Kniha se mi velmi líbila, ačkoli jsem k ní byl ze začátku trochu skeptický. To proto, že jsem měl pocit, že se jedná o ženský román, alespoň co se týče hlavních hrdinek a jejich uvažování. Nicméně, když jsem se do knížky začetl, tak všechny negativní předsudky zmizely.
Knížka vypráví příběhy českých emigrantů v Brazílii. Do děje je zapojováno hodně psychologických úvah o tom, jak se člověk vyrovnává s emigrací a jak hledá celý život svůj domov.
Hlavních hrdinky jsou 4, přičemž 2 jsou mladé dívky, které ji své dětství prožily v Brazílii, jedna je starší Brazilka provdaná za českého emigranta a jedna je Češka, milující stejného emigranta, který pro ni byl platonickou láskou za mořem.
Pro mě bylo velmi pěkné objevovat v knížce střípky odkazů na život v Brazílii, víru v macumbu, nebezpečí ulic São Paula a dalších. Knížku určitě doporučuji a dovolím si tu vložit několik citací.
"Umírání je tady ve vzduchu neustále. Když se přiblížím ke slumům, což je vždycky, když se vracím z pekařství, cítím zápach hory odpadků a střelných zbraní. Vytáhlo mne to z pohodlného limbu, v němž jsem se tolik let pohupovala (v Čechách). Nikdy teď nejdu po ulici bezmyšlenkovitě nebo zasněně. Kreditní kartu mám pro jistotu fešácky zastrčenou v podprsence, nebo jdu jen tak nalehko s pár drobnými a dobře se dívám, kdo a jak přechází ulici. Je to únavné a zároveň to udržuje smysly ve střehu a připomíná mi to, že konečná je příliš blízko a že já jsem přece ještě ráda živá."
V Maruščině bytě si někdy pustíme na bakelitovém gramofonu Tesla Hanku Zagorovou, a když máme opravdu bizarní náladu, tak Karla Gotta. Není to ale horší než latinskoamerická música romántica dokonale prolezlá cukrovou příchutí. Ovšem největší šok, jaký jsme v Praze společně s Martou zažily a kterému navíc Maruška vůbec nerozuměla, byl film Kytice. Ty veršovánky byly moc komplikované, zato barvy nás vtahovaly do děje, vodník měl super svaly, ale nakonec to dítě, co měl s andělsky krásnou holkou umřelo a v Polednici hned další. To nám nešlo do hlavy. Lítací strašidla ve Svatební košili, usekané končetiny dívky v nazlátlém listí, no budiž, ale ty mrtvé děti, to na nás bylo fakt moc. Maruška nám marně vysvětlovala, že legendy a pověsti jsou jž takové, indiáni v Brazílii si přece prý taky vyprávějí pěkně kruté věci... "No to je sice možný," řekla rozhodně Marta, "ale děcka by teda v žádné slušné evropské legendě umírat neměla."
...macumba nemá odvolání a ten, kdo ji zaplatil a najal zaklínače, nemůže kletbu odvolat, ani kdyby chtěl. Macumba je vyjádřením nejvyšší, takřka posvátné nenávisti. Většinou ji používají ženy, jež se chtějí ze zhrzené lásky pomstít svým milencům, nebo velcí vlastníci půdy, kteří chtějí vyhnat ty menší, aby mohli výhodně rozšířit vlastní majetky. Macumba je sice oblíbená, ovšem nebezpečná v tom, že špatně nasměrovaná může ublížit i zadavateli. Vybavila se nám s mámou naše společná známá ze São Paula. Vzala si člověka, o němž nevěděla, že se nedávno rozešel se svou milou. Ta naši známou, už vdanou, navštívila a oznámila jí, že nesnese, aby její bývalý byl šťastný, a pohodila u dveří obligátní propíchanou panenku. Známá nebyla žádná prosťačka, nebyla pověrčivá a ni věřící. Její rodiče pocházeli z Holandska, byla bohatá a vystudovala ve Spojených státech. Vzala panenku, uchechtla se a hodila ji do popelnice. Muži nic neřekla, považovala to celé za vyřízené. Od té doby trpí nevysvětlitelnými krutými záchvaty migrény, na něž neexistují žádné léky, a její manžel vidí vedle sebe pokaždé, když si sedna na postel, průhlednou děsivou postavu. Nic nepomáhá, ani další, možná mocnější a hlavně dražší zaříkávači, média a ni katoličtí kněží. Jediná naděje prý je, že se odstěhují někam hodně daleko, kde panenka nebude mít možnost dál působit. To znamená prodat dům a začít někde úplně jinde a znova.
Žádné komentáře:
Okomentovat