Čeští emigranti 19. století

Nějak náhodou jsem zabloudil na stránky muzea emigrace Čechů do Brazílie a tu mě zaujalo, že mají v nabídce dva tituly o emigraci německých Čechů do Brazílie z poloviny 19. století. Obě knížky jsou vlastně deníkovými zápisky emigrantů, popisující jak složité bylo se v nové zemi zorientovat a uživit se.
Obě knížky jsou útlými dílky o délce do 50 stran.

První se jmenuje Šumavané v Brazílii a je o zakládání kolonie Sao Bento ve státě Santa Catarina.

Druhá má název Z Jizerských hor do Brazílie a je o budování kolonie ve státě Rio Grande do Sul.

Obsah obou dvou je víceméně totožný. Nejprve je to popis cesty zaoceánskou lodí. Pak cesta do kolonie a následují strasti s zakládáním hospodářství. Nejprve je třeba vymýtit prales a začít pěstovat plodiny. Jako přivýdělek pak sloužila práce na stavbě silnic, kterou platil Brazilský stát (v té době ještě císařství). A dále pokračuje "příběh" k zajištěnému živobytí a vzpomínání, jak v začátcích spolu lidé více drželi a nezáviděli si, což po nabytí majetku už tolik neplatí.

Určitě je zajímavé si přečíst, jak vystěhovalci z Čech vnímali novou zemi, rozdílnou přírodu, rozdílné podmínky hospodaření. Oba dva se ale schodují, že i přes obtížné začátky si vybudovali v nové zemi dobré živobytí, které by v chudém Českém příhraničí asi jen těžko získávali.

Dovolím si tu odcitovat kapitolku Úvaha o zemědělství ze vzpomínek Josefa Zippera:
To je pro mne těžké téma, protože mnozí kolonisté toho vědí víc než já. Tady v Sao Bento jsou tací, kteří žijí v blahobytu, koupili si již 2 nebo 3 podíly, mají dobré vybavení.
Často slyším nářky: "Má půda je vyčerpaná, nic mi tam neroste. Jo, kdybych měl ten pozemek v Evropě, tak by měl cenu." Zkusím na to odpovědět.
Když má sledlák v naší staré vlasti 100 jiter (50 ha), tak je čtvrtláník. Nemůže si držet mnoho čeledi, ale musí částečně svou páci dělat sám. Má ve stáji nejméně 20 kusů hovězího dobytka a 2 koně. V zimě v létě je krmí ve stáji - takže vstane už ve 4 hodiny ráno, obstará krmení a v 6 hodin je už s koňmi na poli. Náš kolonista v tuto dobu teprve vstává, jde pro koně, kteří jsou na pastvě, pak dělá řezanku a řeže kukuřici. Na poli je mezi osmou a devátou hodinou.
Každý evropský sedlákm má stovky fůr hnoje, může tedy svoje pozemky hnojit, jak se to patří. Náš kolonista má 5-6 kusů dobytka a ten vyhání po celý rok na pastvinu, velikou 30 jiter (15 ha) a za tu dobu má asi tak 20 fůr hnoje. Provozuje tedy kořistnické hospodářství, bere půdě její síálu a nevrací ji. Prodá nejbližšímu sousedovi svůj vyčerpaný pozemek, jde na západ a zase koupí prales, a tam znovu začíná.
Ale kámen, který se valí, neobroste mechem. Dnes už je kolonista chytrý a nevypálí svůj celý pozemek, pálí jenom tam, kde chce mít plantáž. Na obilí se musí půda přihnojit popelem nebo hnojem, protože nemá dost vápna. Na hlízové plodiny se vyplatí dobře zaorat gtrávu, protože ta udržuje půdu kyprou.
Při sklizni se také dělají chyby. Já například kosím své obilí, když je stéblo ještě trochu zelené a měkké; dozraje v mandeli. Čekáte-li, až dozraje zrno úplně, pak se polivina vydrolí na poli.
Když jsem doman na Šumavě ještě chodil vypomáhat sk sedlákům, podiíval jsem se vždy dod dvora a na hnojiště, at ak jsem okamžitě oznal, jestli tu bydlí chudák nebo bohatý sedlák.
Milý kolonisto, hnůj je duší celého hospodářství. Ale tady najdeš sedláky, kteří svůj hnůj raději prodají měštěťannům za 3 milreisy, zatím co ho pak pro svou potřebu sám musí koupit.
Evropský sedlák, kterým má dva nebo tři dorůstající syny, jkteré by mohl dobře upotřebit prři hospodářství, se musí smířit s tím, že obléknout za 3 roky vojenský kabátek. Ti dostávali v mých časek 6 krejcarů žoldu nza den, zatímco kolonista může za tu dobu vydělat nekřesťanský peniíz.
Daně zdejšího kolonistu netíží, prootže celý rok zaplatí za 100 jiter 3 milreisy, za povoz 4 milreisy a 5 milresů daně z majetku. Celkem tedy 12 milreisů za rok.

