ve věku 104 let. Apple se chystá na vstup na Brazilský trh, ale s ohledem na značku by to mohl mít v některých směrech komplikované.

A info z cest? O životě v São Paulu v rozhovoru se studentkou ekonomie v pořadu Světem křížem krážem Českého Rozhlasu. Z pořadů Českého Rozhlasu o světě určitě nelze nezmínit Sedmý světadíl a na podzim v něm uvedený světadíl Markéty Pilátové Z opačného břehu. Pro proniknutí za některými Brazilskými akcenty určitě stojí za přečtení či poslech. A pak rozhovor z Casablancy o cestě po Jižní Americe s několika návštěvami Brazílie.
A pár fotek z Ria. Případně proč jet do Brazílie teď hned s tipem na výlet do favely.

A něco z přírody. Fotky kajmanů. Koukněte se na záběry z Amazonie z ekologického pohledu - ekologický seriál Přidej se České Televize. A co tak rozhovor o indiánech s Mnislavem Zeleným?

Knižní střípky III.

Třetím příspěvkem v šuplíku literatury o Brazílii je knížka Don't sleep, there are snakes. Napsal ji Daniela Everett, lingvista a původně misionář. Daniel strávil dlouhý čas mezi amazonskými indiány kmene Piranhã.

Tento kmen žije podél řeky Maici. Everrett tam s nimi a se svou rodinou trávil dlouhé roky v 80. letech a o tom, co se o indiánech a jejich jazyku dozvěděl, je tato knížka.
Tito indiáni mají specifický jazyk a nemají téměř žádnou zvykovou kulturu. To je na nich zajímavé. Nemají žádné rituály, na které jsme zvyklí od jiných indiánských kultur. Žijí ze dne na den, nebo poetičtěji řečeno "tady a teď" a netrápí se předsudky, nutností schraňovat potravu na horší časy a zároveň neradi přebírají zvyky ostatních, což je hlavní důvod, proč se snad žádného indiána kmene Piranhã nepodařilo konvertovat na křesťanství. Tato jakási primitivnost z pohledu západního světa je na tomto kmeni velmi zajímavá.

Neumí psát ani počítat (a vzhledem ke svému vidění světa mají velký problém se to naučit). Vystačí si pouze se slovem "hoí", které znamená málo nebo malý. Řekněme, že máte v dlani dva či tři větší kameny. Tak to jich máte "málo". Pokud budete mít v ruce 30 malých kamínků, stále jich máte "málo".
Nemají ale téměř žádnou kolektivní paměť  a nevyprávějí si příběhy. S tím se pojí jejich život současností a nevytváření si žádných zásob a rezerv do budoucna. Když mají co, tak jedí, když nemají, tak hladoví. Budoucnost a i minulost pro ně nejsou podstatné a tomu se přizpůsobil i jazyk (nebo oni tomu jazyk přizpůsobili). Ten vůbec neobsahuje prostředky, jak vyjádřit vzdálenou minulost a vzdálenou budoucnost.
Everettovi se nepodařilo vysledovat ani žádné obvyklé rituály a to ani u tak důležitých životních momentů, jako je narození či smrt. Například pohřeb se děje pokaždé tak, jak se danému pozůstalému zachce. Jednou je mrtvý pohřben v džungli, jindy s mohylou na okraji řeky. Také jako jeden z mála národů nevlastní žádné mýty o stvoření světa. Jejich vnímání spirituality se obrací pouze na věci, které zažili oni sami nebo znají někoho, kdo danou věc zažil. Oni vidí duchy místa a věcí a snaží se je uctívat a nerozhněvat. Ovšem například křesťanský Ježíš je pro ně nepochopitelná postava, protože žil tak dávno, že to s nimi již nemá nic společného. Když jim Everett vyprávěl příběhy z bible, tak hlavní otázkou bylo, jestli to zažil on nebo zda alespoň zná Ježíše. Když přisvědčil, že ne, tak ihned ztráceli o vyprávění zájem.

