Tak trochu o Brazílii

Pár postřehů po delší době

2012-01-29T16:48:00.001+01:00

Pod dlouhé době jsem si řekl, že napíšu pár postřehů, které ke mě přilétly z brazilských luhů a hájů.

Zaujala mě kampaň z minulého léta, která hlásá, že být ateistou je v pořádku. Kampaň se rozběhla na billboardech v Porto Alegre. Jaký měla dopad nevím, ale většina známých (skoro všichni byli ateisté) kampaň kvitovala s povděkem. My jsme se s přehlížením nás jako ateistů nesetkali, ale hodně lidí, se kterými jsme se setkali, nám tvrdila, že jsou katolíci, ačkoli do kostela třeba nechodili. Ovšem říkat to tak nějak vyžadovala společenská povinnost.
Na obrázku je plakát hlásající (ve volném překladu): "Víra nedává odpovědi, pouze přináší otázky."

Druhou věcí, která mě zaujala byl nápad brazilského státu Pará, že by se rozdělil na 3 státy a došlo tak k vytvoření dvou nových států Tapajós e Carajás. Upřímně vůbec nevím, jaká situace tam panuje, ale podle reakcí přátel z jihu šlo o především o snahu o zlepšení podmínek na získávání peněz od vlády. Bohatý jih a jihovýchod sever země dotuje, takže proto tento názor. Zároveň mělo být na reorganizaci onoho státu přiděleno značné množství peněz a bylo celkem jasné, že by se tam dost prostředků ztratilo v soukromých kapsách . V referendu ale bylo nakonec rozdělení zamítnuto.

A i o České Republice se v Brazílii píše. Důležitou zprávou, kterou jste mohli najít na internetovém deníku je, že tu se v Čechách zvýšil počet rytířů Jedi. Sčítání lidu přineslo ovoce :)

A pak jeden podobný brazilský postřeh z nedávné doby. Hitem sociálních sítích se stala celkem přiblblá reklama na nákup bytu v nově postavené rezidenci v Paraíbě, kde vystupuje Luiza, o které se tvrdí, že se jí nový byt také líbí, ale momentálně je v Kanadě - Luiza está no Canadá. Na reklamě není nic zajímavého, krom toho, že se stala virálním hitem. Stavební firma nakonec z popularity reklamy těží a tak si můžete koupit byt v "Luizině domě".

Po dvou bulvárnějších zprávách něco serióznějšího. Pokud jste z programátorské branže a umíte portugalsky, tak jsem narazil na docela fajn podcast - Castalio Podcast, který se skládá z rozhovorů s brazilskými programátory. Často se mluví o opensource, ale třeba i o webdesignu.

A na závěr pár videí. Reklama na Pepsi, která si dělá tak trochu legraci z toho, jak Brazilci neumějí anglicky - titulek je "pode to be", což by portugalsky mělo být správně "pode ser" a znamená to něco jako "může být".

A protože jsem nedávno poslouchal něco z brazilského popu, tak přidám dva videoklipy. První je se jmenuje Rebolation a pak Axé od Axe Bahia se jménem "Beijo na boca é coisa do passado", který má hodně cool klip, hodně vlézavou melodii a dobrá slova - "polibek na ústa už je trochu oldschool, teďka je v módě jít na věc přímo" :). To jako náhled, co se dá v popu kolem světa najít.

Tak a je...

2011-08-04T01:53:00.009+02:00

to. Tedy konec. Tohle je (pravděpodobně) poslední příspěvek blogu.
Pokud jste byl pravidelným čtenářem, tak děkuji za vaše návraty na tyto stránky a doufám, že vás čtení něčím obohatilo. Pokud jste náhodný čtenář, třeba vás i po nějakém čase něco z toho co jsem tu napsal, zaujme.

Rozloučím se odkazem na povídání o Brazílii v cestovatelském Jak to vidí a pak jednou fotkou (ta musí být s churrascem) a dvěma písněmi Vitora Ramila, tak aby to bylo po gauchovsku s trochou nostalgie.

Curitiba

2011-08-04T01:36:00.001+02:00

Do Curitiby jsem se chtěl podívat, protože se o ní říká, že je to nejpokrokovější město Brazílie (viděl jsem TED přednášku Jaimeho Lernera) a taky proto, že se za ní rozprostírá přírodní rezervace mata atlantici a po tzv. caminho itupava je možné dojít téměř až k moři.

Město samotné má celkem dost co nabídnou, ovšem má evropský styl, takže to není pro našince příliš velká exotika. Alespoň střed města (podle místních si okrajové části Curitiby nezadají s ostatními městy Brazílie a možná má i jednu z největších kriminalit v Brazílii) je velmi pěkně udržovaný, staré domy jsou zrekonstruované s novými fasádami, na zastávkách najdete jízdní řády a ulice jsou hlídány kamerami.
Asi nejvíce mě zaujal systém metro-autobusů, což jsou červené kloubové autobusy, které mají ve větší části města vlastní pruhy pro jízdu a pro nástup se používá tubusových zastávek, kde před vstupem do ní nejprve zaplatíte. Když přijede autobus sklopí rampu, která dosedne k zastávce a vy hned nastupujete. Je tak, oproti ostatním brazilským městům, zajištěna plynulejší jízda, protože nikdo nemusí čekat, než nastupující lidé zaplatí cobradorovi.
Za návštěvu pak stojí velká galerie moderního umění, jejíž budovu navrhoval Oscar Niemeyer (kdo také jiný, že). Celkem příjemně mě překvapila botanická zahrada a díky příjemným ulicím stojí za to si projít také onen střed města, kde najdete další různé menší galerie.

Ještě stojí za zmínku jedno muzeum a tím je Museu Paranaense. Samo o sobě má moc pěknou expozici, která shrnuje brazilské dějiny. Ale co mne překvapilo více, byla expozice věnovaná českému rodákovi Vladimíru Kozákovi. To byl filmař, fotograf a dokumentarista. Do Brazílie přišel v roce 1923, usídlil se v Curitibě, začal studovat život indiánů a dokumentaristicky pomáhal univerzitě. V expozici najdete řadu předmětů, které jako antropolog sesbíral a také jeho obrazy, na kterých zobrazoval indíány.

Výlet za Mata Atlanticou

Chtěl jsem absolvovat zmiňovanou cestu Itupava, ale bohužel v nedávné době před mým příjezdem byly silné lijáky a hrozily sesuvy půdy, takže cesta byla zavřená. Cesta Itupava kopíruje trasu železnice, která spojuje Curitibu s pobřežím. Dnes je využívána pouze pro turistické účely. Vlak vyjíždí každý den kolem osmé hodiny ranní. Ovšem jízdenka je podle mého soudu nekřesťansky drahá (cca R$50 za jednosměrnou cestu).
Z výchozího místa pro cestu Itupava je vesnička Borda do Campo. Z ní lze ale vyrazit ještě směrem vzhůru do kopečků nad touto vesnicí se tyčících a udělat si tak kratší, ale také příjemný výlet. Protože jsem nechtěl platit požadovanou částku a pěší cesta byla zavřená, zvolil jsem tuto variantu.
Cesta se vinula vzhůru po svahu kopce, z velké části probíhá pod příkrovem lesa. Ačkoli není nikterak zvláště značená, díky tomu, že je vydupaná botami mnoha turistů (zvlášť o víkendech se prý zaplní) se tu neztratíte. A i kdybyste měli, tak určitě během chvíle potkáte někoho procházet kolem a ten vám poradí. Nakoukl jsem zase trochu do maty a na pár fotek se můžete podívat v galerii.

Pantanal

2011-08-03T16:15:00.001+02:00

Druhým místem, kam jsem se v červnu vypravil, byl Pantanal.

Pantanal je popisovaný jako největší bažina na světě. Ačkoli slovo "pantanal" znamená v portugalštině bažina, mám pocit, že ho to plně nevystihuje. Pantanal zabírá plochu poloviny Francie (či je skoro třikrát větší než Česká Republika). Rozkládá se na územích federálních států Mato Grosso a Mato Grosso do Sul a dál pak pokračuje do Paraguaye a Bolívie. V takto rozhlehlé oblasti se popis nedá generalizovat, ale já bych ho popsal jako zaplavovanou savanu. To úplně neplatí o jeho severní části kde se již začínají zvedat hory. Ale největší jeho část je posazená na placce, kterou protéká řada řek a potoků. V Pantanalu se setkáte se 4mi obdobími. V zimě (tedy někdy mezi srpnem a zářím) je to období sucha, kdy Pantanal připomíná spíše onu savanu než bažinu, pak přichází období dešťů, po něm období "plnosti", kdy je Pantanal plný vody a pod vodou a následuje období vysychání, kdy voda pomalu Pantanal opouští.

Období sucha a dešťů ještě závisí na oblasti, ve které se pohybujete. Když je jedna část již plave pod vodou, v druhé je možné se ještě pohybovat suchou nohou. Chovatelé dobytka, kterého se všude pase velké množství (a řekl bych, že je neoficiálním symbolem Pantanalu), pak přehánějí stáda z jednoho konce území na druhý, podle aktuálního stavu vody. Hovězí maso je tak asi nejvíce konzumovaná potravina, ale při cestě z Rio Grande do Sul gauchové v autobuse tvrdili, že ho tu neumí připravit tak jako na jihu (jak jinak že :). Mato Grosso má s Rio Grande do Sul společnou také oblibu maté, i když tady je typičtější ho přislazovat a nebo spíše pít v podobě tereré, což je maté v podobě ice tea.
Jak mi bylo vysvětleno je dostatek hovězího masa také důvodem, proč místní téměř neloví divoká zvířata a jejich vybíjení či vylovování je prý záležitostí měšťáků (a pytláků), přijíždějících sem za "zábavou". Ovšem i přes tyto určité problémy je Pantanal zvěře a ryb plný a při krátké procházce jich potkáte spoustu. Tedy uvidíte především velké množství ptáků. To je také velké lákadlo pro turisty. Kdo by nechtěl vidět a vyfotit si kajmana či mravenečníka, že?

Brazilské ekosystémy

Nedá mi to tu neudělat drobnou odbočku. Pantanal je unikátním ekosystémem, ve kterém žije, nepřeberné množství živočichů. Brazílie má na svém území ale unikátních ekosystémů více.

Amazonský deštný prales - ten budeme znát asi všichni - je největším deštným pralesem na Zeměkouli. Zabírá celý sever Brazílie (cca 42% území státu) a dodnes skrývá řadu tajemství. Najdete v něm asi 20% ze všech druhů ptáků, ryb a rostlin, co jich na Zeměkouli je. Dost možná se v něm ještě ukrývají indiáni, kteří nepřišli do styku s naší civilizací. Třeba tady je prý vyfotografovali. I v amazonském pralese dochází každoročně k záplavám a dochází k zvednutí hladiny i o 10 až 15 metrů.
Atlantský deštný prales - to je prales, se kterým jsme se setkali nejvíce. Dříve zabíral celé jihovýchodní pobřeží Brazílie. Z něj také pochází pau brasil, strom s červeným dřevem, který dal pravděpodobně Brazílii její jméno. Dnes se ovšem na jihovýchodním pobřeží nachází největší průmyslová centra Brazílie, takže si můžete představit, jak to s lesem asi tak dopadlo. Nejlépe to asi demostruje obrázek z expozice u vodopádů Foz do Iguaçu, na kterém můžete vidět postup odlesňování od poloviny minulého století (zelené části byly lesem). Ačkoli z jeho původní rozlohy zbývá už asi jen 7%, je stále domovem nepřeberného množství rostlin a živočichů (například tam prý žije největší opice Amerického kontinentu chápan pavoučí). Vlastní porost se trochu podobá českému hustníku, ale s vysokými přesličkami, bambusy, liánami a všudypřítomným ostnatým porostem.
Caatinga - je nazývána také sertão a je to polopouštní oblast s kaktusy a trnitým křovím rozkládající se na severovýchodě Brazílie. K životu tu patří nedostatek vody a extrémní teploty. Když už zaprší, tak se jedná často o přívalové lijáky. Vzhledem ke klimatu tu živočichy potkáte v noci nebo schované pod zemí. Caantiga má jako každý kout v Brazílii svou osobitou kulturu. Můžete kouknout třeba na (mnou doporučovaný) dokument O Povo Brasileiro.
Cerrado - travnatá savana s osamocenými stromy. I tento ekosystém domovem řady živočichů a různých druhů rostlin (velká část z nich se dá použít v lékařství). Cerrado ovšem pomalu zaniká, protože je nahrazováno velkými lány polí, na kterých se pěstuje sója (Brazílie je největším producentem soji na světě) a kukuřice. A když někde nějaký kousek zbývá, tak trpí používáním pesticidů a jiných chemikálií, které se na ně dostávají z polí. Cerrado zabírá prostor střední Brazílie a setkáte se s ním ve státek Mato Grosso, Minas Gerais a Maranhão.
Pantanal - o tom tu již byla řeč. Pantanal navazuje na oblast cerrada, ale narozdíl od ní se nedá zkrotit zemědělsvím, díky každoročním záplavám a tak ho nejvíce ohrožují pesticidy ve vodě a množství pytláků.
Další oblasti - například: hornaté oblasti (dříve zalesněny jehličnatými araukáriemi, které jsou dnes z velké části vykáceny), travnaté pláně Roraimy a pampy na jihu Brazílie...

Campo Grande

Díky popisu ekosystémů se tenhle článek asi trochu protáhne, ale zase je to aktuálně jeden z posledních na tomto blogu, takže si ho alespoň můžete užít.

Jako mezi-zastávku jsem na cestě do Pantanalu zvolil hlavní město státu Mato Grosso do Sul Campo Grande. Od tohoto místa jsem toho moc nečekal, protože se o něm všichni zmiňovali jako o nezajímavém. O to více jsem byl překvapen, že onen jeden den, který jsem tu strávil, byl příjemně naplněn. Možná to bylo také díky tomu, že jsem přespával u jednoho couchsurfera a to na člověka vždycky trochu více dýchne nálada místa.
Campo Grande se stalo hlavním městem nově vzniklého státu Mato Grosso do Sul v roce 1977, takže určitá maloměštnost je tu znát. Na fotkách se můžete podívat, kde jsem se to všude proflákal. Příjemná byla návštěva místní tržnice (můžete tu dostat pastel z masa kajmana - snad zabitého pouze pro regulaci jejich stavu - na kajmanovi je prý masa k jídlu strašně málo, vlastně jen ocas), procházka po středu města, můj první výlet sightseeing autobusem, návštěva indiánského muzea, muzea moderního umění, procházka po parku za městem a ochutnávka japonských pokrmů, protože tu žije velká japonská komunita. Co hodnotím jako velký klad byl daleko větší pocit bezpečí než v ostatních brazilských městech.

Cesto-tipy Pantanal

Za tu krátkou dobu, co jsem na místě strávil se toho nedá říci mnoho, ale alespoň něco. Pro cestovatele, kteří chtějí do Pantanalu v rychlosti nahlédnout existují 2 nástupní místa. Jedním je Campo Grande a druhým Corumbá, kterou využívají především cestovatelé jedoucí z Bolívie. Pro návštěvu je třeba si sehnat průvodce. Hned při výstupu na letišti a na nádražích, jakmile se objevíte s krosnou na zádech, vás budou oslovovat agentury, které vám zajistí odvoz někam dále do Pantanalu, ubytování na fazendě (která se dále v Pantanalu nachází) a několi výletů různého druhu po okolí. Pokud člověk jede sám, tak je to asi nejschůdnější varianta a doba 4 dnů/3nocí v Pantanalu vyjde i s dopravou na místo něco málo přes R$500 na osobu. Kdyby byla větší skupina, možná by bylo lepší (nejlépe ještě před příjezdem) najít nějakého soukromého průvodce, protože by toho člověk měl asi šanci vidět více. Agentury si naúčtují za survival, což jsou prosté 3 dny procházení se po přírodě a spaní ve stanu, cca 1500 reálů na osobu. S domluveným průvodcem by se tahle cena dala dostat kolem 2500 reálů na skupinu.

Pobyt na fazendě (alespoň tak jak jsem ho měl možnost zažít já) se skládá s dopoledního a odpoledního programu, kdy můžete vyjít na procházku po okolí, vyjet na výlet na lodi, popřípadě v koňském sedle, vyzkoušet si lovení piraní a popřípadě se něco dozvědět o krajině kolem.
Já jsem nakonec vyrazil s Pantanal Trekking a to především díky nejnižší ceně a byl jsem docela spokojen. Ovšem na jejich fazendě je celkem čilý ruch a stále odjíždějí a přijíždějí lidé, takže záleží do jaké skupiny s jakým průvodcem se dostanete. Často se jedná o nějaké potomky indiánů, takže o krajině toho vědí dost, ale zase nejsou příliš mluvní. Jako další agentury, které lze například vyzkoušet a které byly doporučovány CouchSurfery z Campo Grande jsou Passo do Lontra nebo Santa Clara.
A v rámci zjišťování co všechno je Pantanal a na pokoukání po hezkých fotkách zkuste zajímavý rozhovor s fotografem-cestovatelem Michalem Jiroušem.

Pantanal

Po všech poznámkách a popisech výše už nezbývá příliš mnoho, co bych mohl dodat. Letos bylo období dešťů velmi silné a tak místní popisovali, že po prašné cestě, po které jsme dojeli, se ještě před 3 měsíci dalo projet pouze na lodi. Konec června a červenec je prý nejzajímavější pro návštěvu, protože voda ještě úplně nevyschla (což třeba znamená, že krokodýli se neschovávají celý den pod vodou - když je málo vody, tak na ně stále útočí komáři a jejich jediná možnost, jak jim uniknout, je strávit celý den ve vodě) a přesto se již dá pěšky se procházet po okolních pastvinách. Ono v oblasti prašné cesty do Corumbá, kde se hostely pro přijíždějící batůžkáře nacházejí, je celé území rozparcelováno a odděleno ploty, tak jak území patří jednotlivým farmářům (ovšem je dbáno na to, aby ploty nebyly vysoké a husté a neznemožňovaly pohyb zvířat).
V zimě tam také není takové vedro jako v létě (tzn. cca listopad až únor), ale teploty přes 30 stupňů můžete i tak očekávat.
Pantanal nenabídne úžasné přírodní scenérie (přeci je to jenom placka), ale spíše pozorování množství pro nás cizokrajných zvířat. Nejvíce lze potkat ptáků - papoušky, tukany, vodní ptactvo..., pak ale určitě potkáte kajmany (ty v této části Pantanalu nejsou lidem nebezpeční a dorůstají se délky do 1,5 metru), mravenečníka, pásovce, kapibary a třeba i další. A máte šanci si ulovit piraňu.

Fotogalerie tu a tady.

Jezuitské misie

2011-08-03T09:13:00.004+02:00

Tenhle příspěvek by měl být o historii a zároveň trochu o dojmech z navštíveného místa.

V rozmezí 16. až 18. století působilo na území Jižní Ameriky několik křesťanských řádů, které se snažili místní obyvatele obracet na víru. Mezi nejvýraznější a nejaktivnější patřil řád Tovaryšstva Ježíšova.
Misionáři byli ze začátku podporováni portugalským i španělským králem, pro které kontakt řádu s místním obyvatelstvem znamenal obroušení hran a určité smazání kulturních rozdílů a následně jednodušší komunikaci.
Misionáři často mírnili kolonizátory z bezohledného zacházení s indiány a bránili v jejich prodávání do otroctví. Misionáři se tak pravděpodobně stali pro mnoho indiánů autoritami, kterým věřili a byli pro ně schopni nasazovat i své životy.
Za jejich největší úspěch (pokud připustíme, že konvertovat indiány na křesťanskou víru bylo správné) lze pokládat založení vlastního "státu" na území dnešní Paraguaye, v podstatě nezávislého na obou mocnostech.
Když poté začali misionáři pronikat i na trhy a konkurovat tak Portugalcům a Španělům a s indiány v misiích se už také nedalo počítat jako s možnými otroky, stali se tak naopak trnem v oku, až tak výrazným, že se obě koloniální mocnosti spojili a vojenskou silou misie zničili. Velkou část indiánů zabili či odvedli do otroctví.

Můj historický úvod je velmi zrychlený a ne úplně přesný. Takže bych určitě doporučil pro zájemce přečíst si třeba tuhle bakalářskou práci - Čeští jezuitští misionáři v Jižní Americe v XVII. a XVIII. století, která podává trochu fundovanější historický pohled na věc a pak v ní najdete zajímavé citace z dopisů českých misionářů. Nebo se můžete poohlédnout po některém z článků na internetu.
Ne že by se to přímo týkalo Jižní Ameriky, ale ještě mě zaujal jeden díl pořadu Duše K, kde je rozhovor s Lukášem Rittsteinem a Barborou Šlapetovou (mp3), kteří se setkávali s domorodci na Papui Nové Guinei a mluví také o misionářích a jaké je to být mezi domorodci nezasáhnutými naší civilizací.

Pokud si chcete udělat představu, jak to bylo s misiemi, nechcete o tom číst knížky a nevadí vám populární forma, pak bych doporučil film Misie z roku 1986. V celkem hvězdném obsazení - Jeremy Irons a Robert De Niro - ukazuje důvody, proč byly jezuitské misie zlikvidovány.
A jiný film, který zase reflektuje situaci indiánů v Brazílii v dnešní době se jmenuje Bird Watchers. Film od italského režiséra, znázorňující ztracenost indiánů v dnešním světě a nejasnost práva na vlastnictví půdy.

A co to cestování

Na území Brazílie leží část Jezuitských redukcí, které byly tvořeny příslušníky indiánského kmene Guaraní. Celé redukce pak sahají z Brazílie do Argentiny a až do Paraguaye. Zbytky kostelů, které se nacházejí v Brazílii jsou oproti těm Argentinských a Paraguayským trochu slabším odvarem, ale za návštěvu určitě stojí. Ono kdyby vás tohle historické období zaujalo, tak není až takový problém navštívit všechny tři vyjmenované země. Třeba tato diskuze by mohla posloužit jako odrazový bod. Další informace (znovu pouze v pt) lze najít třeba na těchto stránkách.
Já jsem se byl podívat pouze na třech místech na brazilské straně. Vynechat jsem samozřejmě nemohl městečko São Miguel das Missões, kde jsou v Brazílii nejzachovalejší zbytky jezuitské misie. Dále pak misii São Joâo a město Santo Ângelo, kde na zbytcích misie již stojí moderní zástavba, ale kostel na náměstí postavili jako kopii původního jezuitského.
Jako výchozí bod jsem si zvolil Sao Miguel das Missoes, ale musím upozornit, že co se týče ubytování, tak to pro baťůžkáře není žádný med. Není tu camping a youth hostel stojí kolem R$50 na noc. Proto bych doporučil poptat se v informačním centru nebo zajít přímo do malé expozice indiánské kultury nacházející se pár set metrů za archeologickým nalezištěm, kde hodný majitel občas nechá baťůžkáře přespat. Vlastní ruiny v Sao Miguel určitě stojí za návštěvu, i když nic převratného nečekejte. Také se celkem oplatí počkat do noci, kdy probíhá Espetáculo de Som e Luz, kdy jsou ruiny nasvěcovány barevnými světly a k tomu se dozvíte příběh statečného indiánského náčelníka Sepé, který vedl indiány v boji proti spojeným španělsko-portugalským silám. Je mu přisuzován výrok: "Tato země již má svého pána", čímž poukazoval na to, že oblast odjakživa patřila indiánům.
Pokud má člověk čas, tak se může vyplatit si někde sehnat kolo či motorku a další místa v okolí si objezdit. Já jsem se byl podívat ještě ve zmíněném Sao Joao, kde z jezuitského kostela zbyly jen dvě obvodové zdi a na jeho území byl zřízen novodobý hřbitov, ale o všechny jezuitské památky (pokud mohu soudit) je v okolí velmi dobře postaráno, takže návštěva byla příjemná.
V Santo Angelo pak najdete pěkný nový kostel a muzeum, takže jeho návštěva také není k zahození.

Na pár pořízených fotek se můžete podívat v galerii Jezuitských Misií.

Rodeio crioulo v Novo Hamburgo

2011-08-01T12:42:00.004+02:00

Už je to pár měsíců nazpět, ale v dubnu během oslav 84. narozenin Novo Hamburgo (tedy 84 let od osamostatnění města od São Leopolda), se konalo 10-té rodeio crioulo. To je akce, která se skládá z několika soutěží v gauchovských dovednostech.

Mezi ně patří například ródeo, kdy gauchové soutěží v chytání krav lasem (laço), krocení divokého koně (gineteada) a dalších dovednostech, které gaucho v pampě potřeboval. Součástí je také soutěž skupin tradičních tanců a také výukové a popularizační akce.
Takováto rodeia se konají snad v každém městě po celém Rio Grande do Sul. Obvykle se jejich četnost zvyšuje v září v době oslav revoluce Farroupilha. O této revoluci jsem se už několikrát zmiňoval i tady na blogu. Je to rozhodně jedno s témat, které je v Rio Grande do Sul živé a téma kterým se gauchové z jihu vymezují oproti zbytku Brazílie. Kdyby měl někdo čas a chuť zkusit nějakou knihu v Portugalštině, pak můžu doporučit výborný dobrodružný román Os Varões Assinalados od Tabajara Ruase, který celou válku Dos Farrapos (tedy revoluci Farroupilha) popisuje.

Snad všichni obyvatelé Rio Grande do Sul si na gauchovské tradici zakládají a ta je dodnes velmi živá. A myslím si, že i díky tomu má Rio Grande do Sul takovou osobitou duši. V každém městě najdete CTG (centro tradição gaúcho - centrum gauchovských tradic), což je budova a instituce, kde se scházejí lidé se zájmem o udržování tradic minulosti. Abych vysvětlil pro neznalé ono slovo gaucho - to byl honák, který se staral na pampě o stáda dobytka. V CTG se tak konají různé akce a oslavy, kdy je často povinné přijít v dobovém oblečení, učí se tam tradiční tance a vůbec se centrum snaží udržovat tuhle kulturu živou.

Ale zpět k rodeio crioulo - soutěž chytání krav do lasa, tak jak jsem ji mohl nahlédnout, vychází z toho, jak byl dobytek sháněn, pokud bylo třeba dovést stádo na porážku či odchytit nějaký divoký kus. Probíhá tak, že do ohrady je vypuštěna kráva, která se žene na druhou stranu ohrady. Za ní vyrazí honák na koni s lasem a snaží se jí polapit. Kráva má na druhé straně možnost uniknout východem, takže když se honákovi nezdaří, kráva v klidu odkráčí napást se trávy ven z ohrady.

Trochu multimediálně

Pro lepší představu se můžete podívat některé z těchto videí na youtube

Pár momentů jsem zachytil i na fotkách. Můžete se tak podívat, že návštěvníci tradicemi skutečně žili a ač nesoutěžili neopomněli se stylově obléct a když opomněli, tak budou v rukou třímat alespoň obligátní chimarrão. Soutěžení v chytání krav do lasa se týká také malých gauchů a pokud byste měli zájem, můžete si z místa odnést nějakou tu cuiu nebo pár gauchovských bot nebo stylový pásek.

Kdyby pak někoho zajímalo více o historii či zvycích Rio Grande do Sul, může navštívit památník (nebo alespoň jeho stránky) Rio Grande do Sul v Porto Alegre. Celá expozice památníku je věnována historii a kultuře Rio Grande do Sul a pro návštěvníka Porto Alegre se rozhodně vyplatí. Ovšem tedy většina textů je pouze v portugalštině.

Dokumenty o Brazílii

2011-08-01T09:39:00.003+02:00

Tak nějak jsem se v Brazílii snažil zkouknout pár dokumentů, abych si udělal lepší představu o tom, čím vším Brazílie může být. V tomhle příspěvku bych je rád představil. Třeba vás některý zaujme.

Dokumenty

O povo brasileiro byl pro mě asi dokumentem nejlepším. Staví na díle Darcy Ribeira, což je brazilský antropolog, který napsal knihu stejného jména a zabývá se jednoduše Brazilci - odkud tihle lidi přišli a proč jsou takoví jací jsou. Celý dokument se skládá z 10 částí, každá v 25 minutách popisuje nějakou skupinu obyvatel nebo se zabývá nějakým brazilským historickým motivem. První díl mluví o indiánech, další o Portugalcích, další o černoších, pak následují lidé z caatingy (vyprahlé stepi na severo-východě Brazílie), venkova Minas Gerais a o indiánech v Amazonii.
Pro shlédnutí určitě doporučuji osmý díl (na youtube díl 22.), který pojednává o jihu Brazílie a tak trochu o tom, kde se vzali gauchové.
Pokud si chce někdo udělat představu o barvitosti místní společnosti a o tom, co si který národ s sebou přivezl a čím přispěl do místní kulturní změti, čas strávený sledováním tohohle dokumentu, rozhodně nebude ztracený. Popřípadě by si zájemce mohl jak vydatnější sousto přečíst přímo Ribeirovu knihu. Výhodou je i to, že dokument je nahraný nakouskovaný na youtube.

Přestože článek má nadpis "o Brazílii", chtěl bych upozornit na dokument Nós Que Aqui Estamos, Por Vós Esperamos, který se netýká jen Brazílie, ale historie 20. století celého světa. Vytvořil ho brazilským režisér Marcelo Masagão a skládá se z dobových filmových a fotografických záznamů, podbarvených podmanivou hudbou a prokládaných citáty známých i neznámých osobností. Ono to právě o těch osobnostech - lidech - je. Film má podtitul "Malé události, velké osobnosti - velké události, malé osobnosti" a myslím, že film dobře vystihuje. V dokumentu se prolínají osudy různých lidí, kteří žili ve 20 století, třeba vynálezce žárovky a rolníka v Brazílii, který poznal elektrickou energii až v létech před 2. světovou válkou. Každý osud je však naznačen jen v několika málo obrázcích, po nichž film volně pokračuje další dějinnou událostí.
Je to snímek podobný filmu Baraka a i když nemá její řemeslnou úroveň, rozhodně mu nechybí atmosféra. Lze ho zkouknout i na youtube.

Dalším dokumentem, který není z Brazílie, ale v tomto případě se Brazílie trochu týká, je cyklus dokumentů Nazi Hunters (Caçadoresa de nazistas na América Latina) od National Geographics. Jedná se o šestidílný seriál, kde každý díl je věnován jedné z osobností nacismu, která utekla do Jižní Ameriky. Díly pak popisují životy nacistů po konci druhé světové války a snahy je dostihnout a dovést k soudu. Krom informací o osudu jednotlivých osob se ale také dozvíte trochu o tom, proč byly takové osoby v Jižní Americe přijímány a ukrývány. Cyklus najdete i na youtube.

Hudební dokumenty

Hudebních stylů je tu v Brazílii přehršel a tak jsem se podíval pro získání představy na pár dokumentů.

Jako první bych chtěl připomenou zajímavý (a již zmiňovaný) dokument o Baile Funku - Favela on blast. Sice se v něm baile funk popisuje jako propracovaný hudební styl, což mi, asi proto že funk nemusím, příliš nesedí, ale pro "pochopení" o čem to je, je to dokument velmi, velmi zajímavý.

Druhý dokument, který se mi velmi líbil co do obsahu (filmově to podle mě trochu pokulhává), je dokument Moro no Brasil (z roku 2002). Natočil ho finský dokumentarista Mika Kaurismäki a je přehledem stylů brazilského tance a hudby, především ze severu Brazílie (region Pernambuco).
Nahlédnete do muziky indiánů, dozvíte se něco o forró (rytmická muzika a tanec, zmixovaný ze všeho možného, na severu podle všeho dost populární - youtube příklad). Poslechnete si frevo (mix muziky pochodu, klasického tance a capoeiry - příklad tance na youtube.
Frevo mi přišlo velmi zajímavé. Je energické, tanečně velmi expresivní a neobejdete se u něj bez deštníku :).
Dozvíte se, že existuje styl samba de coco (rytmus pochází z indiánské hudby a je mixovaný s černoškou hudbou, příklad youtube) a improvizační styl embolada (severo-brazilský rap :), ukázka na youtube).
Autor se pak vypravuje i do Salvadoru, kde si poslechne rytmy candomblé (candomblé je náboženství přinesené černochy z Afriky, tanec je náboženským rituálem oslavující některé z božstev - orixás, youtube dokument v pt) a pak samozřejmě nemůže vynechat Rio de Janeiro a jeho sambu (naučte se tančit podle youtube) a funk (viz výše).

