Obě knížky jsou útlými dílky o délce do 50 stran.
První se jmenuje Šumavané v Brazílii a je o zakládání kolonie Sao Bento ve státě Santa Catarina.
Druhá má název Z Jizerských hor do Brazílie a je o budování kolonie ve státě Rio Grande do Sul.
Obsah obou dvou je víceméně totožný. Nejprve je to popis cesty zaoceánskou lodí. Pak cesta do kolonie a následují strasti s zakládáním hospodářství. Nejprve je třeba vymýtit prales a začít pěstovat plodiny. Jako přivýdělek pak sloužila práce na stavbě silnic, kterou platil Brazilský stát (v té době ještě císařství). A dále pokračuje "příběh" k zajištěnému živobytí a vzpomínání, jak v začátcích spolu lidé více drželi a nezáviděli si, což po nabytí majetku už tolik neplatí.
Určitě je zajímavé si přečíst, jak vystěhovalci z Čech vnímali novou zemi, rozdílnou přírodu, rozdílné podmínky hospodaření. Oba dva se ale schodují, že i přes obtížné začátky si vybudovali v nové zemi dobré živobytí, které by v chudém Českém příhraničí asi jen těžko získávali.
Dovolím si tu odcitovat kapitolku Úvaha o zemědělství ze vzpomínek Josefa Zippera:
To je pro mne těžké téma, protože mnozí kolonisté toho vědí víc než já. Tady v Sao Bento jsou tací, kteří žijí v blahobytu, koupili si již 2 nebo 3 podíly, mají dobré vybavení.
Často slyším nářky: "Má půda je vyčerpaná, nic mi tam neroste. Jo, kdybych měl ten pozemek v Evropě, tak by měl cenu." Zkusím na to odpovědět.
Když má sledlák v naší staré vlasti 100 jiter (50 ha), tak je čtvrtláník. Nemůže si držet mnoho čeledi, ale musí částečně svou páci dělat sám. Má ve stáji nejméně 20 kusů hovězího dobytka a 2 koně. V zimě v létě je krmí ve stáji - takže vstane už ve 4 hodiny ráno, obstará krmení a v 6 hodin je už s koňmi na poli. Náš kolonista v tuto dobu teprve vstává, jde pro koně, kteří jsou na pastvě, pak dělá řezanku a řeže kukuřici. Na poli je mezi osmou a devátou hodinou.
Každý evropský sedlákm má stovky fůr hnoje, může tedy svoje pozemky hnojit, jak se to patří. Náš kolonista má 5-6 kusů dobytka a ten vyhání po celý rok na pastvinu, velikou 30 jiter (15 ha) a za tu dobu má asi tak 20 fůr hnoje. Provozuje tedy kořistnické hospodářství, bere půdě její síálu a nevrací ji. Prodá nejbližšímu sousedovi svůj vyčerpaný pozemek, jde na západ a zase koupí prales, a tam znovu začíná.
Ale kámen, který se valí, neobroste mechem. Dnes už je kolonista chytrý a nevypálí svůj celý pozemek, pálí jenom tam, kde chce mít plantáž. Na obilí se musí půda přihnojit popelem nebo hnojem, protože nemá dost vápna. Na hlízové plodiny se vyplatí dobře zaorat gtrávu, protože ta udržuje půdu kyprou.
Při sklizni se také dělají chyby. Já například kosím své obilí, když je stéblo ještě trochu zelené a měkké; dozraje v mandeli. Čekáte-li, až dozraje zrno úplně, pak se polivina vydrolí na poli.
Když jsem doman na Šumavě ještě chodil vypomáhat sk sedlákům, podiíval jsem se vždy dod dvora a na hnojiště, at ak jsem okamžitě oznal, jestli tu bydlí chudák nebo bohatý sedlák.
Milý kolonisto, hnůj je duší celého hospodářství. Ale tady najdeš sedláky, kteří svůj hnůj raději prodají měštěťannům za 3 milreisy, zatím co ho pak pro svou potřebu sám musí koupit.
Evropský sedlák, kterým má dva nebo tři dorůstající syny, jkteré by mohl dobře upotřebit prři hospodářství, se musí smířit s tím, že obléknout za 3 roky vojenský kabátek. Ti dostávali v mých časek 6 krejcarů žoldu nza den, zatímco kolonista může za tu dobu vydělat nekřesťanský peniíz.
Daně zdejšího kolonistu netíží, prootže celý rok zaplatí za 100 jiter 3 milreisy, za povoz 4 milreisy a 5 milresů daně z majetku. Celkem tedy 12 milreisů za rok.
