Tak a je...

to. Tedy konec. Tohle je (pravděpodobně) poslední příspěvek blogu.
Pokud jste byl pravidelným čtenářem, tak děkuji za vaše návraty na tyto stránky a doufám, že vás čtení něčím obohatilo. Pokud jste náhodný čtenář, třeba vás i po nějakém čase něco z toho co jsem tu napsal, zaujme.

Rozloučím se odkazem na povídání o Brazílii v cestovatelském Jak to vidí a pak jednou fotkou (ta musí být s churrascem) a dvěma písněmi Vitora Ramila, tak aby to bylo po gauchovsku s trochou nostalgie.

 

Curitiba

Do Curitiby jsem se chtěl podívat, protože se o ní říká, že je to nejpokrokovější město Brazílie (viděl jsem TED přednášku Jaimeho Lernera) a taky proto, že se za ní rozprostírá přírodní rezervace mata atlantici a po tzv. caminho itupava je možné dojít téměř až k moři.

Město samotné má celkem dost co nabídnou, ovšem má evropský styl, takže to není pro našince příliš velká exotika. Alespoň střed města (podle místních si okrajové části Curitiby nezadají s ostatními městy Brazílie a možná má i jednu z největších kriminalit v Brazílii) je velmi pěkně udržovaný, staré domy jsou zrekonstruované s novými fasádami, na zastávkách najdete jízdní řády a ulice jsou hlídány kamerami.
Asi nejvíce mě zaujal systém metro-autobusů, což jsou červené kloubové autobusy, které mají ve větší části města vlastní pruhy pro jízdu a pro nástup se používá tubusových zastávek, kde před vstupem do ní nejprve zaplatíte. Když přijede autobus sklopí rampu, která dosedne k zastávce a vy hned nastupujete. Je tak, oproti ostatním brazilským městům, zajištěna plynulejší jízda, protože nikdo nemusí čekat, než nastupující lidé zaplatí cobradorovi.
Za návštěvu pak stojí velká galerie moderního umění, jejíž budovu navrhoval Oscar Niemeyer (kdo také jiný, že). Celkem příjemně mě překvapila botanická zahrada a díky příjemným ulicím stojí za to si projít také onen střed města, kde najdete další různé menší galerie.

Ještě stojí za zmínku jedno muzeum a tím je Museu Paranaense. Samo o sobě má moc pěknou expozici, která shrnuje brazilské dějiny. Ale co mne překvapilo více, byla expozice věnovaná českému rodákovi Vladimíru Kozákovi. To byl filmař, fotograf a dokumentarista. Do Brazílie přišel v roce 1923, usídlil se v Curitibě, začal studovat život indiánů a dokumentaristicky pomáhal univerzitě. V expozici najdete řadu předmětů, které jako antropolog sesbíral a také jeho obrazy, na kterých zobrazoval indíány.

Výlet za Mata Atlanticou

Chtěl jsem absolvovat zmiňovanou cestu Itupava, ale bohužel v nedávné době před mým příjezdem byly silné lijáky a hrozily sesuvy půdy, takže cesta byla zavřená. Cesta Itupava kopíruje trasu železnice, která spojuje Curitibu s pobřežím. Dnes je využívána pouze pro turistické účely. Vlak vyjíždí každý den kolem osmé hodiny ranní. Ovšem jízdenka je podle mého soudu nekřesťansky drahá (cca R$50 za jednosměrnou cestu).
Z výchozího místa pro cestu Itupava je vesnička Borda do Campo. Z ní lze ale vyrazit ještě směrem vzhůru do kopečků nad touto vesnicí se tyčících a udělat si tak kratší, ale také příjemný výlet. Protože jsem nechtěl platit požadovanou částku a pěší cesta byla zavřená, zvolil jsem tuto variantu.
Cesta se vinula vzhůru po svahu kopce, z velké části probíhá pod příkrovem lesa. Ačkoli není nikterak zvláště značená, díky tomu, že je vydupaná botami mnoha turistů (zvlášť o víkendech se prý zaplní) se tu neztratíte. A i kdybyste měli, tak určitě během chvíle potkáte někoho procházet kolem a ten vám poradí. Nakoukl jsem zase trochu do maty a na pár fotek se můžete podívat v galerii.

Pantanal

Druhým místem, kam jsem se v červnu vypravil, byl Pantanal.