Druhým dokumentem od stejného autora je Brasileirinho, což je dokument o brazilském hudebním stylu choró. Choró vzniklo ještě před sambou a bossa novou v Rio de Janeiro, jako směs evropské hudby salónních tanců a černošských rytmů.
Nejsem schopen posoudit filmové kvality, ale protože se mi choró jako muzika líbí, tak se mi líbil i dokument. Můžete si v něm poslechnou rozhovory s jeho představiteli a poslechnout si něco z tohohle typu muziky.

Další dokumentem je Mistério do Samba, který jak název napovídá je o sambě. V tomto případě se věnuje skladatelům a hráčům samby z Rio de Janeira, kteří pocházejí z jedné z nejstarších škol samby z Portely. Dokument se snaží představit starou gardu této školy a vrací se do 60. let minulého století. Poslechnete si hodně různých samba písní, ovšem dokument jako film mi přišel místy zmatený a to především ze začátku, kdy jsem jakožto úplný neznalec jmen či jakýchko-li pojmů nevěděl o čem se mluví. Ale nakonec výsledek hodnotím palcem nahoru, protože jsem získal trochu představu o tom, co to vlastně samba je.

Dokumentů o capoeiře je řada, takže dokument Mestre Bimba, a Capoeira Iluminada je jednou možností. Jak název napovídá dokument se věnuje mistrovi Bimba, který začal vyučovat styl capoeiry regional.

Brazilské filmy

2011-08-01T09:21:00.000+02:00

O brazilské kinematografii, nebo méně vznešeně o nějakém brazilském filmu, jsem chtěl napsat už dříve, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Nakonec to tedy nebude žádné obšírné povídání, ale jen takový seznam tipů na filmy, které jsem viděl.

Oblíbené téma favel

Cidade de Deus - známý film pojednávající o favelách v Riu. Mě osobně se líbil a přišlo mi, že celkem dobře zobrazuje, jak favely vznikaly a jak fungují.
Tropa de Elite I. a Tropa de Elite II.- policejní pohádka o tom, jak to chodí u speciálních brazilských jednotek BOPE operujicích ve favelách. První díl ukazuje, jaké jsou to ty speciální jednotky borci. Krom toho se film snaží také poukázat na zkorumpovanost policie a na obtížné podmínky života ve favele. I když ze všeho nejvíc je to prostě akčárna. Druhý díl se pak více věnuje korupci prorůstající do politiky na úrovni města. O obou filmech si můžete přečíst trochu víc u Verči.
Cidade dos Homens - důvod, proč jsem se na něj díval, byl ten, že jméno asociuje Cidade de Deus. Jako neoficiální druhý díl už nemá ten náboj. Na druhou stranu zobrazuje život ve favele v této době. Hlavními hrdiny je dvojice kluků, kterým právě bylo 18 a hlavní dějovou linkou je pak zjišťování pravdy o jejich minulosti (co byl čí otec), což se propojuje s právě probíhající válkou dvou gangů, která ve favele probíhá.

Něco z brazilského severu

O Auto da Compadecida - komedie z roku 2000, kterou jsme tak trochu přirovnali k Limonádovému Joeovi, který je líznutý Monty Pythonama. Hodně lidí mi tu říkalo, že to je jejich oblíbený brazilský film. Osobně mně chvíli trvalo, než jsem přijal a pochopil styl filmu, ale následně jsem se u něj dobře bavil.

Něco z brazilského jihu

Na film, jako takový, s gauchovskou tématikou jsem tu nenarazil, ale byly by tu alespoň 2 seriály.
O tempo e o vento - televizní miniseriál z roku 1985 a současně adaptace knihy Erico Verissima o tom, jak plynul čas v generacích jedné rodiny. Děj jde od roku 1750, kdy byly zničeny jezuitské kolonie až po rok 1889, kdy byla vyhlášena republika. Seriál má sice již své stáří, což je vidět na tom, v jakém rytmu je točen a žádných velkých akčních ani dynamických scén se nedočkáte, ale má svou poetiku a příběh si na nic nehraje.
A casa das sete muhleres - televizní seriál z celkem nedávné doby (2003) o povstání Farroupilha. To je téma, které je tady v Rio Grande do Sul stále dosti živé a je to jedna z věcí na kterou jsou zdejší obyvatelé velmi hrdí - tedy na to, že se chtěli odtrhnout od Brazílie a založit si samostatnou republiku.
Pro mě byl ale seriál zklamáním, protože se jedná v podstatě o telenovelu. Soud ale nechám na někom jiném, protože jsem viděl jen půlku prvního dílu. Nicméně hodně lidí tady říkalo, že to je nejlepší seriál natočený na jihu.

Quatrilho - od téma gauchú k imigrantům z Itálie. Celkem pěkný film natočený v historických kulisách poloviny 19. století a vypráví příběh 2 manželských párů, které si koupí pozemek, aby tam společně hospodařili a pak se to nějak zamotá. Děj není strhující, ale film pěkně vykresluje to, jak se na jihu Brazílie přistěhovalcům žilo a co všechno život obnášel.

Ze zvědavosti o spiritismu

Protože se spiritismem jako "náboženským" směrem, jsem se tu setkal poprvé a zdá se, že je tu celkem populární, chtěl jsem ho aspoň trochu poznat. Proto tyhle dva filmy.
Cicho Xavier - hraný životopisný dokument o člověku, který spiritualismus v Brazílii zpopularizoval. Začíná tím, jaké měl jako chlapec problémy v rodině a s církví, když viděl duchy (nebo tedy byl ve spojení se spirituálním světem) a končí to jeho vystoupení v televizi, když už je uznávanou duchovní autoritou.
Nosso Lar - film z minulého roku, který byl natočen podle knihy Chico Xaviera, která popisuje život jeho duchovního učitele - duše, se kterou byl Chico Xavier ve spojení. Film měl celkem slušný rozpočet, takže se dočkáte pár vizuálních efektů a člověk se tak zběžně dozví, v čem tkví filozofie spiritualismu.

No a dál?

Central do Brasil - film z roku 1998 s velmi dobrými kritikami a nominací na Oscara, mě ale až tak nezaujal. Je sice dobře udělán a člověka baví ho sledovat, ale po jeho konci pro mě nějak nezůstalo nic, nad čím bych mohl přemýšlet. Nicméně je to pěkný film, který stojí za zkouknutí. Příběh se točí kolem malého chlapce, který ztratí matku a trochu nedobrovolně se ho ujme učitelka Dora, která dělá na nádraží v São Paulu přepisovatelku dopisů pro lidi, kteří neumí psát.
Bye, Bye, Brazil - pokud nepočítám dokumenty, tak film, který z těch, které jsem viděl, zaujal snad nejvíc. Je už tedy pěkně starý - z roku 1979 - a popisuje putování potulného cirkusu po vesničkách na severu Brazílie v 60. letech. Živnost členů cirkusu začíná znesnadňovat televize, která proniká i do těch nejzapadlejších koutů a lidé již nejeví o pouťová představení zájem. Proto se společnost vydává přes město Altamira po transamazonské dálnici do centra Amazonského pralesa.
Quilombo - vyhledáno a zhlédnuto spíše kvůli zájmu o rozšíření znalostí než při honbě za filmovým zážitkem. Quilombo byla osada černochů, bývalých otroků, kteří utekli z plantáží a založili si vlastní stát uprostřed džungle, kde si vládli sami po "komunistickém" způsobu. Film není až tak geniální, ale je celkem zábavný.
Bruna Surfistinha - na tenhle film jsem se podíval, protože se o něm tady docela dost mluvilo. Je to příběh holky, která utekla z domu, stala se prostitutkou a začala psát o sobě blog (například známkovala svoje klienty, podle toho co předvedli). O této části svého života pak také napsala knihu, která byla předlohou filmu. Děj filmu byl tak nějak nemasný neslaný.

Protože brazilské filmy není jednoduché sehnat ani v Brazílii, tak pokud by se někdo chtěl ponořit do jejich sledování, tak se mu bude hodit odkaz na web http://rsfilmesbrasileiros.blogspot.com.

Brazilská hudba podruhé

2011-05-25T06:00:00.000+02:00

V jednom z minulých postů jsem zkusil nakousnout téma stylů brazilské hudby. Tady v tomto článečku, bych se k tomu chtěl vrátit a nakousnout ještě nějaké další anebo se vrátit k již zmíněný. Přeci jenom převážnou dobu jsem tady na jihu, tak to nejde než nezačít odtud.

Bem Gaucho

Na jihu žijí gauchové a toho si tady všimnete skoro na každém kroku. Což platí i o Novo Hamburgo, kde má většina obyvatel nějaké německé předky, kteří přijeli někdy v polovině 19 století a pracovali spíše na poli či případně zpracovávali produkty z již zabité krávy. Například kůži skotu na boty, což se tu v regionu udrželo jako průmysl dodnes.
Každopádně co jsem chtěl říct na začátku je, že i tady potkáte často někoho s gauchovským klouboukem, od nejmladších až po nejstarší tu každý pije chimarrão a čas od času vidíte, jak má někdo vysoké kožené boty a za opaskem gauchovskou dýku a zrovna kupuje toaletní papír v supermarketu. Proto není divu, že je tu oblíbená také tradiční muzika, kde interpreti hrají především na kytaru a akordeon a zpívají při tom balady o tom, jak je fajn jet pampou na koni nebo sedět u ohně pít chimarrão a jíst churrasco.

Tady uvedu ještě pár "známých" interpretů. O nejlepším hráči na harmoniku Renato Borghetti jsem se už zmiňoval.
Dalším je Jaime Caetano Braun. Nebo spíše byl. Byl to básník a pajador Rio Grande do Sul. Pajador je něco jako vypravěč, který zpívá svou improvizovanou poezii. Můžete si poslechnout na youtube jednu (nebo více) z jeho básní.

Druhým byl zpěvák a skladatel Teixeirinha. Ten hrál se zpěvačkou Mary Terezinhou. Datuje se od něj termín musica gaúcha popular (alespoň podle wikipedie) a stal se ikonou tohoto stylu. Hitem se stala třeba jeho píseň Coração de Luto nebo můžete zkusit jinou, s velmi dynamickým klipem :)

Od té typické muziky, která je sice zajímavá, ale až tak mě neoslovuje, přeskočím k pro mě muzice zajímavější.
K bytí gauchem také patří melancholie pampy, kterou pro mě zastupuje ( z toho, co jsem tu mohl poznat) zpěvák Vitor Ramir z Pelotas. Dá říct, že je to písničkář Rio Grande do Sul. Ve svých textech má témata, jako je chimarrão nebo stesk po Porto Alegre (kam se dle textu písně nemá už nikdy vrátit). Je kámoš s Jorgem Drexlerem a občas s ním i vystupuje. Občas jezdí také do Evropy a již vystupoval i v Praze.

Různorodý mix

Choró - o tomto stylu jsem se tu už zmiňoval, ale nedá mi to ještě ho tu nepřipomenout. Choro je tedy styl, který vzniknul v 19. století v Rio de Janeiro ještě před sambou a bossa novou. Lidově je nazýván chorinho, což znamená něco jako malý pláč (omluvte nepřílišnou kreativitu překladatele). Je hráno většinou na kytaru (malou a normální), dechový nástroj (flétna, klarinet) a tamburínu. Může být jen instrumentální, ale může být také doprovázeno zpěvem, kdy náměty textu jsou myslím zřejmé z názvu stylu. Můžete zkusit ukázku instrumentální skladby Vê se gostas (Uvidíš, jestli budeš mít ráda...) na youtube. Anebo skladbu od Jacoba do Bandolima, což byl jeden z nejznámějších představitelů choró.

Druhým příspěvkem do mixu je skupina Uakti. Ta se skládá ze 4 členů a jednoho inženýra, který jí navrhuje nástroje, převážně bubnovací. K jejich výrobě využívá různé plastové trubky, kola, tekoucí vodu a podobně. Ovšem všechny tyto nástroje jsou vymýšleny se znalostí hudební teorie, takže každý z nich má přesný rozsah tónů, které je možná na něj zahrát. Čtveřice pak nejenže skládá svoje skladby, ale také přebírá některé skladby od starých skladatelů a předělává si aranžmá. Krom perkusí z různých trubek pak občas používají příčnou flétnu a klávesy. Jestli máte rádi hudbu stylu world music (asi lepší přirovnání mě nenapadne), tak by se vám tahle skupina mohla líbit.

Jako poslední jsem si nechal tip na skladatele, hudebníka a také spisovatele Chico Buarque, který hraje především sambu a bossa novu. Během vojenské diktatury kritizoval vládu a byl proto vyhoštěn ze země. Po převratu se vrátil do Brazílie, kde se hodně angažoval v začátcích demokratického uspořádání. Píseň Cálice, z období protirežijních písní a pak něco z pozdějšího obodbí - píseň Paratodos.

Češky v brazilské reality show 2

2011-05-23T02:43:00.003+02:00

Tak to nakonec byla virální kampaň a ještě k tomu docela vtipná.
Celá "reality show" probíhala na Panico TV, což je nedělní večerní blok humorných spotů, a vlastní reality show se skládala z desetiminutových vstupů, kdy byly představovány různé části Brazílie a reakce Michely a Dominiky na ně. Nakonec se ale ukázalo, že ani jedna z nich není Češka (teda pravděpodobně) - jedna by měla být Slovenka a druhá Britka a že televize Panico o tom neměla tušení a že je vzala natáčet svou reality show v domnění, že z toho prostě vznikne pár vtipných momentů. Ovšem tyhle dvě byly najaté společností CBBP, aby rozjely virální kampaň (což ze začátku dělali přes svůj blog a twitter) a aby se následně lépe chytly reklamy na nové pivo Proibida. Mimochodem ono pivo má slogan Dej bůh štěstí, aby tak odkázalo na svoji spojitost s Českou Republikou, tedy kolébkou piva plzeňského tipu.
No a díky reality show se tu staly obě "Češky" docela populární, takže reklama na nové pivo bude mít jistě docela dobrý dopad. A aby to bylo ještě trochu absurdnější, tak televize Panico TV má výhradní smlouvu s výrobcem piva Skol, k tomu, že se v jejích pořadech se bude propagovat pouze pivo Skol. A asi nejen televize se cítí podvedena.

A ještě trochu bláznivější závěr - podívejte se, jaký sport je podle všeho dneska v Čechách populární, nicméně hráčky nemají příliš dobrou českou výslovnost :)

Každopádně jestli si společnost CBBP najala nějakého českého sládka, tak jen dobře :)

No a pak si můžete přečíst v souvislosti s tím článek Fabiana Golga (česky), co to znamená "banho tcheco" (zajímavá souvislost s panem prezidentem Kubitschekem).

Internetové střípky VII.

2011-05-21T22:54:00.000+02:00

Verčin blog

Verča začala postupně dávat na web fotky a texty z deníku z naší krátké cesty po Brazílii. První příspěvkem byl Salvador de Bahia a druhý pak o výletu do městečka Cachoeira.

A co tak jinak

Když jsem šel onehdá do práce nemohl jsem se nepousmát nad stylem, jakým se tady spravují chodníky. Podobné opravy jsem napočítal cestou ještě dvě. V souvislosti s tím ke mě přicestovalo video na youtube, které popisuje stav silnic v Porto Alegre a ukazuje, jak se dají výhodně využít pro hraní golfu.

Na téma favely

Celkem zajímavé články byly nedávno odkazované na blogu Tygr ve favele, kde se mluví o současném bourání favel (nebo chudších čtvrtí) v Riu v souvislosti s přípravami na mistrovství světa a na olympiádu. Články jsou oba v angličtině a týkají se případu, kdy město násilně vystěhovává obyvatel domů a těm kdo neodejdou zboří střechu nad hlavou.

Jinde na webu

Už dlouho jsem tu (mám ten pocit) nedávat nějaký odkaz na pořad Českého rozhlasu. Tak tentokrát to napravím. Prvním je odkaz na díl Casablanky (mp3), kde se mluví o cestě po Jižní Americe (Argentina, Bolívie, Peru, Ekvádor). Celkem fajn cestovatelské povídání o tom, co se dá v daných zemích vidět.
Druhým je pak odkaz na díl pořadu Sedmý světadíl (mp3), kde mě zaujal příspěvek, který pojednává o důvodech ekonomické krize v Portugalsku. To především proto, že popisuje vlastnosti Portugalců a historické souvislosti.

No a pak odkaz na web Latinská Amerika Dnes, na který jsem nedávno narazil, který je tvořen jen jedním člověkem, ale klade si za cíl přinášet informace a upozorňovat na události související s Latinskou Amerikou. Web je v provozu už rok a půl a zdá se celkem aktualizován.

A pak tu mám jeden odkaz, kde text je portugalsky, což by mohlo odradit, ale přijde mi zajímavý. Jmenuje se "Como se achar velho em apenas 1 clique" (jak jedním klikem zjistit, že jsem už starý) a v odkazovaném článku najdete osobnosti či trendy, které byly v Brazílii populární (cca) před 20 lety. Ne že bych se v tom orientoval, ale to byl hlavní důvod, proč mi to přišlo zajímavé, podívat se pod pokličku tomu, co tu znají všichni lidé. Myslím tím něco takového, jako když se u nás řekne jméno Helena Vondráčková, tak každý ví, o koho jde.

Video archiv ČT

Také jsem zabrowsil na web české televize a našel v archivu pořadu Objektiv pár reportáží o Brazílii. Vždy se jedná o 5 minutový vstup, který ukáže a v rychlosti popíše dané téma.

Brazílie: Salvador - jaké je město, co tam můžete sníst
Brazílie: náboženství Candoblé - v rychlosti o tom, co to Candoblé je, jak funguje a jak se žije v Bahii
Brazílie: rezervace Xingu - návštěva v indiánské rezervaci a reportáž o obřadu truchlení za zemřelé
Brazílie: karneval v Riu

A na závěr reklamní video nějaké cestovní kanceláře pořádající zájezdy do Brazílie, ale s pěknými fotkami a s bossa-nova písní Garota de Ipanema od Carlose Jobima.

Jak to jde

2011-05-21T02:30:00.001+02:00

Tak se mi to už chýlí.
Ona tu přišla zima a tak by to chtělo se přesunout do teplých severních krajů české kotliny. Už se taky těším na pivo, které nebude namražené a nebude se podávat v místnosti, kde se teplota pohybuje kolem 12 stupňů a ještě tam profukuje. Shrnul bych to portugalsky jako (za přesnost neručím) "sinto saudades do meu país".

Každopádně v tomhle měsíci jsem podniknul dvě malé výpravy. Jednu dále do země Gauchú, druhou do země Germánů. Protože Verča už je dávno v zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, budete se muset spokojit místo čtivých esejů s pár fakty a fotkami.

Pelotas

Na víkendový výlet do Pelotas jsem vyrazil díky pozvání páru, který jsem potkal o Velikonocích v Cambará do Sul. Celé to tedy bylo velmi příjemné a s veškerým servisem od vyzvednutí na nádraží, střechu nad hlavou až po spoustu masa na churrascu.
Pelotas je město s 300 tisíci obyvateli na jihu Rio Grande do Sul, skoro co už by kamenem dohodil do Uruguaye. Pravda samotné město až tolik krás nenabízí, i když na procházku je fajn. Najdete tam pěkné náměstí s parkem uprostřed a s historickými budovami z konce 19. století po okrajích. A pak místními navštěvovanou pláž Laranjal, kde je prý fajn si posedět a dát si chimarrão.
Celé město leží v pampě, takže je v každém směru rovinaté a daří se tu cyklistice. Taky tu na vás podle mého více dýchne ta atmosféra pampy a Gauchú, než v Novo Hamburgu kde polovina lidí umí německy.
Fotek jsem moc neudělal, ale můžete se podívat na galerii.
Co bylo rozhodně zajímavé, bylo setkání se dvěma druhy muziky. Prvním byl koncert pop-jazzové (to uvádějí na svých stránkách) kapely Pimenta Buena, o tom co tak hrají si můžete udělat představu na youtube. Myslím, že tam můžete slyšet tu gaúchovskou nostalgii.
Druhým setkáním pak byla návštěva baru, kde se hrálo choro. To je hudební styl, který mi připomíná portugalské fado, ale je rytmičtější (to by asi ani nebyla Brazílie, kdyby nebyl). Choro je od slova chorar - plakat, hraje se na cavaquinho (malou kytaru), kytaru a nějaký dechový nástroj (klarinet, flétna) a přidává se tamburína nebo nějaká podobná perkuse. Pro představu odkaz na youtube. Je to fajn muzika k poslechu i k tanci.

Trilha - Nova Petropolis

Jako poslední výlet s oblíbenou turistickou skupinou Trilheros do Sul vyšel jednodenní výšlap na kopec Malakof (či tak podobně). Byl to takový masňácký výšlap, kde zpestřením bylo pouze klouzající bláto na cestě k vrcholu a výborný nášup pinhão (semen z araukárie, které se tu v zimním období hojně konzumují, často podpořené ještě svařákem) a cuca (což je drobenkový koláč na různé obměny náplně).
V galerii naleznete pár fotek.
Jinak Nova Petropolis je jedno z měst, které se nachází v Serra Gaucha a většinu jeho obyvatel tvoří němečtí přistěhovalci. Na nějakého černocha narazíte velmi stěží, zato blondýnek je plné město.

Kaňony v Serra Gaucha

2011-04-30T19:23:00.001+02:00

O Velikonocích jsem se konečně vypravil za kaňony k městečku Cambará do Sul, které leží sice v Rio Grande do Sul, ale do Santa Catariny je to už jen co by kamenem dohodil. Poblíž tohohle městečka jsou dva národní parky, jejichž hlavní atrakcí je návštěva (či pohled) kaňonů. Jmenovitě je to kaňon Itaimbezinho v parku Aparados da Serra a kaňon Fortaleza v parku Serra Geral. Oba dva kaňony jsou součástí dlouhého pásu za sebou následujících kaňonů (viz mapa na google maps) se táhnoucích kaňonů, které (podle všeho) vznikly po vylití lávy z nějaké pradávné sopky někdy před 130 milióny lety a po následném oddělení kontinentů od sebe, tu zůstaly vysoké kamenné stěny, a tvorbě kaňonů pak napomohla eroze a voda. Tuto teorii jejich vzniku podporuje například to, že v Africe nacházejí stejné šutry, jako tady.

Serra Geral

V parku Serra Geral se nachází kaňon Fortaleza. Tento park je vzdálen 23 km od Cambará do Sul po kamenité "polní" cestě. Ty jsou ale v okolí Cambará jaksi obvykle normální ať jedete kamkoli. Pro baťůžkáře může být trochu problém, že autobusy k parku nejezdí a taxi je pěkně drahé (cca 700 Kč za cestu tam a zpět). Ovšem většina lidí sem přijíždí se svých autem, takže není až tak velký problém požádat někoho o svezení. Případně je poznávání okolí jako dělané pro jízdu na kole.

Park a vlastně celé okolí Cambará je tvořeno velkými travnatými pastvinami, kde se tu a tam vyskytuje lesík v němž při pohledu z dáli převažují araukárie, ovšem, když se člověk dostane dovnitř, tak najde řadu různých rostlin obvyklých pro mata atlantica, jako jsou po stromech "lezoucí" mechy a všudypřítomné ostny na kdejakém kmenu či větvi. Na travnatých pastvinách potkáte krávy, obvyklé to zvíře gauchovských pamp. Krávy byly prý do Brazílie přivezeny jezuity a po zničení jezuitských misií se o ně nikdo zvláště nestaral, takže se z nich stal (polo)divoký skot. Dnes tu již žádnou takovou asi nenajdete, nicméně jich po okolí pobíhá dost a zdejší krávy se vyznačují velkými rohy. Nebyl by to ale člověk, aby to krajiny trochu nezasáhl a tak se tu v hojné míře začaly vysazovat monokultury borovice, kterým se tu dobře daří a jejich dřevo je používáno pro získávání ceulózy a pro výrobu dřevotřísky, například v závodech v Bento Goncalves. Ovšem borovice začaly znamenat ekologický problém, protože likvidují původní porosty araukárií. Araukárie potřebuje prostor pro růst, potřebuje stín a vlhko, ale také prostor ve chvíli kdy vyroste, aby mohla prorazit koruny stromů a dostat se za sluncem. Tohle všechno jí původní porost dával, ovšem borovice ji zadusí už v počátku anebo jí nedá místo, aby se dostala ke sluníčku. Potom je již zakázáno vysazovat borovice alespoň v blízkosti parků, ovšem tento zákaz není nijak příliš vymáhán a penalizován.
Travnaté pláně pak znenadání končí a následuje strmá skalní stěna, která se propadá do hloubky více než 600 metrů. V regionu je více než 60 kaňonů, ale do parku patří jen kaňon Fortaleza, který má na délku téměř 7 kilometrů a pohled ze shora dolů je skutečně dosti ohromující. Z jedné strany se tak můžete dívat na zalesněné dno kaňonu a protékající řeku a na stranu druhou, při dobré viditelnosti, zahlédnete moře a také asi město Torres. V parku jsou "značené" 2 turistické trasy, obě dohromady v délce asi 5 km (pokud přijíždíte autem).

Aparados da Serra

Je druhým národním parkem v oblasti, vzdálen 18 km od Cambará do Sul na opačnou stranu než park Serra Geral. Dostanete se k němu po "silnici" vedoucí z Cambará do Sul k městečku Praia Grande. Jeho hlavní atrakcí je kaňon Itaimbezinho, což je kaňon s nejvyššími výškou. Jméno pochází z indiánské řeči Tupi-Guarani a znamená "ostrý kámen". V nejvyšším místě je to ode dna k vrcholu skalní stěny 720 metrů. Turisticky jsou v parku možné 3 cesty a to 2 po vršku a jedna řekou po jeho dně z města Praia Grande. Ovšem tato cesta je povolená pouze s průvodcem. Tedy jako skoro jakýkoli pohyb kaňony. Ale i tady platí, že co oči nevidí...
V parcích se nesmí kempovat a na dodržování zákazu a vybírání pokut dohlížení místní průvodci, kteří to dělají "rádi" (pokud tedy odhlédnu od důvodu ochrany přírody a budu trochu jízlivý), protože tak nepřichází o "zisk" od zákazníků, kteří si nepronajmou jejich služby. Ovšem parky nejsou nijak zvlášť velké, takže se dá na jejich hranice dojít (případně dojet) a za jejich hranicemi v Brazílii nikdo kempování nezakazuje.
O výletu - treku - Rio de Boi po dně kaňonu Itaimbezinho jsme už psali, podívat se na kaňon z vrchu je ovšem také fajn zážitek, obzvláště když neprší.

Okolí a další aktivity.

Cambará do Sul má ve svém okolí ale nejen ony 2 největší atrakce, kterými jsou národní parky, ale můžete se také podívat k několika pěkným vodopádům (jak jinak) a říčním kaskádám v okolí. Všechny jsou vzdáleny kolem 15 km od městečka po polňačkách, takže to chce znovu nějaký dopravní prostředek. Já jsem se dostal ke dvoum vodopádům a to k Leajo de Margarida a Cascata dos Venancios a obě dvě místa jsou příjemná a vyplatí se udělat si fotku.
Z Praia Grande lze zase vyrazit nejen na trek kaňonem Itaimbezinho, ale lze jít také do dalších kaňonů v okolí, ovšem vždy je třeba průvodce a člověk by se tak měl informovat v informačním centru. Anebo jít prostě na "černo".
V obou městech je také hromada turistických kanceláří, které vám nabídnou všechny možné venkovní aktivity jako rafting, slaňování, lanové centrum apod. Ovšem ceny nikterak příznivé nejsou.

Pár mých fotek můžete najít v téhle galerii.

Odkazy

Stránky města Cambará do Sul jsou velmi pěkné a najdete na nich vše co je pro plán cesty třeba - popis cesty, ubytování, ceny, otvírací doby parků. Mapku, jak vypadá okolí Cambará do Sum můžete najít tady. Pokud jde o popis treků (a to i ne pouze těch "oficiálních") jsou pěkné tyto dvě stránky. Můžete také kouknout na pěkné fotky z okolí. Popis treků je také na fóru Mochileiros, na které jsem už dával odkaz.

Velikonoce z rychlíku

2011-04-26T02:13:00.000+02:00

Krom toho, že by Velikonoce měly být důležité z křesťanského hlediska, se tu o nich dá říci asi jen to, že jsou svátkem čokolády. Alespoň tady na jihu. A tedy také další příležitostí, jak vydělat. Supermarkety už skoro měsíc předem vypadají podobně jako na obrázku vedle, kdy jsou v nich nainstalovány speciální velikonoční tunely, kde z vrchu visí velká čokoládová vejce, která můžete koupit svým blízkým.

Státním svátkem, kdy se nejde do práce, není Velikonoční pondělí jako v Čechách, ale Velký pátek. Lidé si ale přejí šťastné Velikonoce (Feliz Páscoa) v neděli. Dospělí si mezi sebou vyměňují čokoládu a čokoládová vajíčka. Je zvykem, že dáváte čokoládu každému členu rodiny a a také můžete očekávat, že od každého čokoládu dostanete. Pokud už dostanete čokoládové vajíčko, tak to není žádné malé vajíčko, jaké se u nás dostává na koledě, ale pořádné velké vejce. Všichni pak shodně tvrdí, že Velikonoce jsou fajn, protože pak máte čokoládu na další 3 měsíce dopředu.

Dětem se ale čokoláda dává trochu dobrodružněji, a tak protože čokoládová vajíčka nosí (ve skutečnosti) velikonoční zajíc, tak mu děti musí v sobotu večer připravit pelíšek a když ráno v neděli vstanou, tak v něm mohou očekávat čokoládovou nadílku. Někdy je zajíc ale fikanější a čokoládu nenechá v připraveném pelechu, ale jen se po pokoji proběhne a čokoládu odnese někam ven. Ovšem zůstanou po něm stopy a děti pak vyráží čokoládu hledat.

A co velikonoční zvyky

Barvení vajíček je tu známé, ale s nikým v mém věku, který by vajíčka barvil, jsem se nesetkal. Prý to dělali tak jejich babičky. Je tu zvykem barvit vajíčka vyfouknuté a do takto nabarveného vajíčka se pak nasypou arašídy máčené v čokoládě nebo obalené v cukru. Takové vajíčko pak může být také předmětem velikonoční výměny. Dneska se ale i tohle zjednodušuje, takže spíše než že by se vajíčka vyfukovala a malovala, tak se koupí barevná plastová s již přednaplňeným obsahem sladkých oříšků.
Na Velikonoce je také obvyklé konzumovat nějaký upečený koláč, ale nevysledoval jsem, že by se jednalo o nějaký typický, jako by se u nás dalo říci o beránkovi. Často je ale přelitý čokoládou.
V době Velikonoc tu také kvete marcela, což je kytička (léčivá bylinka) s nevelkými nažloutlými květy. Věří se, že pokud je natrhána před svítání na Velký Pátek, pak má čaj z ní velkou léčivou moc.

Toho, že jsou Velikonoce svátkem čokolády, se využívá také k organizování slavností v Gramadu, Canele a v Petrópolis, kdy především Gramado je tu na jihu považováno za město čokolády. Ve městech tak lze očekávat velké trhy a nějaké ta pódia s muzikou. A třeba v Cambará do Sul mají zase slavnosti medu a v Bentu Goncalves si zas můžete dopřát vína.