Další mix odkazů

Znovu po delší době souhrn nasbíraných odkazů, povalujících se na internetu, které mě v souvislosti s Brazílií zaujali.

V rámci zápisníku zahraničních zpravodajů Českého rozhlasu jste si mohli poslechnout příspěvek z Brazilské favely Rocinha.
A potom si můžete poslechnout rozhovor o roční středoškolské stáži v Brazílii z pořadu rádia wave Casablanca a podívat se na nějakou tu fotku.

A jaká je Brazílie? Volně o Brazílii tady. I když nesouhlasím s částí o studentech, kteří nic nedělají a jen protestují - z mé zkušenosti si jich většina musí vydělávat, aby mohla chodit na vysokou, protože státní jsou přecpané studenty z bohatých rodin - je tam dost postřehů, kterým rozumím a které jsme měli také. A pak jsem nevěděl, že v Maranhão usekli hlavu rozhodčímu, protože pobodal hráče.

A pro ty, kterým se líbilo Město bohů, tak je tu v angličtině článek, jak se představitelům hlavních rolí, žije po 10 letech od natáčení.

Minule avizované "nové" (nyní nové již v uvozovkách) album Vitora Ramila je možné si poslechout celé i na Youtube.

Když jsem začal s hudbou, tak bych doporučil na přečtení články na blogu Giovanniho Mazziotty, brazilského hudebníka aktuálně pobývajícího v Čechách (pokud jsem to správně pochopil). O brazilských rytmech se dočtete, co to je Samba a Bosa nova a Forró.

Docela u vytržení jsem byl ze série fotek fotografického studia Noire 3000 studios ve kterých zpodobnili africké Orixas. Určitě se podívejte.

Stejně jako fotky Orixas mě uhranuly fotografie ze série Before they pass away. Je to projekt fotografa Jimmyho Nelsona, který objížděl svět a fotografoval původní obyvatele. Do jeho hledáčku se dostali amazonští indiání v Ekvádoru a gauchos z Argentiny. Ačkoli bych řekl, že o původnosti gauchos, coby obyvatel Argentiny lze celkem úspěšně polemizovat, tak fotografie jsou super a klidně mohl zajet i na jih Brazílie.

Od fotografie se přeneseme k moderním médiím. Fotbalový trenér Joel Santana (aktuálně trénuje Bahíi) je v Brazílii známý svým przněním angličtiny. Tohle už jednou využila reklama na Pepsi (Pode to be) a v červenci se pak reklama na Head&Shoulders stala nejsledovanějším videem na Youtube (pak firma asi díky úspěchu videa, natočila druhou :)

Občas se bavím sledováním videí od Porta Fundados. Tentokrát odkáži jedno pro vegetariány.

A nakonec něco vážnějšího. Nic úsměvného, ale natočení téhle situace mě i tak přišlo zajímavé (možná poučné). Jak se v Brazílii kradou motorky.

 

Audio-video střípky po...

Tentokrát mě zaujala písnička Maria do Relento gauchovské skupiny Maria do Relento.
Gauchovská znamená z jihu Brazílie, zde přímo z Porto Alegre. Založena roku 1994, hraje dodnes. V textu autor hledá někoho, s kým si bude rozumět :). Mě se líbí především rytmika klipu.

Dál jsem narazil na píseň Águas de Março interpretovanou Elis Reginou. Píseň byla složena Antonio Carlos Jobimem. Text písně má portugalskou a anglickou verzi a píseň byla v roce 2001 vyhlášena nejlepší brazilskou písní všech dob. Název písně je "Březnové vody" (přibližně), kdy březen je v Brazílii měsícem dešťů (jak to vypadalo např. v Novo Hamburgo můžete mrknout na youtube).Text jsou lyrické obrazy spíše než nějaký děj. Elis Regina jakožto interpretka je považována některými kritiky za nejlepší brazilskou zpěvačku. Můžete posoudit sami.

Můj oblíbený interpret z Rio Grande do Sul - Vitor Ramil vydal nové album Foi no Mês Que Vem.

A vstup do Brazilské hudby ukončíme reggae z Ria skupiny Natiruts (jestli vás píseň zaujme, na youtube je celé jejich album odkud je také tato píseň).

...a jako bonus znělka fotbalového šampionátu 2014.

Protesty v Brazílii

Chtěl jsem něco napsat o protestech, které se přelévaly Brazílií v průběhu června. Tedy něco napsat je v mém případě shrnutí pár článků (a to především sám pro sebe), vyskytujících se na internetu. I tak jsem se k tomu dostal tak nějak se zpožděním. Nu, co už.