Další zajímavostí je jejich orientace v prostoru. Neznají relativní určení směru jako my ve smyslu - levá, pravá, ale mají pouze absolutní a to "od řeky" a "k řece". Když Everett vzal několik svých přátel s sebou do města, první věc na kterou se ptali bylo, kde je řeka. Bez této informace by úplně ztratili své vnímání prostoru. Nemají např. ani přesně kodifikované výrazy pro barvy, ale říkají něco ve smyslu - "to je jako nezralé ovoce" nebo "to je jako krev". Ovšem každý může použít trochu jiné přirovnání.
S jejich životem ze dne na den souvisí i jejich vnímání zodpovědnosti a danosti života. Nemají například žádný speciální typ komunikace s dětmi a ty jsou od narození považováni za plnohodnotné členy společnosti. To znamená třeba i to, že pokud dítě chce strčit ruku do kotle vařící polévky, matka mu v tom nebude bránit.  Předpokládá se, že dítě bude mít dostatek rozumu anebo se poučí.
Stejně tak bezprostřední jsou jejich rodinné a sexuální vztahy. Jeden z možných důvodů, proč komunita Pirahã je tak hodně semknutá, může být, že téměř každý s každým měl sex. Manželství vyřešeno tak, že spolu dva lidé začnou žít pod jednou střechou. Když si nevyhovují, tak se jeden po ránu sbalí a jde jinam. To znamená rozvod. Nevěra je sice vnímána jako něco, co partnera raní, ale když vás protějšek nevyhodí z chýše, je to v normě. Často ale dochází k vyjádření nevole fyzickým "trestem", kdy ho druhá strana dobrovolně podstupuje.

Lingvistika

Řeč indiánů Piranhã obsahuje pouze 3 samohlásky a 8 souhlásek u mužů a 7 u žen (ženy vyslovují h a s stejně). Díky tomuto rozložení fonémů jsou svoji řeč schopni reprodukovat (ve smyslu normálního mluvení) podobně jako my (ovšem s tím rozdílem, že mají o dost delší slova), ale jsou jí schopní také zpívat (používají pro slavnostní chvíle), pískat (při lovu, aby si rozuměli na větší vzdálenosti) a hučet (podoba našeho šeptání). Slova jsou totiž vytvořena tak, že se dají jednoznačně rozlišit pouze zvýšením hlasu a prodloužením výslovnosti slabik.
Kniha také celou dobu konfrontuje získané poznatky o indiánském jazyce s Chomského teorií univerzální gramatiky. Kdy se Noam Chomsky snažil lidský jazyk a gramatiku obecně popsat několika pravidly. Jednou se základních vlastností univerzální gramatiky je fakt, že každý lidský jazyk obsahuje rekurzi a tím, že se lidská komunikace liší od zvířecí. Everett zde ale v protipříkladě jazyka kmene ukazuje, že tomu tak není, protože stavebně jednoduchý jazyk kmene Piranhã rekurzi neobsahuje.

Přerod křesťana

Everett jel do deštného pralesa jako křesťanský misionář a jazyk se chtěl naučit, aby mohl přeložit Bibli. Celou dobu narážel na problémy v úplně odlišném vnímání světa, kdy indiáni nemohli pochopit principy, na kterých je křesťanské učení založeno. Převést na křesťanskou víru se je běloši snaží od té doby, co se s nimi poprvé setkali, což bylo asi před 200 lety. O žádném členu kmene však není známo, že by svou víru změnil.
Potom, co s nimi Daniel Everett v pralese strávil přes 8 let života, zjistil, že místo aby konvertoval indiány k víře, oni konvertovali jeho k ateismu. V jeho soukromém životě to pro něj znamenalo rozchod s manželkou. Ačkoli to těžce nesl, zdůrazňuje, že pro něj byl pobyt mezi indiány velkou životní inspirací a že v nich poznal nejšťastnější lidi na Zemi.

Kam dál

Navažte na rozhovor s Mnislavem Zeleným na Českém rozhlasu. Povídání se týká pohledů na svět, života indiánů v dnešní době a konce světa, který vnímají i v Amazonii.

Černoši a indiáni

K následujícím dvou tématům mě nedávno zaujaly drobné zprávičky na internetu a tak jsem se k nim toho rozhodl napsat trochu víc.