Pantanal je popisovaný jako největší bažina na světě. Ačkoli slovo "pantanal" znamená v portugalštině bažina, mám pocit, že ho to plně nevystihuje. Pantanal zabírá plochu poloviny Francie (či je skoro třikrát větší než Česká Republika). Rozkládá se na územích federálních států Mato Grosso a Mato Grosso do Sul a dál pak pokračuje do Paraguaye a Bolívie. V takto rozhlehlé oblasti se popis nedá generalizovat, ale já bych ho popsal jako zaplavovanou savanu. To úplně neplatí o jeho severní části kde se již začínají zvedat hory. Ale největší jeho část je posazená na placce, kterou protéká řada řek a potoků. V Pantanalu se setkáte se 4mi obdobími. V zimě (tedy někdy mezi srpnem a zářím) je to období sucha, kdy Pantanal připomíná spíše onu savanu než bažinu, pak přichází období dešťů, po něm období "plnosti", kdy je Pantanal plný vody a pod vodou a následuje období vysychání, kdy voda pomalu Pantanal opouští.

Období sucha a dešťů ještě závisí na oblasti, ve které se pohybujete. Když je jedna část již plave pod vodou, v druhé je možné se ještě pohybovat suchou nohou. Chovatelé dobytka, kterého se všude pase velké množství (a řekl bych, že je neoficiálním symbolem Pantanalu), pak přehánějí stáda z jednoho konce území na druhý, podle aktuálního stavu vody. Hovězí maso je tak asi nejvíce konzumovaná potravina, ale při cestě z Rio Grande do Sul gauchové v autobuse tvrdili, že ho tu neumí připravit tak jako na jihu (jak jinak že :). Mato Grosso má s Rio Grande do Sul společnou také oblibu maté, i když tady je typičtější ho přislazovat a nebo spíše pít v podobě tereré, což je maté v podobě ice tea.
Jak mi bylo vysvětleno je dostatek hovězího masa také důvodem, proč místní téměř neloví divoká zvířata a jejich vybíjení či vylovování je prý záležitostí měšťáků (a pytláků), přijíždějících sem za "zábavou". Ovšem i přes tyto určité problémy je Pantanal zvěře a ryb plný a při krátké procházce jich potkáte spoustu. Tedy uvidíte především velké množství ptáků. To je také velké lákadlo pro turisty. Kdo by nechtěl vidět a vyfotit si kajmana či mravenečníka, že?

Brazilské ekosystémy

Nedá mi to tu neudělat drobnou odbočku. Pantanal je unikátním ekosystémem, ve kterém žije, nepřeberné množství živočichů. Brazílie má na svém území ale unikátních ekosystémů více.

• Amazonský deštný prales - ten budeme znát asi všichni - je největším deštným pralesem na Zeměkouli. Zabírá celý sever Brazílie (cca 42% území státu) a dodnes skrývá řadu tajemství. Najdete v něm asi 20% ze všech druhů ptáků, ryb a rostlin, co jich na Zeměkouli je. Dost možná se v něm ještě ukrývají indiáni, kteří nepřišli do styku s naší civilizací. Třeba tady je prý vyfotografovali. I v amazonském pralese dochází každoročně k záplavám a dochází k zvednutí hladiny i o 10 až 15 metrů.
• Atlantský deštný prales - to je prales, se kterým jsme se setkali nejvíce. Dříve zabíral celé jihovýchodní pobřeží Brazílie. Z něj také pochází pau brasil, strom s červeným dřevem, který dal pravděpodobně Brazílii její jméno. Dnes se ovšem na jihovýchodním pobřeží nachází největší průmyslová centra Brazílie, takže si můžete představit, jak to s lesem asi tak dopadlo. Nejlépe to asi demostruje obrázek z expozice u vodopádů Foz do Iguaçu, na kterém můžete vidět postup odlesňování od poloviny minulého století (zelené části byly lesem). Ačkoli z jeho původní rozlohy zbývá už asi jen 7%, je stále domovem nepřeberného množství rostlin a živočichů (například tam prý žije největší opice Amerického kontinentu chápan pavoučí). Vlastní porost se trochu podobá českému hustníku, ale s vysokými přesličkami, bambusy, liánami a všudypřítomným ostnatým porostem.
• Caatinga - je nazývána také sertão a je to polopouštní oblast s kaktusy a trnitým křovím rozkládající se na severovýchodě Brazílie. K životu tu patří nedostatek vody a extrémní teploty. Když už zaprší, tak se jedná často o přívalové lijáky. Vzhledem ke klimatu tu živočichy potkáte v noci nebo schované pod zemí. Caantiga má jako každý kout v Brazílii svou osobitou kulturu. Můžete kouknout třeba na (mnou doporučovaný) dokument O Povo Brasileiro.
• Cerrado - travnatá savana s osamocenými stromy. I tento ekosystém domovem řady živočichů a různých druhů rostlin (velká část z nich se dá použít v lékařství). Cerrado ovšem pomalu zaniká, protože je nahrazováno velkými lány polí, na kterých se pěstuje sója (Brazílie je největším producentem soji na světě) a kukuřice. A když někde nějaký kousek zbývá, tak trpí používáním pesticidů a jiných chemikálií, které se na ně dostávají z polí. Cerrado zabírá prostor střední Brazílie a setkáte se s ním ve státek Mato Grosso, Minas Gerais a Maranhão.
• Pantanal - o tom tu již byla řeč. Pantanal navazuje na oblast cerrada, ale narozdíl od ní se nedá zkrotit zemědělsvím, díky každoročním záplavám a tak ho nejvíce ohrožují pesticidy ve vodě a množství pytláků.
• Další oblasti - například: hornaté oblasti (dříve zalesněny jehličnatými araukáriemi, které jsou dnes z velké části vykáceny), travnaté pláně Roraimy a pampy na jihu Brazílie...