Protesty začali začátkem července a v návaznosti na arabské jaro se jim začalo přezdívat brazilský podzim. Protesty byly namířeny proti vládě. Ani ne tak přímo současné, jako spíše poměrům v zemi - velká míra korupce, špatná úroveň státního školství a zdravotnictví a tak vůbec. Roznětkou bylo rozhodnutí o zvýšení cen lístků veřejné hromadné dopravy v São Paulu. Ve skutečnosti se jednalo o zvýšení ceny o cca 2 Kč. Ale obecná nálada a to, že pro některé pravidelně dojíždějící i to může být dost peněz (tak jak jsme to zažili mi, tak člověk platí za lístek při každém přestupu), nastartovaly občanské nepokoje. Zaujala mě jedna glosa, kde se zmiňovalo, že zvyšovaní jízdného bylo plánováno už na únor. To bylo také včas oznámeno. Ovšem od této myšlenky se v dané chvíli upustilo, aby to neovlivnilo inflaci (nebo tak něco). Toto zvýšení přišlo najednou a nečekaně. Takže lze spekulovat, že kdyby ke zvýšení ceny došlo v únoru, že by se tyto protesty nekonaly.
Ty se potom přelily do dalších měst po celé Brazílii. Většina z nich byla pokojná, ale všude se našlo několik agresorů, rozbíjejících okolí. Nejvíce se protestovalo ve velkých městech, kdy hlavním motorem byla střední třída.
Dost fotek a článků lze najít na webu BBC. Protesty v Sao Paulu, Rio de Janeiru, ale také třeba v Porto Alegre, v Riu a Brasilii a dalších místech. Co bylo zajímavé tak i v Novo Hamburgo. Pohled brazilských přátel byl ale poněkud skeptický, tak nějak český :), že se Novo Hamburgo přidává, jen aby ukázalo nějakou solidaritu a že se moc lidí nesešlo a o nic nejde.

Zpět ještě k tématům protestů. Velkým byla kritika korupce, zadlužování země, špatné zdravotnictví a školství. Tedy to veřejné. Soukromé je na (řekl bych) špičkové úrovni, ale je třeba mít hodně peněz. V tomhle ohledu byla příkladem pro mladé lidi, se kterými jsem se setkal, Kuba. Coby stát, kde je zdravotnictví na velmi dobré úrovni a zadarmo.
Dále pak je to kritika špatných investic veřejných prostředků - terčem se stala především výstavba fotbalových stadiónů pro mistrovství světa příští rok, kdy byl postaven například nový stadion v Brasilii, hlavním městě, které ale nemá prvoligový tým nebo v Manausu, který je na tom obdobně a hlavně je zahrabán někde daleko v džungli. Stejně jako velké investice nutné pro pořádání letních olympijských her v roce 2016.
Určitým způsobem napětí zvyšoval fakt, že se hrály fotbalové zápasy světového poháru, coby beta test stadionů a infrastruktury pro příští rok. Protestující s tím rozhodně nebyly v souladu. A nepomohlo ani prohlášení slavného Ronalda a ani Pelého, že světový pohár je velkou příležitostí pro Brazílii, jak se ukázat světu.

Po týdnu protestů, kdy média stála na straně politiků (velká média jsou vlastněna osobami napojenými na politiky), prezidentka Dilma Rouseff slíbila reformy a uvidí se, jak se jí je podaří naplňovat.

Úvahy a rekce lze nalézt také na českých webech. Poslechněte si reportáž Českého rozhlasu a podívejte na reportáž ČT či článek tamtéž.

Jsou to dva roky, kdy jsem v Brazílii pobýval, a už tehdy si hodně lidí, se kterými jsem se bavil, stěžovalo na předražené lístky MHD, vysoké daně a korupci. Mě se to zdálo mírně úsměvné, když lístek na MHD stál stejně jako v Brně, na stát vydělávali 4 měsíce, když u nás je to něco přes pět a s korupcí je to všude asi podobné, jen Brazílie je větší země a tak se jedná o větší sumy.
Ale to je pláč na špatném místě. Pobavil mě tenhle komiksový strip.

Pár linků... na další den

Zase pár odkazů, na které jsem tak poutí internetem narazil. A příspěvek po delší době znamená, že toho bude asi trochu více.

Jak vypadalo São Paulo před 100 lety. V tomto případě se jedná o trailer k filmu, ukazující budování São Paula, jehož předobrazem byl prý tehdejší Berlín.
Doba se velmi změnila, přes rok 1943, přes 60 léta až po dnešní shon, přeplněné metro a případně se podívat na dokument Sinfonia Urbana, jehož hlavním tématem je rychle běžící čas v metropoli.

Cestování a cestopisy z České televize a rozhlasu. V archivu se můžete podívat na Cestománii o Pantanalu, São Paulu, vodopády Iguacu, Bataypora a o karnevalu v Riu (když nám přes Velikonoce proběhl). A pak si poslechněte Casablancu z Českého rozhlasu o lásce k Brazílii.
A pak dva dokumenty z cyklu  Na Cestě o Ouro Pretu v Minas Gerais a o Rio de Janeiru. Tyto dokumenty jsou (pravděpodobně) z tohoto roku, takže celkem čerstvé.