Brazilská strašidla

2011-04-24T23:05:00.000+02:00

O legendě Negrinho do Pastoreio, za jejíž původ je označován jih Brazílie a Rio jsem tu už psal. Ale kromě černouška, který vám najde ztracené věci tu mají další zajímavé mýtické postavy (a to i přesto, že již nepatří jihu). Některé z nich se v tomto příspěvku pokusím přiblížit.

Saci-Pererê

Patří mezi nejznámější "pohádkové" postavy Brazílie. Dokonce má svůj svátek, který je určen na 31. října (svátek byl prý vytvořen za účelem snížit vliv amerického halloweenu). Původ má v indiánských legendách z jihu, ale legenda byla transformována černošským obyvatelstvem a Saci dostal atributy, které jsou typické pro černochy. Je popisován jako černošský chlapec, který má jen jednu nohu, pohybuje se ale ve větrném víru, je zobrazován s červenou čapkou a s dýmkou v puse. O nohu prý přišel v nějaké capoeirové potyčce a náplní jeho času v současnosti je potulovat se po lese a navštěvovat příbytky lidí. Tam kde se objeví si z lidí dělá legraci. Schválně je leká, schovává věci, strašidelně šramotí. Díky němu se vám připálí feijoada, splaší se domácí zvířata a tak. Nic z toho ale Saci nedělá proto, že by chtěl někomu ublížit.
Pokud by ho chtěl člověk polapit, tak po něm musí hodit cedník (nebo síto), potom co ho zasáhne, tak mu strhnout z hlavy čapku a zavřít ho do láhve. Jedině tak vás bude poslouchat.
Krom toho je ale také považován za něco jako ducha lesa, který zná veškeré stromy, rostliny a byliny, které se v lese nacházejí a také ví, k jakému účelu se která bylina hodí. Pokud se někdo vydá do lesa za účelem sbírání bylinek, měl by Saciho požádat o svolení, jinak se v lese ztratí a již ho více nenajdou.
A jako poznámku si neodpustím, že je maskotem Internacionalu (Porto Alegre). Grêmio má za maskota mušketýra.

Mula-Sem-Cabeça (Bezhlavá mula)

Původ této legendy leží někde v zemědělských oblastech vnitrozemské Brazílie. Mula má místo hlavy plameny ohně, které ji šlehají z krku. Obvykle má hnědou či černou barvu a má podkovy ze stříbra či oceli.
Mula je ve skutečnosti dívkou, která se v ní promění, pokud se provdá nebo si začne namlouvat kněze. Namluvit si duchovního a svést ho z cesty je totiž velký hřích.
Zkrotit ji lze jedině tak, že jí někdo nasadí železnou ohlávku. Pak se místo muly objeví znovu dívka, která již lituje svého hříchu.
Existuje i druhá verze příběhu, která vypráví, že bylo jednou jedno království, kde žil král a královna. Královna po nocích tajemně odcházela pryč z hradu. Jednou se král rozhodl ji sledovat. Došel až na hřbitov, kde ji uviděl, jak požírá mrtvolou dítěte. Královna zaslechla šramot, otočila se a viděla, že její tajemství bylo prozrazeno. Vydala strašlivý skřek a proměnila se v bezhlavou mulu a zmizela do lesa a už jí nikdo nikdy víc nespatřil.

Curupira

Legenda o curupiře pochází z brazilského venkova. Jedná se o mladého chlapce, jehož domovem je les (mata). Má malou postavu, rudé vlasy a nohy obrácené nazad.
Jeho úkolem je ochraňovat les, stromy, rostliny. Má spadeno především na lovce, dřevorubce a každého, kdo chce les ničit. Aby takové lidi vyděsil nahlas haleká a silně píská. Také je schopný lidi mást iluzemi, které vytváří. Je velmi těžké ho najít a chytit, protože lovce mate svými nohami otočenými nazad, takže lovec nikdy netuší, kterým směrem se vydal. Krom toho umí běhat tak, že žádný člověk ho nemá šanci dohonit.
Odpočívá ve stínu mangovníku. A legenda praví, že si někdy vybírá děti, které s sebou vezme do lesa a učí je jeho tajemstvím. Po sedmi letech je pak vrací rodičům.
Občas si dělá jen tak z plezíru legraci z těch, kteří vstoupí do lesa. Iluzemi je zmate tak, že ztratí cestu. On jde opatrně za nimi, smějíc se jim za zády. Pokud se vám to stane, máte jedinou možnost, jak se z bludného kruhu dostat. Je třeba vzít kousek liány a zamotat ji. Je potřeba ji ale zamotat řádně, aby bylo obtížné najít, kde je konec a rozmotat ji. Liánu pak hodíte někam do lesa a zvoláte "chci tě vidět, jak ji rozmotáš". Curupira pak nemůže odolat a šmodrchanec vezme a začne ho rozmotávat. A vy pak máte šanci najít cestu ven z lesa.

Mapinguari

Je příšera, která žije v Amazonském pralese. Je celá pokryta červenou srstí, ale kůži má podobnou jako krokodýl. Má humanoidní postavu a kolem 2 metrů výšky. Vypadá trochu jako přerostlá opice. Má pouze jedno oko a její ústa jsou tak velká, že nekončí u brady, ale až na břiše. Příšerně smrdí (jako tchoř) a má dlouhé ruce, kterými jednoduše drapne vše, co se kolem ochomítne. Na své oběti útočí převážně za dne, ale někdy se zase tvrdí, že pouze ve dnech, kdy slaví nějaký náboženský svátek. Prý když někoho chytne, začne ho požírat a to od hlavy.
Jeho přítomnost v lese lze jednoduše vysledovat tak, že jsou v něm vydusané cesty podrostem a zlámané větve, protože všude kudy tato příšera projde, poničí les.

Boitatá

Boitatá je ohnivý had, který chrání les a zvířata v něm a zahubí každého, kdo se pokusí ničit přírodní bohatství. Předpokládá se, že legenda má indiánský původ, protože už v polovině 16. století o tomto tvoru referoval ve svém dopisu jezuita přiševší do Brazílie.
Říká se, že Boitatá se umí proměnit v ohořelý kmen, aby nebyla nápadná. Trestá zvláště všechny, kteří by se snažili les pálit. Kdo se s ním totiž setká tváří v tvář, tak zešílí nebo přímo zemře na místě strachy. Jedinou obranou, pokud byste se s ním setkali, je zastavit se, pevně zavřít oči a nedýchat.

Cuca

Známá postava, hlavně díky svému účinkování v pořadech pro děti. Je to ježibaba s tváří krokodýla, dlouhými žlutými rozcuchanými vlasy a která odnáší neposlušné děti.
Tvrdí se, že tato postava má původ v pohádkách z Portugalska a Španělska, kde se ale nazývá Coca a je to postava draka, který byl usmrcen svatým Jiřím.

Boto (Delfín)

Nebo také Boto Cor-de-Rosa. V překladu znamená růžový delfín. Tato legenda vznikla nejspíše v Amazonii a tvrdí, že delfín je ve skutečnosti silný, sličný mladík, který přichází na zábavy a bály ve vesnicích kolem řeky a okouzluje tam dívky a ženy. Potom ji (většinou tu nejkrásnější) odvede na břeh řeky, kde se s ní pomiluje a dívka otěhotní. On se s rozbřeskem ponoří do řeky, promění se v delfína a zmizí po proudu neznámo kam.
V některých verzích příběhu se Boto není schopen proměnit v mladíka úplně a zůstává mu částečně delfíní podoba a proto používá na tancovačkách velký kloubouk, aby zakryl, že ve skutečnosti není člověkem. Obyvatelé žijící u řek věří, že pokud sní maso růžového delfína, tak se buď zblázní anebo se stanou neplodnými. To je také prý jeden z důvodů, proč je růžových delfínů v řekách Amazonie stále ještě dost.

Loibisomem

nebo také vlkodlak. Tohle stvoření známe i od nás. Člověk, který byl při úplňkové noci napaden vlkem, ale nezemřel a teď se v každé noci při úplňku mění ve vlka. Za těchto nocí napadá každého, kdo se mu připlete do cesty. Zabít je ho možné pouze stříbrnou kulkou.
Jiná verze tvrdí, že pokud má žena sedm dcer a osmé dítě je chlapec, pak to bude vlkodlak. Když se takový chlapec narodí, je pohublý a má mírně zašpičatělé uši. Do svých 13. narozenin je to normální chlapec, ale na první noc, na úterý či na pátek, uteče do lesa, kde se poprvé promění ve vlkodlaka a pak se v něj mění každý další týden. Každou takovou noc navštíví sedm oblastí v regionu, sedm zahrad u kostelů, sedm vesnic a sedm rozcestí. Všude kam přijde se rozštěkají psi a občas se i utrhnou ze řetězů. On zhasne všechny světla a příšerně zavyje. Způsob jak vlkodlaka zlikvidovat je ho co nejsilněji udeřit do hlavy.

Iara/Mãe d'Agua

nebo také vodní (mořská) panna. Dělá to co známe o vodních pannách i odjinud. Okouzlí mladíka a stáhne ho pod vodu.
Vypráví se, že takto rybařil jeden mladík z indiánského kmene Tapuia. Když uviděl pannu - napůl pannu, napůl rybu - vynořující se z proudu řeky a krásně zpívala. On však odolal, se svoji kánoí zamířil co nejrychleji ke břehu a schoval se ve vesnici. Nemohl však na krásnou vodní pannu přestat myslet a tak se po několika dnech vydal se svou kánoí na řeku znovu. Mořská panna ho už očekávala. On skočil do vody a nechal se stáhnout až na dno. Někteří říkají, že v ten den byla velká slavnost, tam dole na dně řeky, a že od té doby společně šťastně v řece tihle dva žijí. Druhá verze říká, že další den panna již hledala svou další oběť.

Corpo-seco (Vysušené tělo)

Je vlastně zombie. Je to přízrak, který děsí lidi, kteří putují v noci nebo se přes noc zastavují na křižovatkách. Za života to byl zlý člověk, který bil vlastní matku. Když zemřel, odmítl ho vzít do nebe jak bůh, tak ďábel do pekla. Tak zůstal tento muž uvězněn na zemi, vstal z hrobu a jeho tělo je tak v rozkladu. Schovává se v suchých kmenech stromů.
Někdy je verze příběhu trochu jiná a praví, že corpo-seco nejen že lidi děsí, ale pokud se k němu přiblížíte, tak se na vás vrhne a vysaje vám všechnu krev.

Pisadeira (Pošlapávačka)

Je pohádková postava pocházející pravděpodobně z regionu Minas Gerais. Je to stará vychrtlá babizna, s dlouhými špinavými nehty, nemytými rozcuchanými (často bílými) vlasy a dlouhým zahnutým nosem. Má rudé oči, bradu zahnutou vzhůru a má skřehotavý smích. Žije skrytá pod střechou.
Když jde někdo spát s přeplněným břichem a spí na zádech, tak se Pisadeira za svítání vyloupne ze svého úkrytu, paralyzuje spáče a vší silou mu poskáče břicho.

Mãe-de-ouro (Matka zlata)

Je krásná žena, se zlatými vlasy, které odrážejí svit slunce. Objevuje se vždy oblečena do dlouhé bílé tuniky. V některých oblastech, se říká, že se také objevuje jako ohnivá koule, protože má schopnost se do ní proměnit. I v lidské podobě je schopná létat.
Objevuje se tam, kde se nachází neobjevená naleziště zlata. Jejím úkolem je ale také tyto místa chránit. Někteří ji považují také za ochránkyni žen, kterým ubližují manželé. Naláká prý zlovolné manžela do jeskyně, kde ho nechá ztratit se a zemřít. Nešťastná žena se tak zbaví svého muže a mãe de ouro ji do cesty přivede nového, ale tentokráte už dobrého a hodného.

Odkazy

Mýtů které se tu vyprávějí je jistě ještě celá řada. Pokud by vás to zajímalo, můžete mrknout na Wikipedii anebo třeba na jedny z těchto stránek.
Všechny tyhle postavy byly zpopularizovány seriálem pro děti Sítio do Picapau Amarelo o kterém jsem už psal. Seriál byl inspirován dílem spisovatele Monteira Lobata.

Internetové střípky VI.

2011-04-20T01:41:00.000+02:00

Tak a je tu další volná směs odkazů a myšlenek, týkající se Brazílie.

Kol okolo

Tak prý Portugalsko by se mohlo stát brazilskou kolonií a Brazílie by mu tak pomohla z ekonomické krize. S tímhle nápadem přišly Financial Times, v rámci zpráv točících se kolem zasedání BRIC, a přijde mi to celkem úsměvné. Především onen zvrat, kdy by se Evropa začala dostávat na pozici za bývalé kolonie. 400 let Brazílii vyžírala a teď by vyžírala zase.
Jo a také jsem zjistil, že Dilma, současná prezidentka Brazílie, má bulharské předky. Takže tak jako jsme hrdí, že Kubitschek měl kořeny české (ne že by to moc Brazilců vědělo), tak teď můžou být Bulhaři na dalšího prezidenta.

Na skok do Amazonie.
Narazil jsem na zajímavý seznam dokumentů, který odkazuje na filmy zabývající se problematikou Amazonie a hlavně ničení deštného pralesa. Chtěl jsem se podívat na nějaký z dokumentů Adriana Cowella, ale bohužel jsem nenašel žádný z jeho dokumentů dostupný někde na youtube nebo google video.
O Amazonii jsem ale přelouskl dobrý článek v češtině od Stanislava Komárka - Amazonie jako fenomén a osud. Uvádí v něm své postřehy, názory a drobné zážitky z návštěv. Dovolím si odcitovat kousek o společnosti v Amazonii (je to z návštěvy Peru, ale moc rozdílné to myslím nebude):
V jistém slova smyslu představuje Amazonie jakousi laboratoř budoucí konzumní společnosti a líhniště budoucího úspěchu, neboť některé její rysy vykazuje v neobyčejně vyhraněné podobě: konzumní lačnost a chtivost peněz a různých cetek, které se záhy odhodí.
Zároveň se chce věřit, že kníže Potěmkin byl původem Peruánec. Všude bují hesla, která „se nosí“, dnes zejména environmentalistická. Vrcholem všeho byly nádoby na tříděný odpad v indiánských vesnicích.
Stanislava Komárka jsem neznal, ale je to zajímavý člověk. Před nedávnem s ním byl rozhovor v Casablance na radiu Wave, kde povídá a filozofuje o tom, proč cestuje a proč cestovat.

A pak ještě jeden odkaz na TED video o Curitibě (titulky bohužel jen v angličtině) s podtitulem "city is not a problem, city is solution". Mluví v něm architekt a bývalý starosta Jaime Lerner, který pracoval na urbanistickém plánu Curitiby už od 80 let a jsou tam pěkné myšlenky (především o dopravním systému), které by se daly aplikovat na jakékoli město. Možná i díky tomu je Curitiba považována za nejbezpečnější město Brazílie (alespoň to tak pár lidí tady tak zmiňovalo) a má několik dalších "nej" ve smyslu ekologie, dopravního systému aj. (viz článek na wikipedii).

Lidé

Když přijedete do Brazílie, tak možná uslyšíte nějakého Brazilce žoviálně vykřikovat "oi, oi, oi", což by se dalo přeložit nejspíše jako "ahoj, ahoj, ahoj". Tahle "fráze" pochází od Silvia Santa, což je jeden z nejbohatších lidí v Brazílii. Vlastní například televizní síť SBT. Byl také "majitelem" banky Pan Americano, která se na podzim ocitla ve finančních problémech a mluvilo se o krachu. On aby jí z toho vytáhl, dal záruku veškerého svého jmění. Banka se z problémů nějak vyhrabala a on jí nakonec na začátku roku prodal. V roce 1989 kandidoval na prezidenta, ale neúspěšně.
Jméno Silvia Santa je ale asi nejvíce spojeno s jeho televizní show Programa Silvio Santos, kde uslyšíte zmiňovaný výrok a je také populární například tím, že v ní lidem "rozdává" peníze a natáčí vtipné momenty skrytou kamerou. Jeho styl vystupování je docela osobitý a žoviální (je třeba známý tím, že nosí připevněný velký mikrofon na kravatě pod bradou).

Vrátím se také k volbám, i když byly už na podzim. Jde o jednoho bizarního kandidáta. Ne že by tu nebylo poněkud bizarních kandidátů víc, ale tenhle je, řekl bych, dost dobrý. Jmenuje se Tiririca, je (či byl) televizní bavič a kandidoval ve státě Sao Paulo. Byl hlavní tváří své strany a také se mu podařilo do parlamentu dostat. Tak jako jiné "absurdnosti" se i tato dostala i na novinky.cz.
Bizarní na tomhle kandidátovy jsou dvě věci. Za prvé jeho kampaň. Můžete se podívat na jeho volební spot. Jeho vyznění je asi takové - "Co dělá takový člověk v parlamentu? Ve skutečnosti vůbec netuším. Volte Tiriricu." Druhou věcí je to, že je částečný negramot, ale žaloba, která na něj byla podána ve smyslu, že aby mohl být v parlamentu, tak potřebuje umět číst a psát, byla neúspěšná a soud mu dal za pravdu, že se jedná jen o částečnou negramotnost a v parlamentu může zasedat. Co celou věc ještě podtrhuje je fakt, že to byl on, který ze všech kandidátů v Brazílii obdržel v absolutních hodnotách nejvíce hlasů.
Ono se také povídalo, že díky němu se do parlamentu dostali další členové partaje, kteří tam už zasedali v minulém volebním období a kteří rozkradli co mohli.

Užitečný odkaz na závěr

Užitečné informace cestovatele o Brazílii, Rio Grande do Sul, Porto Alegre, Novo Hamburgo, elektrických zásuvkách, ambasádách a jiných. Příručka byla připravena pro návštěvníky Fenacu, což je výstaviště v NH.

Trilha k viaduktu 13 ve Vespasiano Corrêa

2011-04-16T23:11:00.001+02:00

Před 2ma týdny, tak jako již několikrát, jsem vyrazil na výlet (či nadneseněji řečeno trek) s turisty z Porto Alegre. Tentokráte to byl výlet jednodenní k železničnímu viaduktu 13 poblíže města Vespasiano Corrêa. Jeho návštěvou jsem si přidal na seznam další jihoamerické nej. Mám pocit, že tady na jihu jsou na hledání "nej" vysloveně nažhavení. Po návštěvě největší zoo v Jižní Americe (to je prý ta v Porto Alegre) a 3. největšího visutého mostu (ten je u Bento Goncalves), byl tohle nejvyšší most železniční.

Most se nachází asi 11 km od zmiňovaného města Vespasiano Corrêa a byl zbudován v roce 1978 vojenskými konstruktéry. Trihla byla tentokrát spíš takovou procházkou, kdy jsme se nejprve podívali na malé vodopády. Což je také jedna zvláštnost a (alespoň pro mne) charakteristika Brazílie - pokud někde chtějí ukázat, že tady mají pěknou přírodu, tak inzerují tamní vodopády. Možná se není co divit, protože všude jinde je hustá a těžko prostupná "džungle" (zbytky Mata Atlantica), takže když už se někde vyšlape cestička, tak vede k nějakému, oproti všeobjímající zeleni, pro oko lahodícímu bodu zájmu.
Po vodopádech jsme nastoupali do kopce k železničním kolejím a vrcholu viaduktu. Po kolejích (po jako jedněch z mála) jezdí vlak (tady nákladní), ale to nemůže zabránit návštěvníkům, aby se po viaduktu procházeli a udělali si ještě další výlet po kolejích několika tunely. Nebyly jsme totiž na trilhe tentokrát sami a slunečná neděle nalákala odpoledne docela početný zástup místní omladiny, která sice k vrcholu mostu dojela autem či na motorce, ale pak se šla také projít po kolejích - stejně jako my. Prošli jsme asi 3mi tunely (s vlakem jsme se naštěstí cestou nesetkali) a došli k cíli cesty, kterým byl malý vodopádek (:)) padající do uměle vyhloubeného tunelu. Tunelu vyhloubenému pod kolejemi asi proto, aby se voda nehrnula přes koleje. Tunel byl vysekán do skály a člověk se tak dostal do umělé jeskyně a mohl si užít koupel v řece, která ač se nezdála, byla oproti českým bystřinám vodu příjemně teplou.

Na pár fotek, které jsem udělal se můžete podívat tady. Anebo kouknout na flickr, kde jsou fotografie jednoho z účastníků výletu, který si dal více práci s jejich přípravou.

Jeden odkaz

Našel jsem jedno pěkné (nejen brazilské, avšak v portugalštině) fórum www.mochileiros.com, věnující se trekkingu a výletům nejen po Brazílii. Také se tam popisuje podobný úsek cesty, jako jsme prošli my. A protože tady stěží najdete nějakou značenou cestu, tak je to dobrý zdroj informací o tom, kam se dá vyrazit, jestli trek zvolit a hlavně kudy jít.

Karneval2

2011-04-13T01:10:00.001+02:00

O karnevalu v Salvadoru se říká, že to je největší party na světě. Je to dost možná pravda. Prý se na ní sjede až 2 miliony lidí. V období karnevalu se zvednou ceny ubytování v hostelech a pousadách nejméně na desetinásobek a tak v hostelech, ve společných pokojích, vás jako nejlevnější alternativa přijde týden v Salvadoru na nějakých 8000 Kč. My jsme to vyřešili stanem a ubytováním v kempu trochu dále od centra. Během karnevalu je ale ve městě všechno, alespoň se nám zdálo, velmi dobře organizováno a tak kromě existence mnoha informačních center pro turisty, fungují třeba i autobusy přes celou noc, takže jsme neměli nijak velké problémy se z a do centra dostat.

Strávili jsme v Salvadoru pouze poslední dva dny z celého karnevalu, takže jsme spíš jen tak trochu přičichli. Všechen náš karnevalový čas jsme byli v centru, v okolí Pelourinha, kde se odehrával ta trochu klidnější část karnevalu. Ulicemi korzovaly skupiny bubeníku a tanečníků, kolem nich procházeli nebo za nimi do rytmu podupávali diváci. Ti byli občas v maskách, ale většinou bez nich. Na náměstích v okolí byly rozesety různé stage s drobnějšími tanečními vystoupeními a různými koncerty. Do toho se mísili zájmový aktivisté jako byli gayové či křesťanské sekty, které jednak promlouvali o důležitosti toho či onoho, ale samozřejmě také na svých pódiích měli pěvecká vystoupení či pořádali průvody městem spojené s tancem. Trochu v povzdálí pak projížděli slavné trios electricos, což jsou (laicky řečeno) autobusy obeskládané reprobednami. Na jejich vrchu stojí muzikanti a zpěváci a vy si jejich hudbu můžete vychutnávat plnými doušky. Hlasitostí skutečně nešetří a to ještě jedou jednotlivé vozy v rozestupu kolem 50 metrů. Pak je to opravdu dobrý hudební maglajz.
Co jsme nezažili byly koncerty, kvůli kterým do Salvadoru jezdí většina mladých Brazilců. To jsou koncerty hvězd brazilské pop music a hlavní slovo patří především stylu axé. Ty se totiž neodehrávají v centru, ale blíže u pobřeží a tam jsme nestihli dokonvergovat.

Nevázaná zábava z odstupu

Brazilci (a ani cizinci) nejezdí na karneval jen kvůli hudbě, ale často si také užít si nezávazné zábavy, kterou je karneval v Brazílii pověstný tak vůbec. Co jsme se dočetli, tak se lidé kvůli tomu, aby na karnevalu mohli být jako nezadaní, rozchází se svými partnery. Existuje i možnost, jak dávat ostatním najevo, že vy jste nezadaní. Jednak by to mělo být vyjádřeno nošením náramku (snad známým i z Evropy) pulseira do sexo a druhak tím co ke karnevalu patří a to maskami. (Nejen) letos byl populární převlek Mulher Maravilha a to díky písni Liga da Justiça (LevaNóiz ), kde se naráží na sex mezi Wonder Woman a Supermanem.Vždy ale nemusí jít přímo o sex, ale populární je i "beijo na boca", tedy polibek na ústa.

Bezpečností sexu během karnevalu se ale zabývalo i ministerstvo zdravotnictví a tak spustilo po celé Brazílii karnevalovou kampaň "no carnaval, sem camisinha não dá não" (o karnevalu to bez kondomu nejde), se kterou se dalo setkat jak v televizních spotech, ale také na billboardech a dalších reklamních plochách, jako byly třeba dveře toitoiek. A v Porto Alegre se kvůli tomu tancovalo v pěkných kostýmech.

A co na to noviny

Chci přiložit pár fotek, které jsem zkopíroval ze Salvádorských novin - pravda trochu bez ladu a skladu, ale doufám, že by mohli trochu navodit atmosféru.

Jeden hlas - unikátní okamžik na pódiu: v neděli Ivete Sangalo vypátrala Claudii Leitte na ulici Avenida Sete e poté společně zazpívali jednu z úspěšných písní této blondýny.

Polibek měl takový rozměr, že i přes existenci (studené) plechovky byl stále vroucí.
Na Crocodilu byla pro kohoko-li v průvodu naprostá volnost.

Durval Lelys je italská tanečnice: byla překvapením, které se objevilo na nebi během přehlídky v Me Abraca.

Gabriela skončila svůj vztah s přítelem, aby mohla vyrazit na karneval s chladnou hlavou bez závazků
Jociane skončila svůj vztah ve středu, den před začátkem karnevalu.

Průvod afoxé synů Ghandí (Filhos de Ghandy) na Barra bez rozdílů barvy pleti či pohlaví.

Pár odkazů

Karneval v Salvadoru má také svůj blog, kde můžete najít docela dost videí a dalších věcí kolem karnevalu.
Druhým odkazem je stránka, která mluví o hudebních hitech karnevalu v různých předchozích letech.
Letos také bylo možné sledovat přímý přenos z koncertů některých interpretů karnevalu online na kanálu na youtube. Na sestřih některých momentů se tam můžete ještě stále podívat a příští rok bude Youtube organizovat pravděpodobně podobnou akci a tak si můžete užít axé do sytosti.
Na závěr ještě musím přidat jeden supr odkaz, kde se ukazuje, jak to vypadá ve vodě u pláží po skončení karnevalu.

Internetové střípky V.

2011-04-11T02:29:00.002+02:00

Tentokrát to budou střípky inspirované návštěvou česko-brazilského sdružení (Associação Cultural Tcheca-Brasileira) v Porto Alegre. Ve skutečnosti to bylo jen krátké obědové setkání s několika z jejích členů. Výuka jazyka a třeba týden české kultury v Porto Alegre bude probíhat až po létu, takže v téhle době u nich moc lidí nepotkáte. Tady je pár odkazů inspirovaných setkáním.

Massa Critica aneb cyklojízda v Porto Alegre

Nevím, jestli jste tuhle už více jak měsíc starou událost zaznamenali. Chtěl jsem se o ní zmínit, ale nevyšel čas. Video z ní mě je docela husté a prý běželo i na Nově. Sestříhané video a krátkou zprávu najde třeba na novinkách (popřípadě si můžete přečíst shrnutí v angličtině). Tonda, jeden z Čechů, se jí právě účastnil.
Došlo k tomu, že v POA byla pořádána cyklojízda za podporu cyklistů a jednomu řidiči (jemně řečeno blbci), ruply nervy a najel mezi cyklisty. Naštěstí došlo k "pouze" 11 vážným zraněním a nikoho tohle nestálo život. Pachatele (manažer národní banky) chytili, respektive se přišel sám po víkendu udat (prý v jeho verzi ho napadla skupina rozzuřených cyklistů), byl zadržen, chvíli si platil pobyt v soukromé léčebně pro mentálně postižené, aby nemusel do cely a nedávno ho propustili. Nicméně na něj bylo podáno několik žalob pro pokus o vraždu a bude (snad) stíhán. Celá událost tu celkem vzbudila rozruch, udělala tedy alespoň hnutí pro podporu cyklistiky reklamu a možná tak pomůže, že se tu pro cyklisty něco udělá.

Do akcí, které reagovali na tuto událost, se ale zapojili i lidé v jiných městech. Tady jsou třeba fotky ze Sao Paula anebo video z Brasilie. Při návštěvě Brasilie jsme se s jedním člověkem, který pro cyklistiku lobuje, potkali a říkal, že v Brasílii je to s cyklistikou problém. Řeknou vám tak, že máte na kole jezdit v parku, ale probojovat se do města je těžké. Ono se trochu není co divit, když Distrito Federal je stát s největším poměrem aut na hlavu a díky celkové podobě města se tam bez auta takřka nedá žít. Na druhou stranu třeba v Rio de Janeiru, pokud jde o centrum, jsme potkali docela dost lidí jezdících na kole a je tam také pár pěkných cyklo-stezek, které tento pohyb usnadňují.

Videa z Porto Alegre

Tonda, krom toho, že jezdí po Porto Alegre na kole, se tu taky oženil a má kanál videí na Youtube a rozhodně se vyplatí podívat se alespoň na nějaké video. Jednat můžete juknout na to, jak Porto Alegre vypadá a druhak, jak se tu žije.

Začnu asi nejúsměvnějším videem o tom, jak se tu vytvářejí pracovní místa - těžká dřina
Jak funguje jízda autobusem - autobus
Hlavní městský park v Porto Alegre - a trochu nádech Brazílie a parku
Jak vypadá náměstí v POA
První setkání s chimarrão
A zajímavé video o zvyku setkávání se s maminkou před porodem - chá de fraldas

Zajímavosti na konec

...když prý člověk přijede do Brazílie a má tu s Brazilkou dítě, tak ho nemůžou z Brazílie vyhostit (nebo to alespoň platilo). Tohle pomohlo třeba Ronnie Biggsovi, který se účastnil velké vlakové loupeže ve Velké Británii, která proběhla v roce 1963, kdy si 15 kompliců odneslo 2,6 milionu liber. Po útěku z vězení se dostal do Brazílie, kde se spustil s Brazilkou a protože s ním měl syna, tak ačkoli Británie žádala o jeho vydání, Brazílie, i kdyby chtěla, ho vydat nemohla. Biggs se tedy nakonec do Británie vrátil, asi věřil, že zločin bude již promlčen, ale jelikož byl klasifikován jako zločin proti královně, tak ho ještě poslali do vězení.

A pak určitě stojí za pozornost demografický nárůst obyvatel Brazílie. V polovině 20. století bylo Brazilců kolem 30 miliónů, na jeho konci jich bylo již 180 milónů. To také přispívá k nezaměstnanosti a sociálním rozdílům v zemi.

Karneval po brazilsku

2011-04-08T05:23:00.002+02:00

Jak už psala Verča, tak jsme se byli podívat na karneval na sambodromu v Porto Alegre. Určitě to nebylo tak velkolepé jako v Rio de Janeiru, ale i tak to bylo super. Osobně jsem z toho měl pocit, jako bych se koukal 6 hodin na ohňostroj. Před vámi defilují nekončící zástupy lidí v pestrobarevných kostýmech, až přecházejí oči. Než se ale dostanu k samotnému průběhu, trochu odbočím. (A ještě dodám, že ne všechno co zmíním, bude úplně přesně. Pěkný článek o karnevalu je na wiki :)

O karnevalu tak trochu obecně

Začnu tím, co to vlastně karneval znamená. Samotné slovo prý pochází ze spojení slov carne a vale, tedy něco ve smyslu dát sbohem masu (ale podle wikipedie je to trochu jinak). To pěkně odpovídá našemu masopustu. Karneval je křesťanská slavnost, která předznamenává začátek půstu před Velikonocemi a tak se lidi baví, nacpávají se a všelijak si užívají, aby si vynahradili nadcházející dobu nedostatku. Ve středověku prý byly tyto oslavy docela nespoutané a zadusila je pak inkvizice. V Brazílii se to ale tak docela nepovedlo, do tradice se přidaly nějaké indiánské a černošské vlivy a vznikl z toho pověstný brazilský karneval.
Karneval ale nejsou jen sambové desfilé na sambodromu v Rio de Janeiru (jak jsem se domníval před příjezdem), ale karneval se slaví v podstatě v každém městě Brazílie (i bez sambodromu).
Překvapilo mě třeba, že jsou karnevalem (a podle videí podobným jako je tomu v Brazílii) známé i místa v Kolumbii - Barranquilla nebo v Bolívii - Oruro.
Pro brazilský karneval jsou možná spíše než desfilé důležité tzv. blocos (bloco de rua), což jsou venkovní party (festa pod širým nebem), které se konají v ulicích města . Jejich podoba se může různit, od koncertu a oslavy někdě na pláži, (jak tráví karneval dost mladých lidí z Porto Alegre, kteří jezdí někam k moři), přes nějaké desfilé a perkuse, koncert v ulicích města až třeba po trios electricos, což jsou autobusy plné reprobeden, ze kterých se valí hudba na plné pecky, čímž je známý Salvador de Bahia. Nebo to může být tanec s obřími loutkami v ulicích, čímž je známý karneval v Olindě. Lidé mohou a nemusí být v masce, ale vždy se tancuje a popíjí a kdoví co ještě.
Pro představu se můžete kouknout, jak jedna taková malá festa vypadala v Porto Alegre. Popisuje ji Verča v příspěvku před odjezdem. No a pak bych přidal ještě odkaz na dvě youtube videa, které jsem tak náhodně našel. První je z Ria před 3mi lety a druhé je ze São Paula ve Vila Magdalena, kde, jak jsme byli poučeni, jsou nejlepší blocos v Sampě.