Campo Grande

Díky popisu ekosystémů se tenhle článek asi trochu protáhne, ale zase je to aktuálně jeden z posledních na tomto blogu, takže si ho alespoň můžete užít.

Jako mezi-zastávku jsem na cestě do Pantanalu zvolil hlavní město státu Mato Grosso do Sul Campo Grande. Od tohoto místa jsem toho moc nečekal, protože se o něm všichni zmiňovali jako o nezajímavém. O to více jsem byl překvapen, že onen jeden den, který jsem tu strávil, byl příjemně naplněn. Možná to bylo také díky tomu, že jsem přespával u jednoho couchsurfera a to na člověka vždycky trochu více dýchne nálada místa.
Campo Grande se stalo hlavním městem nově vzniklého státu Mato Grosso do Sul v roce 1977, takže určitá maloměštnost je tu znát. Na fotkách se můžete podívat, kde jsem se to všude proflákal. Příjemná byla návštěva místní tržnice (můžete tu dostat pastel z masa kajmana - snad zabitého pouze pro regulaci jejich stavu - na kajmanovi je prý masa k jídlu strašně málo, vlastně jen ocas), procházka po středu města, můj první výlet sightseeing autobusem, návštěva indiánského muzea, muzea moderního umění, procházka po parku za městem a ochutnávka japonských pokrmů, protože tu žije velká japonská komunita. Co hodnotím jako velký klad byl daleko větší pocit bezpečí než v ostatních brazilských městech.

Cesto-tipy Pantanal

Za tu krátkou dobu, co jsem na místě strávil se toho nedá říci mnoho, ale alespoň něco. Pro cestovatele, kteří chtějí do Pantanalu v rychlosti nahlédnout existují 2 nástupní místa. Jedním je Campo Grande a druhým Corumbá, kterou využívají především cestovatelé jedoucí z Bolívie. Pro návštěvu je třeba si sehnat průvodce. Hned při výstupu na letišti a na nádražích, jakmile se objevíte s krosnou na zádech, vás budou oslovovat agentury, které vám zajistí odvoz někam dále do Pantanalu, ubytování na fazendě (která se dále v Pantanalu nachází) a několi výletů různého druhu po okolí. Pokud člověk jede sám, tak je to asi nejschůdnější varianta a doba 4 dnů/3nocí v Pantanalu vyjde i s dopravou na místo něco málo přes R$500 na osobu. Kdyby byla větší skupina, možná by bylo lepší (nejlépe ještě před příjezdem) najít nějakého soukromého průvodce, protože by toho člověk měl asi šanci vidět více. Agentury si naúčtují za survival, což jsou prosté 3 dny procházení se po přírodě a spaní ve stanu, cca 1500 reálů na osobu. S domluveným průvodcem by se tahle cena dala dostat kolem 2500 reálů na skupinu.

Pobyt na fazendě (alespoň tak jak jsem ho měl možnost zažít já) se skládá s dopoledního a odpoledního programu, kdy můžete vyjít na procházku po okolí, vyjet na výlet na lodi, popřípadě v koňském sedle, vyzkoušet si lovení piraní a popřípadě se něco dozvědět o krajině kolem.
Já jsem nakonec vyrazil s Pantanal Trekking a to především díky nejnižší ceně a byl jsem docela spokojen. Ovšem na jejich fazendě je celkem čilý ruch a stále odjíždějí a přijíždějí lidé, takže záleží do jaké skupiny s jakým průvodcem se dostanete. Často se jedná o nějaké potomky indiánů, takže o krajině toho vědí dost, ale zase nejsou příliš mluvní. Jako další agentury, které lze například vyzkoušet a které byly doporučovány CouchSurfery z Campo Grande jsou Passo do Lontra nebo Santa Clara.
A v rámci zjišťování co všechno je Pantanal a na pokoukání po hezkých fotkách zkuste zajímavý rozhovor s fotografem-cestovatelem Michalem Jiroušem.

