Knižní střípky I.

Tímto příspěvkem zahajuji neurčitou sérii článků o knížkách o Brazílii, které jsem přečetl.

Román Os varões assinalados od spisovatele Tabajara Ruase jsem tu již zmiňoval, ale ještě bych se k němu vrátil.
Pojednává totiž zábavnou a čtivou formou o Guerra dos Farropos, což je nejskloňovanější historická událost pro kohokoli obývajícího Rio Grande do Sul.
Jednalo se o válku velkých majitelů stád a pozemků jihu Brazílie proti centrální brazilské vládě, která ukládala velké daně na vývoz charque (sušeného masa) a kůže a farmáři měli problém konkurovat zboží z Argentiny a Uruguaye.
Revoluce měla také ideu vytvoření republiky a zrušení otroctví, oproti přetrvávajícímu císařství. Tyto idee se však postupem času přetransformovali pouze v řešení ekonomických problémů a o politickou hru mezi vůdci revoluce. Tohle všechno kniha velmi pěkně shrnuje.
V Rio Grande do Sul je revoluce brána jako největší národní svátek a je podle toho také idealizována. Tahle knížka ukazuje tuto událost i z jiných úhlů pohledu. Jedinou nevýhodou je, že knížka je v portugalštině.

Shrnutí událostí

Střetnutí probíhá v období září 1835 a říjen 1845. 20 září 1835 začla revoluce, kdy revolucionáři pod vedení Bento Gonçalvese obsazují Porto Alegre a vyhánějí odtamtud imperiální jednotky. Po bitvě o ostrůvek Fanfa v říjnu je generál zajat a uvězněn. Velení republikánských jednotek se ujímá Antônio de Souza Neto.
Nejdůležitějším datumem je 11. září 1936, kdy byla vyhlášena republika Rio Grandense a Bento Gonçalves byl zvolen za prezidenta, ač v té době ve vězení.
V roce 1937 Bento z vězení utíká a dostává se do úřadu prezidenta. Celou dobu povstalci a brazilská armáda mezi sebou vedou potyčky a větší bitvy. V roce 1839 se republikánům daří ovládnout část nynějšího státu Santa Catarina a zakládají zde sesterskou republiku Juliana. O tuto část ale brzy zase přichází.
V roce 1842 je do čela imperiálních sil postaven Duque de Caxias a republikánské jednotky jsou zatlačeny do defenzivy. Na pampách a v horách se vyhýbají přímému kontaktu, revoluce stále žije. Konec povstání se datuje na 1. října 1845, kdy povstalci a brazilská vláda podepisují dohodu, kde je Rio Grande do Sul znovu vzato pod správu brazilské vlády a zároveň povstalci dostávají amnestii.
Za zmínku stojí jednotka otroků Lanceiros Negros, ti podle všeho zachránili svou odvahou, která byla posílena ideou o státu bez otroctví, několik bitev a udrželi tak republiku v chodu. Ovšem dle knihy na závěr povstání došlo k podepsání dohody o připojení republiky zpět pod brazilskou správu a ta osvobození otroků nepřipouštěla. Dobře cvičená jednotka se najednou stala přítěží. Nejjednodušší se zdálo se jich zbavit, což se také jednou nad ránem stalo.