Quilombo žije

Quilombos byly osady černochů, kteří utekli otrokářům z plantáží a v džungli vytvořili svobodné komunity, většinou v čele s králem. Často byli objeveni a museli bojovat ať s brazilskou armádou nebo častěji se tlupami lovců otroků o svou existenci. Psal jsem tu již o filmu, který zobrazuje život v osadě Palmares v 17. století a příchod legendárního krále Ganga Zumba.
O současné podobě Quilombos se můžete dočíst více ve velmi pěkném článku National Geographic. Bohužel celý obsah je přístupný jen předplatitelům, ovšem i publikované fotografie stojí za to.
Myslel jsem si, že quilombo skončilo jako termín v učebnicích dějepisu, ale není to pravdou. Černoši mají v něterých částech Brazílie své osady na místech, kde dříve stáli quilomba v době otrokářství. A tyto místa jsou chráněny zákonem na ochranu kulturního dědictví Brazílie. Černoši tam pak mohou žít komunitně pospolu a vlastně zachovávají tradice. Na těchto místech se převážně živí zemědělstvím.
K tomuto celému jsem se dostal přes případ, kdy místo jednoho takového quilomba bylo zabráno za doby diktatury armádou. Nedošlo k zabrání celé oblasti, ale pouze části a tak černoši na své půdě zůstali.
Tento případ znovu rozvířila nedávno armáda, když se rozhodla zbývající část černochů vystěhovat po dobrém či po zlém. Důvodem byla snaha rozšířit vojenskou stanici. Vložili se do toho ale neziskové organizace, díky čemuž byl tento pokus zatím zastaven a začal se vést soudní spor. Odtud vede cesta k onomu zajímavému zákonu o kulturním dědictví, pod který spadají místa, která byla historicky obývána indiány, ale právě také černochy.

Belo Monte

Pokračování patří právě indiánům.
Stavba přehrady Belo Monte patří k jednomu z megalomanských stavebních plánů brazilské vlády, která hodlá postavit obrovskou vodní elektrárnu v oblasti deštného pralesa. Pokud bude stavba dokončena, bude se jednat o 3. největší přehradu světa.
Případů, kdy stavba obří vodní hráze způsobila devastaci krajiny a ekologické zatížení, má Brazílie více. Jedním je přehrada Itaipú u známých vodopádů Foz do Iguaçu. A jako další je uváděna nešetrná stavba přehrady Balbina. V odkazovaném článku si můžete přečíst výčet jejích negativ.
Ve stavbě přehrady Belo Monte "překáží" amazonský deštný prales a také indiánské kmeny obývající okolní území. Pro ty by znamenala stavba existenciální krizi, protože by nebyly schopni dále používat řeku jako zdroj potravy.
Následující videa shrnují, co bude znamenat tato stavba pro les a také pro indiánský kmen Xingu, který v oblasti žije.

Plány na stavbu přehrady byly vypracovávány již za vojenského režimu. Přežili i jeho pád. Minulá vláda prezidenta Luly začala výstavbu chystat a současná vláda prezidentky Dilmy Rouseffové se stavbou začala. O to i přes protesty indiánských obyvatel a protesty mezinárodních organizací.
Belo Monte má řešit energetickou krizi, která v Brazílii nastává, protože s rozvojem průmyslu země potřebuje čím dál víc elektrické energie, které se jí nedostává. Ovšem volba bohužel padla na megalomanský projekt, který ublíží životní prostředí a bude v něm utopeno hromady peněz skrze korupci, jak je v Brazílii zvykem.
Další detailnější informace v češtině např. tady.

Dobrou zprávou je, že  stavba přehrady byla momentálně pozastavena z nařízení soudu a mají být projednány námitky domorodých obyvatel. Jak to ovšem bývá, soudní nařízení existuje, ale stavba pokračuje.
Snad tedy bude mít tento příběh šťastný konec jak pro indiány kmene Xingu, tak pro industriální oblasti Brazílie, kterým se nedostává energie.

Knižní střípky II.

O knížce Žluté oči vedou domů od Markéty Pilátové si na českém internetu můžete přečíst řadu kladných recenzí (rozhovor). A za mne s nimi musím souhlasit.
Kniha se mi velmi líbila, ačkoli jsem k ní byl ze začátku trochu skeptický. To proto, že jsem měl pocit, že se jedná o ženský román, alespoň co se týče hlavních hrdinek a jejich uvažování. Nicméně, když jsem se do knížky začetl, tak všechny negativní předsudky zmizely.
Knížka vypráví příběhy českých emigrantů v Brazílii. Do děje je zapojováno hodně psychologických úvah o tom, jak se člověk vyrovnává s emigrací a jak hledá celý život svůj domov.
Hlavních hrdinky jsou 4, přičemž 2 jsou mladé dívky, které ji své dětství prožily v Brazílii, jedna je starší Brazilka provdaná za českého emigranta a jedna je Češka, milující stejného emigranta, který pro ni byl platonickou láskou za mořem.
Pro mě bylo velmi pěkné objevovat v knížce střípky odkazů na život v Brazílii, víru v macumbu, nebezpečí ulic São Paula a dalších. Knížku určitě doporučuji a dovolím si tu vložit několik citací.