Když jsem slyšel od přátel v Brazílii vysvětlení důvodu, proč elektrické dráty
jsou vedeny na stožárech nad hlavami a nejsou zakopány pod zemí, uchechtával jsem se, jaké poměry tam mají. Nedávno jsem si ale přečetl, že stejnou praktiku zavedli i čeští zloději (zloději vytrhávali na Příbramsku elektrické kabely ze země autem).V Brazílii to měli o to jednodušší, že tam nemají zámrznou hloubku a tak když se kabely zakopávali, tak asi ne tak hluboko jako u nás.

Do zpráv se u nás dostane Brazílie asi jen tragédií nebo divností. To, že z elektrických drátů pršeli pavouci, mě ale přišlo pěkné.
Japonci zase našli v moři "nedaleko" břehů Rio de Janeira kusy žuly, která musela být podle všeho zformována na suché zemi. Vědci se domnívají, že by mohlo jít o zbytky potopeného kontinentu a nález označují jako brazilskou atlantidu.
A pak tu mám jeden strip z mého oblíbeného Um sábado qualquer, kde autor vydává komiksové stripy, které si často dělají legraci z náboženství. Zde jde o vtip na candomblé, tedy afro-brazilské náboženství, které je především na severu Brazílie rozšířeno. V této diplomové práci najdete pěkné shrnutí podstaty. Případně ve zkrácené podobě na stránkách travel digest. Zpět ke stripu. Vyznavači tohoto náboženství nechávají často na ulicích láhve šampaňského či rozsypávají popcorn, prý pro duchy ulice. Zde tedy v textu představitel božstva (jeden z Orixás - uctívaných bohů) přináší na pomyslný olymp ostatním bohů, co mu jeho vyznavači nechali a říká "Pánové, tak tady to je, dneska je pití na mě." a egyptský bůh odpovídá "Na tohle jsem měl myslet".

Z trochu vážnějších témat je imigrace do Brazílie. Do Brazílie emigrují lidé z Haiti,  Bangladéše, Pakistánu... Životní podmínky nelegálních imigrantů jsou ovšem těžké a s ne příliš světlými vyhlídkami.

A Brazílie se pouští do pěstování oliv - takže za chvíli už asi ne olivy z Itálie a Řecka, ale pěkně zámořské.

Docela jsem si teď oblíbil krátké skeče na youtube od produkční skupiny Porta dos Fundos. Jedná se o krátká vtipná videa na rozličné témata. Videa vytvářejí od léta 2012. Můžete zkusit třeba video Parabéns - pro představu - lze zapnout anglické titulky (i když automatického překladu, takže ne úplně perfektní).

Stejně jako u nás jsou v oběhu plechovky a lahve Coca Coly perzonalizovány jmény, je tomu stejně i v Brazílii. Jen tam jmen v oběhu je několikanásobně více než u nás. Takže další z vtipných videí mířilo na to, že některá jména jsou lepší než jiná.
Coca Cola celkem rychle reagovala a jména zmíněná ve skeči na plechovky přidala.

A pak ekologické téma - indiánská populace v deštných pralesech. Přehrada Belo Monte se přes jejich protesty a protesty ekologických hnutí  z celého světa staví a pravděpodobně to nikdo nezastaví. Ale indiáni to nevzdávají a protestují.

Audio-video střípky

Tak nějak jsem po dlouhé době měl trochu času si odpoledne sednout k počítači a trochu bloumat po internetu. A z toho se většinou vyklube téma Brazílie.
Narazil jsem na dva dokumenty na youtube, které mne zaujaly. Oba jsou v angličtině a je z nich cítit, jak bych to řekl, americký pohled na věc, ale určitě přináší některé zajímavé postřehy.
První se jmenuje  Brazil - An Inconvenient History a popisuje otroctví v Brazílii, to jak se s otroky zacházelo během přepravy, jakou práci dělali, komentuje vznik quilombos a tak podobně.

Druhý, pro mě zajímavější, je dokument Ross Kemp on Gangs - Gangs In Rio de Janeiro, který je součástí většího cyklu stanice Skyone. Hodně zajímavých záběrů, jak výcviku policie, chování policie, rozhovorů s členy gangů, hodně zajímavá návštěva věznice a další. Je to určitě tendenční pohled na věc, ale střípky zajímavé (bohužel se původní video ztratilo z youtube).

Kde se píše o Brazílii

Navazuji na seriál  "Pár linku..." a protože slunné Brazilské pláže jsou někde za horizontem života, mám tu alespoň několik odkazů, které mi uvízly v sítích při proplouváním vodami internetu.

