Knižní střípky III.

Třetím příspěvkem v šuplíku literatury o Brazílii je knížka Don't sleep, there are snakes. Napsal ji Daniela Everett, lingvista a původně misionář. Daniel strávil dlouhý čas mezi amazonskými indiány kmene Piranhã.

Tento kmen žije podél řeky Maici. Everrett tam s nimi a se svou rodinou trávil dlouhé roky v 80. letech a o tom, co se o indiánech a jejich jazyku dozvěděl, je tato knížka.
Tito indiáni mají specifický jazyk a nemají téměř žádnou zvykovou kulturu. To je na nich zajímavé. Nemají žádné rituály, na které jsme zvyklí od jiných indiánských kultur. Žijí ze dne na den, nebo poetičtěji řečeno "tady a teď" a netrápí se předsudky, nutností schraňovat potravu na horší časy a zároveň neradi přebírají zvyky ostatních, což je hlavní důvod, proč se snad žádného indiána kmene Piranhã nepodařilo konvertovat na křesťanství. Tato jakási primitivnost z pohledu západního světa je na tomto kmeni velmi zajímavá.

Neumí psát ani počítat (a vzhledem ke svému vidění světa mají velký problém se to naučit). Vystačí si pouze se slovem "hoí", které znamená málo nebo malý. Řekněme, že máte v dlani dva či tři větší kameny. Tak to jich máte "málo". Pokud budete mít v ruce 30 malých kamínků, stále jich máte "málo".
Nemají ale téměř žádnou kolektivní paměť  a nevyprávějí si příběhy. S tím se pojí jejich život současností a nevytváření si žádných zásob a rezerv do budoucna. Když mají co, tak jedí, když nemají, tak hladoví. Budoucnost a i minulost pro ně nejsou podstatné a tomu se přizpůsobil i jazyk (nebo oni tomu jazyk přizpůsobili). Ten vůbec neobsahuje prostředky, jak vyjádřit vzdálenou minulost a vzdálenou budoucnost.
Everettovi se nepodařilo vysledovat ani žádné obvyklé rituály a to ani u tak důležitých životních momentů, jako je narození či smrt. Například pohřeb se děje pokaždé tak, jak se danému pozůstalému zachce. Jednou je mrtvý pohřben v džungli, jindy s mohylou na okraji řeky. Také jako jeden z mála národů nevlastní žádné mýty o stvoření světa. Jejich vnímání spirituality se obrací pouze na věci, které zažili oni sami nebo znají někoho, kdo danou věc zažil. Oni vidí duchy místa a věcí a snaží se je uctívat a nerozhněvat. Ovšem například křesťanský Ježíš je pro ně nepochopitelná postava, protože žil tak dávno, že to s nimi již nemá nic společného. Když jim Everett vyprávěl příběhy z bible, tak hlavní otázkou bylo, jestli to zažil on nebo zda alespoň zná Ježíše. Když přisvědčil, že ne, tak ihned ztráceli o vyprávění zájem.

Další zajímavostí je jejich orientace v prostoru. Neznají relativní určení směru jako my ve smyslu - levá, pravá, ale mají pouze absolutní a to "od řeky" a "k řece". Když Everett vzal několik svých přátel s sebou do města, první věc na kterou se ptali bylo, kde je řeka. Bez této informace by úplně ztratili své vnímání prostoru. Nemají např. ani přesně kodifikované výrazy pro barvy, ale říkají něco ve smyslu - "to je jako nezralé ovoce" nebo "to je jako krev". Ovšem každý může použít trochu jiné přirovnání.
S jejich životem ze dne na den souvisí i jejich vnímání zodpovědnosti a danosti života. Nemají například žádný speciální typ komunikace s dětmi a ty jsou od narození považováni za plnohodnotné členy společnosti. To znamená třeba i to, že pokud dítě chce strčit ruku do kotle vařící polévky, matka mu v tom nebude bránit.  Předpokládá se, že dítě bude mít dostatek rozumu anebo se poučí.
Stejně tak bezprostřední jsou jejich rodinné a sexuální vztahy. Jeden z možných důvodů, proč komunita Pirahã je tak hodně semknutá, může být, že téměř každý s každým měl sex. Manželství vyřešeno tak, že spolu dva lidé začnou žít pod jednou střechou. Když si nevyhovují, tak se jeden po ránu sbalí a jde jinam. To znamená rozvod. Nevěra je sice vnímána jako něco, co partnera raní, ale když vás protějšek nevyhodí z chýše, je to v normě. Často ale dochází k vyjádření nevole fyzickým "trestem", kdy ho druhá strana dobrovolně podstupuje.

Lingvistika

Řeč indiánů Piranhã obsahuje pouze 3 samohlásky a 8 souhlásek u mužů a 7 u žen (ženy vyslovují h a s stejně). Díky tomuto rozložení fonémů jsou svoji řeč schopni reprodukovat (ve smyslu normálního mluvení) podobně jako my (ovšem s tím rozdílem, že mají o dost delší slova), ale jsou jí schopní také zpívat (používají pro slavnostní chvíle), pískat (při lovu, aby si rozuměli na větší vzdálenosti) a hučet (podoba našeho šeptání). Slova jsou totiž vytvořena tak, že se dají jednoznačně rozlišit pouze zvýšením hlasu a prodloužením výslovnosti slabik.
Kniha také celou dobu konfrontuje získané poznatky o indiánském jazyce s Chomského teorií univerzální gramatiky. Kdy se Noam Chomsky snažil lidský jazyk a gramatiku obecně popsat několika pravidly. Jednou se základních vlastností univerzální gramatiky je fakt, že každý lidský jazyk obsahuje rekurzi a tím, že se lidská komunikace liší od zvířecí. Everett zde ale v protipříkladě jazyka kmene ukazuje, že tomu tak není, protože stavebně jednoduchý jazyk kmene Piranhã rekurzi neobsahuje.

Přerod křesťana

Everett jel do deštného pralesa jako křesťanský misionář a jazyk se chtěl naučit, aby mohl přeložit Bibli. Celou dobu narážel na problémy v úplně odlišném vnímání světa, kdy indiáni nemohli pochopit principy, na kterých je křesťanské učení založeno. Převést na křesťanskou víru se je běloši snaží od té doby, co se s nimi poprvé setkali, což bylo asi před 200 lety. O žádném členu kmene však není známo, že by svou víru změnil.
Potom, co s nimi Daniel Everett v pralese strávil přes 8 let života, zjistil, že místo aby konvertoval indiány k víře, oni konvertovali jeho k ateismu. V jeho soukromém životě to pro něj znamenalo rozchod s manželkou. Ačkoli to těžce nesl, zdůrazňuje, že pro něj byl pobyt mezi indiány velkou životní inspirací a že v nich poznal nejšťastnější lidi na Zemi.

Kam dál

Navažte na rozhovor s Mnislavem Zeleným na Českém rozhlasu. Povídání se týká pohledů na svět, života indiánů v dnešní době a konce světa, který vnímají i v Amazonii.