Pantanal

Po všech poznámkách a popisech výše už nezbývá příliš mnoho, co bych mohl dodat. Letos bylo období dešťů velmi silné a tak místní popisovali, že po prašné cestě, po které jsme dojeli, se ještě před 3 měsíci dalo projet pouze na lodi. Konec června a červenec je prý nejzajímavější pro návštěvu, protože voda ještě úplně nevyschla (což třeba znamená, že krokodýli se neschovávají celý den pod vodou - když je málo vody, tak na ně stále útočí komáři a jejich jediná možnost, jak jim uniknout, je strávit celý den ve vodě) a přesto se již dá pěšky se procházet po okolních pastvinách. Ono v oblasti prašné cesty do Corumbá, kde se hostely pro přijíždějící batůžkáře nacházejí, je celé území rozparcelováno a odděleno ploty, tak jak území patří jednotlivým farmářům (ovšem je dbáno na to, aby ploty nebyly vysoké a husté a neznemožňovaly pohyb zvířat).
V zimě tam také není takové vedro jako v létě (tzn. cca listopad až únor), ale teploty přes 30 stupňů můžete i tak očekávat.
Pantanal nenabídne úžasné přírodní scenérie (přeci je to jenom placka), ale spíše pozorování množství pro nás cizokrajných zvířat. Nejvíce lze potkat ptáků - papoušky, tukany, vodní ptactvo..., pak ale určitě potkáte kajmany (ty v této části Pantanalu nejsou lidem nebezpeční a dorůstají se délky do 1,5 metru), mravenečníka, pásovce, kapibary a třeba i další. A máte šanci si ulovit piraňu.

Fotogalerie tu a tady.

Jezuitské misie

Tenhle příspěvek by měl být o historii a zároveň trochu o dojmech z navštíveného místa.

V rozmezí 16. až 18. století působilo na území Jižní Ameriky několik křesťanských řádů, které se snažili místní obyvatele obracet na víru. Mezi nejvýraznější a nejaktivnější patřil řád Tovaryšstva Ježíšova.
Misionáři byli ze začátku podporováni portugalským i španělským králem, pro které kontakt řádu s místním obyvatelstvem znamenal obroušení hran a určité smazání kulturních rozdílů a následně jednodušší komunikaci.
Misionáři často mírnili kolonizátory z bezohledného zacházení s indiány a bránili v jejich prodávání do otroctví. Misionáři se tak pravděpodobně stali pro mnoho indiánů autoritami, kterým věřili a byli pro ně schopni nasazovat i své životy.
Za jejich největší úspěch (pokud připustíme, že konvertovat indiány na křesťanskou víru bylo správné) lze pokládat založení vlastního "státu" na území dnešní Paraguaye, v podstatě nezávislého na obou mocnostech.
Když poté začali misionáři pronikat i na trhy a konkurovat tak Portugalcům a Španělům a s indiány v misiích se už také nedalo počítat jako s možnými otroky, stali se tak naopak trnem v oku, až tak výrazným, že se obě koloniální mocnosti spojili a vojenskou silou misie zničili. Velkou část indiánů zabili či odvedli do otroctví.

Můj historický úvod je velmi zrychlený a ne úplně přesný. Takže bych určitě doporučil pro zájemce přečíst si třeba tuhle bakalářskou práci - Čeští jezuitští misionáři v Jižní Americe v XVII. a XVIII. století, která podává trochu fundovanější historický pohled na věc a pak v ní najdete zajímavé citace z dopisů českých misionářů. Nebo se můžete poohlédnout po některém z článků na internetu.
Ne že by se to přímo týkalo Jižní Ameriky, ale ještě mě zaujal jeden díl pořadu Duše K, kde je rozhovor s Lukášem Rittsteinem a Barborou Šlapetovou (mp3), kteří se setkávali s domorodci na Papui Nové Guinei a mluví také o misionářích a jaké je to být mezi domorodci nezasáhnutými naší civilizací.

Pokud si chcete udělat představu, jak to bylo s misiemi, nechcete o tom číst knížky a nevadí vám populární forma, pak bych doporučil film Misie z roku 1986. V celkem hvězdném obsazení - Jeremy Irons a Robert De Niro - ukazuje důvody, proč byly jezuitské misie zlikvidovány.
A jiný film, který zase reflektuje situaci indiánů v Brazílii v dnešní době se jmenuje Bird Watchers. Film od italského režiséra, znázorňující ztracenost indiánů v dnešním světě a nejasnost práva na vlastnictví půdy.