Když jsem se před rokem díval na statistiky návštěv tohoto blogu, nejvíce lidí sem (možná omylem) zabloudilo pro hledání fráze práce v Brazílii. Myslím, že toho tu zas tolik nenašli. Já jsem jako účastník stáže neměl s legálností problémy a Veronikou jsme to řešili tak nějak ad-hoc.
Nyní mě proto zaujalo, že sem lidé hledající tuto frázi už příliš nemíří. Google zobrazuje mnoho dalších stránek, především pracovních agentur. Řekl bych, že díky setrvávající krizi a Brazilské rostoucí ekonomice, poptávka k cestě za hranice všedních dní vzrůstá. Článek na toto téma na ČT24 je zde. Také se mi líbilo několik článků o zkušenostech Čechů (a Slováků) s prací v Brazílii. Sleduji blog Světoběžíka, který se probíjí životem v Riu. Určitě si přečtěte článek o Slovenském hoteliérovi z Ria, případně krátký rozhovor s harmonikářem, tvářící se spíše jako PR pro stránku pracovní agentury anebo něco o stáži z Masarykovy univerzity.
A kdybyste toužili o něco více úřednické řeči, tak článek pro managery chtějící podnikat v Brazílii^(en) shrnuje tipy víz atp. Například pro Španělsko byly zavedeny na jaře přísnější pravidla pro získání pracovního povolení, je asi zřejmé proč.
No a tak jako se někteří do Brazílie hrnou, tak někteří jsou zase radši, že odtamtud odešli. Třeba jako autorka článku blogu imigrantů.

Politiku nesleduji, ale občas něco přeletí přes nos. Protesty pro rovnoprávnější rozdělování zisků z ropy: bohaté státy netěží jen z faktu, že mají většinu průmyslu země, ale také z nerostného bohatství. Díky novým nalezištím poblíž pobřeží Rio de Janeira asi nebude muset o své ropné zajištění bát. Ovšem chudší státy zatím z tohoto faktu moc neměly, což by se mělo změnit.
Starší článek je o protestech agrarní strany, za rovnoprávné rozdělení půdy. Dlouhé lány sóji a kukuřice patřící jednomu velkému zemědělskému konglomerátu jsou další bolístkou Brazílie. A některá hnutí to chtějí změnit a žádají přerozdělení půdy. Na tomhle článku se mi přišla super ona úvodní fotka z Brasilie.
Co se týče korupce je na tom Brazílie hůře než Česká Republika. Tyto dva články uvádějí informace o korupčním případu, kdy někteří poslanci braly úplatky za přiznání podpory vládě. Tento případ je znám pod názvem mensalão a je z roku 2005, kdy tito poslanci hlasovali byli podpláceni a hlasovali pro vládu . K nejvyššímu soudu se dostal až v srpnu tohoto roku. A co k tomu říká veřejné mínění?
A něco o budoucnosti Brazílie z pohledu o rok zpět si můžete poslechnout v pořadu Třetí dimenze Českého rozhlasu - Kam míří Brazílie.

Ze zpráviček dodám. Asi jste postřehli, že zemřel Oscar Niemeyer ve věku 104 let. Apple se chystá na vstup na Brazilský trh, ale s ohledem na značku by to mohl mít v některých směrech komplikované.

A info z cest? O životě v São Paulu v rozhovoru se studentkou ekonomie v pořadu Světem křížem krážem Českého Rozhlasu. Z pořadů Českého Rozhlasu o světě určitě nelze nezmínit Sedmý světadíl a na podzim v něm uvedený světadíl Markéty Pilátové Z opačného břehu. Pro proniknutí za některými Brazilskými akcenty určitě stojí za přečtení či poslech. A pak rozhovor z Casablancy o cestě po Jižní Americe s několika návštěvami Brazílie.
A pár fotek z Ria. Případně proč jet do Brazílie teď hned s tipem na výlet do favely.

A něco z přírody. Fotky kajmanů. Koukněte se na záběry z Amazonie z ekologického pohledu - ekologický seriál Přidej se České Televize. A co tak rozhovor o indiánech s Mnislavem Zeleným?

Knižní střípky III.

Třetím příspěvkem v šuplíku literatury o Brazílii je knížka Don't sleep, there are snakes. Napsal ji Daniela Everett, lingvista a původně misionář. Daniel strávil dlouhý čas mezi amazonskými indiány kmene Piranhã.

Tento kmen žije podél řeky Maici. Everrett tam s nimi a se svou rodinou trávil dlouhé roky v 80. letech a o tom, co se o indiánech a jejich jazyku dozvěděl, je tato knížka.
Tito indiáni mají specifický jazyk a nemají téměř žádnou zvykovou kulturu. To je na nich zajímavé. Nemají žádné rituály, na které jsme zvyklí od jiných indiánských kultur. Žijí ze dne na den, nebo poetičtěji řečeno "tady a teď" a netrápí se předsudky, nutností schraňovat potravu na horší časy a zároveň neradi přebírají zvyky ostatních, což je hlavní důvod, proč se snad žádného indiána kmene Piranhã nepodařilo konvertovat na křesťanství. Tato jakási primitivnost z pohledu západního světa je na tomto kmeni velmi zajímavá.