Samba na sambodromu v Porto Alegre

Na sambodrom se můžete vydat třeba také do São Paula, Florianopolisu či do Porto Alegre. V Riu jsme nebyli, takže nemůžeme soudit, ale na Portu Alegre nám přišlo fajn, že když jsme si sedli na tribunu a podívali se po okolí, tak jsme měli pocit, že jsme jediní cizinci v okolí. Alespoň tedy jsme měli z osazenstva v dohledu jediní trochu namakanější foťák. Také z toho jak je na jihu černochů a míšenců docela málo, tak na sambodromu v hledišti jich byla oproti bílým výrazná převaha. Tím pádem jsme měli pocit, že je to podívaná pro normální lidi a ne jenom pro turisty nebo bohatší vrstvu, což si vzhledem k cenám v Riu myslíme. Cena lístku tady byla příjemná - něco kolem 100 Kč. I když předprodej byl umě tajen - to asi aby lístky mohli vykoupit překupníci (asi :).
Karneval v Porto Alegre má fajn blog, kde najdete hromadu videí, informací a hudby. Můžete se podívat na http://socarnavaldepoa.blogspot.com/.

Desfilé škol trvá přes celou noc. Můžete přijít kolem 9 večerní, kdy začíná rozehřívání a na ploše sambodromu se promenádují dětští sambisté. Samotná show začínala v půl dvanácté a čekalo nás 6 škol samby, které předváděli své desfilé. V Porto Každá škola měla na přehlídku vyhrazený čas 60 minut a ani o chlup více.
Desfilé je totiž také soutěží škol, která má daná pravidla. Těchto 60 minut je čas určený v Porto Alegre. V jiných městech se čas pro přehlídku mění. Škola by to měla v limitu stihnout. Letos v Riu byly dvě školy diskvalifikovány za jeho překročení. Díky tomu se stává přehlídka docela logistickým problémem, kdy je třeba aby všichni, včetně alegorických vozů, šlapali jak hodinky. Díky tomu má každá část průvodu své poháněče, kteří jdou vedle a pokřikují na lidi v průvodu, jestli mají přidat nebo ubrat na tempu pochodu. V Porto Alegre trvaly desfilé tří dny, respektive 3 noci (pátek, sobota, neděle) a po vyhlášení byl ještě jeden den věnován přehlídce vítězů.
Kritérií, které porota hodnotí je několik. Tady můžete kouknout, jak to letos dopadlo se známkami, pro jednotlivé školy. Z tabulky je také vidět, že se hodnotí hudba, kostýmy, harmonie přehlídky, perkusisti...

Každá škola si pro svou přehlídku zvolí sambovou skladbu. Tento typ samby se jmenuje samba-enredo. Abyste si udělali představu, co je to za hudbu, jukněte na stránky, kde jsou k poslechu všechny skladby, které byly v Porto Alegre za posledních víc jak 20 let hrány. Podle pravidel nesmí skladba obsahovat žádné politicky nekorektní slova, jinak hrozí škole bodový postih nebo i vyloučení. Každá skladba má do 5 minut, takže ji během hodiny uslyšíte myslím nejméně 20 krát. U některých skladeb je to fajn a celé hlediště stálo, podupávalo do rytmu a tleskalo, jinde jsem ale myslel, že to už nevydržím a jestli tu píseň ještě jednou zopakují, tak vyletím z kůže - no třeba tady ta skladba :)
Pořadí a obsah průvodu má také svá pravidla. První skupinou je "comissão de frente", kdy tado skupina předvádí choreografii, která se odvíjí od tématu, který si škola pro desfilé vybrala. Téma vyjadřují také alegorické vozy, které jsou tvořeny kovovou kostrou a na ní jsou pak dolepeny všechny ony barevné doplňky a navrch pak osazenstvo vozu. Většinou jsou alegorické vozy postrkovány lidskou silou a řízeny někde ukrytým řidičem. Průvod také obsahuje pár, který nese vlajku školy. Většinou se jedná o samba tanečnici a jejího partnera. Krom reprobeden, které hlasitě vyhrávají sambu-enredo, je zpěv zprostředkován živými umělci na place, kteří kráčí s průvodem. Těmto interpretům se říká puxadoři. V průvodu jsou pak zastoupeni také perkusisti. Tedy hromada lidí s bubny a jiným bicím náčiním, kteří hrají do rytmu. Když se kolem tenhle zástup valí, tak to má opravdu sílu. Zmínit bych měl ještě baiany. Což jsou ženy se širokými sukněmi, které se točí dokola. Tento prvek má původ v Bahii, kde jsou bílé široké sukně součástí národního kroje a poukazuje na to, že první karnevaloví aktéři byli z Bahie.

Královna a král karnevalu

Před začátkem karnevalu se volí královna karnevalu. Jestli jsem to pochopil správně, tak je to soutěž podobná jako miss u nás, ovšem účastnice musí umět tancovat sambu a jsou nominovány do soutěže svou školou. Jak vypadaly soutěžící letos, můžete kouknout tady.
Královna se společně s princeznami potom promenádují po celém sambodromu. Jsou ještě v doprovodu krále Momo (jehož představitel kdoví kde se tam vzal). Král Momo je podle tradice pořadatel nebo "majitel" karnevalu. Postava Moma pochází z řecké mytologie, kde Mómos byl bůh frašky a hlouposti, syn bohyně noci a boha snů.
Zajímavostí tohoto roku byla přítomnost Gretchen, což je brazilská tanečnice samby a herečka, a jak jsme se dozvěděli z wikipedie je známá jako "Rainha do Bumbum", kdy přinesla do médií trend mrskání zadkem těsně u kamery.

Krátké shrnutí o karnevalu v Rio de Janeiru letos v češtině najdete tady.
Videa z prvního dne (každá škola má jedno), který jsme s Verčou viděli, můžete najít na stránkách Só Carnval de Porto Alegre.
Naše fotky a také pár videí najdete v galerii Carnaval Porto Alegre.

Češky v brazilské reality show

2011-04-05T02:37:00.001+02:00

Brazilská televize uvedla tuhle neděli reality show As Tchecas no Brasil s podtitulem "libera as tchecas".

Jedná se o reality show dvou Češek, které někdy v prosinci začaly psát blog http://welovebrazil.posterous.com o tom, jak moc chtějí jet do Brazílie a začali přes něj komunikovat s Brazilci, aby jim poradili, kam se mají vypravit. Téhle jejich aktivity se pak chytla televize a rozhodli se, že o tom natočí pořad, respektive reality show. Záměr byl ten, že ukáží, jak cizinky objevují Brazílii a co je pro ně na ní zajímavého či odpudivého. Má to také tu souvislost, že se Brazílie připravuje na mistrovství světa ve fotbale a olympijské hry a tak by to mohlo (jakože) ukázat, jak to tu budou vnímat cizinci, až sem přijedou.
Je na tom trochu zvláštní, že už asi 3 příspěvek je psán portugalsky a všechna videa jsou perfektně otitulkovaná, ale je možné, že se tak stalo až po tom, co se staly "mediálně" známými. Dost možná to byl od počátku záměr televize. Těžko říct. Každopádně obě mluví jen anglicky.

Reality show staví na tom, že jsou obě "gostosas", takže se dočkáte po brazilsku na detailní záběry všemožných partií. Kolegové se mě už ptali, jestli takhle vypadá většina Češek :)
Další obsahem jsou vtipy na téma "vy neumíte portugalsky a my vás naučíme nějakou frázy a ta fráze nebude znamenat, co si vy myslíte, že znamená" a také různé dvojsmyslné narážky. Pokud vás zajímá, jaký je "vtípek" v podtitulu, přečtěte si Verčin příspěvek jak si uříznou ostudu v Brazílii.

Můžete také kouknout na televizní upoutávku na tento pořad nebo na nesestříhanou verzi "rozhovoru" s oběma představitelkami: gringas do panico na TV. Obojí v portugalštině. V druhém případě, můžete pro zajímavost skočit na čas 2:30, kde najdete, řekl bych klasický brazilský vtípek, kdy vás každý po příjezdu bude učit, že "ahoj" se řekne "olá, veado". Zkuste to někde použít a uvidíte.

Už toho bylo dost, ale ještě zalinkuju video, které je asi sestřihem z nedělního pořadu. Zajímavé mi na něm přijde, jaký zvolili mix "české" kultury. Na začátku třeba Mládek, pak nám přiřkli o nějakých 2,5 miliónu více obyvatel a co je naše typické jídlo, jsem nějak nepochopil.

A aby tu bylo taky něco brazilského, tak jedna populární musica na závěr příspěvku.

Výlet

2011-04-04T06:28:00.000+02:00

Tak jsme se vrátili z výletu.

Verča (tou dobou již v Čechách) by měla postupně postovat příspěvky z jednotlivých míst společně s fotkami. Já sem teď dám jen takovou krátkou ukázku toho, co jsme projeli.

Karneval v Salvadoru da Bahia

Katedrála v Brasilii

Historické Ouro Preto

Podmanivé Rio de Janeiro

Uspěchané São Paulo

Plážová Florianopolis

Předzvěsti karnevalu

2011-03-07T02:53:00.000+01:00

Tak je tu karneval. Ačkoli státní svátek je až 8.3., tak přehlídky a všechny festy probíhají o tomhle víkendu. My jsme se dostali na sambodrom v Portu Alegre. Trochu víc o karnevalu (nebo aspoň o tom, co jsem si o něm přečetl) bych se chtěl rozepsat v nějakém dalším článku. Zítra ale vyrážíme více na sever Brazílie, do Salvadoru da Bahía, poznat to tu zase z trochu jiné perspektivy. Tím pádem se toho tu dočkáte až koncem března, kdy se vracíme do Novo Hamburgo.
Verča napsala příspěvek o karnevalové festě z minulého týdne, tak můžete zatím zabrowzdat tam a taky se podívat se na fajn klip, který tu běží už asi 2 měsíce v televizi jako upoutávka na karneval. Zajímavé mi na tom přišlo, že se ho dočkáte během celého dne, ačkoli si myslím, že u nás by před 10 jít nemohl :)

Tady se můžete podívat na karnevalové upoutávky, které běžely na televizi RBS a jsou na nich představovány jednotlivé školy samby a hudba, která při jejich desfilé bude hrát (hrála).

Po tomhle hodně krátkém příspěvku si dovolím odskočit k odkazu na vysílání Casablancy na rádiu Wave minulý týden. Byl to díl o Vúdú v západní Africe. S Brazílií to souvisí tak, že otroci kteří sem byli přiváženi si svou víru zachovali a tak obřady jako je makumba nebo ty praktikované v rámci candoblé mají původ právě tam.

Výlet do Triunfo

2011-03-02T02:34:00.000+01:00

Léto se nám tu pomalu překuluje k podzimu a většinu dní tu už člověk nezažívá takové "abafado" (dusno), jako tomu bylo před měsícem. Ono je Novo Hamburgo tak trochu zastrčené v údolí a tak letní slunko tu zajistí výheň, ale není moc větru, který by osvěžil. Teď tu docela často prší a místní se shodují, že takhle deštivý konec léta tu už nezažili pěkně dlouho (možná i nikdy).

Po jednom víkendu, stráveném lehkým nic neděláním, následoval víkend strávený na chatě kolegyně z práce v São Francisco de Paula Dá se říct, že střední-vyšší třída tu často má jednu chatu na pláži pro letní měsíce a jednu chatu někde v horách Serra Gaúcha, kam jezdí, když už klima není tak teplé nebo když si chtějí užít "přírody". Ono tedy i tam platí, že veškeré pozemky v dohledu jsou privátní, takže jakéko-li vycházky po okolí je podnikají docela obtížné a užívání si přírody tak obsahuje především dělání si churrasca na zahradě. No, ale hlavní potíž víkendu byla, že celý propršel a tak se žádné masové žroutsvtí nekonalo a zůstalo u sezení na gauči a koukání na fotbal.

Triunfo

Minulý týden to bylo s víkendovým počasím o poznání lepší a my se rozhodli, že už je čas se zase podívat trochu po okolí. Docela dost informací o různých městech, městečkách a jiných místech lze čerpat z fóra Skyscaper City a tam jsme také našli zmínku o městu Triunfo. To leží nějakých 70 km západně od Porto Alegre, má kolem 25 tisíc obývatel a podle Wikipedie je to nejbohatší město Brazílie, co se týče hrubého domácího produktu. Možná na tom něco bude, protože i když ulice a chodníky byly vyspravováný brazilským způsobem tipu "nějaká ta díra se snese", tak městečko působí upraveným dojmem. Ono bohatsví kraje plyne z umístění obří chemičky Polo (dnes patřící společnosti Braskem). Ta se nachází asi 50 km od Triunfa a při cestě kolem byste si jí asi ani nevšimli, protože je šikovně schovaná v lese.

Informativně

Do Triunfa jezdí autobusové linky společnosti Fátima a to z Porto Alegre přes Canoas. V Canoas jsme měli trochu problém s nalezením místa, odkud autobusy jezdí, protože autobusové nádraží je tam jakési zchátralé. Některé linky, a i ta naše, jezdí s autobusové zastávky MHD před nádražím.
Chtěli jsme se také dostat do areálu Pola, protože je uváděné, že tam je umístěn ekologický park. Přímo do areálu jezdí z Triunfa několik autobusů denně, které objíždí celý areál a mohou vás vysadit přímo u parku. My jsme ovšem tenhle autobus prošvihli a tak jsme se nechali odvést na odbočku z hlavní silnice autobusem mířícím zpět do Porto Alegre. Pak je to k továrně asi 2,5 km podél dvouproudové (ovšem přes víkendy téměř prázdné) silnice.

Subjektivně

Náš plán byl dostat se dopoledne do Triunfa, projít si město, a pak se vydat na procházku do přírodní rezervace v areálu chemičky. První část se povedla celkem na jedničku. Po troše hledání jsme a chvilkovém naštvání, že jsme nestihli zastavit autobus (tady se na všechny autobusy mává, sami od sebe nezastaví), jsme se ale nakonec do Triunfa dostali.
První naší zastávkou byla lancheria (rychlé občerstvení), kde jsme si dali kafe a popovídali si s mluvným místním obyvatelem, od kterého jsme se dozvěděli, že komunismus je zlo (což je tu názor, který není až tak často slyšet) a že nás za chvíli očipují.
Vlastní Triunfo mě mile překvapilo. Jeho střed je pěkně renovovaný a všechny historické stavby vypadají udržovaně. Střed tedy znamená několik ulic kolem náměstí Benta Gonçalvese. Ovšem mají svůj půvab, vydlážděné kočičími hlavami, lemované jedno patrovými domky, mezi něž je tu a tam zamíchaná nějaký z koloniálních dob. V Triunfu se Bento Gonçalves narodil a také tu byl, po prohrané bitvě Batalha do Fanfa v roce 1836, zajat. Díky tomu tu má na náměstí svoje muzeum, ovšem v době naší návštěvy bylo jako na potvoru v rekonstrukci a ani turistické informace, které měly část sbírky vystavovat, zrovna nefungovali.
Náladu jsme si tak šli spravit na břeh řeky, podél kterého vede sice krátká, ale příjemná promenáda. Také odsud jezdí přívoz do městečka São Jerónimo na druhé straně řeky.
Protom co jsme si prošli střed města, rozhodli jsme se zjistit, kde leží onen přírodní park. Ještě jsme netušili, že je to 50 km daleko a že tam dnes už nic nejede. Vše nám nakonec vysvětlil místní gaúcho popíjející chimarrão. Co nevěděl a co nám vysvětlila až ochranka areálu petrochemičky bylo, že přírodní park je povětšinou během víkendů zavřený. No a tak jsme bohužel neviděli kapybary.
Sluníčko pražilo, my stáli na rozpáleném asfaltu, vedle nás hořely věže chemičky a další autobus měl jet až za 4 hodiny. Bohudík nás ale zachránili ztracení rybáři, kteří jeli směr Porto Alegre, ale ztratili se cestou a dojeli k chemičce. Naložili nás mezi úlovky a dovezli nás až do Canoas.

Krátce o návštěvě Porto Alegre

Protože jsme měli málo sezení v autobuse a brzkého vstávání, rozhodli jsme se vydat do Porto Alegre na trhy, které se tam pořádají každou neděli v parku Farroupilha a kde najdete různé řemeslné výrobky od místních a také od indiánů. Součástí je také bleší trh.
Pro procajdání parkem jsme si ještě dali návštěvu galerie moderního umění centra Santander, kde zrovna probíhala výstava File Site - interakce člověka s počítačem. Mě to bavilo :) (něcí galerie z výstavý na Flickru).

Na fotky se můžete podívat na http://chalda.yc.cz/foto/brazil/triunfo/.

Internetové střípky IV.

2011-02-27T18:10:00.000+01:00

Hudební začátek prosím. Zeca Pagodinho a Água da Minha Sede.

A pak je tu rocková ikona 80 let. Cazuza. O které náš učitel portugalštiny prohlásil. "Je to jeden z nejznámějších rockerů z Brazílie. Jako každý rocker měl problémy s alkoholem a drogami. Taky byl homosexuál a umřel na aids." Takže správný rocker. A má prý fajn texty. To je ale trochu složitější posoudit, každopádně "Čas nezastavíš".

Potom jsem se dostal k odkazu na komixové stripy Pigs in Maputo (v aj). Tenhle je o věcech, které si o tobě lidé myslí, když jsi brazilec (Things people ask because you are Brazilian). Docela vtipné

U komixu bych se ještě zastavil, ale je to zastavení argentinské. Zaujal mě rozhovor na českém rozhlase s Markétou Pilátovou o komixu Macanudo. Komix neznám, ale rozhovor se týká také pohledu argentinců na život a jsou tam zmínky o komixové scéně v Jižní Americe celkově. Stream na poslech tady.

A pak odkaz na místa, která stojí v Brazílii za návštěvu na webu br.msn.com. Text odkazu je bohužel v portugalštině, ale fotky jsou fajn.

Výlet za vínem do Bento Gonçalves

2011-02-09T03:56:00.002+01:00

Jestli jste četli Verčinu lamentaci na úroveň brazilského vína, tak výlet do Bento Gonçalves, které je srdcem vinařského regionu Rio Grande do Sul, pověst vín z Brazílie rozhodně vylepšil.

Bento Gonçalves

Bento Gonçalves je 100 tisícové město, i když má ráz spíš menšího městečka někde na Českomoravské vrchovině. Historie města se začíná někdy v roce 1870, kdy sem přišli italští kolonisté a začali oblast postupně osidlovat. Kolonie byla pojmenována Dona Isabel, ale s tím jak se zvyšoval počet obyvatel z několika rodinam se stalo městečko, došlo k přejmenování na Bento Gonçalves (což byl generál povstaleckých sil při válce Guerra dos Farropos, neboli povstání Farroupilha, které se odehrávalo mezi lety 1835 a 1845).
V Bento Gonçalves tak i v dnešní době snad každý obyvatel má babičku či dědečka, co pochází z Itálie a často mluví italsky nebo spíše nějakým z italských dialektů. Náš hostitel nám vyprávěl historku, že byl v Itálii na služební cestě a když místní zjistili, že umí italským dialektem daného místa, tak se všichni kolem něj posadili do kruhu a s úžasem koukali, jak někdo z Brazílie perfektně ovládá místní dialekt.
Také je časté, že lidé mají 2 občasntví, protože Itálie povoluje potomkům emigrantů požádat o italské občanství, pokud existuje přímá pokrevní línie.
Tak jak je Novo Hamburgo známo jako město obuvi, tak Bento Gonçalves je známé (krom vína) výrobou nábytku. Říkali nám, že se tu designéři jezdí inspirovat (jak jinak) do Itálie.

O čem se mluví

Když jsem začal s Novo Hamburgem, tak si ještě dovolím přidat dva postřehy, které se týkají názorů lidí vlastně asi v celém Rio Grande do Sul, protože to stejné co v Bento Gonçalves jsme slyšeli v Novo Hamburgu a Porto Alegre. Střední vrstvu tady spojuje názor, že tady na jihu se pracuje a na severu (od Ria dál nebo v Bahíi) se lidé jen válí v sítích a sotva skončí karneval už se připravují na další. Alex vyprávěl historku, že obuvnická firma tady z jihu si chtěla v Bahíi otevřít filiálku, ale udělala velkou chybu - otevřela si ji příliš blízko pláže. A tak většina zaměstnanců se už nevracela z oběda. Prý základ je fabriku postavit dost daleko od pláže. Po téhle zkušenosti už byla druhá továrna úspěšnější, ale i tak prý zaměstnanci velkou část pracovní doby prolelkují.
Druhým tvrzením je, že Rio Grande do Sul je odíráno státem. To znamená, že z vybraných daní do státní kasy se sem na jih vrací jen nějakých 60-70% a zbytak pak dotuje sever Brazílie. Tvrdí, že jsou nejvíce obíraný stát, protože regiony São Paula a Rio de Janeira jsou dostatečně velké a vážené, aby si vymohli, že dostávají zpět podstatně větší část peněz (přes 90%).

Jo, to víno...

Ale zpět k výletu. My jsme se do Bento Gonçalves nevydali za poznáváním rozdílů mezi Němci a Italy, ale proto, že jsme chtěli ochutnat tamní víno. Nakonec jsme ale zjistili, že v Bentu a okolí se toho dá vidět daleko více a že necelé dva dny, které jsme tam strávili, utekli jak voda. Celý výlet jsme porovnávali s výletem do Gramada, o kterém se píše ve všech turistických průvodcích, a zkonstatovali jsme, že Bento pro nás bylo daleko příjemnější a autentičtější.

Jak jsme se později dosvěděli, v Bentu je 3. největší kolektivní vinařství na světě. Jmenuje se Aurora a kolektivní v tom smyslu, že firma byla založena několika rodinami, kdy každá sama pěstovala víno, ale zpracovávali ho pak společně. Dnes vinařství už spíše hrozny vykupuje. Ve Feliz nám v muzeu říkali, že prvními, kteří tu začali s úspěchem pěstovat vinnou révu, byli imigranti němečtí, ale ti zase neměli takové úspěchy ve výrobě vína. Na začátku si totiž i imigranti z Itálie přivezli sazenice révy, ale díky místnímu subtropickému klimatu se révě nedařilo a vydržela právě jen jedna odrůda německých osadníků. Dnes je ale situace už trochu jiná a víno se pěstuje na všech svazích v okolí Benta Gonçalves.
V Bentu jsme byli v době sběru vína, kdy sem příjíždějí na výpomoc i brigádníci ze severu. Slavnosti k tomuto období jsme se tedy bohužel nezúčastnili pro nedostatek času, ale festa se jmenuje Festa da Vindima de Bento Gonçalves a bývá mezi koncem ledna a koncem února. Na stránkách města o ní jsou (a jistě i budou) informace.

A teď nějaké informace - turistické atrakce

Z turistických atrakcí jsou v Bentu známé především 3.
První je Caminho de Pedra. Stránky mají pěkné, ale v portugalštině. Samotné caminho je soubor historických budov z doby italské imigrace. Pro prohlídku je ale lepší mít auto, protože jednotlivé budovy jsou ve vzdálenosti asi 10 km od Benta a volně loženy kolem vesnice São Pedro - ta je přibližně tady (ale Google mapy zatím v její lokalizaci celkem selhávají). My jsme byli z celého souboru dost nadšení. Budovy samotné možná nejsou až tak něčím speciálním, jedná se o staré "dřevěnky", některé vypadají skoro jak u nás ve skanzenu. Ale každá z budov má svého majitele, který tam provozuje nějakou činnost nebo řemeslo, kterou se snaží dělat přibližně stejně jako tomu bylo na začátku minulého století. My jsme navštívili výrobnu ovčích sýrů, která sice byla už automatizovaná, ale dostali jsme ochutnat a předvedli nám, jak honácký pes shání ovce. Dále pak budovu, kde paní tkala ručně na stroji a své výrobky v podobě oblečení, koberečků a dalších doplňků prodávala přímo na místě, pak jsme navštívili malé rodinné vinařství, kde jsme dostali ochutnat výbornou cachasu a vinný mošt a supr byl mlýn, který sloužil ke zpracování ervy maté. Tam jsme viděli, jak fungoval celý výrobní proces od sušení až po drzcení usušených rostlin a ještě jsme dostali maté ochutnat. Bodů, které lze na cestě navštívit je daleko víc, asi 50 a prý je každý odlišný a v každém z domů se potkáte s jiným řemeslem či výrobou jiné poživatiny. Důvodem proč se nám to tak líbilo bylo, že všichni průvodci byli velmi milý, skoro všude dostanete něco na ochutnání či ošahání a celkově to vypadá, že to tu dělají z radosti a ne jenom kvůli turistům.

Druhým bodem turistického zájmu může být Vale dos Vinhedos, kde jsou podél cesty naskládané vinařství a vy si můžete jezdit od jednoho k druhému, prodělat exkurze, dostat napít a pak si případně nějaké to víno i koupit. My jsme bohužel tuhle cestu nestačili projet a dostali se jen na práh vinného závodu Miolo a pak tedy prošli exkurzí v samotném Bentu ve zmiňované firmě Aurora. Každopádně vína jsou dobrá a když kupujete nad 100 Kč, tak si určitě vyberete víno dobré.

Třetím turistickým lákadlem je parní vláček Maria Fumaça, který jezdí mezi Bento Gonçalves a sousedním městem Garibaldi (což je město šampusu) a z okna můžete pozorovat krajinu a trochu poznat dobu italské kolonizace. Tuhle atrakci jsme si nechali ale ujít, protože cena jízdy (která se musí předem rezervovat) je přes 500 Kč pro osobu.

Čtvrtým místem, kde se lze zastavit je místní muzeum. Bohužel ale v době naší návštěvy bylo v rekonstrukci a tak jsme si příběhy prvních osadníků neposlechli.

Jízda na gauči

Pro nás tahle návštěva byla první pořádnou jízdou na gauči. Domluvili jsme si ubytování a jak se nakonec ukázalo i velmi milou průvodkyni, která se nám věnovala celou sobotu a velkou část neděle. Provezla nás po městě, vzala na ochutnávku vín a projela s námi Caminho de Pedra. Nebýt toho, že kvůli naší návštěvě zapomněla, že se její kamarádka večer vdává a připoměl jí to až kamarád v odpoledních hodinách, vypili bychom i více vína ve "vinném údolí". Takhle jsme dostali klíče od bytu a pizzu, zašli si s Verčou na pivo a posléze pokonverzovali s rodiči.

Druhý den se nesl v duchu spánku do pozdních dopoledních hodin a pak jsme dostali pozvání na oběd, od rodičů naší hostitelky (asi jsme je večer zaujali upřesněním České Republiky do středu Evropy a ujištěním, že u nás žádná válka neprobíhá), poblíž města Veranópolis (lokace). Na návštěvu samotného Veranópolisu ale bohužel nezbyl čas, ale jak jsme se dozvěděli od našeho učitele portugalštiny, který tam má babičku, tak za návštěvu také stojí. Mají pěkný kostel a jeskyni, kde dříve žili indiáni.
My jsme dojeli na vyhlídku nad řekou Rio das Antas, která se jmenuje Espigão de Belvedere a dali si oběd alá výborná italská kuchyně. Po obědě jsme se už začali zase vracet zpět do Benta, ale s několika zastávkami. První byla u mostu Ponte Ernesto Dornelles, což je prý druhý či třetí největší most Jižní Ameriky držící pouze na patkách na březích řeky. Na něm je fajn to, že se po něm můžete projít i po vrchu. Pak následovala zastávka na džus z cukrové třtiny a nakonec ještě na vyhlídku na ferraduru, což je ohyb řeky ve tvaru podkovy, což byl důvod proč ho podkova pojmenovat.

Na fotky se můžete podívat v galerii: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/bentoGoncalves/

Tak to byl příjemný výlet za místní italskou kulturou z rychlíku. A brazilské víno si, snad i u Verči, vybudovalo lepší renomé.

"Pohádky" a 80. léta

2011-02-05T18:33:00.003+01:00

Asi každý s nostalgií vzpomíná na dětsví a myslím si, že každý v mém věku si sem tam zavzpomíná na oblíbený večerníček, jakou z želv ninja byl nebo jak plánoval, jaké by to bylo být v partě Rychlých Šípů a že si hrál se sevou a merkurem. Mě zajímalo na co se koukali moji kolegové, když byli malí a taky, co z Brazilské produkce tu frčí třeba až do teď.

V Brazílii byla v 80. letech také diktatura, ale pravicová, a tak bylo vše, pořady pro děti nevyjímaje, zaplaveno americkou produkcí.
Dobrý obraz si člověk udělá, když skoukne video na youtube, kde je v 10 minutách přehled všeho co tu frčelo. Nejedná se tedy jen o odkazy na seriály a příběhy pro děti (jako už zmiňovaná Caverna de Dragão, cokoli od Walta Disneye, ale třeba také Strážci vesmíru nebo Mac Gyver). Také hračky (jako chytání rybiček nebo mikádo), auta (frčely tu fiaty a stále se tu ještě dost prodávají). Co mě zaujalo bylo, že tu znali šmouly a igráčky.

Kdyby si někdo chtěl probrowzdat touhle dětskou tématikou trochu víc, tak tu existuje web www.kids80.com.br, který se věnuje právě informacím o seriálech, hračkách a jiných věcech, které tu byli populární v 80 letech. Je to takový web nostalgie lidí, kteří mají dnes mezi 20 a 30 lety.

A co trochu brazilské produkce

Já bych chtěl doplnit pár informací o postavičkách a příbězích pro děti, které jsou z Brazílie nebo více méně brazilské.