A co to cestování

Na území Brazílie leží část Jezuitských redukcí, které byly tvořeny příslušníky indiánského kmene Guaraní. Celé redukce pak sahají z Brazílie do Argentiny a až do Paraguaye. Zbytky kostelů, které se nacházejí v Brazílii jsou oproti těm Argentinských a Paraguayským trochu slabším odvarem, ale za návštěvu určitě stojí. Ono kdyby vás tohle historické období zaujalo, tak není až takový problém navštívit všechny tři vyjmenované země. Třeba tato diskuze by mohla posloužit jako odrazový bod. Další informace (znovu pouze v pt) lze najít třeba na těchto stránkách.
Já jsem se byl podívat pouze na třech místech na brazilské straně. Vynechat jsem samozřejmě nemohl městečko São Miguel das Missões, kde jsou v Brazílii nejzachovalejší zbytky jezuitské misie. Dále pak misii São Joâo a město Santo Ângelo, kde na zbytcích misie již stojí moderní zástavba, ale kostel na náměstí postavili jako kopii původního jezuitského.
Jako výchozí bod jsem si zvolil Sao Miguel das Missoes, ale musím upozornit, že co se týče ubytování, tak to pro baťůžkáře není žádný med. Není tu camping a youth hostel stojí kolem R$50 na noc. Proto bych doporučil poptat se v informačním centru nebo zajít přímo do malé expozice indiánské kultury nacházející se pár set metrů za archeologickým nalezištěm, kde hodný majitel občas nechá baťůžkáře přespat. Vlastní ruiny v Sao Miguel určitě stojí za návštěvu, i když nic převratného nečekejte. Také se celkem oplatí počkat do noci, kdy probíhá Espetáculo de Som e Luz, kdy jsou ruiny nasvěcovány barevnými světly a k tomu se dozvíte příběh statečného indiánského náčelníka Sepé, který vedl indiány v boji proti spojeným španělsko-portugalským silám. Je mu přisuzován výrok: "Tato země již má svého pána", čímž poukazoval na to, že oblast odjakživa patřila indiánům.
Pokud má člověk čas, tak se může vyplatit si někde sehnat kolo či motorku a další místa v okolí si objezdit. Já jsem se byl podívat ještě ve zmíněném Sao Joao, kde z jezuitského kostela zbyly jen dvě obvodové zdi a na jeho území byl zřízen novodobý hřbitov, ale o všechny jezuitské památky (pokud mohu soudit) je v okolí velmi dobře postaráno, takže návštěva byla příjemná.
V Santo Angelo pak najdete pěkný nový kostel a muzeum, takže jeho návštěva také není k zahození.

Na pár pořízených fotek se můžete podívat v galerii Jezuitských Misií.

Rodeio crioulo v Novo Hamburgo

Už je to pár měsíců nazpět, ale v dubnu během oslav 84. narozenin Novo Hamburgo (tedy 84 let od osamostatnění města od São Leopolda), se konalo 10-té rodeio crioulo. To je akce, která se skládá z několika soutěží v gauchovských dovednostech.

Mezi ně patří například ródeo, kdy gauchové soutěží v chytání krav lasem (laço), krocení divokého koně (gineteada) a dalších dovednostech, které gaucho v pampě potřeboval. Součástí je také soutěž skupin tradičních tanců a také výukové a popularizační akce.
Takováto rodeia se konají snad v každém městě po celém Rio Grande do Sul. Obvykle se jejich četnost zvyšuje v září v době oslav revoluce Farroupilha. O této revoluci jsem se už několikrát zmiňoval i tady na blogu. Je to rozhodně jedno s témat, které je v Rio Grande do Sul živé a téma kterým se gauchové z jihu vymezují oproti zbytku Brazílie. Kdyby měl někdo čas a chuť zkusit nějakou knihu v Portugalštině, pak můžu doporučit výborný dobrodružný román Os Varões Assinalados od Tabajara Ruase, který celou válku Dos Farrapos (tedy revoluci Farroupilha) popisuje.

Snad všichni obyvatelé Rio Grande do Sul si na gauchovské tradici zakládají a ta je dodnes velmi živá. A myslím si, že i díky tomu má Rio Grande do Sul takovou osobitou duši. V každém městě najdete CTG (centro tradição gaúcho - centrum gauchovských tradic), což je budova a instituce, kde se scházejí lidé se zájmem o udržování tradic minulosti. Abych vysvětlil pro neznalé ono slovo gaucho - to byl honák, který se staral na pampě o stáda dobytka. V CTG se tak konají různé akce a oslavy, kdy je často povinné přijít v dobovém oblečení, učí se tam tradiční tance a vůbec se centrum snaží udržovat tuhle kulturu živou.

Ale zpět k rodeio crioulo - soutěž chytání krav do lasa, tak jak jsem ji mohl nahlédnout, vychází z toho, jak byl dobytek sháněn, pokud bylo třeba dovést stádo na porážku či odchytit nějaký divoký kus. Probíhá tak, že do ohrady je vypuštěna kráva, která se žene na druhou stranu ohrady. Za ní vyrazí honák na koni s lasem a snaží se jí polapit. Kráva má na druhé straně možnost uniknout východem, takže když se honákovi nezdaří, kráva v klidu odkráčí napást se trávy ven z ohrady.