"Umírání je tady ve vzduchu neustále. Když se přiblížím ke slumům, což je vždycky, když se vracím z pekařství, cítím zápach hory odpadků a střelných zbraní. Vytáhlo mne to z pohodlného limbu, v němž jsem se tolik let pohupovala (v Čechách). Nikdy teď nejdu po ulici bezmyšlenkovitě nebo zasněně. Kreditní kartu mám pro jistotu fešácky zastrčenou v podprsence, nebo jdu jen tak nalehko s pár drobnými a dobře se dívám, kdo a jak přechází ulici. Je to únavné a zároveň to udržuje smysly ve střehu a připomíná mi to, že konečná je příliš blízko a že já jsem přece ještě ráda živá."


V Maruščině bytě si někdy pustíme na bakelitovém gramofonu Tesla Hanku Zagorovou, a když máme opravdu bizarní náladu, tak Karla Gotta. Není to ale horší než latinskoamerická música romántica dokonale prolezlá cukrovou příchutí. Ovšem největší šok, jaký jsme v Praze společně s Martou zažily a kterému navíc Maruška vůbec nerozuměla, byl  film Kytice. Ty veršovánky byly moc komplikované, zato barvy nás vtahovaly do děje, vodník měl super svaly, ale nakonec to dítě, co měl s andělsky krásnou holkou umřelo a v Polednici hned další. To nám nešlo do hlavy. Lítací strašidla ve Svatební košili, usekané končetiny dívky v nazlátlém listí, no budiž, ale ty mrtvé děti, to na nás bylo fakt moc. Maruška nám marně vysvětlovala, že legendy a pověsti jsou jž takové, indiáni v Brazílii si přece prý taky vyprávějí pěkně kruté věci... "No to je sice možný," řekla rozhodně Marta, "ale děcka by teda v žádné slušné evropské legendě umírat neměla."


...macumba nemá odvolání a ten, kdo ji zaplatil a najal zaklínače, nemůže kletbu odvolat, ani kdyby chtěl. Macumba je vyjádřením nejvyšší, takřka posvátné nenávisti. Většinou ji používají ženy, jež se chtějí ze zhrzené lásky pomstít svým milencům, nebo velcí vlastníci půdy, kteří chtějí vyhnat ty menší, aby mohli výhodně rozšířit vlastní majetky. Macumba je sice oblíbená, ovšem nebezpečná v tom, že špatně nasměrovaná může ublížit i zadavateli. Vybavila se nám s mámou naše společná známá ze São Paula. Vzala si člověka, o němž nevěděla, že se nedávno rozešel se svou milou. Ta naši známou, už vdanou, navštívila a oznámila jí, že nesnese, aby její bývalý byl šťastný, a pohodila u dveří obligátní propíchanou panenku. Známá nebyla žádná prosťačka, nebyla pověrčivá a ni věřící. Její rodiče pocházeli z Holandska, byla bohatá a vystudovala ve Spojených státech. Vzala panenku, uchechtla se a hodila ji do popelnice. Muži nic neřekla, považovala to celé za vyřízené. Od té doby trpí nevysvětlitelnými krutými záchvaty migrény, na něž neexistují žádné léky, a její manžel vidí vedle sebe pokaždé, když si sedna na postel, průhlednou děsivou postavu. Nic nepomáhá, ani další, možná mocnější a hlavně dražší zaříkávači, média a ni katoličtí kněží. Jediná naděje prý je, že se odstěhují někam hodně daleko, kde panenka nebude mít možnost dál působit. To znamená prodat dům a začít někde úplně jinde a znova.

Knižní střípky I.

Tímto příspěvkem zahajuji neurčitou sérii článků o knížkách o Brazílii, které jsem přečetl.