Turma da Monica nebo v angličtině Monica's gang mě tu provází už od začátku pobytu, protože to byla první brazilská literatura, se kterou jsem se setkal a to už v letadle cestou sem. Jako výukovou literaturu ji můžu jen doporučit. Už jsem o ní také psal, ale tady bych to trochu rozvedl a popsal celou partu.
Tenhle komix bych nejvíce asi přirovnal k našemu Čtyřlístku. Jedná se o sešity, které vycházejí snad každý týden a najdete v nich příběhy jednak Moniky a její party, ale také dalších postav jako je Turma de Penadinho (skupina duchů na hřbitově), příběhy psa Bidu, kluka z venkova Chica Benta a dalších.
První komix, který byl předzvěstí celého úspěchu, vyšel v roce 1959. V něm ještě Monica samotná nefigurovala, ale byl to příběh psa Bidu. Monika se objevila po necelých 5 let a dnes jsou její příběhy překládány do 14 světových jazyků.
Hlavní postavy příběhů o Monice jsou podobně jako postavy z Čtyřlístku vždy něčím specifické. Monika chodící v červených šatech, má trochu předkus a vyniká velkou silou, kterou používá na mlácení ostatních členů party, kteří se jí za její pizizubkovství vysmívají. Cebolinhovy nadávky - gorducha, dentuça, baixinha (tlustoprdka, malá pizizubka) - nám tu při čtení komixů zlidověly. Za svoje posmívání bývá Cebolinha zmlácen králíkem (dostane tzv. coelhadu [koejádu]), protože modrý králík je Moničin mončičák a její další atribut.
Cebolinha nosí zelené tričko, má na hlavě trčících 5 vlasů a šišlá. V komixu je pak každé slovo, ve kterém se mu nezadaří promluvit správně, vytištěno tučně. Cebolhiňovou náplní práce je vymýšlet plány proti Monice, kdy maluje na zeď její karikatury a snaží se získat modrého králíka nebo mu alespoň zauzlovat uši.
Casção nosí žluté tričko a kostkované kalhoty. Hlavní jeho vlastností je, že nesnáší (má alergii) na vodu a to v jakéko-li podobě, ať by se mělo jednat o déšť, vodu v rybníce nebo, nedej bůj, o koupel. Takže zákonitě smrdí a jeho špína, která se na něm za usazuje, je pověstná.
Magali má žluté šatičky a miluje jídlo a jejím hlavním rysem je, že se pořád cpe. Sušenky se nebojí vyrvat ze spárů medvědovi nebo rozzuřenému leopardovi. Ačkoli pořád jí, tak není tlustá a kluci na ní letí.
O turmě vznikají i animované seriály do televize. Dají se najít na youtube. A kdybyste měl někdo zájem o bližší představení charakterů i s obrázky, na youtube najdete pěkné video v angličtině.
Obliba Moniky je velká do té míry (a aby se ještě něco trhlo), že také vzniká komix Monica Jovem, který je o Monice v teenage věku a jedná se o komixy dobrodružnější povahy, kde létají hrdinové třeba do vesmíru.

Menino Maluquinho je další komixová postava, která vznikla v roce 1980. Sám jsem komix nečetl, takže o zábavnosti nemůžu moc říct. Pro představení se můžete podívat na tohle video na youtube. Postava je tu ale známá a při 30 výročí jejího vzniku mu google minulý rok i věnoval logo.
Menino Maluquinho se dá přeložit asi jako Trhlouš a hlavním rysem je, že má kulatou hlavu na které nosí hrnec.
Podle komixu vznikly také 3 hrané filmy, které jsou mírně ve stylu filmů Sám doma. I když podobné jen zpracováním. Příběhy jsou o partě čtyř kluků a mladší sestře, kdy podnikají různé nezbednosti. Já jsem o Vánocích viděl část druhého z filmů a byl celkem fajn. Na všechny 3 filmy se dá také podívat na youtube.

Za brazilský hraný seriál pro děti bych zmínil Sítio do Picapau Amarelo (asi Místo u Žlutého Datla). Seriál už tu je od 80. let a v průběhu času se natáčejí jeho remaky - nebo přitáčejí nové díly - tak aby byl víc cool a stravitelný pro děti dnes. Seriál byl inspirován dílem spisovatele Monteira Lobata, který napsal knížku stejného jména. Vypráví tak nějak o tom, jak děti z města přijedou na venkov za svojí babičkou a tam prožívají různá dobrodružství, setkávají se s postavami brazilských legend a podobně. Já jsem koukal na jeden díl, ale moc mě nezaujal, takže nevím. Prý je ale seriál dobrý na to, že tam najdete různé odkazy na brazilské pohádky a nadpřirozené postavy.

Seriálem, který není z brazilské produkce, ale byl (a stále je), je Beakman's world. Jedná se o americký seriál výukového a komediálního rázu. Na nějaké scénky s můžete podívat tady na youtube. Já jsem skouknul jen kousek odkazovaného dílu a asi o tom můžu jen říci, že je prostě pro děti. V tomhle případě tu bude roli hrát asi nostalgie.

Stejně tak z americké produkce pochází postava Zé Cariocy. To je papoušek, komixová postava, kterou vymysleli ve Walt Disneyovi ve 40. letech 20. století, jako jednu ze součástí kampaně v rámci které se USA snažila sblížit se s Brazílií, aby se Brazílie přidala za 2. Světové války ke spojencům. Po válce ale z Walt Disneyovi produkce postava Zé Cariocy nezmizela a zůstává v komixech dodnes třeba vedle Kačera Donalda. Myslím, že postava a jméno je populární narazíte něj třeba v názvu zverimexu a tak.
Jako nejlepší představení téhle postavy bych doporučil krátkou Disneyouvku Aquarela do Brasil, kde Zé Carioca představuje Brazílii Kačeru Donaldovi. Supr je také "soundtrack", kdy na začátku hraje píseň Aquarela do Brasil, což je samba - píseň. Myslím, že vůbec nevadí, že je animák v portugalštině. Zaprvé se tam moc nemluví a zadruhé Donald taky neumí portugalsky :). Nebo tedy můžete šáhnout po verzi s anglickými titulky, ale ta zas nemá onen pěkný začátek s písní.
Ah, nesmím zapomenout, co to vlastně znamená ono Zé. Nám to tu někou dobu docela vrtalo v hlavě. Zé je zdrobnělina jména José [žozé], což se dá přeložit jako Josef. Carioca znamená "z Rio de Janeira". A složením pak vyjde pěkné "Pepa z Ria".

Jako zlatý hřeb jsem si nechal mexický komediální seriál pro děti, kde hlavní postavou je Chapolin. Seriál to je pro děti a musí se k němu tak přistupovat, ale dá se na něj koukat celkem i ve starším věku. Zvlášť když se třeba napijete :)
I když je to seriál z Mexika, tak tady na jihu Brazílie je oblíben a hlášky z něho (alespoň mezi mými kolegy) padají každý den. Chapolin je karikaturou superhrdiny, kdy častým motivem příběhu je, že někoho neohrabaně zachraňuje. Na část dílu se můžete podívat třeba tady na youtube, ale bohužel jsem zatím nenašel žádnou titulkovanou verzi. Velmi oblíbeným dílem je mezi mými kolegy Não te enrugue couro velho que te quero pra tambor (přibližně Nezlob se starý brachu, že z tebe chci udělat potah na buben), tak můžete také kouknout. Bohužel v tomhle případě to už vyžaduje výraznější znalost portugalštiny a třeba já to moc nedávám.

Contos Gauchescos

2011-01-18T01:56:00.002+01:00

Potom co jsem zjistil, že tady v Novo Hamburgo mají městskou knihovnu, rozhodl jsem se v zájmu zlepšení znalosti portugalského jazyka do ní zamířit a půjčit si nějakou tu knihu. Do knihovny se člověk může zapsat, pokud má bydliště v Novo Hamburga a fajn je, že ho to nic nestojí. Naštěstí do pravidel ještě nedostali nic o brazilském občanství, ale pravda je, že při první pokusu o získání čtenářské karty mě uctivě vypoklonkovali, že nejsem odsud a vůbec. Na druhý pokus jsem se ale už vybavil veškerými papíry, kterými mě brazilská byrokracie odařila, a kartičku jsem si vymohl.

Oním pokusem o četbu byla knížka s názvem Contos Gauchescos & Lendas do Sul (Gauchovské povídky a legendy z jihu). Napsal ji Simões Lopes Neto, který žil mezi lety 1865 a 1916 a patří k nejvýznamějším autorům Rio Grande do Sul. V této knížce sebral gauchovské legendy. Bohužel jazyk který v povídkách používá, byl nad moje schopnosti, a tak jsem v dalším kole sáhnul po dětské verzi legend. Jednu s názvem O Negrinho do Pastoreio bych tu chtěl zkusit převyprávět. Kdyby jste měl někdo zájem o originální verzi, podívejte se na blog Tradições Gauchas.

Nejdřív ale zmíním úvod z knížky Simoesa Lopese Neta, který mě pobavil. Tam se uvádí, že v mnoha legendách vystupuje hrdina a antihrdina. Hrdinou je vždy gaucho, tmavovlasý, silný, statečný, čestný a (hlavně) masožravý. Antihrdinou je cizinec, plavovlasý, se světlýma očima, zbabělec a slaboch, (a hlavně) vegetarián. Je vidět, že churrasco se tu zapsalo i do legend.

Podle wikipedie příběh Negrinho do Pastoreio (Pastevec Černoušek) je afro-křesťanskou legendou, která je populární zvláště v Rio Grande do Sul, ale také v Urugai.
Tak se pěkně usaďte a poslouchejte.

V době kdy byla pole ještě volná, nepředělená žádným plotem a zvěř mohla v klidu pobíhat, kam se jí zlíbilo, žil byl zlý a lakomý farmář. Neměl nikoho rád a pocestným nikdy nenabídl ani kapičku vodu, ani kousek stínu, ať byl jakkoli horký den.
Farmář měl starost pouze o tři živé bytosti. O svého syna - tlusťocha k pohledání, o koně hnědáka a o malého chlapce, černého jako uhlí, kterému se říkalo Černoušek. Černoušek neměl rodiče, ani jméno a proto byl zasvěcen Panně Marii, která se stará o všechny sirotky.
Černoušek každý den nejprve brzy ráno jel projet koně hnědáka, celý den připravoval pánovi maté a večer trpěl, když ho šikanoval farmářův syn.
Jednoho dne se vsadil farmář se svým sousedem, čí kůň je rychlejší - zda farmářův hnědák nebo vraník souseda. Vsadili se o 1000 zlatých uncí. Farmář chtěl peníze samozřejmě pro sebe, ale jeho soused slíbil, že když vyhraje, dá peníze chudým.
Na hnědáku jel černoušek. Celou dobu byl závod vyrovnaný, oba koně se drželi bok po boku. Černoušek se modlil k panence Marii, protože věděl, že když nevyhraje, bude bit. Ovšem v závěru vraník nečekaně zrychlil a cílem proběhl jako první. Farmář musel vyplatit 1000 zlatých uncí, které jeho soused, jak slíbil, věnoval chudým.
S Černouškem to dopadlo špatně. Jakmile se vrátili domů, svázal farmář Černouškovi ruce za záda a zmrskal ho bičem. Poté ho vyhnal na pastvinu, že tam bude po 30 dní spát a hlídat koně, když prohrál o třicet délek.
Černoušek začal plakat, protože ho bolelo celé tělo, umíral hlady a nad ním začali kroužit supy. Modlil se tedy k panence Marii a při tom usnul. Nad ránem ale přišli šakali a splašili koně, který se utrhl a utekl. Černoušek se hlukem probudil, ale byla taková mlha, že neviděl na krok. Musel se vrátit domů a sdělit farmáři, že mu hnědák utekl. Ten ho znovu zbičoval a večer ho vyhnal hnědáka hledat.
Černoušek si s sebou vzal kousek svíčky a šel podél břehu jezera a modlil se ke své patronce. Tu se na zemi začali rozsvěcovat světélka a ukazovat mu cestu. Černoušek se po nich vydal a došel až na pastvinu, kde stál hnědák společně se stádem dalších koní. Černoušek se začal smát, ale jak došel na pastvinu, všechna světélka zhasla. Ten se tedy pomodlil k panence Marii a usnul.
Brzy ráno přišel na pastvinu syn farmáře a když viděl stádo koní a spícího Černouška, začal křičet a celé stádo rozehnal. Hned běžel domů za otcem a pověděl mu, že Černouškovi zase hnědák utekl. Farmář se rozzlobil a tentokrát zbičoval Černouška tak, že ten vypustil duši.
Když nadešla noc, farmář vzal Černouškovo tělo a hodil ho do mraveniště, aby si s ním mravenci poradili. V noci se mu ale zdál sen, který se mu vracel ještě další 3 dny. V tom snu se viděl uprostřed mraveniště, kde bylo tisíc Černoušků, tisíc jeho synů, tisíc hnědáků a tisíc tisícovek zlatých uncí. Vždy se budil celý zpocený. Lidé, kteří se starali o farmářova pole, prohledali všechny pastviny kolem, ale po koních se slehla zem.
Třetí den se farmář vydal podívat, co zbylo z Černouškova těla. U mraveništěm uviděl stát Černouška ve společnosti panny Marie a kolem nich stálo stádo koní v čele s hnědákem. Farmář padl na kolena a prosil za odpuštění. Černoušek se na něj ale ani nepodíval, vsedl na koně a vyrazil pryč a za ním celé stádo.
V té chvíli mohli vidět všichni lidé, běžící stádo koní, v jejichž čele jel statný hnědák a na něm seděl kluk černý jako uhlí.
Od té doby, když se někomu něco ztratí, zapálí uprostřed noci kousek svíčky a postaví ji na oltářík panenky Marie nebo, je-li to někde na poli, postaví svíčku k plotu či ke stromu, někde poblíž místa kde věc stratil. Potom se pomodlí (oração do Negrinho do Pastoreio) a Černoušek do rána pro něj tu věc najde a nechá mu ji u oltáře.

Letmo o zdravotnictví

2011-01-16T22:43:00.001+01:00

Ačkoli tomu nadpis příspěvku neodpovídá začnu u Vánoc. Verča o tom jak jsme se tu měli, publikovala příspěvek: Šťastné a veselé. Přiblížily se uprostřed léta i s vidinou novoročního přípitku na pláži.
Hned na jeho začátku to ale tématem zdraví a nemoci začne zavánět. Díky drobným zdravotním trablům jsem tedy potřeboval zajít k doktorovi. A tady je pár postřehů.

Jak jsem to pochopil, tak tu fungují lékaři placení městem (obcí) a soukromí lékaři.

Při návštěvě soukromého lékaře musí člověk za prohlídku a případné oštření platit. Soukromí lékaři mají hezčí ordinace, lepší vybavení a vůbec jsou považování za větší specialisty. Za vyšetření člověk může počítat s cenou kolem 1200 Kč. Většina lidí, kteří tyto soukromé lékaře navštěvuje to dělá tak, že si platí zdravotní pojištění u některé ze zdravotních pojišťoven. Zdravotní pojišťovna pak má nasmlouvané určité lékaře a soukromá zdravotnická pracoviště a tam můžete v případě potřeby zajít a pojišťovna zákrok proplatí. K dobrému zaměstnání patří, že vám na pojištění přispívá či vám ho celé platí zaměstnavatel. Často ho také současně platí členům vaší rodiny - jako manželce či dětem. Třeba u nás ve firmě jsou využívány služby pojišťovny Unimed. U žádného soukromého lékaře jsem se ale nebyl podívat, takže nemůžu referovat ze zkušeností, ale vše asi bude na velmi dobré úrovni.

U lékařů placených městem mě přijde nejzajímavější, že ošetření u nich je zadarmo pro kohokoli. Prostě příjdete na jedno z míst, kde tito lékaři ordinují - tyto místa se nazývají posto de saúde - a necháte se vyšetřit. Tedy alespoň v mém případě to tak bylo, ale je možné, že jsem byl trochu protekční. Správně byste měli jít (nebo můžete jít) jen k lékaři, který ordinuje pro obvod, kde bydlíte. Na těchto místech najdete ale nejen obvodní doktory, ale také specialisty jako jsou zubaři či gynekologové. Také existuje ve městě několik lékáren, kde vám dají zadarmo i předepsané léky.
Takhle by to tedy mohlo vypadat celkem idilicky, ale samozřejmě není. Lidí bydlících ve stejné čtvrti může být dost a záleží na obci, kolik posto de saúde (a jak) je schopná financovat. V Novo Hamburgo je tohle vyřešeno celkem dobře - alespoň se mi zdálo - a příliš se nečeká.
Podle návodu kolegů jsem dorazil k posto 20 minut před sedmou raní a stoupl si do fronty. V 7 se otevřelo a když na mě došla řada, na recepci jsem s trochou obtíží vysvětlil, co mě trápí a dali mě lísteček s časek, kdy mám přijít na vyšetření. V mém případě to bylo dobré, protože jsem dostal umístění na 13 hodinu tentýž den. Co jsem ale slyšel v práci, někdy je prostě tolik lidí, že na vás přijde řada až druhý či třetí den. S naléhavými případy to snad řeší rychleji.
V jednu jsem tedy dorazil na posto de saúde, kde bylo na stejný čas napsáno dalších 5 lidí, takže jsem si sedl na lavici a čekal, až na mě přijde řada. Celý dům s ordinacemi by docela potřeboval opravu, otřískané stěny, díry v podhledech, prostě financí se zjevně nedostává. Pobavilo mě, když kolem pacientů procházel údržbář v montérkách zamazaný od oleje, žoviálně konversující s doktory. Nějak mě to do toho teoreticky čistého nemocničního prostředí nesedělo. Prostředí ordinace mi přišlo jako u nás před 20 lety, ale bylo čisté a upravené. Paní doktorka byla rázná, vyšetření v rámci možností bez zbytečných průtahů (jak jinak při počtu pacientů a platu), tzn. zeptat se, podívat a vyřknout diagnózu. Dostal jsem předpis na léky a odešel domů.

Celkově zdravotní systém nejsem schopný posuzovat, ale tahle zkušenost byla celkem přijemná, ovšem nebyl jsem složitý případ. A paní doktorka teda ale neměla čas ani náladu se mnou rozprávět a něco mi vysvětlit.
Každopádně mi příjde zajímavé, že na rozdíl od Čech tu funguje zdravotní péče zadarmo, i když v trochu horších podmínkách a každý, kdo trochu vydělává, si platí zdravotní pojištění.
Na druhou stranu když si člověk uvědomí, že může čekat několik dní, než na něj přijde řada, tak to že kolegové říkali, že zdravotnictví je tu hrozné a člověka nechají umřít na ulici, má trochu něco do sebe.
Na druhou stranu se s tím vláda snad alespoň trochu snaží něco dělat. Například investuje celkem velké částky do boje s Aids a za tuto snahu dostal i ocházející prezident Lula mezinárodní ocenění od společnosti UNAIDS.

Muzika

2011-01-11T02:10:00.009+01:00

O téma brazilské hudby jsem se už v jednom z předchozích příspěvků otřel, ale tady bych o ní chtěl mluvit trochu obšírněji.
Brazilská hudba má nepřeberné množství stylů. Většina z nich, pravda, alespoň trochu vychází ze samby. Často je styl doprovázen i speciálním tancem, který se na danou hudbu tančí.
Snad vždy jde o různorodý mix žánrů a osobně bych řekl, že je obtížné jednotlivé interprety vůbec nějak škatulkovat.
Tady v tomhle článku nabízím takové nahlédnutí do brazilské hudby, se kterou jsem se tady setkal. A setkal znamená většinou jen velmi letmo - slyšel jsem ji někde v rádiu nebo u známých na počítači. Proto k většině muziky nejsem schopný říci nic víc, než že existuje. V tom aby článek nebyl jen seznamem odkazů, mi pomohl internet a průvodce po Brazílii od Lonely Planet.

Styly

Música Gaucha - Nelze začít ničím jiným, když jsme v kraji gauchú. Tahle muzika je doma na jihu Brazílie a na severu Argentiny a pojí s životem gauchú, kteří pasou stáda krav na rozlehlé pampě. Musica gaúcha (nebo jak wikipedia také uvádí - musica nativista) má jako téma především lásku ke své zemi, statku, ženám... Jsou to většinou pomalé písně, kde záleží na slovech a v písni se ozývá zvuk tahací harmoniky.
Jako příklad jsem vybral skladbu Veterano. Interpreta Leopolda Rassiera neznám, ale píseň mi byla jako typická ukázka zaslána jedním ze zdejších "gauchú", jako typická hudba :)
Po zadání do vyhledávače "musica gaucha" jsem našel ještě jednu píseň, tentokráte trochu svižnější od skupiny Os Monarcos.
A potom bych asi neměl vynechat interpreta, který hraje (prý nejlépe ze všech) na harmoniku - Renato Borghetti a klip k jeho písni Cuplicidade (klip pěkně ukazuje stylizovaný gaúchovský život).
Jak jsem na začátku zmínil tanec, tak musica gaúcha jich má dost, které se na ní dají tancovat. Vždy tedy muzika musí být v dané taneční úpravě a jedná se o tance typu valčík, walz či polka. Jako ukázku tu uvedu tanec chamamé (vychází z candoblé) a milonga (snad trochu jako tango).

Bailão (Bandinha de Bailão) - je styl, který pochází z německé dechovky a přibral si k sobě Sertaneju, brazilský pop a co mu tak přišlo pod ruku. Nevím, zda je tenhle styl přímo klasifikován jako styl hudebními vědci, ale tady se o něm tak mluví. Je tedy typický pro jih a pokud si chcete poslechnout pop dechovku, tak zkuste Aquela dos olhos negros nebo A 150 por minuto (Os Atuais) anebo Ele te trai (Banda San Marino).

Sertaneja - sertaneja je muzika vycházející z Brazilských stylů, které se tu objevovali již ve 20. letech minulého století, ovšem dnes je zmodernizovaná, ovlivněná americkým country rockem a popem a uslyšíte ji v rádiích. Pochází asi z okolí Sao Paula.
Moji kolegové ji často nazývají také bailão (což znamená, že se na ní tančí) a hraje se také na různých festách tady - například jsem ji slyšel na Kerbu v Dois Irmaos. Její interpreti vystupují často ve dvojicích.
Představiteli jsou například Leandro e Leonardo či Milionário e José Rico nebo César Menotti a Fabiano a další.

Axé - z jihu přeskočíme na sever. Muzika axé vznikla v 90. letech v Salvadoru a jedná se o mix samby, popu, rocku, reggae, funku a karibské hudby. Jako důležití interpreti jsou uváděni např. Daniela Mercury - Toda menina baiana nebo skupina Chiclete com Banana - Menina, Me Dá o Seu Amor.
Já uvedu ale ještě jinou píseň, která asi není klasikou, ale zní tu v rádiích a klip je správně brazilský :) - Paz, carnaval, futebol.

Pagode - pagode je pomalejší (neformální, plážová) verze samby (a i když se říká, že je to pomalá samba, tak prý je hudebně od samby vzdálena). Vznikla někdy v 70. letech v Riu nebo v Salvadoru. Dnes se často míchá s popem.
Za představitele čistého pagode jsou považováni např. Zeca Pagodinho nebo Beth Carvalho. A jako současné pagode by se dala uvést píseň Pode Chorar od Alexandra Pirese.

Funk - nebo také baile funk nebo funk carioca je z Ria a je, předpokládám že nejen na jihu Brazílie, symbolem favel, což není divu, když tam vzniknul. Je to taneční muzika, která se vyvinula z miami bassu (kterýžto styl neznám, věřím wikipedii a jedná se o typ hip hopu). Pro zájemce o bližší seznámení s tímhle stylem bych odkázal na dokument Favela on the Blast (blog tygra ve favele).
Funk je spojován s násilím, drogami a sexem a je trochu těžší najít ukázku, protože youtube často tvrdí, že obsah by mohl být závadný. Ono je tam vždycky hodně natřásání :)

Tropicalismo - tropicalismo se pojí s hnutím ve výtvarném umění v 60. letech. Jeho představitelem byl domnívám se známý Gilberto Gil. Toho vojenská diktatura vyhnala ze země a poté co se vrátil, tak se sčuchnul s prezidentem Lulou a kromě zpívání byl také ministrem kultury. Jako píseň náhodně třeba tohle.

Forró - forró je muzika a i tanec ze severu Brazílie. Byla prý považována za nedostatečně sofistikovaný hudební žánr, ale získává si fanoušky po celé Brazílii. Potkáte v ní tahací harmoniku a buben zabumba. Jako příklad bych uvedl píseň Amar Até od skupiny Rastapé (klasifikováno jako Forró Universitário) nebo něco ze starší gardy od Luize Gonzagy.

Choro - brazilská instrumentální a populární hudba, které se přezdívá chorinho. Hraje se na kytary, flétnu a tamburínu. Ačkoli by měla být známá, tak já jsem na ní narazil až s dokumentem Brasileirinho, který o ní pojednává. Ukázky hudby si můžete poslechnout na wikipedii.

Na co by bylo dobré nezapomenout

Bossanova - vznikla v 50. letech a nejznámější písní je Girl from Ipanema od Toma Jobima a Viniciuse de Moraese.
MPB - musica popular brasileira. Neurčitý termín z 70. let přes zahrnuje mnoho žánrů (jazz, bosanovu, pop...). Třeba Chico Buarque.
Musica de capoiera - uvést by se měla.
Lambada - kdo by neznal. Přišlo mi zajímavé, že Kaoma byla francouzská kapela a Brazilka tam byla pouze zpěvačka.
Samba - eh...

A něco dál - skupiny

Zajímavou skupinou je Mamonas Assassinas, která vznikla začátkem 90. let a všeho všudy natočila asi jen jedno album, protože všichni členové zahynuli při letecké havárii při letu z Brasílie do São Paula. Ovšem skupina stojí za za zmínku, protože zaprvé se o ní tvrdí, že ovlivnila vývoj hudby v Brazílii a také proto, že její písničky jsou stále velmi zajímavé na poslech (dle všeho satyrické, ale na to moje úroveň portugalštiny ještě nestačí) a velmi multižánrové. Můžete zkusit třeba píseň Pelados em Santos nebo Robocop Gay.

Přeskočíme k popu. Teď tu celkem frčí chlapecká kapela Restart. Tenhle rok tu vyhrála celkem dost hudebních cen (MTV Video Music Brazil) a bude se o ní točit dokonce film. Jinak teda ale muzika nic moc :)

Trochu přitvrdíme punkovou kapelou Matanza z Rio de Janeira. Texty jejich písní jsou snad vždy machistické. Můžete zkusit třeba Ela Roubou Meu Caminhão nebo Tempo Ruim (volným překladem refrén...chci aby cesta vždy vedla směrem, kterým si přeju a abych měl stále vítr v zádech. Chci mít po ruce vždycky pivo a po boku svou velkou lásku).

U tvrdší muziky zůstaneme se skupinou Dead Fish, která hraje hardcore punk a to už od roku 1991. V roce 2004 také vyhrála jednu z cen MTV a můžete zkusit třeba píseň Você.

Update: Pozapomněl jsem na rockovou legendu jménem Raul Seixas - linknu playlist jeho songů na youtube. O tomhle týpkovi (který je tedy již po smrti) se říká, že byl prvním brazilským rockerem. Přátelil se s Paulem Coelhem a ten mu také psal některé texty. Spolu byli i v bratrstvu svobotných zednářů.

A můžete přeskočit na příspěvek internetových střípků, kde je odstaveček o dalším brazilském rockeru Cazuzovi.

A na závěr Český rozhlas. Muziku z Brazílie podle Českého rozhlasu si můžete poslechnout v Hudebním cestopise (odkaz vede na hudební stream).

Brazilské postřehy II.

2011-01-10T02:41:00.002+01:00

Kolem se toho moc nového něděje, tak je tu jeden příspěvek brazilských - řekněme - zajímavostí.

Ze života

Mají tu trochu na hlavu postavený systém vratných lahví. V obchodech se prodává pivo v lahvích 0,3l, 0,6l a 1l. Přičemž pivo v lahvích 0,6l lze zakoupit pouze, pokud již vlastníte flašku stejného objemu. Potom ji můžete vyměnit za flašku plnou a jen doplatit za obsah. Ovšem pokud onu práznou lahev nevlastníte, nemáte žádnou možnost v obchodě si takové pivo koupit. Řeknou vám, že pokud onu flašku nemáte, tak vám tohle pivo neprodají a že si máte kdyžtak koupit plechovku.
Celý paradox je v tom, že ani místní pořádně nevědí, jak k takové lahvi přijít. Doporučují ji buď zdědit po prarodičích nebo ukrást v hospodě. Nakonec jsme se dozvěděli, že tu snad legální cesta je a tou je někde najít speciální obchod s pitivem, kde vám proti záloze danou lahev prodají. Zajímavé je, že podle Vaška je tenhle zvláštní způsob prodeje piva ve skle nejen v Brazílii, ale třeba také v Argentině.

Většina dopisních obálek se tady prodává bez lepícího proužku, který nasliníte a pak obálku zalepíte. Tady nemají nic a když si zalepení obálky nepořešíte doma, tak si musíte ulepit ruce lepidlem dostupným na poště.

A místa v kině - alespoň jak je to tady v Novo Hamburgo - fungují tak, že kdo dřív přijde ten dřív mele a má lepší místo na sezení. Na žádném kasovním trháku v prvních dnech promítání jsme sice nebyli, ale strkanici na něj si umíme celkem dobře představit i jen z popisu.

Z internetu

Nedá mi to nezmínit politiku. Je to sice asi už víc jak měsíc, kdy zasedal nově zvolený kongres, přesto mě celkem udivilo, že jedno z prvních jednání mělo téma zvýšení vlastních platů. Jak jinak, odhlasovali si zvýšení, ale zajímavé mi přijdou čísla, kdy před 60% zvýšením platů od 1.1.2011 už dříve senátor pobíral 16 tisíc reálů měsíčně, což je cca 160 tisíc korun. Druhou zajímavou věcí je, že voliči (ne že by to mělo nějaký význam) vědí, kdo ze senátorů jak hlasoval.

U tristních zpráv zůstanu a možná to není moc vhodné šířit, ale tenhle záznam, rozhovoru s člověkem, který zabil svou matku, se tady celkem úspěšně šířil internetem. Není ani moc důležité co říká, důležitý je výraz kolem 25 sekundy.

Přidám něco trochu odlehčujícího a to je reklama na močení do vany. Organizace SOS Mata Atlantica se pokusila upozornit na plýtvání vodou a doporučuje, aby se močilo ve sprše, že se tím voda ušetří.
Takže tady je reklama na youtube a čůrejte ve sprše :)

A pak ještě stránka s brazilskými komiksovými stripy, něco jako je u nás IT humor na bugemos, tak tady to jsou stripy, kde vystupuje bůh ve společnosti adama a evy, jiných bohů nebo třeba Einsteina. Pravda všechno je v portugalštině, ale třeba se to někomu bude hodit při jejím učení :) Nebo může kouknout na strip o karnevalu. Tam je to jednoduché, tam se říká (volně přeloženo):
1) Jó to je vono bože. Tohle rád vidím.
2) Přesně v duchu brazilského karnevalu.
3) No, ve skutečnosti jsem byl přepaden a vzali mi všechno oblečení.

A nakonec jedna sportovní novinka. Snad celé Rio Grande do Sul mluví o tom, že Ronaldinho (tady mu neřeknou jinak než Ronaldinho Gaúcho) by se měl vrátit do Grêmia. Ronaldinhovi končí totiž v červnu smlouva v AC Milán. Alespoň teda Ronaldinho tvrdí, že chce zpět do Porto Alegre. Nic není ale jisté, protože Grêmio nebude schopné nabídnout tolik peněz, jako třeba Corinthians v Sao Paulu.
Ovšem někteří fanoušci Grêmia jeho návrat nevítají s velkou radostí, protože ještě nemohou zapomenout na dobu, kdy se nějak vyvlékl ze smlouvy s klubem a odešel do Evropy a Gremio za něj tak nedostalo téměř žádné peníze. Také se tu tvrdí, že Ronaldinho sem nejde už hrát, ale že se tu bude jen bavit (to už se s nějakým navrátilcem sem stalo). Má tu totiž plno kamarádů pagodistů (hudební styl - typ samby) a vlastní tu bordel.
Updated: Tak Ronaldinho by měl nakonec hrát víc jak tři roky v Rio de Janeiru za tým Flamengo.

Krok stranou

...tím je "krutopřísný" seriál Dungeons&Dragons. Je to animovaný seriál z USA z 80. let. U nás to nešlo, takže když jsem byl malý, tak mi to uniklo, ale kolegové z práce to pokládají za jeden z nejlepších seriálů, který jako malí sledovali.
Celé je to o tom, jak partička dětí spadne do D&D světa a potká tam mimo jiné dungeon mastera. No aspoň kousek prvního dílu stojí, pro fantasy positivní jedince, za shlédnutí (v angličtině).