Trochu multimediálně

Pro lepší představu se můžete podívat některé z těchto videí na youtube

• lapání krav lasem a z akce tenhle rok v Porto Alegre
• krocení koně v Porto Alegre
• tance v Novo Hamburgo

Pár momentů jsem zachytil i na fotkách. Můžete se tak podívat, že návštěvníci tradicemi skutečně žili a ač nesoutěžili neopomněli se stylově obléct a když opomněli, tak budou v rukou třímat alespoň obligátní chimarrão. Soutěžení v chytání krav do lasa se týká také malých gauchů a pokud byste měli zájem, můžete si z místa odnést nějakou tu cuiu nebo pár gauchovských bot nebo stylový pásek.

Kdyby pak někoho zajímalo více o historii či zvycích Rio Grande do Sul, může navštívit památník (nebo alespoň jeho stránky) Rio Grande do Sul v Porto Alegre. Celá expozice památníku je věnována historii a kultuře Rio Grande do Sul a pro návštěvníka Porto Alegre se rozhodně vyplatí. Ovšem tedy většina textů je pouze v portugalštině.

Dokumenty o Brazílii

Tak nějak jsem se v Brazílii snažil zkouknout pár dokumentů, abych si udělal lepší představu o tom, čím vším Brazílie může být. V tomhle příspěvku bych je rád představil. Třeba vás některý zaujme.

Dokumenty

O povo brasileiro byl pro mě asi dokumentem nejlepším. Staví na díle Darcy Ribeira, což je brazilský antropolog, který napsal knihu stejného jména a zabývá se jednoduše Brazilci - odkud tihle lidi přišli a proč jsou takoví jací jsou. Celý dokument se skládá z 10 částí, každá v 25 minutách popisuje nějakou skupinu obyvatel nebo se zabývá nějakým brazilským historickým motivem. První díl mluví o indiánech, další o Portugalcích, další o černoších, pak následují lidé z caatingy (vyprahlé stepi na severo-východě Brazílie), venkova Minas Gerais a o indiánech v Amazonii.
Pro shlédnutí určitě doporučuji osmý díl (na youtube díl 22.), který pojednává o jihu Brazílie a tak trochu o tom, kde se vzali gauchové.
Pokud si chce někdo udělat představu o barvitosti místní společnosti a o tom, co si který národ s sebou přivezl a čím přispěl do místní kulturní změti, čas strávený sledováním tohohle dokumentu, rozhodně nebude ztracený. Popřípadě by si zájemce mohl jak vydatnější sousto přečíst přímo Ribeirovu knihu. Výhodou je i to, že dokument je nahraný nakouskovaný na youtube.

Přestože článek má nadpis "o Brazílii", chtěl bych upozornit na dokument Nós Que Aqui Estamos, Por Vós Esperamos, který se netýká jen Brazílie, ale historie 20. století celého světa. Vytvořil ho brazilským režisér Marcelo Masagão a skládá se z dobových filmových a fotografických záznamů, podbarvených podmanivou hudbou a prokládaných citáty známých i neznámých osobností. Ono to právě o těch osobnostech - lidech - je. Film má podtitul "Malé události, velké osobnosti - velké události, malé osobnosti" a myslím, že film dobře vystihuje. V dokumentu se prolínají osudy různých lidí, kteří žili ve 20 století, třeba vynálezce žárovky a rolníka v Brazílii, který poznal elektrickou energii až v létech před 2. světovou válkou. Každý osud je však naznačen jen v několika málo obrázcích, po nichž film volně pokračuje další dějinnou událostí.
Je to snímek podobný filmu Baraka a i když nemá její řemeslnou úroveň, rozhodně mu nechybí atmosféra. Lze ho zkouknout i na youtube.

Dalším dokumentem, který není z Brazílie, ale v tomto případě se Brazílie trochu týká, je cyklus dokumentů Nazi Hunters (Caçadoresa de nazistas na América Latina) od National Geographics. Jedná se o šestidílný seriál, kde každý díl je věnován jedné z osobností nacismu, která utekla do Jižní Ameriky. Díly pak popisují životy nacistů po konci druhé světové války a snahy je dostihnout a dovést k soudu. Krom informací o osudu jednotlivých osob se ale také dozvíte trochu o tom, proč byly takové osoby v Jižní Americe přijímány a ukrývány. Cyklus najdete i na youtube.

Hudební dokumenty

Hudebních stylů je tu v Brazílii přehršel a tak jsem se podíval pro získání představy na pár dokumentů.

Jako první bych chtěl připomenou zajímavý (a již zmiňovaný) dokument o Baile Funku - Favela on blast. Sice se v něm baile funk popisuje jako propracovaný hudební styl, což mi, asi proto že funk nemusím, příliš nesedí, ale pro "pochopení" o čem to je, je to dokument velmi, velmi zajímavý.