Neumí psát ani počítat (a vzhledem ke svému vidění světa mají velký problém se to naučit). Vystačí si pouze se slovem "hoí", které znamená málo nebo malý. Řekněme, že máte v dlani dva či tři větší kameny. Tak to jich máte "málo". Pokud budete mít v ruce 30 malých kamínků, stále jich máte "málo".
Nemají ale téměř žádnou kolektivní paměť  a nevyprávějí si příběhy. S tím se pojí jejich život současností a nevytváření si žádných zásob a rezerv do budoucna. Když mají co, tak jedí, když nemají, tak hladoví. Budoucnost a i minulost pro ně nejsou podstatné a tomu se přizpůsobil i jazyk (nebo oni tomu jazyk přizpůsobili). Ten vůbec neobsahuje prostředky, jak vyjádřit vzdálenou minulost a vzdálenou budoucnost.
Everettovi se nepodařilo vysledovat ani žádné obvyklé rituály a to ani u tak důležitých životních momentů, jako je narození či smrt. Například pohřeb se děje pokaždé tak, jak se danému pozůstalému zachce. Jednou je mrtvý pohřben v džungli, jindy s mohylou na okraji řeky. Také jako jeden z mála národů nevlastní žádné mýty o stvoření světa. Jejich vnímání spirituality se obrací pouze na věci, které zažili oni sami nebo znají někoho, kdo danou věc zažil. Oni vidí duchy místa a věcí a snaží se je uctívat a nerozhněvat. Ovšem například křesťanský Ježíš je pro ně nepochopitelná postava, protože žil tak dávno, že to s nimi již nemá nic společného. Když jim Everett vyprávěl příběhy z bible, tak hlavní otázkou bylo, jestli to zažil on nebo zda alespoň zná Ježíše. Když přisvědčil, že ne, tak ihned ztráceli o vyprávění zájem.

Další zajímavostí je jejich orientace v prostoru. Neznají relativní určení směru jako my ve smyslu - levá, pravá, ale mají pouze absolutní a to "od řeky" a "k řece". Když Everett vzal několik svých přátel s sebou do města, první věc na kterou se ptali bylo, kde je řeka. Bez této informace by úplně ztratili své vnímání prostoru. Nemají např. ani přesně kodifikované výrazy pro barvy, ale říkají něco ve smyslu - "to je jako nezralé ovoce" nebo "to je jako krev". Ovšem každý může použít trochu jiné přirovnání.
S jejich životem ze dne na den souvisí i jejich vnímání zodpovědnosti a danosti života. Nemají například žádný speciální typ komunikace s dětmi a ty jsou od narození považováni za plnohodnotné členy společnosti. To znamená třeba i to, že pokud dítě chce strčit ruku do kotle vařící polévky, matka mu v tom nebude bránit.  Předpokládá se, že dítě bude mít dostatek rozumu anebo se poučí.
Stejně tak bezprostřední jsou jejich rodinné a sexuální vztahy. Jeden z možných důvodů, proč komunita Pirahã je tak hodně semknutá, může být, že téměř každý s každým měl sex. Manželství vyřešeno tak, že spolu dva lidé začnou žít pod jednou střechou. Když si nevyhovují, tak se jeden po ránu sbalí a jde jinam. To znamená rozvod. Nevěra je sice vnímána jako něco, co partnera raní, ale když vás protějšek nevyhodí z chýše, je to v normě. Často ale dochází k vyjádření nevole fyzickým "trestem", kdy ho druhá strana dobrovolně podstupuje.

Lingvistika

Řeč indiánů Piranhã obsahuje pouze 3 samohlásky a 8 souhlásek u mužů a 7 u žen (ženy vyslovují h a s stejně). Díky tomuto rozložení fonémů jsou svoji řeč schopni reprodukovat (ve smyslu normálního mluvení) podobně jako my (ovšem s tím rozdílem, že mají o dost delší slova), ale jsou jí schopní také zpívat (používají pro slavnostní chvíle), pískat (při lovu, aby si rozuměli na větší vzdálenosti) a hučet (podoba našeho šeptání). Slova jsou totiž vytvořena tak, že se dají jednoznačně rozlišit pouze zvýšením hlasu a prodloužením výslovnosti slabik.
Kniha také celou dobu konfrontuje získané poznatky o indiánském jazyce s Chomského teorií univerzální gramatiky. Kdy se Noam Chomsky snažil lidský jazyk a gramatiku obecně popsat několika pravidly. Jednou se základních vlastností univerzální gramatiky je fakt, že každý lidský jazyk obsahuje rekurzi a tím, že se lidská komunikace liší od zvířecí. Everett zde ale v protipříkladě jazyka kmene ukazuje, že tomu tak není, protože stavebně jednoduchý jazyk kmene Piranhã rekurzi neobsahuje.