Aspoň trochu Vánoc

2010-12-27T22:59:00.000+01:00

Tak to byly moje první Vánoce v létě. Letní teploty ale člověku příliš vánoční atmosféru neevokují a i když se města oblékla do vánoční výzdoby, tak ony plískanice, sníh a mráz, zvuk vánočních koled a tak chybí. Nakonec vše ale skončilo s teplotami v posteli, takže jsem si Vánoce moc neužil ani tak a dobu mezi svátky vyplňuje nemocí zase Veronika.

Ovšem mám pocit, že tady na jihu je to u Brazilců podobné. Vánoce se tady příliš neprožívají. Žádné speciální tradice tu nejsou (ono také jaké speciální by měly u německých a italských přistěhovalců být, že?), a tak podobně jako u nás se tu zdobí stromeček, který je snad vždy umělý, a dávají se pod něj dárky. V některých rodinách prý drží americký způsob rozdovávání dárků do punčoch. Štědrý den je tu pracovním dnem (svátek je pouze 25. prosince), takže většina obchodů zavírá normálně v 6 večer. A když už, tak všichni ostatní pracují alespoň dopoledne. Ke sváteční večeři v pátek, případně svátečnímu obědu v sobotu, se tu dělá krůta nebo jiný opeřenec. Tradičním Vánočním pečivem (tak jako je to u nás vánočka) je tu jistý druh bábovky, který se jmenuje panetone a který tu není jako tradiční až tak dlouho, protože to byl nápad jisté pekárny začít ho péct a nápad se rozšířil. Úplně původně sem panetone přišla asi z Itálie. Tahle bábovka bývá plněna kandovaným ovocem, oříšky, čokoládou a podobně (ta čokoládová je ale prý nejoblíbenější :). U nás jsou nedílnou součástí atmosféry i pohádky v televizi, ovšem my televizi tady nemáme, takže o tomhle referovat bohužel nemůžu. Když jsem se ptal jestli chodí na půlnoční, tak to taky prý ne. Tedy chodí věřící, ale že by kostely praskaly ve švech jako u nás, to tady ne.

Koledy

K Vánocům určitě patří koledy. Tady se jim teda říká jen vánoční písně a slovo "koledovat" nikdo, koho jsem se ptal, moc nechápal. Také ty nejznámější vánoční písně (ze kterých se stal symbol Vánoc) tu jsou předělávkou nějakých světových hitů, jako jsou Rolničky či So this is Christmas. Když jsem se v práci ptal, byl jsem odkázán na předešlé dvě písně a pak ještě na Sapatinho na janela a tou si také nejsem úplně jistý, jestli není nějakou předělávkou. Musel jsem tak zapojit trochu google a našel jsem album Natal Bem Brasileiro (v odkazu si písničky můžete pustit). První písni Boas Festas bylo přiznáno kolegy přiznáno, že je také tradiční. Ovšem ostatní jsou pravděpodobně více ze severu asi ne tak známé tady. Ovšem těžko soudit, protože jsem se neptal dostatečného množství lidí.

Novo Hamburgo

V Novo Hamburgu je pořádán vánoční "festival" Natal dos Sinos, v jehož rámci si můžete během adventního času poslechnout třeba sbor v kostele či nechat se provést po pamětihodnostech města. Nám se bohužel ani jedno nepodařilo, zvláště škoda Štědrého dne.

Pokud jde o Novo Hamburgo a jeho obyvatele, tak jsou pak svátky a obodobí mezi svátky synonymem k cestě na pláž a to nejčastěji na litoral, čímž se myslí pobřeží Rio Grande do Sul. Litoral je tu ale synonymem "ne tak pěkných pláží, jako na severu" a "pokud máte možnost, tak jeďte do Santa Catariny". Ale hodně lidí odsud tam má chaty nebo spíš domky ve městech jako je třeba Tramandaí. Novo Hamburgo se tak vylidní a podle slov místních je tu tak pusto, že tu člověk může chodit i nahý.
Když jsem šel teda včera na nákup, tak to úplně výstižné nebylo, ale ruch trochu ustal.

Lagoa de Peixe

2010-12-27T22:07:00.002+01:00

Už je to pěkně dlouho, tedy něco přes měsíc, kdy jsme byli na výletě u Lagoa do Peixe. Verča o tom teď ale napsala dvojici příspěvků, tak bych na ně chtěl odkázat.

Lagoa do Peixe je národní park umístěný mezi jezerem Lagoa dos Patos a Atlantským oceánem asi 200 km na jih od Porto Alegre u města Tavares. Na to, že je to národní park, má celkem malé území a leží v takové zapomenuté oblasti. Skoro z něj má člověk pocit, že sami Brazilci nevědí, že ho mají.
Pro turisty je park zajímavý ptačí populací, která v něm sídlí a to zvláště hejny plameňáků. Jinak je celý park vlastně jednou velou pastvinou, kterou přetíná v půlce podlouhlé jezero. V jezeře se jednou za čas mísí mořská a sladká voda a žije v něm mnoh druhů ryb. Jednou za rok po určitý čas je možné na jezeře i rybařit a ryby z něj jsou prý moc dobré.
Co jsme tam potkali my, si můžete přečít v předchozích odkazech, popřípadě si pocvičit portugalštinu.

Páté přes deváté a dosti fotbalu

2010-12-20T04:26:00.003+01:00

Už je to celkem dlouho, kdy jsem nenapsal žádný příspěvek, tak teď krátké shrnutí s pár postřehy. Tak jako já příliš nepíšu, tak Veronika je velmi aktivní a můžete si přečíst o tom, že přáce šlechtí, jak se představit a neuříznout si ostudu, o setkání s macumbou, o nákupu plavek a o vánočních přípravách v Novo Hamburgo.

Před Vánoci se nestíhá a honí se termíny. Je tomu tak stejně i u nás v práci a tak si víc než čeho jiného užívám prodloužených směn.
V posledních 14 dnech jsme se ani příliš netoulali a podnikli jsme jen drobné exkurze po okolí.
Často v dusných třicetistupňových teplotách. Čekáme tak na příchod léta.

Kde jsme to tedy byli.

Kostel nad Novo Hamburgo

Po celkem vydařené sobotě (to znamená strávené nad plotnou), jsme se v neděli před 3 týdny vypravili na malou výpravu za Novo Hamburgo. Nad ním se totiž na kopci tyčí zajímavý kostel, který má tvar trojúhelníku. Ona je to také jedna z nemnoha turistických zajímavostí tady.
Samotný kostel vypadá z dálky honosněji a zajímavěji než z blízka. Z blízka je totiž vidět, jak je celý neumětelně obit železnými pláty, které jistě už zažily lepší časy a prostě nepůsobí až tak honosně. Ani interiér kostela není příliš zajímavý, ale sluníčko, které prochází namodralým sklem ve špici kostela, alespoň vytváří celkem působivý dojem. V okolí kostela najdete něco jako parčík (churrascarie a lavičky, na kterých posedávají občasní návštěvníci - za naší přítomnosti zvláště z řad mládeže, u kterých vlastní kostel nebyl hlavním cílem návštěvy) a pak už asi jen podestu, abyste se mohli pokochat výhledem na Novo Hamburgo.
Pro mě byl ale výlet hlavně malou procházkou po zoo. Vidět pochodující leguány se tu pro nás stává už celkem normální, ale teď to bylo poprvé, co jsme viděli po silnici se procházet velké chlupaté pavouky, kolem keříků létat kolibříky (bohužel jsme byli bezúspěšný v jejich fotografickém zpodobnění), z rybníčků vykukující želvy, za ohradami se popásající osly, na sloupech poposedávající sovy. A pak lze ještě pozorovat poletující ptáky Quero-quero (ty jsou skoro symbolem Rio Grande do Sul, a to i přest to, že ve stejných počtech žijí v podstatě po celé Brazílii). Celkově to byla taková skoro ekologická procházka, nebýt u silnice přejetého nosála.

Na celou galerii fotek se můžete podívat tady.

Botanická zahrada v Porto Alegre a Fundação Iberê Camargo

Předminulý týden jsme vyrazili na nedělní výlet do Porto Alegre a to abychom poznali tamní botanickou zahradu a také dům nadace Iberê Camargo, který byl postaven podle projektu Alvara Sizy. Budova nadace slouží jako výstavní síň uměleckých děl nějakým způsobem se vztahujících k panu Camargovi.

Botanická zahrada je spíše takovým arboretem než botanickou zahradou, jakou mám zapamatovanou z Česka. Každopádně procházka po ní je příjemná, vstupné malé a řada obyvatel tuto skutečnost využívá pro odpolední siestu se chimarrãem. Představu, co všechno v zahradě najdete, si můžete udělat z fotografií. Když to shrnu tak se tam nachází bambusový hájek, jezero s želvami, palmy, trochu neprostupné buše a květena pampy. Ve středu zahrady pak je malé představeí brazilských hadů, kteří na vás koukají z terárií. Dozvěděli jsme se tak (i když možná ne úplně teraristicky přesně), že tu žije korálovec, což je had, který je sice plachý a kousne vás jen když na něj šlápnete, zato je ale pěkně jedovatý. Jeho jed útočí na nervový systém a celkem jednoduše vám zastaví chod plic. Pak tu ale také žijí "zmije" jejichž jed sice není tolik nebezpečný, ačkoli zabít může také, ovšem tyto hadi zase na kořist kořist nečekají, ale útočí jako první. Na své trojúhelníkové hlavě mají tepelná čidla, díky kterým jsou schopný rozeznat teplokrevnou kořist. Není tedy asi divu, že loví předevšímv noci.
Druhou expozicí v zahradě je (podle vizáže exponátů již dlouho trvající) výstava představující faunu a floru jihu Brazílie.

Budova fundação Iberê Camarga se nachází na jihu Porto Alegre na břehu jezera a tahle stavba od pana Sizy je vskutku reprezentativní. Stojí tu od roku 1998 (asi), kdy Siza vyhrál soutěž vyhlášenou nadací.
Iberê Camargo je jedním z nejvýznamnějších umělců Rio Grande do Sul minulého století a to i přes to, že ve svých 30 letech odešel do Rio de Janeira, kde studoval a posléze i žil. V galerii bylo jedno patro věnováno výběru z jeho díla a v dalších 3 pak následovaly díla, která byla nějakým způsobem spjata s tímto umělcem, popřípadě to byla díla umělců, kteří od nadace dostali stipendium. Zajímavý byl třeba malý flašinet, který hrál na tikety z loterie, které byly procvakány skrz vsazeného čísla.

Na galerie se můžete podívat tady.

Fotbal

O tom, že lidé se tady dělí na fanoušky Grêmia - říká se jim gremisti a fandí pro "tricolor" a Internacionalu - kterým se říká colorados - jsem už psal. Já se po 5 měsících strávených mezi zastánci Grêmia pomalu stávám také jeho fandou, ale ještě jsem neviděl, žádný zápas :) Doufám, že to vyjde v lednu. Brazilská národní liga sice už skončila (Grêmio bylo čtvrté), ale fotbal se tady hraje tak nějak pořád, takže hned bude začínat Campeonato gaúcho, což je liga klubů z jihu Brazílie, přesněji z Rio Grande do Sul. Na celém tomhle podniku mi přijde dosti zvláštní, že Gremio a Inter jsou mezi týmy z regionu bezprecedentně nejlepší a tak se prostě rok co rok střídají coby vítězové téhle ligy (2010 vyhrálo Gremio).
Pro všechny gremisty ale bylo předminulý týden nejdůležitější, jak dopadne zápas mezi Goiás a argentinským Independiente v poháru Copa Sudamericana. Pokud by totiž vyhráli Goiás, kvalifikovalo by je to do poháru Copa Libertadores a pokud by prohráli, tak by postupovalo Grêmio. To se také stalo a my jsme tu měli ve středu ohňostroje. Do poháru Libertadores postupuje z Brazílie pět týmů. Letos má automatický postup zajištěn Internacional, který vyhrál pohár minulý rok, druhý by byl Goiás, jako výherce ligy Jižní Ameriky a pak by přišli na řadu výherci Brazilské ligy. A protože Gremio skončilo 4., tak by ostrouhalo.
V ligách, které se tu hrají mám trochu guláš, ale je to asi tak. Brazilská národní liga (Campeonato Brasileiro), má 2 skupiny A a B. První 4 ze skupiny B jdou nahoru do skupiny A a nahradí 4 poslední týmy z Áčka. Campeonato Gaúcho se hraje mezi týmy z Rio Grande do Sul a hraje se po skončení národní ligy, tak aby bylo pořád co sledovat. Copa Sudamericana se hraje od roku 2002 a zápasy začínají někdy v dubnu a výherce automaticky postupuje do Copa Libertadores. Copa Libertadores je pak klubová liga celé jižní a střední Ameriky a vítěz postupuje do mistrovství ve fotbale klubů, který se hraje v Abú Zabí v Arabských Emirátech. Tento rok tam odjel Internacional a díky tomu, že prohrál tuhle středu s týmem z Afriky TP Mazembe nedostal se do finále a musel pak hrát s Korejci o 3 místo. Jeho prohra byla ale popudem pro další oslavy a spousta dělobuchů fanouškům Gremia. Tady totiž jde o to, jak si na tom který z rivalů stojí. Díky tomu, že teď Inter nevyhrál, Gremisti stále mohou tvrdit, že je Gremio statisticky lepší. Což je prostě důvod k oslavám. Také každý inkasovaný gól do sítě Interu byl u nás v práci vítán nadšeným jásotem.
A hned po skončení zápasu byste se mohli podívat na posměšný klip na účet Interu - Coloradooo. Mě teď zní v uších pořád, protože ho slyším v práci stále. No a pak jako správný Gremista musíte ještě vědět, jakou anti-inter píseň zvolit.
Rozhodně ještě musím zalinkovat oficiální stránky fotbalového klubu Grêmio a jejich sekci hymna klubu. Najdete ji tam asi v 10 verzích od té oficiální, přes sambovou, funkovou až po heavy metalovou.

I když na Bosáka jistě nemají :), tak poslouchat místní komentátory fotbalu je docela zábavné. Ne že by byl člověk schopný stíhat, co to říkají - zvláště nety v rádiu - ale samotná rychlá a výkříky mluva jsou prostě srandovní. Můžete si poslechnout ukázku na youtube. Prostě nelze přeslechnout onen enthuziasticky křik při každém gólu. Zkuste třeba jen jemný gól z grenalu z minulého roku - čas 2:50 a 3:50 nebo předchozí link na začátku.
O frázi "cala boca Galvão" jsem se zmiňoval v některém z minulých příspěvků, tady si můžete poslechnou některé z hlášek tohohle komentátora.

Mikuláš

Na závěr blogpostu ještě malou českou vložku.
Abych ukázal trochu z českých tradic, nadělil jsem kolegům v práci Mikuláše. Bylo trochu obtížnější vysvětlovat, jak že to strašíme děti čertem a jestli z toho nejsou ve stresu, ale nakonec snad pochopili. Každý dostal čokoládu a bramboru, protože nevím, kde bych tady hledal uhlí. Ovšem místo toho, aby se nad sebou zamysleli a z toho, že dostali brambory vyvodili patřičné závěry do příštího roku, tak z ních měli legraci a je naplánováno, že se z nich někdy udělají hranolky. Kolega Saulo to okomentoval na twitteru takto.

Ode všeho kousek

2010-12-02T04:18:00.002+01:00

V pondělí 15. listopadu tu byl další státní svátek, tentokrát se slavil vznik republiky k čemuž došlo roku 1889, což pro nás hlavně znamenalo jeden den volna navíc. Rozhodli jsme se porozhlédnout se trochu po bližším okolí.

Sobota - Sapiranga

O Sapiranze jsem tu už psal. Tentokrát jsme se tam ale nevypravili na turistický výlet, ale na slavnost růží (Festa das Rosas). Sapiranga se totiž označuje jako město růží a dokonce po růžích mají pojmenováno i své hlavní (a asi jediné :) "náměstí". Vlastní festa se odehrává na místním výstavišti, což je víceúčelová plocha, kterou pravděpodobně v době kdy se nekoná festival, využívají jako sportovní hřiště. Vlastní festu bych popsal jako veletrh líznutý s hudebním festivalem. Za vstup zaplatíte nějakých 5 reálů a pak se můžete povozit na kolotoči, dát si pivo a něco k jídlu, porozhlédnout se po trzích, kde prodávají od všecho něco (od ponožek přes zahraniční zájezdy až po lákání studentů na soukromou školu) nebo se podívat na vystoupení břišních tanečnic, místního folklórního souboru či počkat na večer a dát si nějaký ten koncert. Snad jen že růží jsme moc nepotkali, a když nepočítáme umělé, kterými byla ozdobena královna festivalu, tak se nějaké tísnili v jednom z prodejních stánků kdesi v zapomenutém koutě.
My jsme na festival vyrazili především díky pozvání Alexe a Daniely. Daniela totiž studuje cestovní ruch na univerzitě Feevale v Novo Hamburgo a univerzita se částečně podílela na organizaci festivalu. Daniela potřebuje pro splnění podmínek studia absolvovat nějakou tu praxi a tak si vybrala průvocdování na festivalu růží a Alex se k tomu nějak přidal. Průvodcování spočívalo v provázení zájemnců o prohlídku města. Ta se konala za mírný poplatek jízdou v mikrobusu. Provezli nás kolem hlavních památek (ty jsou 2 - muzeum z bývalé železniční stanice a náměstí s pár růžemi :) a pak s námi vyrazili na zajímavější část cesty na Morro Ferrábraz (svůj název prý dostala podle indiánského nářečí, v kterém tento výraz znamenal něco jako krokodýl a byla nazvána proto, že její reliéf připomíná jeho hřbet) a dále po kopcích v okolí.
Cesta vedla ze začátku velmi podobně, jako ta kterou jsme s Alexem absolvovali pěšky před 2mi měsíci. Tentokrát jsme ale odbočili více do kopců (a tolik jsme se nezpotili). Průvodci nám povídali především o tom, že se zde točil film A Paixão de Jacobina, který vypráví o dívce, která vystoupila z církve a začala léčit lidi svými magickými schopnostmi a přírodními léky. Kolem ní vznikla skupina lidí, kteří se začali nazýva Muckeři a přestali se stýkat s lidmi ve městě. Založili si v "horách" nad nynější Sapirangou vlastní vesnici a živili se sami bez přispění vnějšího světa. Samozřejmě ani neposílali děti do škol. To se ale nelíbilo církevním představeným, v té době v São Leopoldu, a byla vyslána trestná výprava, která část Muckerů pozabíjela a část asi přesvědčila odejít od zcestné víry.
Nejméně polovina cesty mikrobusem se tedy točila okolo míst, kde probíhalo natáčení filmu a vysvětlování historických souvislostí. Druhá část cesty pak procházela kolem kempů, který je v těchto místech dost. Jsou to ale trochu jiné kempy, než na jaké jsme zvyklí u nás. Jejich účelem je, aby se lidé do nich přišli rekreovat. Jsou umístěny v nějaké pěkné části přírody, mají velký oplocený prostor, často s nějakou zajímavostí jako je lesík, řeka nebo vodopád, a vy tam přijedete autem a můžete si tam udělat grilovačku (churrasco) a popíjet chimarrão. V rámci programu jsme navštívili ekologickou rezervaci rodiny Lima, která do nedávna byla také podobným typem kempu a dnes už slouží jen jako vycházková a odpočinková trasa pro kohoko-li, kdo má zájem. Můžete se vykoupat v chladné vodě, udělat si churrasco a třeba si ještě zahrát fotbal. Cena vstupu necelých R$ 12. Hlavní atrakcí je 5tice menších vodopádů, které se nachází jeden nad druhým na řece a možnost občas v korunách zahlédnout opici. My jsme dorazili v období konce sezóny Jabuticaby, takže jsme ji měli jako další turistickou zajímavost a mohli jsme se jí dokonale přecpat.
Podvečer jsme strávili obejitím stánků v areálu festy růží, pozorováním průvodu královny růží, testováním Bahijských specialit (které nám doporučila Daniela) - například Acarajé a sledováním tanečních souborů. Na gauchovské tance se můžete podívat ve "video galerii".

A na fotky se můžete podívat v galerii.

Neděle - Três Coroas a Gramado

Po docela náročné sobotě jsme měli v plánu vyrazit na neděli a pondělí do Gramada a Canely. Dvou městeček, které každý z místních uváděl jako místa, která musíme jako turisti vidět. Především Gramado je velmi turistické místo, především před Vánoci. Je to totiž taková kopie alpského městečka. Tedy alespoň co se týče několika ulic ve středu. A také si tu hrají na Evropské Vánoce. Na ulicích potkáte "zasněžené" stromy, Santa Clause, betlémy a tak. Tedy pravda je, že Santa Clause a betlémy najdete i kdeko-li jinde - tedy jako třeba v Novo Hamburgo.
Do Gramady a Canely jezdí z Novo Hamburgo společnost Citral a jedna cesta pro jednoho vyjde kolem R$ 15. Citral jezdí z nového autobusového nádraží.
Ale zpět k sobotě ránu. Měli jsme štěstí, že Rafael se svojí přítelkyní Renatou, která je z Três Coroas, po ránu mířili k Renatě domů, a tak protože Três Coroas jsou na cestě do Gramada, tak nás vzali s sebou.
Tím pádem jsme měli výlet obohacen ještě o návštěvu Três Coroas, což je samo o sobě ospalé městečko, kde můžete vyrazit raftovat nebo se podívat na budhistický chrám a tam jsme zamířili my. Chrám se nachází asi 7km na kopci nad městem a založil ho mistr Chagdud Tulku Rinpoche, kterému se zalíbil jih Brazílie a našel zde místo s pozitivní energií a po několika letech, kdy Brazílii navštěvoval, v roce 1998 začala výstavba. Místo se stalo vyhledávaným i cizinci. Mistr Chagdug zemřel asi před 2mi lety a od té doby se exkluzivita chrámu asi trochu snížila. Alespoň to vyznělo z toho, co říkal jeden z mnichů, kterého jsme se ptali na účel mnoha misek plných vody kolem dokola stěn chrámu (misky jsou tam proto, aby si mniši cvičili trpělivost a uvědomovali pomíjivost všeho, když každý týden všechnu vodu vyměňují).
Návštěva rozhodně stála za to. Chrám je krásně udržovaný a pro mě to bylo první výraznější setkání s budhistickým učením na živo. Turisty vítají (snad alespoň o víkendech) s otevřenou náručí a můžete se projít modlitebnou, po příjemně upravených cestičkách a setrvat chvíli ve stínu povlávajících motlitebních praporků.

Po návštěvě chrámu jsme poděkovali za společnost Rafaelovi a Renatě a nechali se zavést do centra Gramada, kde jsme se museli prodrat, už správně baťůžkářsky, davy Brazilských turistů do informačního centra. Z důvodů snížení nákladů, jsme totiž naplánovali strávit noc v kempu pod stanem. Gramado je totiž kvůli turistikému ruchu dosti drahé a i Youth hostel zde stojí asi R$40. Kemp je vzdálen 3 km od středu města směrem na Canelu a noc stojí R$12 na osobu. Nečekejte ale nic jiného než kousek trávníku na přespání.
Gramado se od poloviny listopadu zaplňuje turisty. Převléká se totiž do vánočního a na ulicích najdete hromadu betlémů, vánoční osvětlení, stromečky a je zde pořádán "festival" Natal Luz, který obsahuje především různé akce v podvečer, kdy se rozsvěcí vánoční osvětlení, sbor zpívá koledy a případně se můžete jít podívat do venkovního amfiteátru na představení plné ohňostrojů a stříkajících fontán.
My jsme doťapali do kempu, zdárně přežili průtrž mračen pod střechou a vydali se do města. Obdivili jsme baráčky podobné těm v Alpám, dali si místní kafe a předražený croisant, zjistili, že Santa Clausové tu povětšinou přilétávají na padácích, podívali se do jeho vesničky a pak se ještě prošli kolem jezera Lago Negro, po kterém se můžete projet v šlapací labuti.
Na večer jsme pak zamířili zpět do centra, kde jsme si poslechli zpívající vánoční stromeček, za který byl oblečen sbor, pokochali se Vánočním osvětlením a v sychravém počasí si připadali skoro jako v Evropě. O půl desáté pak probíhala zmíněná ohňostrojová show, kde je sice mastné vstupné (kolem R$40), ale když si stoupnete za plot, tak vidíte skoro vše a neplatíte nic.

Pondělí - Canela

Hned z rána jsme vyrazili do Canely. Ta je vzdálená jen asi 15 km a tak autobus můžete zastavit, jak je tu obvyklé, mávnutím na jakéko-li zastávce podél silnice. Plán byl projít si střed a podívat se do parku Caracol.
Canela je trochu "nuznějším" bratříčkem Gramada. Ale má také svůj vánoční festival, který se jmenuje Sonho de Natal.
Centrum města je malé a zajímavý je na něm asi jen kostel. Prohlídka nám tak nezabrala příliš času, ale obtížnější se ukázal přesun k parku Caracol. Autobus na místo jezdí jen 3krát za den a ten v 8 ráno nám ujel a taxi pro jednu cestu by stálo kolem R$ 24. Rozhodli jsme se tedy pro pěší turistiku a když jsme zjistili, že z centra to jen nějakých 7 km, nebyl ani problém, že bychom nestíhali večerní autobus zpět. Cesta se klikatí lesem a kdyby po ní neprojíždělo plno turistických autobusů, kterým člověk musí uskakovat z cesty, tak by to byla velmi příjemná procházka. Park Caracol (pro zajímavost caracol znamená v portugalštině šnek, ale spojitosti tohoto faktu s vlastním parkem jsme se nedobrali) je takový park na procházky se vstupným R$ 10 na osobu. Celková délka "prohlídkového" okruhu uvnitř je asi 5 km a pro fyzicky zdatnější jedince se můžete sešplhat dolů do údolí k řece po pěti stech schodech a pak zase zpět. Podle cedulí hlavně nesmíte přeceňovat své fyzické možnosti. Hlavním lákadlem je pak pohled na kaňon a vodopád v něm.
Na cestě zpátky nás zastihla průtrž mračen, teplota se dostala skoro k 15 °C a my jsme navlhlí capkali plískanicí. Připadali jsme si skoro jako v čechách v zimě a vánoční výzdoba ve městě tak pro nás konečně dostala tu správnou vánoční atmosféru.

Celé se to jen trochu pokazilo tím, že po návratu do Novo Hamburgo díky bouřce přestalo v našem domě fungovat čerpadlo na vodu, což jsme celý špinavý a zvlhlý příliš neocenili.
I tak to byl ale fajn výlet.

Na fotky z Três Coroas, Gramada a Canely se můžete podívat v galerii.

"Válka" v Riu

2010-11-27T00:32:00.001+01:00

...touto větou uvedl situaci v Riu de Janeiru můj kolega. Protože nemáme televizi, tak dění okolo moc nesledujeme. Takže o tom, že v Riu do ulic vyjely obrněné transportery, jsem se dozvěděl až v práci s mírným zpožděním. Pravda tedy také je, že díky tomu nevím přesné pozadí, ale můžu tlumočit, co říkali kolegové v práci.
V roce 2008 za prezidenta Luly začaly být v některých favel v Riu zakládány policejní stanice. Tím se začal zmenšovat prostor pro narkomafii (narcotráfico) a v poslední době začal stoupat počet násilných incidentů, jako právě přepadávání stanic, zapálená auta a další. Začalo to vrcholit minulou neděli a policie se rozhodla zakročit. Ve čtvrtek tak vyjeli do ulic obrněné transportéry a policie společně s vojáky převzala kontrolu nad problematickými částmi města.

Něco v češtině si pak můžete přečíst na ČT24:
http://www.ct24.cz/svet/108211-v-riu-uz-paty-den-tece-krev/
http://www.ct24.cz/svet/amerika/108294-armada-po-serii-nasilnosti-kontroluje-chude-predmesti-ria-de-janeira/
A pak spíš kvůli videu a fotkám můžete zamířit třeba sem:
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/noticia/2010/11/em-quatro-dias-72-veiculos-foram-alvo-dos-criminosos-no-rj-diz-pm.html
http://g1.globo.com/rio-de-janeiro/fotos/2010/11/veja-fotos-dos-carros-incendiados-no-rio.html

Výlet do Foz do Iguaçu

2010-11-24T01:37:00.001+01:00

Prodloužený víkend 30.10. - 2.11.2010 jsme využili k cestě k vodopádům Iguaçu. Tady v Brazílii je všechno daleko, takže cesta autobusem trvala 16 hodin. Nejprve jsme zvažovali možnost koupit si letenku, ale shánět jsme ji začali už pozdě, takže všechny akční slevy byly už ty tam a daleko levněji tak vycházel autobus. Z Novo Hamburgo potažmo z Porto Alegre jezdí do Fozu jen jedna autobusová společnost a to Unesul. Cesta stojí kolem R$ 120. Poprvé jsme si tak užili cestu Brazilským dálkovým autobusem, které jsou velmi pohodlné. Člověk má vcelku dostatek místa pod nohama a při sklopené sedačce dozadu se dá docela v klidu vyspat.

Více o naší cestě píše Verča, takže rovnou přidám odkazy:

Já tady jen dodám pár drobností.
Slovo 'iguaçu' pochází z jazyka guaraní a znamená 'velká voda'. Indiánskou legendu najdete ve zmíněných článcích.
Vědecké vysvětlení vzniku vodopádů pak hovoří o tom, že to bylo horké magma, které se zastavilo v několika vrstvách a vytvořilo zlom, do kterého dnes teče voda řeky vytvářející ony ohromné vodopády.
Z historie pak víme, že prvním bělochem, který vodopády spatřil byl Ivar Nuñez de Vaca španělský objevitel, který k nim dorazil v roce 1542. Národním parkem je pak územi od roku 1939, jako druhý národní park Brazílie. O jeho vznik se ale zasloužil už roku 1916 Alberto Santos Dumont, který byl inspirován myšlenkou parku Yellowstone a přimluvil se u prezidenta státu Paraná.

Nakonec mě zaujaly mapky, které ukazují území pokryté lesem v roce 1930 a jeho vykácení v průběhu let. Červený kroužek označuje oblast národního parku Iguaçu - věru toho moc nezbývá.

A snad ještě několik "cestovatelsky - informačních" poznámek. Nám v orientaci pomohl cestopis orbionu a pak ještě třeba tenhle cestopis.
Na autobusovém nádraží jsou ale v turistických informacích připraveni i na baťůžkáře, takže na nás nekoukal nikdo vyjeveně ani s jemným odporem, že tu chceme stanovat a svižně nás nasměrovali na 3 možné kempy, které se ve Foz do Iguaçu nachází.
My jsme si vybrali kemp u hostelu Paudimar Falls, který patří do sítě Youth hostelů (tzn. že na ubytování lze očekávat palandy a společnou místnost s dalšími lidmi), protože byl ve středu města. Ostatní dva se nachází až téměř u vstupu do národního parku. Noc stála R$ 17. Jak nám posléze popsal Vašek, tak na Argentinské straně je to lepší, protože za oněch 17 reálů máte v hostelu vlastní pokoj.

Z autobusového nádraží do centra jezdí autobus každou chvíli. Linky tady v Brazílii často fungují tak, že nejezdí stejnou cestou tam a zpět, ale dělají okruh. Tohle platilo i tady, takže autobus z nádraží nás dovezl na terminál (což je dopravní uzel, kam se sjíždějí snad všechny autobusy městské hromadné dopravy ve středu města) a pak pokračoval dál přes centrum, zase zpět na nádraží. Lístek stojí něco kolem R$ 2,5.
Přes centrum jezdí i všechny ostatní "důležité" autobusy. Tedy linka T206 do parku Iguaçu, linka do Argentinského Puerto Iguazú (cena R$ 3,5) a také do Ciudad del Este (cena R$ 3,3). Výlet do Argentiny se dal také zařídit s autobusem, který vypravoval každý den v 9 ráno hostel, kde jsme spali, a cena dopravy na místo a zpět byla R$ 25. Když jde o návštěvu Argentinské strany, tak autobus z Puerto Iguazú k parku pak stojí 7,5 pesos (cca R$ 4). Ovšem z cedulky nad řidičem se zdálo, že akceptuje i reály, ale neptali jsme se.
S výměnou peněz jsme trochu netušili, ale směnárna funguje jak u pokladny v národním parku na Argentinské straně, tak i v Ciudad del Este, kde je směnáren nespočet, ale tam lze hlavně u všech "obchodníků" platit jak guaraní (vstupenky lze platit pouze argentinskými pesos), tak reály, tak dolary. Každopádně je dobré si předem zjistit aktuální kurz. Jediné, kde si existencí směnárny nejsme jistí, je autobusové nádraží v Puerto Iguazú, kde jsme si peníze za nepříliš výhodný kurz směnili v "turistických informacích".