Druhý dokument, který se mi velmi líbil co do obsahu (filmově to podle mě trochu pokulhává), je dokument Moro no Brasil (z roku 2002). Natočil ho finský dokumentarista Mika Kaurismäki a je přehledem stylů brazilského tance a hudby, především ze severu Brazílie (region Pernambuco).
Nahlédnete do muziky indiánů, dozvíte se něco o forró (rytmická muzika a tanec, zmixovaný ze všeho možného, na severu podle všeho dost populární - youtube příklad). Poslechnete si frevo (mix muziky pochodu, klasického tance a capoeiry - příklad tance na youtube.
Frevo mi přišlo velmi zajímavé. Je energické, tanečně velmi expresivní a neobejdete se u něj bez deštníku :).
Dozvíte se, že existuje styl samba de coco (rytmus pochází z indiánské hudby a je mixovaný s černoškou hudbou, příklad youtube) a improvizační styl embolada (severo-brazilský rap :), ukázka na youtube).
Autor se pak vypravuje i do Salvadoru, kde si poslechne rytmy candomblé (candomblé je náboženství přinesené černochy z Afriky, tanec je náboženským rituálem oslavující některé z božstev - orixás, youtube dokument v pt) a pak samozřejmě nemůže vynechat Rio de Janeiro a jeho sambu (naučte se tančit podle youtube) a funk (viz výše).

Druhým dokumentem od stejného autora je Brasileirinho, což je dokument o brazilském hudebním stylu choró. Choró vzniklo ještě před sambou a bossa novou v Rio de Janeiro, jako směs evropské hudby salónních tanců a černošských rytmů.
Nejsem schopen posoudit filmové kvality, ale protože se mi choró jako muzika líbí, tak se mi líbil i dokument. Můžete si v něm poslechnou rozhovory s jeho představiteli a poslechnout si něco z tohohle typu muziky.

Další dokumentem je Mistério do Samba, který jak název napovídá je o sambě. V tomto případě se věnuje skladatelům a hráčům samby z Rio de Janeira, kteří pocházejí z jedné z nejstarších škol samby z Portely. Dokument se snaží představit starou gardu této školy a vrací se do 60. let minulého století. Poslechnete si hodně různých samba písní, ovšem dokument jako film mi přišel místy zmatený a to především ze začátku, kdy jsem jakožto úplný neznalec  jmen či jakýchko-li pojmů nevěděl o čem se mluví. Ale nakonec výsledek hodnotím palcem nahoru, protože jsem získal trochu představu o tom, co to vlastně samba je.

Dokumentů o capoeiře je řada, takže dokument Mestre Bimba, a Capoeira Iluminada je jednou možností. Jak název napovídá dokument se věnuje mistrovi Bimba, který začal vyučovat styl capoeiry regional.

Brazilské filmy

O brazilské kinematografii, nebo méně vznešeně o nějakém brazilském filmu, jsem chtěl napsat už dříve, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Nakonec to tedy nebude žádné obšírné povídání, ale jen takový seznam tipů na filmy, které jsem viděl.

Oblíbené téma favel

Cidade de Deus - známý film pojednávající o favelách v Riu. Mě osobně se líbil a přišlo mi, že celkem dobře zobrazuje, jak favely vznikaly a jak fungují.
Tropa de Elite I. a Tropa de Elite II.- policejní pohádka o tom, jak to chodí u speciálních brazilských jednotek BOPE operujicích ve favelách. První díl ukazuje, jaké jsou to ty speciální jednotky borci. Krom toho se film snaží také poukázat na zkorumpovanost policie a na obtížné podmínky života ve favele. I když ze všeho nejvíc je to prostě akčárna. Druhý díl se pak více věnuje korupci prorůstající do politiky na úrovni města. O obou filmech si můžete přečíst trochu víc u Verči.
Cidade dos Homens - důvod, proč jsem se na něj díval, byl ten, že jméno asociuje Cidade de Deus. Jako neoficiální druhý díl už nemá ten náboj. Na druhou stranu zobrazuje život ve favele v této době. Hlavními hrdiny je dvojice kluků, kterým právě bylo 18 a hlavní dějovou linkou je pak zjišťování pravdy o jejich minulosti (co byl čí otec), což se propojuje s právě probíhající válkou dvou gangů, která ve favele probíhá.

Něco z brazilského severu

O Auto da Compadecida - komedie z roku 2000, kterou jsme tak trochu přirovnali k Limonádovému Joeovi, který je líznutý Monty Pythonama. Hodně lidí mi tu říkalo, že to je jejich oblíbený brazilský film. Osobně mně chvíli trvalo, než jsem přijal a pochopil styl filmu, ale následně jsem se u něj dobře bavil.