Román Os varões assinalados od spisovatele Tabajara Ruase jsem tu již zmiňoval, ale ještě bych se k němu vrátil.
Pojednává totiž zábavnou a čtivou formou o Guerra dos Farropos, což je nejskloňovanější historická událost pro kohokoli obývajícího Rio Grande do Sul.
Jednalo se o válku velkých majitelů stád a pozemků jihu Brazílie proti centrální brazilské vládě, která ukládala velké daně na vývoz charque (sušeného masa) a kůže a farmáři měli problém konkurovat zboží z Argentiny a Uruguaye.
Revoluce měla také ideu vytvoření republiky a zrušení otroctví, oproti přetrvávajícímu císařství. Tyto idee se však postupem času přetransformovali pouze v řešení ekonomických problémů a o politickou hru mezi vůdci revoluce. Tohle všechno kniha velmi pěkně shrnuje.
V Rio Grande do Sul je revoluce brána jako největší národní svátek a je podle toho také idealizována. Tahle knížka ukazuje tuto událost i z jiných úhlů pohledu. Jedinou nevýhodou je, že knížka je v portugalštině.

Shrnutí událostí

Střetnutí probíhá v období září 1835 a říjen 1845. 20 září 1835 začla revoluce, kdy revolucionáři pod vedení Bento Gonçalvese obsazují Porto Alegre a vyhánějí odtamtud imperiální jednotky. Po bitvě o ostrůvek Fanfa v říjnu je generál zajat a uvězněn. Velení republikánských jednotek se ujímá Antônio de Souza Neto.
Nejdůležitějším datumem je 11. září 1936, kdy byla vyhlášena republika Rio Grandense a Bento Gonçalves byl zvolen za prezidenta, ač v té době ve vězení.
V roce 1937 Bento z vězení utíká a dostává se do úřadu prezidenta. Celou dobu povstalci a brazilská armáda mezi sebou vedou potyčky a větší bitvy. V roce 1839 se republikánům daří ovládnout část nynějšího státu Santa Catarina a zakládají zde sesterskou republiku Juliana. O tuto část ale brzy zase přichází.
V roce 1842 je do čela imperiálních sil postaven Duque de Caxias a republikánské jednotky jsou zatlačeny do defenzivy. Na pampách a v horách se vyhýbají přímému kontaktu, revoluce stále žije. Konec povstání se datuje na 1. října 1845, kdy povstalci a brazilská vláda podepisují dohodu, kde je Rio Grande do Sul znovu vzato pod správu brazilské vlády a zároveň povstalci dostávají amnestii.
Za zmínku stojí jednotka otroků Lanceiros Negros, ti podle všeho zachránili svou odvahou, která byla posílena ideou o státu bez otroctví, několik bitev a udrželi tak republiku v chodu. Ovšem dle knihy na závěr povstání došlo k podepsání dohody o připojení republiky zpět pod brazilskou správu a ta osvobození otroků nepřipouštěla. Dobře cvičená jednotka se najednou stala přítěží. Nejjednodušší se zdálo se jich zbavit, což se také jednou nad ránem stalo.

Odlehčení

S komiksovými stripy ze stránek Um sábado qualquer, jste se tu už setkali. Server si dělá vtípky z náboženství, ale i jiných společenských témat.
Tento strip je o náboženství tak okrajově.

1. Aj, moje hlava. Co jsem to včera dělal?
2. Dobré ráno srdíčko.
3. Jestli je někdo nade mnou, prosím, ať se tohle nedostane do Bible.

A druhou částí příspěvku je upozornění na nové video tančícího Matta.

Pár linků na... ráno?

Něco z bulváru

Ke kafi na ráno se hodí nějaký ten bulvár, takže sledujte.

Zajímavý nápad měla značka C&A, která v Sâo Paulu do jednoho ze svých obchodů instalovala speciální ramínka, na kterých se zobrazuje, kolik lidí daný produkt "lajkovalo" na facebooku. Uživatel(ky) tak hned mohou porovnávat, kolika lidem se daný kus oblečení líbil nejvíce.

Začal jsem sledovat blog Světoběžníka. Zdá se, že SEO konzultanti houfně vyráží do Brazílie, kde volí manuální práci a chválí odchod z Čech. Každopádně si odtamtud vypůjčím pár linků.
Jak hodlají řešit v Brazílii záškoláctví, o tom vás poinformuje článek z Lidových Novin anebo si přečtěte o zázracích, které se v tam dějí.

Z trochu drsnějších témat by vás mohlo zajímat, že v Brasilii byl ukraden vibrátor ze zlata a  případně, že natřením se na zeleno ze sebe Hulka neuděláte anebo že i z nejnižších pater se dá vystoupat vzhůru.
Stejně tak důležité je, že se na pobřeží Rio de Janeira objevili tučňáci.