Píšící Verča a hromada odkazů z českého rozhlasu

2010-11-19T23:05:00.001+01:00

Nějak se mi poslední dobou nedaří psát příspěvky na blog, ale Verča to svou aktivitou vynahrazuje. Takže pokud se na její blog někdo zvás neproklikal, tady jsou 2 příspěvky postřehů ze života na jihu Brazílie.

No a za sebe přidám pár odkazů na povídání na Českém rozhlase o Brazílii. Narazil jsem totiž na Zápisník zahraničních zpravodajů.
První odkaz je ale na rozhovor Hosta radiožurnálu s Davidem Koubkem, zpravodajem který byl v Brazílii v době voleb. Fajn povídání o Brazílii, volbách, krajanech, cenách a tak.
A ze Zápisníku jsou to asi pětiminutové povídání o krajanech, o Minas Gerais, o mordýři Lampiovi, o Sao Paulu s Jiřím Hanzelkou, o karnevalu, o animistické víře na severu Brazílie nebo o capoeire.

Trek Rio do Boi

2010-11-10T01:45:00.002+01:00

Už jsou to skoro tři týdny, kdy jsme se s Verčou vyrazili na další výlet se skupinou Trilheros do Sul a navštívili jsme Parque Nacional de Aparados da Serra. Verča z našich zážitků sestavila dva blogové příspěvky, takže pokud jste je nečetli, můžete se na ně podívat na:

http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/11/28102010.html
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/11/29-10-2010.html

Cesta to byla tak trochu jako "s cestovkou", se zajištěnou cestou a skoro i ubytováním. Jak to viděli Trihleros si můžete v Portugalštině přečíst na jejich stránkách.

Snad jsem chtěl jen doplnit, že my jsme tedy vyráželi na trek (trilhu) do Rio do Boi, která vede kaňonem Itaimbezinho. Kaňon leží na hranici států Rio Grande do Sul a Santa Catarina. Nejvhodnější město pro nástup na trek je Praia Grande. Od něj je to k místu začátku cesty ještě nějakých 7 kilometrů po polní cestě a je asi lepší využít auto nebo bude muset člověk vzít za vděk pěší chůzí. Jak nám říkali průvodci, tak v současné době je možné trek absolvovat pouze s průvodcem. Ve městě Praia Grande je několik hostelů a také kemp.
Pokud by někdo chtěl vidět kaňon z druhé strany - tedy z výšky - je jako nástupní místo vhodné město Cambará do Sul (oficiální stránky města). Když si necháte zobrazit na google mapách vrstvu fotek, uvidíte moc pěkné pohledy. Nám bohužel počasí tolik nepřálo.

Brazilské postřehy

2010-11-05T23:31:00.003+01:00

Nastřádal jsem pár postřehů z Brazilského prostředí. Bude to trochu kombinované s internetovými střípky.

Začnu jídlem. Šli jsme si to tu s Verčou takhle po Novo Hamburgo a zaujal nás strom, který byl poset černými plody. To ale neznamená, že by visely nějak z koruny, ale od kmene až po poslední větev byly všude černé bobule. Od paní jsme se dozvěděli, že se jmenuje Jabuticaba a že má hodně vitamínu C. Chutí se bobulky dají přirovnat trochu k rybízu, ale dužina je bílá a plod obsahuje od jedné až do třech pecek.
Druhým Brazilským ovocem na které jsme tu (konečně) narazili je Açaí. Zatím jsme měli možnost ho ochutnat ve formě džusu a na tu správnou konzistenci, ještě čekáme. Ačkoli se budu opakovat, tak i tohle ovoce je podobné rybízu, ale nyní zdůrazním, že černému.
Také jsme měli možnost ochutnat šťávu z cukrové třtiny (jen nevím, zda to byla melasa nebo přímo nějak vylisovaný "džus" z třtiny rostoucí za oknem). Je hodně sladká se zvláštním ocasem. Verča z něj nadšená příliš nebyla a žádala raději cachaçu.
Také jsme si pořídili cuiu a tak teď jako správní gauchové popíjíme po večerech chimarrão. Odkážu tu ještě na pěkné stránky o erva maté.

Předminulý týden se tu hrál fotbalový zápas mezi Grêmiem a Interem. Skončilo to 2:2, takže kolegové až tak velkou radost neměli, protože sudí byl prý podplacený, ale zajímavé by mohlo být, že zápasu mezi těmito dvěma rivaly se říká Grenal. Gre je z názvu Grêmia a nal z konce Internacional.

A hned odskočím ke dvou zcela nesouvisejícímu tématu. Víte, že Volkswagen Brouku tu říkají Fusca? Nevím odkud se tenhle název vzal, ale brouk je tu každopádně celkem populární auto v podobné cenové relaci (a stavu), jako jsou u nás škodovky.
V Porto Alegre se konala přehlídka soch krav a mohli jste je potkat po celém městě. Některé modely jsou celkem zábavné, a tak přidávám odkaz na galerii na oficiálních stránkách Cowparade.

Protože jsem mistrovství světa ve fotbale příliš nesledoval a nepoužívám Twitter, dozvěděl jsem se o fenoménu "Cala Boca Galvão" až z přednášky TEDu. Odbočím-li od tohoto fenoménu, tak na přednášce Ethana Zuckermana bylo zajímavé, že Brazilci používají Twitter procentuálně na počet obyvatel nejvíce z celého světa (přednáška je zajímavá a je o tom, že o světě toho víme málo a že se o svět moc nezajímáme). Zpět k fenoménu Cala Boca Galvão. Tahle fráze znamená, zavři hubu Galvão a referovala k sportovnímu komentátorovi Galvão Bueno, kterého publikum nemá rádo za jeho klišé. Tahle fráze se stala internetovým memem a byla jednou z nečastěji se objevujících frází na celém Twitteru v průběhu mistrovství. Vtip je v tom, že Galvão je také pták a z toho vznikalo nepochopení, přoč má zavírat ústa. Na základě živosti tohoto termínu vznikla kampaň na záchranu tohoto ohroženého ptáka a re-tweet uvedené fráze by mělo přijít 10 centů této organizaci (jak přesně to funguje netuším).

Přeskočím k hudbě. Teď je tu populární dancová písnička Pa-panamericano. Je to předělávka, kterou stvořila skupina Yolanda Be Cool. Je možné, že jsem zaspal dobu, ale v Čechách jsem o ní neslyšel.

Prezidentské volby vyhrála Dilma se Stranou Pracujících. Prý se o tom dalo v Čechách dočíst. Zalinkuju tady komentář na Českém rozhlase o ekonomické situaci a změnách, které by tu mohly nastat.
Koncem října tu probíhala v Portu Alegre Semana Tcheca. Bohužel se nám na žádnou z přednášek nepodařilo dostat, ale jako inspirace na příští rok, to může být pro někoho dobré.

A také jsem zjistil, že Portugalština nám není příliš nakloněna. Totiž slovo "checa" (alespoň v Portugalštině brazilské - a v Brazílii ho raději píší ještě s písmenkem T na začátku) sice znamená "česká", ale také ženské přirození. A slovo "praga" označuje jak naše hlavní město, tak ale také znamená "pohroma". Když jsem na autobusovém nádraží ukazoval při nástupu svůj pas s vízy, řidič opakoval praga, praga a smál se mi. Až posléze jsem pochopil, že Prahu nemyslel a asi ani neznal, ale jen ho pobavilo, z jaké že to pohromy asi tak pocházím.

Narazil jsem na celkem zajímavou bakalářskou práci na téma Brazilské Favely. Začátek je sice celkem vágní, ale pátá kapitola o Favelách v Brazílii obsahuje zajímavé informace. Tak například bylo v Brazílii v roce 2003 registrováno téměř 50 tisíc vražd nebo že byl v Brazílii nápad, který neprošel veřejným hlasováním, zakázat držení střelné zbraně veškerým civilním osobám.

Dále se dočtete co se snaží vláda dělat pro zmírnění problémů ve favelách. Jsou zde uvedeny programy výstavby bytovek na okrajích velkoměst, zlepšování podmínek života v samotných favelách anebo zlepšování výuky dětí z favel.
Zaujala mne také zmínka o organizaci Moviemto dos Trabalhadores rurais sem terra, která se snaží prosadit agrární reformu a přerozdělení velkých "latifundií" menším rolníkům. Členům jde o to, aby velkostatkáři, kteří vlastní velké lány polí a vydělávají nehorázné peníze, odevzdali část polí malým rolníkům, kteří by tak mohli začít normálně žít. Po sem je to fajn a organizace měla i několik úspěchů, kdy pole byla přerozdělena. Ovšem má to i stinnou stránku, kdy i zde jsou různí podfukáři, kteří když získají půdu, tak ji obratem prodají a o nějaké pečování na pozemku u nich nemůže být řeč. Druhá věc je, že jsou občas celkem násilní a pak nastávají střety s ochrankou statku, kam vtrhnou. Minulý rok bylo ve státě Tocantins po jejich snaze atakovat statkáře několik mrtvých. Vzpomněl jsem si na to proto, že jsem jejich pochod viděl při dni nezávislosti Brazílie 7.9. a přišlo mi zajímavé, jak můžou chtít půdu zadarmo.

A pár odkazů...

A odkaz na povídání o Brazílii na Českém Rozhlase v Opatrném zeměpisu. Trocha historie a trocha faktů.

Seznam svátků a oslav, které se konají v Brazílii každý rok. Odkaz vede na španělsky psaný cestovatelský blog o Brazílii.

A neodpustím si, že Brazilci jsou prý nejkrásnější na světě.

A jako odbočku se můžete podívat na pěknou vizualizaci porovnávání velikostí věcí - od buněk až po vesmír.

Internetové střípky III.

2010-10-28T06:50:00.002+02:00

Chtěl bych přidat pár odkazů na multimediální obsah více méně o Brazílii:

Moc pěkná prezentace o Brazílii, plná obrázků, představující Brazílii jako zemi a to, co je pro její jednotlivé části typické. Vytvořena jedním Aiesecářem, který je na stáži v Bulharsku:
https://prezi.com/secure/7973f685dffe6e0a22a9be8fda785c74982f3c8c

O Češích v Brazílii. Oba příspěvky jsou zároveň anoncí na výstavu České stopy v Brazílii na Pražském Hradě:
http://www.ct24.cz/kultura/101750-kubitschek-ci-san-juan-nepomuceno-ceske-stopy-v-brazilii
http://www.rozhlas.cz/_audio/cesi-v-brazilii-den-pred-zahajenim-stejnojmenne-vystavy-po-stopach-misionaru-princezen-vojaku-i-obycejnych-vysidlencu-z-ceskych---02139307.mp3

Trochu mimo
Rozhovor s Mexičankou o tom, co jí přijde divného na Polsku. Věci jako nezouvání bot, když člověk přijde do bytu, jsou stejné jako tady:
http://polandia.wp.tv/en/index.html?ticaid=6b245#m663054

Život bez ledničky

2010-10-28T06:24:00.001+02:00

Už je to pěkná řádka dní, kdy jsem sem nic nenapsal. Mělo to několik důvodů, kdy mezi hlavní patří, že jsem byl měsíc bez připojení k internetu a tak bez spojení se světem. V krátkosti tu teď zkusím shrnout, co je tu nového.

Když začnu obecnějšími tématy, tak do práce stále chodím, už se mi podařilo se mírně pohádat se šéfem a na druhou stranu jsem dostal pochvalu od kolegů za svůj kód.
3 měsíce v práci už uběhli a tak to začíná být trochu rutina. Zvlášť když se často spíše bastlí, než píše slušivý a znovupoužitelný kód. Osobně pak mám ještě problémy s bezpečností aplikací (je to děs), nevaliditou html (nikoho to nezajímá), nepoužíváním frameworku pro práci (používá se polo-framework napsaný někým před 3-mi lety a není čas ho zlepšovat) a plánováním práce (které v podstatě není). Na druhou stranu kolegové jsou fajn a všemožně mě pomáhají a celkově kolektiv je supr. Trochu problémem je, že moje Portugalština teď ustanula na mrtvém bodě a tak to s komunikací je často složité.

Stěhování

Protože jsem začal očekávat přílet Veroniky, bylo na čase poohlédnout se po nějakém společném bydlení. Na studentské ubytovně by sice bylo možné bydlet, ale bylo by to v porovnání s podnájmem bytu o dost dražší - ubytovna pro 2 by stála 700 reálů na měsíc a garsonka stojí se vším všudy kolem 500 reálů.
Ovšem sehnat garsonku nebylo vůbec lehké. Hlavním problémem bylo, že tu chceme zůstat (asi) jen na 6 měsíců a většina lidí chce pronajmout byt nejméně na rok. Nakonec se ale ozvala paní z realitní kanceláře, že by pro mě něco měla a po trochu obtížnějším vyjednávání, kdy jsem zapojil crazy kolegu Saula a oba šéfy, jsem nakonec dostal klíče od nového bydliště.

Inzerátů nabízejících podnájmy je tady celkem dost. Většinou na stránkách realitních kanceláří např. http://www.sinuelo.net popřípadě existuje na univerzitě Feevale studentská nástěnka: http://aplicweb.feevale.br/classificados.
Realitní kanceláře tu ale fungují trochu jinak než u nás. Pronajímateli totiž poskytují službu na klíč. Pronajímatel zajde do realitky, řekne že má nemovitost k pronájmu a už se o nic dalšího nestará a nechá všechno na realitce, popřípadě na více realitkách. Když je pak nemovitost pronajata, tak realitka posílá peníze pronajímateli a strhává si z dané částky každý měsíc nějaké procento. Ovšem řešení veškerých problémů s nájemcem má stále na starosti realitní kancelář. Ta zajišťuje také smlouvu, nahlášení a opravu chyb atp.

Zajímavé také je, že když jsme si byli prohlédnout byt, kam jsme se nakonec nastěhovali, tak to nebylo tak, že by s náma šla paní z realitky, ale dostali jsme klíče a 2 hodiny času na to je vrátit. Tohle souvisí asi také s tím, že téměř veštkeré podnájmy přes realitky jsou bez jakéhoko-li vybavení. Takže když jsme vešli prohlédnout si byt, tak nás čekaly jen holé stěny a nápis "aluguel (k pronájmu)" za oknem.
Vybavený, či částečně vybavený, podnájem se dá sehnat, když člověk hledá společný podnájem někde v bytě, kde už bydlí více lidí. To je ubytování typu "republica" [hepúblika]. Ještě zmíním, že garsonky jsou tu označovány buď jako kitchenette nebo jako JK, což prý pochází od pana prezidenta Juscelina Kubitscheka, který tu začal se sociálním bydlením.

Drobným problémem při pronájmu bytu přes realitní kancelář je fakt, že člověk musí mít ručitele s nemovitostí (nebo častěji dva). To jsem neměl (i když šéfové v práci vypadali celkem ochotně, ovšem neměli v daný čas potřebné dokumenty) a tak jsem to musel vyřešit složením zálohy v ceně 8 nájmů, kterou bych měl po roce dostat zpět. Celá peripetie s vyřízením všech věcí kolem nájmu trvala 3 týdny.

Vybavčo a první dny na novém privátě

Protože privát obsahoval jen holé stěny - legrační bylo, že v koupelně dokonce chyběla sprcha, což znamenalo, že ze stěny čouhala jen trubka - bylo třeba popřemýšlet nad tím, jak ho co nejlevněji vybavit. Celkově mám tedy dojem, že v Čechách se dají použité věci sehnat jednodušeji a levněji než tady. Ovšem po troše snahy jsem našel bazar s nábytkem, kde jsem pořídil stůl a některé další vybavení jsem dostal zapůjčené od laskavých kolegů. Z toho je asi nejpodstatnější postel od bývalého kolegy Rafaela.
Se stěhováním a s instalací záležitostí jako je sprcha a plynová bomba ke sporáku (sporák byl jediná vyjímka, která tu už byla) mi pak pomáhali kolegové Rafael, Filipe a Saulo. Plán byl vymyšlen ve stylu - vypijeme pivo, našroubujeme žárovku, vypijeme další pivo, půjdem se podívat, jak tam patří ta sprcha... - ovšem celkový dojem byl trochu pokažen tím, že nefungovala elektrika. Tady je tak nějak normální, že elektrika se platí předem a tak je potřeba zaplatit a oni to po pár dnech nahodí. Musel jsem se tak první týden sprchovat ve studené vodě při světle svíček. Pěkná romantika.
Zase jsem díky tomu vyhrál pozvání od Rafaela na víkend k němu domů, kde jsem se mohl osprchovat v teplé vodě a dostal jsem k obědu Strogonoff. K tomu bych jen poznamenal, že je zajímavé, že k tomu často servírují krom rýže ještě na drobno nakrájené "nudličky" brambor. Jsou to takové nudličkové chipsy.

Stěhování a instalace zařízení se poprvé plně nepovedla a tak jsme naplánovali oslavu zavedení světla ve čtvrtek, ještě předtím než měla dorazit Verča. Elektriku do té doby sice zprovoznili, ale byl tu nějaký problém v rozvodech, takže nesvítila světla a tak jsme museli slavit při svíčkách. Díky oslavě a trochu toho hluku, jsem si hned v prvním týdnu podnájmu vysloužil pokárání od paní domácí (Ta je paní domácí profesionálkou, tedy má to jako práci a bývá každý všední den od 8 do 18 tady v domě a stará se něj. To je tady v činžácích celkem normální.), nevraživé pohledy sousedů a papír s domovním řádem pode dveřmi.

Hurá, Verča je tu!

Po delším rozhodování, kdy sem přijede (zvláště kvůli shánění práce), Verča přijela a tak tu teď válčíme radostněji ve dvou. Hlavní změnou, která mě teď napadá, je existence květin v pokoji :-)
Jak to je tady všechno doopravdy si teď můžete přečíst na jejím blogu, který začala psát:
http://fricco-brasil.blogspot.com

Když odkážu přímo na články, tak to je cesta a první postřehy z Novo hamburgo a Porto Alegre, společně s fotkami:
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/10/13-10-2010.html
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/10/14-10-2010.html
http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVerca/
http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegreVercaKyticky/

A pak něco po týdnu pobytu tady:
http://fricco-brasil.blogspot.com/2010/10/20-10-2010.html

V zajetí úřednicekého šimla

2010-10-26T04:36:00.157+02:00

Chtěl bych zkusit trochu schrnout informace týkající se všeho možného "papírování", se kterým jsem se tu setkal.

Cizinec, který se zdržuje na území Brazílie delší dobu než 30 dnů, má povinnost svůj pobyt nahlásit na Federální policii. Po nahlášení pobytu se tu můžeme zdržovat po dobu dalších 2 měsíců (dohromady tedy 3) a potom může požádat (vyplněním patřičného formuláře) o prodloužení turistického pobytu o 3 měsíce a strávit tak dohromady v jednom kalendářním roce v Brazílii až 6 měsíců.
Tohle jsme alespoň pochopili ze stránek federální policie a ministerstva zahraničních věcí. Z Verčiných zkušeností zatím můžu poreferovat o proceduře nahlašování pobytu po prvním měsíci na policii v Porto Alegre. Tam jí odbyli s tím, proč tam chodí teď a že má přijít až těsně před koncem 90 denní lhůty s vyplněným formulářem (který ji dali) a 60 reály na poplatek. A když se zeptala, co když do uplynutí této doby odjede z Brazílie třeba do Argentiny a pak se vrátí, odpověděli jí, že má prostě přijít po uplynutí 3 měsíců od doby nového vstupu do země. To kdy člověk do země vstoupil zjistí jednat z razítka v pasu a druhak z papírku, který člověk vyplňuje při vstupu do země a udává tam datum vstupu a důvod cesty.
No, holt tu nic příliš nestresují. V dobrém i špatném.

Já jsem trochu jiný případ, protože jsem dostal dočasná studentská víza. Veškerou byrokracii toho se týkajícípořešil Aiesec, který je studentskou organizací a dodává sem tak "studenty" na stáž. Pro mě tedy povinnost nahlášení do 30 dnů platila a zároveň jsem musel zaplatit 200 reálů na poplatky a vyřízení RNE (kartičky registro numero de estrangeiros). Nafotili si mě ze všech stran a odebrali otisky ze všech prstů, které mám.
Jako stážista tady také nedostávám plat přímo od zaměstnavatele, ale dostávám jeho část ve formě kapesného od Aiesecu.

Pracovní povolení

V Brazílii je možné získat pracovní povolení buď s krátkodobými vízy nebo dostat pracovní víza. Krátkodobá víza mohou ale studenti, pedagogové, novináři, vědec, umělci a podobně. Dočasná víza nelze prodloužit a možná je nemůže člověk dostat ani víckrát za život.
Získat pracovní povolení a tedy pracovní víza z České Republiky je celkem komplikované. Aby je člověk získal, musí si ho vyžádat podnik/společnost, který ho chce zaměstnat z Brazílie (tam je samozřejmě pro podnik ta podmínka, že pro dané místo není žádný brazilský uchazeč) a poslat mu pozvání předem do České Republiky. Vyřídit už pozvání samo o sobě je pro podnik celkem administrativně složité. Už já, který přijel jen na studijní stáž, jsem z Brazílie obrdžel 4 papíry, různými způsoby deklarujícími, že můžu dostat dočasná víza.
Jakáko-li víza je možné obdržet "pouze v zemi původu", tedy pro Čecha pouze na Brazilské ambasádě v Praze. V samotné Brazílii to nejde. Holčinu z Polska, se kterou jsem se potkal na ubytovně, chtěl její zaměstnavatel zaměstnávat i po skončení stáže přes Aiesec. Trvalo mu ale půl roku než ji zajistil pracovní povolení. V tom byl zahrnut i čas na to, aby si mohla zajet pro víza "pouze" do sousední Uruguaye a nemusela pro ně jet až do Polska.

Pro to, aby člověk měl nějakou šanci získat pracovní povolení, musí obecně (ve většině případů) splňovat následující podmínky:

Být odborníkem ve svém oboru - tedy mít dobré resumé zkušeností v CV (a podle všecho musí mít alespoň 2 roky praxe).
Je domluveno, že v Brazílii zůstane delší dobu (několik let).
Počítá s tím, že od počátku komunikace s Brazilskou stranou a doubou než dostane doklady uplyne alespoň půl roku.

Doklady

Co jsem si byl zařídit já jako zahraniční stážista:

RNE - registro nacional de estrangeiros - je ID karta (tedy občanka) pro cizince. Tu vám vystaví na Federální policii, kdy předtím zaplatíte R$200 na administrativní poplatky. Vezmou vím otisky prstů ze všech rukou a za odměnu vám dají útržek papíru simulující dočasnou občanku a rozloučí se s vámi se slibem, že do 6 měsíců vám vystaví opravdovou ID kartičku, kterou se jim, podle zkušeností, nepodaří vystavit ani do doby jednoho roku.
CPF - cadastro de pessoas físicas - je identifikační číslo, které bych přirovnal k našemu rodnému číslu a pokud chcete něco zařídit, objednat či pronajmnout, vždy ho po vás budou chtít. Dokonce je standardem vyžadovat ho při placení přes internet. Přes tohle číslo se dá totiž zjistit, jestli nemáte někde nějaké dluhy a zda jste zaplatil včas třeba nájem nebo splátky na novou televizi. Cizinci s vízem a RNE by ho snad měli bez problémů vystavit. Stará se o to Ministério de Fazenda.
Bankovní účet - pro ten potřebujete předchozí dva dokumenty, cestovní pas a potvrzení o trvalém bydlišti v Brazílii. To Vám může vystavit v podstatě asi kdoko-li, kdo vlastní nějakou nemovitost. Ovšem otevření účtu (alespoň v mém případě) není úplně automatické a záleží na bankovním úředníkovi, zda má náladu babrat se s cizincem.
Ještě jen tak pro zajímavost přidám něco k zahraničním platbám. Sice jsem ji nakonec neuskutečnil, ale odkazy mohou být dobrým výchozím bodem pro další hledání:
http://br.answers.yahoo.com/question/index?qid=20100629120048AAKWWbx
http://swift-codes.blogspot.com/search/label/Swift%20Codes%20Brazil
Sim karta - tady ji říkají chip a na jihu jsou asi 3 hlavní operátoři - Oi (dříve to byl Brazilský Telecom - něco podobného jako u nás bylo s O2), Claro a Vivo. Co mě překvapilo byl fakt, že pro získání chipu se musí člověk úplně odlegitimovat - RNE, pas, CPF...
V současné době operátoři nabízejí akce, pravděpodobně z důvodu přetažení zákazníků, a ta čítá možnost po 3 měsíce volat do stejné sítě za velmi nízké ceny.

Podpisovací mánie

Co je tady pro mne zajímavé je způsob, jakým je ověřována každá smlouva/dokument. Není to jako v Čechách, kde stačí podpis. Tady je třeba donést potvrdit platnost dokumentu k notáři. Každý člověk se může u nich zaregistrovat a oni pak ověřují platnost podpisu. Taková kancelář, kde se potvrzují podpisy, vypadá spíš jako banka či pojišťovna. Člověk si u vchodu vezme čekací lísteček a když na něj dojde řada, může k okénku, kde mu vše za poplatek oštemplují.
Tak třeba, předtím než jsem šel do banky, bylo třeba ověřit pravost dokumentu, kterým paní majitelka studentské ubytovny, kde jsem bydlel, stvrzovala, že u ní bydlím. Dokument, který podepsala, jsem zanesl k notáři, kde na základě jejího jména a CPF čísla zkontrolovali autenticitu podpisu a vše řádně okolkovali. Stejnou proceduru ale s mým podpisem jsem prošel, když jsem si chtěl od realitní kanceláře pronajmout byt. Pěkně s podepsanou smlouvou k notáři, tam se nechat zaregistrovat, vyfotit, několikrát se podepsat, zaplatit a nechat oštemplovat.
Tohle všechno se děje prý proto, aby člověk nemohl popřít, že to byl on, kdo dokument podepsal. Což se tu prý před zavedením tohohle systému stávalo.

Kerb v Dois Irmãos

2010-10-02T16:46:00.001+02:00

Poslední záříjový víkend jsem strávil návštěvou městečka Dois Imrãos a výletem na Morro Santana u Porto Alegre.

Dois Irmãos

Do městečka dvou bratří mě pozval kolega Douglas, protože se tam o víkendu konal Kerb de São Miguel, což je festival "podobný" německému Oktoberfestu. Podobných akcí se tady na jihu Brazílie v městech s německým obyvatelstvem koná celkem dost. Většina se koná v září nebo v říjnu, ale můžou být i třeba na jaře jako je tomu ve Feliz. Asi nejznámější je potom v městech Blumenau (Santa Catarina) nebo Ingrejinha (RS), který se koná opravdu v říjnu přes několik dní.
Na tomhle typu festivalů tak jde především o konzumaci piva, i když se to všichni snaží zakrýt a tvrdí, že uchovávají tradice. Tady šlo o pivo Schin, které je teda nic moc. Pravda ale je, že víceméně typickou německou kuchyni ochutnat můžete a můžete se také zaposlouchat se do německých lidovek.
Jak to přišlo mě, tak celá akce vypadá trochu jako nějaký hudební festival u nás. Ulice centra jsou plné popocházejících lidí, kteří v hloučcích popíjejí pivo. A nemusí nutně platit to, že by si ho koupili u některého ze stánků. Často si přinesou svoje, coby levnější a v některých případech chutnější variantu. Na každém rohu pak stojí auto s otevřeným kufrem v němž je postavena jedna až několik reprobeden, ze kterých se linou různé druhy muziky. Každá skupinka u daného automobilu si dělá takovou soukromou oslavu v rámci celku. Na jevištích a pod stany pak hrají kapely na živo a to většinou buď nějaké německé "lidovky" a nebo bailão, což je (podle mě) taky dechovka, ale jen rychlejší. A zatím jsem vůbec nepochopil, jak se na to má tancovat. Pokud byste chtěli piva zkonzumovat opravdu hodně, tak máte možnost si zakoupit za ně přibližně R$ 50-60 permanentku, ke které dostanete tričko a pak můžete pít bez omezení.
Jak to asi tak vypadá v Dois Irmãos, se můžete kouknout na videu na youtube (je to náhodně nalezené video z předminulého roku): http://www.youtube.com/watch?v=w7lfnb7MqnU
No a protože jsem další den chtěl brzo ráno vyrazit na pěší výlet, tak jsem se ani neopil a moje účast končila s posledním odjíždějícím autobusem už v sedm večer, takže ten největší var a odvázané opilé Brazilky (to tvrdil Douglas :) jsem nezažil.

Morro Santana

V neděli jsem vyrazil na akci pořádanou sdružením Trilheros do Sul, což jsou lidi, kteří rádi chodí na treky a tak si na to založili sdružení. Dostal jsem se k nim náhodou, respektive mi pomohl strýček Google. Internet je v tomhle ohledu opravdu velmi fajn věc.
Tady na jihu Brazílie téměř nefunguje turistické značení, takže když chcete někam vyrazit, tak musíte buď mít velmi přesný popis cesty, od někoho kdo trasu už prošel nebo nejlépe jít s tím někým. Něco jako možnost koupit si pěknou turistickou mapu tady taky neexistuje, i když se na mapu prý někdy dá doptat se ve vesnicích či městech poblíž cesty. Takovou mapu jsem neviděl, takže stále nevím, co si pod tím mám představit. Padesátka Klubu českých turistů to ale asi nebude.
Takže protože jsem chtěl vyrazit někam na výlet, snažil jsem se najít někoho, kdo takhle chodí a zná cestu. Z Trilheros do Sul se vyklubala skupina trochu starších lidí - tak kolem 35 let - ale přátelská a bez problémů mě vzali mezi sebe. A nejen mě. Podobných případů, kteří se přidali přes internet nebo přes nějakého známého tam bylo více. Z cizinců já a jedna holčina z Peru.
Tahle akce měla oficiální název Morro Santana - Projeto trilha limpa a znamenalo to jít na výlet poblíž Porto Alegre s odpadkovým pytlem a trochu vyčistit okolí cesty. Bylo to pojato jako propagační akce sdružení, aby případně získali nějaké sponzory. Takže s námi šel i týpek z údržby města. Konečně někdo, kdo nevěděl, kde je Česká republika. Už jsem se začínal bát, že tu jsou všichni informovanější než třeba ve Francii nebo Španělsku :) A pro průchod trochu zanedbanější částí města byl domluven policejní doprovod. Ten teda s námi nakonec nešel, protože zrovna obědval :)
Dopoledne jsme absolvovali přednášku o přírodních rezervacích na jihu Brazílie. Ta se konala v informačním středisku přírodní rezervace Lami, které je asi 30 km od centra Porto Alegre. Ačkoli jsem zas tolik nerozuměl, tak mě zaujalo třeba to, že se tu z nějakého důvodu lidé domnívají, že Žlutou zimnici přenáší opice (ve skutečnosti ji přenášení nejvíc komáři), a tak je lidé v okolí rezervace zabíjeli a paní bioložka, která měla prezentaci, si stěžovala, že tento omyl je těžké lidem vysvětlit. Opice totiž na nemoc trpí podobně jako lidé a umírají na ní a proto je to asi důvod, proč jsou označovány za přenašeče.
Odpoledne jsme vyrazili avizovanou a nepříliš dlouhou výpravu na Morro Santana. Byla to příjemná vycházka z pěkným výhledem na Porto Alegre.
Na pár fotek se můžete podívat tady.