Něco z brazilského jihu

Na film, jako takový, s gauchovskou tématikou jsem tu nenarazil, ale byly by tu alespoň 2 seriály.
O tempo e o vento - televizní miniseriál z roku 1985 a současně adaptace knihy Erico Verissima o tom, jak plynul čas v generacích jedné rodiny. Děj jde od roku 1750, kdy byly zničeny jezuitské kolonie až po rok 1889, kdy byla vyhlášena republika. Seriál má sice již své stáří, což je vidět na tom, v jakém rytmu je točen a žádných velkých akčních ani dynamických scén se nedočkáte, ale má svou poetiku a příběh si na nic nehraje.
A casa das sete muhleres - televizní seriál z celkem nedávné doby (2003) o povstání Farroupilha. To je téma, které je tady v Rio Grande do Sul stále dosti živé a je to jedna z věcí na kterou jsou zdejší obyvatelé velmi hrdí - tedy na to, že se chtěli odtrhnout od Brazílie a založit si samostatnou republiku.
Pro mě byl ale seriál zklamáním, protože se jedná v podstatě o telenovelu. Soud ale nechám na někom jiném, protože jsem viděl jen půlku prvního dílu. Nicméně hodně lidí tady říkalo, že to je nejlepší seriál natočený na jihu.

Quatrilho - od téma gauchú k imigrantům z Itálie. Celkem pěkný film natočený v historických kulisách poloviny 19. století a vypráví příběh 2 manželských párů, které si koupí pozemek, aby tam společně hospodařili a pak se to nějak zamotá. Děj není strhující, ale film pěkně vykresluje to, jak se na jihu Brazílie přistěhovalcům žilo a co všechno život obnášel.

Ze zvědavosti o spiritismu

Protože se spiritismem jako "náboženským" směrem, jsem se tu setkal poprvé a zdá se, že je tu celkem populární, chtěl jsem ho aspoň trochu poznat. Proto tyhle dva filmy.
Cicho Xavier - hraný životopisný dokument o člověku, který spiritualismus v Brazílii zpopularizoval. Začíná tím, jaké měl jako chlapec problémy v rodině a s církví, když viděl duchy (nebo tedy byl ve spojení se spirituálním světem) a končí to jeho vystoupení v televizi, když už je uznávanou duchovní autoritou.
Nosso Lar - film z minulého roku, který byl natočen podle knihy Chico Xaviera, která popisuje život jeho duchovního učitele - duše, se kterou byl Chico Xavier ve spojení. Film měl celkem slušný rozpočet, takže se dočkáte pár vizuálních efektů a člověk se tak zběžně dozví, v čem tkví filozofie spiritualismu.

No a dál?

Central do Brasil - film z roku 1998 s velmi dobrými kritikami a nominací na Oscara, mě ale až tak nezaujal. Je sice dobře udělán a člověka baví ho sledovat, ale po jeho konci pro mě nějak nezůstalo nic, nad čím bych mohl přemýšlet. Nicméně je to pěkný film, který stojí za zkouknutí. Příběh se točí kolem malého chlapce, který ztratí matku a trochu nedobrovolně se ho ujme učitelka Dora, která dělá na nádraží v São Paulu přepisovatelku dopisů pro lidi, kteří neumí psát.
Bye, Bye, Brazil - pokud nepočítám dokumenty, tak film, který z těch, které jsem viděl, zaujal snad nejvíc. Je už tedy pěkně starý - z roku 1979 - a popisuje putování potulného cirkusu po vesničkách na severu Brazílie v 60. letech. Živnost členů cirkusu začíná znesnadňovat televize, která proniká i do těch nejzapadlejších koutů a lidé již nejeví o pouťová představení zájem. Proto se společnost vydává přes město Altamira po transamazonské dálnici do centra Amazonského pralesa.
Quilombo - vyhledáno a zhlédnuto spíše kvůli zájmu o rozšíření znalostí než při honbě za filmovým zážitkem. Quilombo byla osada černochů, bývalých otroků, kteří utekli z plantáží a založili si vlastní stát uprostřed džungle, kde si vládli sami po "komunistickém" způsobu. Film není až tak geniální, ale je celkem zábavný.
Bruna Surfistinha - na tenhle film jsem se podíval, protože se o něm tady docela dost mluvilo. Je to příběh holky, která utekla z domu, stala se prostitutkou a začala psát o sobě blog (například známkovala svoje klienty, podle toho co předvedli). O této části svého života pak také napsala knihu, která byla předlohou filmu. Děj filmu byl tak nějak nemasný neslaný.

Protože brazilské filmy není jednoduché sehnat ani v Brazílii, tak pokud by se někdo chtěl ponořit do jejich sledování, tak se mu bude hodit odkaz na web http://rsfilmesbrasileiros.blogspot.com.