Vážněji

Zaujal mne článek o boji proti horečce dengue v Bahii. Na jihu Brazílie se díky příznivějším klimatickým podmínkám a jak říkali obyvatelé Rio Grande do Sul, také díky větší zodpovědnosti obyvatel, tropické komáry podařilo téměř vyhubit a tak riziko nakažení výrazně snížit. Na jihu probíhaly kampaně, které informovali lidi, aby nenechávali stojatou vodu volně na zahradách, protože v ní se komáři množí. Všechny nádrže na zalívání nebo např. i tácky pod květináč, byly buď zakrývány nebo voda pravidelně měněna. Na severu tento přístup díky jiné nátuře nefunguje a tak přistoupili ke genetické modifikaci komárů.
Plánem je nechat vylíhnout velké množství samečků komára a vypustit je do přírody. Tyto samečci jsou upraveni tak, že jejich potomstvo se nedožije dospělého věku. Samečci pak lákají samičky ke spáření a pokud jich bude dost, tak nemodifikovaní samečci se nestihnou množit a populace bude pomalu vymírat.

Dále mne zaujalo, že Açaí se stává vývozním artiklem. Dováží se nyní už i do arabských zemí. V Brazílii se nejčastěji prodává jako mražená ovocná dřeň, do které si můžete nechat namixovat ještě jiný druh ovoce, mléko a často se přidává musli. Do horkých slunečných dnů je miska se zmzlinou z açaí super volba. Hlavním producentem je stát Pará.
S açaí se dá setkat i v ČR, kde je prentováno jako zázračný doplněk stravy, který pomůže hubnout a má vitamínů, že jste to neviděli. Je pravdou, že jich açaí obsahuje hodně, jako taktéž propagované antioxidanty. Může pomáhat jako prevence, ale informace o jeho zázračnosti se mi jeví jako nepravdivé a jeho cena předražená. Zvlášť, když si člověk vzpomene, na procházky po Riu a plnou misku za pár korun.

Pár linků na ...večer

Moc příspěvků se tady člověk nedočká. Vzpomínky blednou a o aktuální postřehy je nouze. Alespoň to tady tedy čas od času zpestřím nějakým tím odkazem.

Nejprve to budou 2 další blogy.
Jestli budete vyrážet na karneval do Ria, tak byste neměli minout příspěvek nedávno aktualizovaný na blogu Próxima estação Brasil. Ze stejné stránky se dostanete i na twitterový účet brazilieneznama, kde autorka uvádí odkazy zajímavosti, které se o Brazílii dostávají do našich médií.
Druhým blogem, který mi možná není až tak blízký svým stylem, za to je ale často aktualizovan a najdete tam různé postřehy z brazilské současnosti a zároveň i pár rad (třeba jak na brazilského úřednického šimla) je blog Světoběžník.

Začal jsem s karnevalem, k němuž každopádně patří brazilská muzika. Přes odkaz z facebookovského profilu pořadu Casablanca radia Wave jsem se dostal ke stránkám Brasil Music Exchange, kde si můžete poslechnout řadu brazilských písniček současných autorů. Tady jsem vybral jednu odlehčenou (snad i) letní.


Kdyby si někdo chtěl procvičovat portugalštinu (myšleno brazilskou :), tak bych tu pro něj měl dva podcasty.
Escriba Cafe je velmi dobře udělaný podcast, který se věnuje historii. Jednotlivé díly jsou spíše než klasickým podcastem komponovaným pořadem, kdy do přednášeného textu zaznívá muzika a úryvky z děl týkajících se tématu. Třeba tři díly o brazilské historii jsou opravdu pěkné.
Druhým je NerdCast. Jak už název napovídá jedná se o geekovský podcast, kde si partička mlaďáků povídá o všem a o ničem. Kdyby nic tak velmi zajímavé jsou odkazy pod jednotlivými díly, kde najdete různé reference trendy, kterými se Brazílie (alespoň tak geekovská) baví.

Pak by tu byl článek v češtině na skloňované téma odchodu pracovníků ze západních zemí do Jižní Ameriky.

A přeskočím zase do portugalštiny. O mytologii Brazílie jsem se tu už snažil něco napsat a kdyby vás tohle téma zaujalo, tak velmi pěkné shrnutí nabízejí tyto dva články z blogu Leões e Cordeiros.