Přerod křesťana

Everett jel do deštného pralesa jako křesťanský misionář a jazyk se chtěl naučit, aby mohl přeložit Bibli. Celou dobu narážel na problémy v úplně odlišném vnímání světa, kdy indiáni nemohli pochopit principy, na kterých je křesťanské učení založeno. Převést na křesťanskou víru se je běloši snaží od té doby, co se s nimi poprvé setkali, což bylo asi před 200 lety. O žádném členu kmene však není známo, že by svou víru změnil.
Potom, co s nimi Daniel Everett v pralese strávil přes 8 let života, zjistil, že místo aby konvertoval indiány k víře, oni konvertovali jeho k ateismu. V jeho soukromém životě to pro něj znamenalo rozchod s manželkou. Ačkoli to těžce nesl, zdůrazňuje, že pro něj byl pobyt mezi indiány velkou životní inspirací a že v nich poznal nejšťastnější lidi na Zemi.

Kam dál

Navažte na rozhovor s Mnislavem Zeleným na Českém rozhlasu. Povídání se týká pohledů na svět, života indiánů v dnešní době a konce světa, který vnímají i v Amazonii.

Černoši a indiáni

K následujícím dvou tématům mě nedávno zaujaly drobné zprávičky na internetu a tak jsem se k nim toho rozhodl napsat trochu víc.

Quilombo žije

Quilombos byly osady černochů, kteří utekli otrokářům z plantáží a v džungli vytvořili svobodné komunity, většinou v čele s králem. Často byli objeveni a museli bojovat ať s brazilskou armádou nebo častěji se tlupami lovců otroků o svou existenci. Psal jsem tu již o filmu, který zobrazuje život v osadě Palmares v 17. století a příchod legendárního krále Ganga Zumba.
O současné podobě Quilombos se můžete dočíst více ve velmi pěkném článku National Geographic. Bohužel celý obsah je přístupný jen předplatitelům, ovšem i publikované fotografie stojí za to.
Myslel jsem si, že quilombo skončilo jako termín v učebnicích dějepisu, ale není to pravdou. Černoši mají v něterých částech Brazílie své osady na místech, kde dříve stáli quilomba v době otrokářství. A tyto místa jsou chráněny zákonem na ochranu kulturního dědictví Brazílie. Černoši tam pak mohou žít komunitně pospolu a vlastně zachovávají tradice. Na těchto místech se převážně živí zemědělstvím.
K tomuto celému jsem se dostal přes případ, kdy místo jednoho takového quilomba bylo zabráno za doby diktatury armádou. Nedošlo k zabrání celé oblasti, ale pouze části a tak černoši na své půdě zůstali.
Tento případ znovu rozvířila nedávno armáda, když se rozhodla zbývající část černochů vystěhovat po dobrém či po zlém. Důvodem byla snaha rozšířit vojenskou stanici. Vložili se do toho ale neziskové organizace, díky čemuž byl tento pokus zatím zastaven a začal se vést soudní spor. Odtud vede cesta k onomu zajímavému zákonu o kulturním dědictví, pod který spadají místa, která byla historicky obývána indiány, ale právě také černochy.

Belo Monte

Pokračování patří právě indiánům.
Stavba přehrady Belo Monte patří k jednomu z megalomanských stavebních plánů brazilské vlády, která hodlá postavit obrovskou vodní elektrárnu v oblasti deštného pralesa. Pokud bude stavba dokončena, bude se jednat o 3. největší přehradu světa.
Případů, kdy stavba obří vodní hráze způsobila devastaci krajiny a ekologické zatížení, má Brazílie více. Jedním je přehrada Itaipú u známých vodopádů Foz do Iguaçu. A jako další je uváděna nešetrná stavba přehrady Balbina. V odkazovaném článku si můžete přečíst výčet jejích negativ.
Ve stavbě přehrady Belo Monte "překáží" amazonský deštný prales a také indiánské kmeny obývající okolní území. Pro ty by znamenala stavba existenciální krizi, protože by nebyly schopni dále používat řeku jako zdroj potravy.
Následující videa shrnují, co bude znamenat tato stavba pro les a také pro indiánský kmen Xingu, který v oblasti žije.

Plány na stavbu přehrady byly vypracovávány již za vojenského režimu. Přežili i jeho pád. Minulá vláda prezidenta Luly začala výstavbu chystat a současná vláda prezidentky Dilmy Rouseffové se stavbou začala. O to i přes protesty indiánských obyvatel a protesty mezinárodních organizací.
Belo Monte má řešit energetickou krizi, která v Brazílii nastává, protože s rozvojem průmyslu země potřebuje čím dál víc elektrické energie, které se jí nedostává. Ovšem volba bohužel padla na megalomanský projekt, který ublíží životní prostředí a bude v něm utopeno hromady peněz skrze korupci, jak je v Brazílii zvykem.
Další detailnější informace v češtině např. tady.

Dobrou zprávou je, že  stavba přehrady byla momentálně pozastavena z nařízení soudu a mají být projednány námitky domorodých obyvatel. Jak to ovšem bývá, soudní nařízení existuje, ale stavba pokračuje.
Snad tedy bude mít tento příběh šťastný konec jak pro indiány kmene Xingu, tak pro industriální oblasti Brazílie, kterým se nedostává energie.

Knižní střípky II.

O knížce Žluté oči vedou domů od Markéty Pilátové si na českém internetu můžete přečíst řadu kladných recenzí (rozhovor). A za mne s nimi musím souhlasit.
Kniha se mi velmi líbila, ačkoli jsem k ní byl ze začátku trochu skeptický. To proto, že jsem měl pocit, že se jedná o ženský román, alespoň co se týče hlavních hrdinek a jejich uvažování. Nicméně, když jsem se do knížky začetl, tak všechny negativní předsudky zmizely.
Knížka vypráví příběhy českých emigrantů v Brazílii. Do děje je zapojováno hodně psychologických úvah o tom, jak se člověk vyrovnává s emigrací a jak hledá celý život svůj domov.
Hlavních hrdinky jsou 4, přičemž 2 jsou mladé dívky, které ji své dětství prožily v Brazílii, jedna je starší Brazilka provdaná za českého emigranta a jedna je Češka, milující stejného emigranta, který pro ni byl platonickou láskou za mořem.
Pro mě bylo velmi pěkné objevovat v knížce střípky odkazů na život v Brazílii, víru v macumbu, nebezpečí ulic São Paula a dalších. Knížku určitě doporučuji a dovolím si tu vložit několik citací.

"Umírání je tady ve vzduchu neustále. Když se přiblížím ke slumům, což je vždycky, když se vracím z pekařství, cítím zápach hory odpadků a střelných zbraní. Vytáhlo mne to z pohodlného limbu, v němž jsem se tolik let pohupovala (v Čechách). Nikdy teď nejdu po ulici bezmyšlenkovitě nebo zasněně. Kreditní kartu mám pro jistotu fešácky zastrčenou v podprsence, nebo jdu jen tak nalehko s pár drobnými a dobře se dívám, kdo a jak přechází ulici. Je to únavné a zároveň to udržuje smysly ve střehu a připomíná mi to, že konečná je příliš blízko a že já jsem přece ještě ráda živá."


V Maruščině bytě si někdy pustíme na bakelitovém gramofonu Tesla Hanku Zagorovou, a když máme opravdu bizarní náladu, tak Karla Gotta. Není to ale horší než latinskoamerická música romántica dokonale prolezlá cukrovou příchutí. Ovšem největší šok, jaký jsme v Praze společně s Martou zažily a kterému navíc Maruška vůbec nerozuměla, byl  film Kytice. Ty veršovánky byly moc komplikované, zato barvy nás vtahovaly do děje, vodník měl super svaly, ale nakonec to dítě, co měl s andělsky krásnou holkou umřelo a v Polednici hned další. To nám nešlo do hlavy. Lítací strašidla ve Svatební košili, usekané končetiny dívky v nazlátlém listí, no budiž, ale ty mrtvé děti, to na nás bylo fakt moc. Maruška nám marně vysvětlovala, že legendy a pověsti jsou jž takové, indiáni v Brazílii si přece prý taky vyprávějí pěkně kruté věci... "No to je sice možný," řekla rozhodně Marta, "ale děcka by teda v žádné slušné evropské legendě umírat neměla."


...macumba nemá odvolání a ten, kdo ji zaplatil a najal zaklínače, nemůže kletbu odvolat, ani kdyby chtěl. Macumba je vyjádřením nejvyšší, takřka posvátné nenávisti. Většinou ji používají ženy, jež se chtějí ze zhrzené lásky pomstít svým milencům, nebo velcí vlastníci půdy, kteří chtějí vyhnat ty menší, aby mohli výhodně rozšířit vlastní majetky. Macumba je sice oblíbená, ovšem nebezpečná v tom, že špatně nasměrovaná může ublížit i zadavateli. Vybavila se nám s mámou naše společná známá ze São Paula. Vzala si člověka, o němž nevěděla, že se nedávno rozešel se svou milou. Ta naši známou, už vdanou, navštívila a oznámila jí, že nesnese, aby její bývalý byl šťastný, a pohodila u dveří obligátní propíchanou panenku. Známá nebyla žádná prosťačka, nebyla pověrčivá a ni věřící. Její rodiče pocházeli z Holandska, byla bohatá a vystudovala ve Spojených státech. Vzala panenku, uchechtla se a hodila ji do popelnice. Muži nic neřekla, považovala to celé za vyřízené. Od té doby trpí nevysvětlitelnými krutými záchvaty migrény, na něž neexistují žádné léky, a její manžel vidí vedle sebe pokaždé, když si sedna na postel, průhlednou děsivou postavu. Nic nepomáhá, ani další, možná mocnější a hlavně dražší zaříkávači, média a ni katoličtí kněží. Jediná naděje prý je, že se odstěhují někam hodně daleko, kde panenka nebude mít možnost dál působit. To znamená prodat dům a začít někde úplně jinde a znova.