A pak mne zaujalo jedno video, na které jsem narazil díky Nerdcastu a to je řekněme recesistická akce mířená na rodinné samolepky (adesivos da família). To je v Brazílii rozšířená věc, kdy si lidé nalepují jednoduché samolepky, které zobrazují jejich rodinu na svoje auta, ale také třeba na dveře a okna domů. Dozvíte se tak, že třeba tímhle autem jezdí 4 členná rodina nebo zamilovaný páreček se psem. Tady to vzali útokem a dodali tomu trochu šmrncu.

Hlasujte pro nejlepší blog ze zahraniční stáže

Update: děkuji moc všem za hlasy.
Blog skončil 67., což je slušné umístění v druhé části startovního pole ;)

Můj blog se dostal do finále soutěže o nejlepší blog ze zahraniční stáže - Top 100 International eXchange and eXperience (also known as IX) Blogs’ competition. Je pořádána stránkami bab.la a lexiophiles.com.
Jedná se o 4. ročník ankety, kde soutěží blogy ze stáží z celého světa, psané různými jazyky. Vítězí ten blog, který dostane do 12. února 2012 nejvíce hlasů.

Pokud se vám můj blog "Tak trochu o Brazílii" líbí, budu rád, když mu dáte svůj hlas.

Pár postřehů po delší době

Pod dlouhé době jsem si řekl, že napíšu pár postřehů, které ke mě přilétly z brazilských luhů a hájů.

Zaujala mě kampaň z minulého léta, která hlásá, že být ateistou je v pořádku. Kampaň se rozběhla na billboardech v Porto Alegre. Jaký měla dopad nevím, ale většina známých (skoro všichni byli ateisté) kampaň kvitovala s povděkem. My jsme se s přehlížením nás jako ateistů nesetkali, ale hodně lidí, se kterými jsme se setkali, nám tvrdila, že jsou katolíci, ačkoli do kostela třeba nechodili. Ovšem říkat to tak nějak vyžadovala společenská povinnost.
Na obrázku je plakát hlásající (ve volném překladu): "Víra nedává odpovědi, pouze přináší otázky."

Druhou věcí, která mě zaujala byl nápad brazilského státu Pará, že by se rozdělil na 3 státy a došlo tak k vytvoření dvou nových států Tapajós e Carajás. Upřímně vůbec nevím, jaká situace tam panuje, ale podle reakcí přátel z jihu šlo o především o snahu o zlepšení podmínek na získávání peněz od vlády. Bohatý jih a jihovýchod sever země dotuje, takže proto tento názor. Zároveň mělo být na reorganizaci onoho státu přiděleno značné množství peněz a bylo celkem jasné, že by se tam dost prostředků ztratilo v soukromých kapsách . V referendu ale bylo nakonec rozdělení zamítnuto.

A i o České Republice se v Brazílii píše. Důležitou zprávou, kterou jste mohli najít na internetovém deníku je, že tu se v Čechách zvýšil počet rytířů Jedi. Sčítání lidu přineslo ovoce :)

A pak jeden podobný brazilský postřeh z nedávné doby. Hitem sociálních sítích se stala celkem přiblblá reklama na nákup bytu v nově postavené rezidenci v Paraíbě, kde vystupuje Luiza, o které se tvrdí, že se jí nový byt také líbí, ale momentálně je v Kanadě - Luiza está no Canadá. Na reklamě není nic zajímavého, krom toho, že se stala virálním hitem. Stavební firma nakonec z popularity reklamy těží a tak si můžete koupit byt v "Luizině domě".

Po dvou bulvárnějších zprávách něco serióznějšího. Pokud  jste z programátorské branže a umíte portugalsky, tak jsem narazil na docela fajn podcast  - Castalio Podcast, který se skládá z rozhovorů s brazilskými programátory. Často se mluví o opensource, ale třeba i o webdesignu.

A na závěr pár videí. Reklama na Pepsi, která si dělá tak trochu legraci z toho, jak Brazilci neumějí anglicky - titulek je "pode to be", což by portugalsky mělo být správně "pode ser" a znamená to něco jako "může být".

 

A protože jsem nedávno poslouchal něco z brazilského popu, tak přidám dva videoklipy. První je se jmenuje Rebolation a pak Axé od Axe Bahia se jménem "Beijo na boca é coisa do passado", který má hodně cool klip, hodně vlézavou melodii a dobrá slova - "polibek na ústa už je trochu oldschool, teďka je v módě jít na věc přímo" :). To jako náhled, co se dá v popu kolem světa najít.