A moje fotky z celého víkendu jsou tady: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/doisirmaos/

Víkend 20. září 2010

2010-09-28T04:32:00.004+02:00

Semana Farroupilha

O čem se rozhodně musím zmínit je Semana Farroupilha. Je to týden před 20. zářím, které připomíná výročí začátku Revoluce Farroupilhy (Revolução Farroupilha) a začátku války Guerra dos Farrapos. Guerra dos Farropos byla občanskou válkou mezi jihem Brazílie, který bojoval "o osamostatnění", a zbytkem Brazílie. Probíhala mezi roky 1835 a 1845 a byla iniciována tady ve státě Rio Grande do Sul. Jak se můžete dočíst na Wikipedii, válka začala z ekonomických důvodů, kdy na maso z jihu Brazílie byly uvaleny vysoké daně, zatímco na maso z Uruguaye a Argentiny nikoli. Brazilci (se kterými jsem se setkal) to jednoduše vysvětlují tak, že jih Brazílie byl bohatý a sever chudý a tak se sever snažil jih co nejvíce vyždímat. A tak 20. září 1835 se generál General Bento Gonçalves zmocnil Porta Alegre. Císařské oddíly se však Porta Alegre zmocnili a vzbouřencům se ho už nepovedlo dobýt zpět. Poté co Bento Gonçalves uprchl z vězení a postavil se znovu do čela vzbouřenců se povstání rozšířilo na sever do státu Santa Catarina. Po 4 měsících ale imperiální síly dobyly zpět i hlavní město Santa Catariny. Povstání ale pokračovalo až do roku 1845. Bylo ukončeno mírovou smlouvou. Účastníkům povstání byla Brazilskou vládou udělena amnestie, dluhy státu Rio Grande do Sul byly zaplaceny z císařské pokladny a na dovážené maso byla uvalena 25% daň. (Toť výcuc především z Wikipedie).
Každopádně Semana Farroupilha je tu oslavována snad více než den nezávislosti. Farroupilha je znakem důležitosti a významu státu Rio Grande do Sul a je tak snad opravdu všemi obyvateli brána. To souvisí s tím, co jsem tu už snad psal a jaký tu mám z lidí trochu pocit a to že jestli jsou patrioti, tak patrioti Rio Grande do Sul a ne tolik Brazílie. Jak tu říkají ,tak nejlepším státem Brazílie je Santa Catarina a to proto, že Rio Grande do Sul nepatří k Brazílii. Jsou to prostě gaúchové. Což může být možná bráno "trochu s podivem", když leckteří mají své předky v Německých nebo Italských imigrantech, kteří sem došli až po roce 1845.
Na den 20. září se pak v jednotlivých městech konají přehlídky, kterým vévodí koně a účastníci v typickém gaucho oblečení. Také symbolem Porta Alegre je socha gaúcha. 14 dní před 20. zářím je v Porto Alegre park Harmonia vyhrazen dobovému táboru acampamento farroupilha, kde najdete všechno co se nějak týká gaúchů. Churrasco, chimarro, muziku, oblečení a tak. Bohužel jsem se do Porta Alegre na tenhle podnik nezvládl dostat.
Btw: kdybyste to nevěděli stejně jako jsem netušil já, tak Ronaldinhův rodný klub je Grêmio z Porto Alegre.

No a na závěr pár odkazů na youtube:
Hymna s obrázky:
http://www.youtube.com/watch?v=vyOicZulVNU&feature=related
A muzika gaucha:
http://www.youtube.com/watch?v=6C4pW03l4e0
http://www.youtube.com/watch?v=u5HLQyRLab4

Výlet do Feliz

No a já jsem strávil 20. září společně s početnou skupinou Aisec trainees ve Feliz, což je pěkné "německé" městečko, nepříliš daleko od Porto Alegre. Andrej coby člen CouchSurfingu se seznámil se dvěma supr týpky Brunem a Rafaelem z Feliz, kteří přijali 15 lidí do svých domovů, to znamená ubytovali nás a naplánovali nám pestrý program.
Do Feliz z Porto Alegre a přes São Leopoldo jezdí autobusové linky společností například Bento a Caxiense. Ze SL lístek stojí něco přes 7 reálů.

Začali jsme návštěvou místního muzea, kde nás paní průvodkyně poučila, že do Feliz přišli němečtí osadníci v roce 1846 a každý z nich dostal 70 braças půdy. Což jak (z wikipedie) je jednotka míry v angličtině překládaná jako fathom a u nás jako sáh. Podle portugalské wikipedie je pak jedna braça 2,2 metry a jako jednotka rozlohy je jedna braça quadrada rovna 30 x 30 bracas. To znamená že osadníci mohli dostat něco kolem 14 hektarů. Rozloha pozemku ale záležela na velikosti rodiny. Jak vypadala první obydlí osadníků, můžete vidět na fotce. Osadníci z Německa tu ale neměli lehký život. Zaprvé jim sice vláda dala pozemek, ale dále se na ně tak nějak vykašlala a tak veškerou infrastrukturu, vzdělání nebo veřejné stavby si museli osadníci budovat a platit sami. Proto jsou do teď hrdí na to, že si v roce 1900 zakoupili z Holandska kovový most. Málo asi nestál. Druhá věc, která osadníkům ztěžovala život byli indiáni. Těm se nový obyvatelé asi příliš nelíbili a tak mezi oběma skupinami došlo k několika krveprolitím.
Co jsem dále nevěděl bylo, že před a během druhé světové války v Brazílii existovala nacistická strana a někteří z obyvatel Feliz do ní také vstoupili. S nikým z nich jsem se nebavil, ale napadá mě citát postavy německého doktora v Tmavomodrém světě: "Bylo těžké být Němec a nebýt hrdý." Každopádně v té době bylo zakázáno mluvit německy, protože se Brazílie bála nacistických vlivů.

Další zastávkou byla exkurze v pivovaru Eisenbruck, což zatím hodnotím jako nejlepší pivo, které jsem tu pil. Další den nás pak čekalo churrasco u Rafaela doma, výlet na vyhlídku nad Feliz. Původně měl být spojený s paraglidingem, ale nefoukal vítr. A pak prohlídka jednoho vinařství. Vína měli moc dobrá. Večer jsme pak navštívili vystoupení místních skupin lidových písní a tanců a večeřeli v CTG (Centro de Tradiciões Gaúchas) tradiční rýži s fazolemi a masem. CTG jsou tady po městech centra, kde se lidé snaží udržovat tradice gaúchů. Pondělí jsme pak strávili vyspáváním po delší noci a odpoledním výletem na další místo vhodné k paraglidingu.Nakonec i dvě odvážlivkyně letěly.

Co bylo jinak na výletě zajímavé, bylo poslouchat názory lidí z různých koutů světa. Sešli jsme se tam Čech, Polák a Polka, Ruska, Kolumbijec, Pákistánka, Američan a Američanka, Kolumbijec, Mexičan a Brazilci. Asi nejvíc pro mě bylo - řekněme zarážející - jak mají lidé jak tady v Brazílii, tak asi(?) v celé Jižní Americe, negativní názor na Spojené Státy Americké. A překvapilo mě, že mají pozitivní názor na Rusko, potažmo možná na Sovětský Svaz. Jako všechno co tady píšu, to nelze generalizovat, slyšel jsem takto mluvit vlastně jen pár lidí a je to subjektivní pocit. Asi to vychází z místní zkušenosti s USA, kdy Rusko Mexiko asi nijak zvlášť neovlivňuje a neovlivňovalo, rozhodně ne tak jako nás a naopak oni mají větší zkušenosti s chováním USA jako velkých a mocných sousedů než máme my v Čechách.
A druhou věcí, kterou jsem nevěděl je, že v Pákistánu je úředním jazykem Angličtina. Nu, měl jsem ve škole na hodinách paní učitelky Levínské dávat větší pozor :)

Na závěr přidám odkaz na pár fotek z výletu: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/20zari/

Několik brazilských postřehů

2010-09-25T03:26:00.002+02:00

Jogo do Bicho

V Brazílii existuje nelegální loterie s názvem "jogo do bicho", což se dá přeložit asi jako "hra zvířat". Tahle hra je sice nelegální (podle wikipedie od roku 1946 a to v 25 z 26 Brazilských států) ovšem je oblíbená. Pravidla jsou celkem jednoduchá. Ve hře existuje 25 zvířat a vy si na jedno z nich vsadíte. Pokud je číslo zvířete vytaženo vyhráváte. Hra a vsázení má ještě ten rozměr, že lidé vsázejí na zvířata o kterých se jim zdá ve snu. Sázka také není nijak omezena, alespoň co se minimální hranice týče, a můžete tak klidně vsadit třeba jen 10 centů (cca 1 kč).
Hra je ilegální hlavně prý proto, že stát z ní nedostává žádné provize. Probíhá tak, že znáte chlapíka, který je "provozovatelem" hry - tedy přijímá sázky (nazývá se bicheiro) a tomu zaplatíte sázku, on si vás zapíše do svého bloku a když pak vyhrajete, tak vás kontaktuje a předá vám výhru. To jaké čísla vyhrávají se, alespoň podle slov kolegů, zjistí podle čísel tažených v standardní národní loterii Loteria Federal. Odkazovaný článek na wikipedii tohle všechno pěkně shrnuje a rozšiřuje.
K téhle hře se tu ještě vztahuje jedna věc a to je věk 24 let. Podle některých je to "nebezpečný" věk, podle jiných je to věk, kdy se rozhodujete o své sexuální orientaci. To vyhází z toho, že číslo 24 připadá na jelena (portugalsky veado) a veado řeknete, když o někom chcete prohlásit, že je gay. Takže se o tomhle věku tady vtipkuje a ke 24 narozeninám můžete dostat různé zajímavé nečekané "dary".
Jako vedlejší poznámku ještě doplním, že v Brazílii jsou zakázány casina a takže možná je obliba téhle hry spojena i s tím. A to že přes zákaz funguje stále po více jak 60 let kolegové vysvětlují tím, že holt výnosy z téhle hry jdou do kapes politiků.

Víra

Před odjezdem do Brazílie jsem si myslel, že se jedná o výrazně katolickou zemi. Po příjezdu jsem ale zjistil (co jsem měl možnost poznat), že tomu až tak není. Stejně jak je Brazílie lidský "melting pot", tak to platí i o náboženství. Každá kultura si přinesla něco svého.
Zaujalo mě třeba, že je tu velmi rozšířený spiritismus. Ale v takové té - jak si ho představuji já - podobě Viktoriánské Anglie. Termín, který bych měl správně použít, je kardecianismus. Tento směr je pojmenován po Allanu Kardecovi (1804-1869), který se snažil spiritismus systematizovat, což udělal v několika knihách, které během svého života sepsal. A tento směr je tu skutečně živý a existují tu skupiny lidí, které se scházejí na seancích, kde "vyvolávají duchy". Že je tu spiritismus oblíbený je vidět třeba i z toho, že tu teď byl natočen film Nosso Lar (Náš domov), který je o člověku, který umře a poznává svět jako "duše" z druhého břehu. Můžete kouknou na trailer. No a podle všeho nebyl zas tak levný a má tu celkem úspěch.
Z mého pohledu se spiritismem trochu souvisí také termíny umbanda a macumba. Obě to jsou afro-brazilská náboženství. Umbanda je mix afrického náboženství s křesťanstvím, kdy jsou křesťanské myšlenky porůznu zkombinovány s africkými božstvy a duchy. Macumba je obecně vnímána jako označení černé magie, kdy jsou africké rituály používány v podobném duchu jako je woodoo. Ve skutečnosti se nemusí jednat o černou magii, ale může jít o rituály, které vám mají zajistit štěstí či peníze. Jedním z rituálů vyznavačů macumby je nechávat dary duchům ulice, takže poté, co jsem se o existenci těhlech směrů dozvěděl, tak vždy když na ulici vidím nějak zvláštně naaranžované jídlo, tak uvažuji, zda je to pozůstatek nějakého rituálu nebo jen krmě pro toulavé psy. Rituální místo macumby celkem snadno poznáte podle zanechaného srdce (třeba kravího) a láhve cachasy.
Původně jsem se domníval, že tyto rituály jsou rozšířené od Ria na sever, ale jak mi kolega potvrdil, tak na některých místech v Novo Hamburgo se vyznavači macumby skutečně scházejí. Jak jsem se dočetl, tak k mnoha rituálům je třeba vyobrazení "oběti" a může být důvod, proč by se Brazilci nechtěli nechat fotit.
Obecně o tomhle tématu ale příliš nevím, takže pro více informací je dobré znovu využít wikipedii nebo se podívat na shrnutí afro-amerických náboženství.

Chupacabra

Chupacabra je mýtické zvíře, které údajně žije v Latinské Americe. Jméno vzniklo ze slovesa chupar = sát, vysávat a cabra = koza. Tohle zvíře tak má ve zvyku vysávat dobytek.Tahle legenda je ale asi více živá mezi farmáři a chovateli dobytka a pro lidi z města je to legenda, asi jako Lochneska pro nás. Tohle berte spíš jen jako informaci, že něco takového existuje. Já jsem o tom třeba neměl ponětí.

A na závěr trochu odlehčení s brazilsky nebrazilským popem, ale zaručeně pěknýma holkama:
http://www.youtube.com/watch?v=xis7i5TLGVo
http://www.youtube.com/watch?v=sf_-CA9Ecf0

Jazykově společenský koutek

2010-09-22T03:45:00.004+02:00

Před nějakou dobou mě pobavil jeden kolega v práci když říkal, že Portugalština je velmi barvitá a má výrazy pro strašně moc věcí. Vykládal o tom, že v Portugalštině existuje třeba i sloveso, které znamená něco vzít a vyhodit z okna - defenestrar. Tak jsem říkal, že to je jako naše defenestrace, když jsme vyhazovali radní z okna ve středověku. A on druhý den přišel s tím, že hledal, odkud se vzalo to slovo v portugalštině a že přišlo díky událostem středověku v Evropě a mimo jiné i Pražské defenestraci. Že to bude mít něco společného s Němčinou, jsme ale už neřešili.

Docela mě vždycky zajímá, jaká barvitá upozornění si v které zemi vymyslí natisknout na krabičku cigaret. Tady to celkem barvité je.

Zaujalo mě tu pár gest, které používají moji kolegové z práce, tak se s vámi o ně podělím.

Natočené vzhůru nohama, bych tohle gesto považoval za vyjádření toho, že je něco perfektní nebo dobře zvládnuté. Natočené takhle dolů tady ale znamená, že má jít dotyčný "tam kam slunce nesvítí" popřípadě si tam něco strčit. Pro ono pozadí tu mají pěkné slovíčko 'cu'.

Pak tu je ještě druhé gesto, které znamená, že daná věc je pěkně na nic. Slovíčko, které by se tu asi použilo je 'fudido', které má v podstatě stejný význam jako 'fucking'.

A tohle gesto prý přišlo od surfařů a znamená "hustý" nebo "hodně dobré". Možná se používá i u nás, ale já jsem ho neznal.Tady se s ním setkáte velmi často, protože ho používá každý druhý.

Jazykový koutek

Jak jsem se už zmiňoval našel jsem "soukromého učitele" Portugalštiny v podobě kamaráda kolegy z práce, který studuje angličtinu a portugalštinu na vysoké a z možnosti mě vzdělávat byl celkem potěšen..

V rámci výuky jsem se rozhodl vzít nějaký text, přeložit ho a nechat si ho zkontrolovat a opravit. Jako první mi pod ruku přišlo video o České republice. Jedná se o reklamu na Pilsen Urquel. Jak to dopadlo můžete posoudit tady:
http://www.overstream.net/view.php?oid=mms8egi6t2rs
Video s českými titulky je pak možné najít třeba tady:
http://www.youtube.com/watch?v=Q0DU-EhVEtA&feature=related
Mezi kolegy a náhodnými přihlížejícími mělo úspěch :)

Internetové zdroje

Kdybyste se někdo učili Portugalsky, možná by se vám mohlo hodit nebo přijít zajímavé následující:

pro porovnání rozdílů Španělštiny a Portugalštiny existuje na wikipedii je pěkný přehled (aj)
pro učení Brazilské Portugalštiny byste mohli využít následující dvě stránky
http://www.saunalahti.fi/~huuhilo/portuguese/index.htm
http://sonia-portuguese.com/
supr výkladový slovník, kde najdete třeba která předložka se má použít s kterým slovesem najdete na adrese: http://aulete.uol.com.br
pro zjištění, jak se které sloveso časuje existuje skvělá stránka: http://conjugador.com.br

Subjektivní postřehy o Portugalštině

Protože do znalce jazyků mám skutečně daleko, tak opravdu subjektivní.

Přemýšlel jsem jaké slovíčko se mi zatím nejvíc líbí a pro svou libozvučnost u mě zvítězilo nenhum - [neňům], což znamená žádný.
Co mě tu ze začátku velmi mátlo je existence zájmena vôce, které znamená něco mezi "ty" a "vy". Problematické je, že si ho tady užívá každý jak chce. Někdo nepoužívá vůbec "tu" (ty) a k vyjádření všeho používá právě vôce, někdo to napak rozlišuje. A pak záleží také na regionu, protože v různých částech světa se vôce a tu ve významu prohazuje. Jak to kde je se můžete mrknout na wikipedii http://en.wikipedia.org/wiki/Portuguese_personal_pronouns#Tu_vs._voc.C3.AA.

A na závěr přidám trochu místních výrazů (tedy slangu - gíria [žíria]).

Gambiarra [gambjaha] - začnu počítačovnickým slangam. Tohle je supr slovíčko, které bych přeložil jako "ohackovat". Nepřišel jsem právě na žádný opravdu český výraz vyjadřující to samé.
Massa [mazá] - tohle slovíčko znamená těstoviny, ale užívá se ho tu ve smyslu, jako mi užíváme "to je hustý".
Benjo na bunda e até segunda [bejžo abunda e ate segunda] - tohle je taková pěkná básnička při loučení v páteční večer, která znamená "polib mi prdel a uvidíme se v pondělí".
Oi cara, Oi meu [oj kara, oj meo] - ahoj týpku
E aí, cara [eají kara] -jak je týpku? (překlad do angličtiny je what's up?)
A když chcete říct, že je něco hustý, tak použijete: É muito foda [é mujtu foda].

Internetové střípky II.

2010-09-18T03:32:00.003+02:00

Tentokrát na trošku multimediální notu.

Rozhovor s Petrem Filípkem žíjícím v Brazílii v pořadu Casablanca - Fajn týpek, český emigrant povídá o tom jak se dostal do Brazílie a jaké to je žít poblíž Ria a taky proč jí má rád.
Pavla Jazairiová o své návštěvě Brazílie - Turistické poznávání Brazílie.

http://video.google.com/videoplay?docid=4925082248962780589# - O Povo Brasileiro - velmi pěkný dokument o Brazílii jako takové. Vychází z práce antropologa Darcyho Ribeiry, který stejnojmenou knihu vydal v roce 1995. Celý dokument je 13 dílný seriál, kdy každá část trvá 30 min. Bohužel jsem anglické titulky našel pouze k první části celého seriálu. Ale i tento díl je zajímavý. Zabývá se životem Brazilských indiánů a ukazuje autentické záběry z jejich života natočené asi někdy v 60 letech.

Trochu textu

http://hlinova.blog.idnes.cz/c/117783/Rozhovor-S-Brazilcem-o-zivote-v-Brazilii.html - Blog na iDNES rozhovor s Brazilcem o životě v Brazílii.

http://shipibokonibo.blogspot.com - Pěkný blog holčiny, která cestuje (a žije) v Brazílii. Třeba články o krajanech v Batayporã. O tom jak žijí a jak tráví Vánoce.
http://shipibokonibo.blogspot.com/2009/01/jak-sem-strvila-vnoce-u-krajan-v.html
http://shipibokonibo.blogspot.com/2009/02/jake-jsou-vsedni-v-bataypora.html

http://jirkavbrazilii.blogspot.com - Blog Pardubáka, který byl rok na studijní stáži v Sao Paulu. Zajímavý a informačně nabitý je třeba příspěvek o dopravě.
http://jirkavbrazilii.blogspot.com/2009/10/doprava.html

Trochu odjinud

http://www.rozhlas.cz/_audio/dnesnim-hostem-byla-hana-troupova-z-arcidiecezni-charity-praha-v-cestovatelske-pulhodine-jsme-se-vydali-do-exotickeho-ekvadoru-a--02121096.mp3 - Povídání o Ekvádoru a Peru a o vztahu a životu s indiánem z hor.
http://www.rozhlas.cz/radiowave/casablanca/_zprava/778036 - Radio Wave a Casablanca - povídání o Afganistánu. Hostem byl člověk pracující pro Člověka v tísni a pěkně shrnoval situaci na místě.

TED(x)

TEDx je konference a nemá nic společného s Brazílií a nemnoho s cestováním. Ovšem jedná se o velmi zajímavý formát setkání, které spojuje přednášející z mnoha různých oborů lidského poznání. Pokud bych to řekl vlastními slovy, tak jejím úkolem je šířit nové myšlenky, rozšiřovat obzory lidí a inspirovat. Podtitulem konference TED je ideas worth spreading. Tedy něco jako šíření zajímavých informací.
TED znamená Technology, Entertainment, Design a písmenko x znamená nezávisle organizované. Konference TEDx si totiž vzala za inspiraci každoročně pořádanou konferenci TED, kde přednášejí velké kapacity daného oboru. TEDx jsou menší setkání, která jsou/mohou být pořádána častěji. Jedno takové bude za nedlouho v Brně. Pokud chcete zjistit více můžete se podívat na předchozí odkaz nebo na stránky Bratislavského TEDx, kde také najdete pěkné video o tom, co to TED je.
Proč o tom píšu tady. Na webu TEDu můžete většinu prezentací sledovat ze záznamu. Na webu TEDx Brno najdete stránku s oblíbenými prezentacemi pořadatelů http://www.tedxbrno.cz/videa-ted.htm. A všechny stojí za shlédnutí! Např.

Přednáška Jamieho Oliveira (možno zapnout české titulky) o tom, proč by se měly děti ve školách učit o jídle. Problém, který řeší, není problémem České Republiky, ale je zajímavé slyšet že třeba v Americe děti ve školce netuší, co to je rajče.
Supr přednáška architekta Bjarke Ingelse (možno zapnout slovenské titulky) prostě o tom, jak vytváří své projekty.
Přednáška Ethana Zuckermana (možno zapnout české titulky) o internetu a o tom, že ačkoli je svět propojen tak jako nikdy dříve, moc toho o okolním světě nevíme a média nám o něm příliš neřeknou.
Přednáška Toma Wujece (české titulky) o tom, jak bychom mohli/měli řešit své pracovní projekty.

Prodloužený víkend 7. září

2010-09-11T23:04:00.004+02:00

Pro tentokrát tu nemám příliš informací o Brazílii, ale spíš shrnutí co zajímavého se tu stalo v předcházejících dvou týdnech.

Předminulý týden

Ačkoli se teploty začínají příjemně zvyšovat (alespoň teď je to příjemné - na leden tu všichni slibují 40 °C a velkou vlhkost vzduchu) tak onen týden se vrátila zima a víkend propršelo.
Čas jsem se snažil trochu využít pro studium Portugalštiny. Od předminulého týdne jsem začal docházet na soukromé hodiny Portugalštiny k jednomu kamarádovi kolegy z práce. Tenhle kamarád studuje na vysoké Portugalštinu a Angličtinu a uvítal možnost něco si vydělat a procvičit si na mě svoje učitelské schopnosti. Takže teď na mě někdo alespoň trochu vyvíjí tlak, abych se učil.

Taky jsem se tu také poprvé zúčastnil capoeirové rody - v jedné z místních základních škol. Roda se dá přeložit asi jako kruh a je to místo, kde probíhá vlastní hra capoeiry. Tenhle kruh je vytvořen hráči capoeiry, kteří přihlížejí, jak dva z nich capoeiru hrají uprostřed kruhu.
To čeho jsem se účastnil já, byla jakási propagační akce, kdy se náš trenér snažil na škole propagovat capoeiru, tak aby program - Capoeira para todos (Capoeira pro všechny) - splnil svůj účel. To znamená, aby se děcka tak nepoflakovala po okolí, ale našli něco, co by je bavilo a čemu by se věnovali.
No kolegové v práci se mi pak smáli, že jsem tam já a pak hromada děcek. Tady to tak vypadalo. Ale zas bylo zajímavé prosmýknout se do základní školy. Co mě teda překvapilo byla paní kuchařka. Když jsem se od ní snažil lámanou portugalštinou získat klíče od záchodu, tak úplně plynně odpověděla anglicky. To se mi třeba v práci nestalo :)
Jak to tak trochu vypadalo můžete mrknout na:
http://projetocapoeiraparatodos.blogspot.com/2010/09/roda-na-emef-guilherme-gaezler.html

Prodloužený víkend díky brazilskému dnu nezávislosti 7. září

A protože byl v úterý den oslav brazilské nezávislosti, tak jsme dostali všichni, jak se sluší a patří, den volna i v pondělí a mohli si tak užít prodlouženého víkendu. A protože bylo moc pěkné slunečné počasí, byl to příjemně strávený čas.
Původně byly moje plány trošku jinačejší, ale vyvinulo se to následně.

Neděle - Lomba Grande

Protože jsem už dva měsíce vlastně pořád jen ve městě, chtěl jsem se podívat trochu do přírody. Začal jsem tedy zjišťovat jaké jsou tu možnosti si vyšlápnout na výlet. Bohužel Brazilci nejsou příliš zvyklý chodit nějaké treky, takže to nebylo úplně jednoduché a nakonec v něděli ani příliš úspěšné.
Vyrazil jsem do Lomba Grande, což je vesnice asi 15 km od Novo Hamburgo, která se propaguje agro-turistikou. Můžete se tam tak projet třeba na koních nebo vyrazit na jedno z tamních koupališť. Silnice jsou lemovány farmami a loukami s pasoucím se dobytkem. Zajímavé ještě je, že ačkoli turistická kancelář v Novo Hamburgo Lomba Grande propaguje jako jednu z mála atrakcí v okolí, tak ji na google mapách budete hledat marně. Tady v okolí vůbec Google se silniční sítí trochu selhává, takže se často vyplatí nechat si zobrazit vrstvu s fotografiemi a zaměřit se na místo s jejich největším výskytem.
Každopádně pokud byste někdo měli zájem se tam vypravit, tak můžete využít autobusu městské hromadné dopravy společnosti Feitoria. Autobus staví na 2. nástupišti a lístek stojí R$ 2,20.
Ovšem dopátrat se napoprvé nějaké možnosti vyjít si do lesa bylo téměř nemožné. Veškerý prostor byl obehnán ploty a turistické informace byly vybydlené. A to ještě byla neděle, kdy tu nic příliš nefunguje. Stavěné to tu je spíše na příjezd automobilem, kdy pro vás nějakých 10 km není žádný problém, což pro pěšího turistu trochu je.

Nakonec se myšlenka pěšího výletu proměnila v odpoledne strávené s dvojicí Brazilců, nejprve při obědě a pak povídáním a popíjením chimarra u nich doma.
Tihle dva se totiž před 3 měsíci vrátili z ročního pobytu na Novém Zélandu a tak nevědoucímu turistovi nabídli s radostí pomocnou ruku. Kudy do lesa tedy nevěděli, ale zase jsem se nadlábnul ;)
Řeč se točila kolem všedních věcí a otázek, ale co mě zaujalo bylo, když povídali, jak se tu získává zaměstnání ve státních službách. Rafael pracuje jako studijní referent na místní střední škole. Protože je místo státní, podle zákona musí mít možnost se o něj ucházet kdokoli. A tak to funguje tak, že neproděláváte žádný pohovor, ale pokud splníte předpoklady pro dané místo (tzn. vzdělání, vystudovaný obor, praxi...), tak stejně jako ostatní uchazeči procházíte testem, jehož součástí je obvykle matematika a Portugalština a pak nějaký oborový předmět. A kdo tenhle test napíše nejlépe, ten je přijat.

Pondělí - Morro Ferrabraz

Další den jsem si řekl, že už výlet někam z města musí vyjít a tak jsem využil rady jednoho z kolegů, který říkal, že v Sapiranze, což je město nedaleko Novo Hamburgo, které je přifařené ke zdejší aglomeraci okolo Porto Alegre, je nějaké místo - hora, odkud skáčí lidé věnující se paraglidingu. Usoudil jsem, že by to mohlo být dobré místo na vycházku a na netu jsem dohledal, že nahoru vede Caminho de Jacobinha, což je značený okruh po okolí Sapirangy, kde vám cedule vysvětlují události, ke kterým v okolí došlo.
Do Sapirangy jezdí z Novo Hamburgo autobusová společnost Citral a lístek přijde na asi tak R$ 3.

My jsme si společně s Alexem, který se ke mně přidal, vytyčili za cíl vyjít především nahoru. A protože Alex mluví Portugalsky plynně, tak se ujal role vyjednavače (ale svoje we don't apologize si připravuju) a nechali jsme si poradit od paní, která na nás koukala trochu vyjeveně a příliš netušila, co vlastně chceme, ale její rada jít stále ulicí São João zabrala a tak po projití chudinskou kolonií jsme se začali škrábat nahoru a došli až na Morro Ferrobraz, ale z druhé strany, než bylo místo pro paragliding. Mohli jsme tak obdivovat vegetaci, ale výhled nic moc. Po pár konzultacích s místními farmáři se nám nakonec jednoho podařilo přesvědčit (zabralo to, že jsme mu řekli, že jsme z Ruska a z Česka), aby nám ukázal cestu a pustil přes svůj pozemek. A tak jsme nakonec doškrábali až úplně nahoru. Kudy jsme procházeli a na fotky z daných míst můžete kouknout na Google mapách.
Jo taky jsem se dozvěděl, kolik by tu poblíž Sapirangy stál pozemek. Alex totiž plánuje se oženit se svou brazilskou přítelkyní a zůstat tady. Takže zavedl řeč s místními usedlíky na tohle téma a (jestli to teď nespletu) tak 1 hektar by tu byl za 15 tisíc reálů, což je asi tak 170 tisíc korun.

Úterý - Den nezávislosti

V úterý byl Den nezávislosti Brazílie a tedy státní svátek. Brazílie se stala nezávislou 7. září 1822, kdy vzniklo Brazilské císařství. To bylo po sedmi letech nahrazeno republikou a o další dva roky později byla podle vzoru Spojených států přijata ústava Spojených států brazilských.

Každý rok se tak na Den nezávislosti konají vojenské přehlídky a já jsem se vydal do Porto Alegre se na ni podívat (místo, kde se obvykle koná). Jako průvodkyně se mi nabídla Bibiana, jedna z Aiesecářek a tak jsem měl postaráno o příjemnou společnost a zároveň nemusel příliš řešit, kudy se kam dostat. Dopoledne jsme tak strávili sledováním přehlídky. V pozdním dopoledni se k nám přidalo dalších pár Aiesecářů a na oběd jsme se pak vydali do restaurace - pizzerie, typu "bufetu", které jsou tu celkem obvyklé. Zaplatíte nějakých 20 reálů a můžete se cpát do prasknutí. Pizzové těsto sice nebylo úplně to pravé, ale ingredience na vrchu to celkem hravě vyvážili. Taky jsem tu poprvé ochutnal pizzu sladkou ala banana split a pizzu s lentilkama.
Zbytek dne jsme pak strávili poflakováním po Porto Alegre a popíjením chimarra. To je tu takový národní sport :)

Fotky, které jsem nacvakal, si můžete prohlédnout na: http://chalda.yc.cz/foto/brazil/7zari/.

Pár cestovatelských informací

2010-09-03T04:01:00.017+02:00

Tohle je ryze informativní příspěvek. To abych nezapomněl a neztratil se ve spleti autobusových společností a abych si někam uložil viditelně odkazy na ně.

Obě města mají docela pěkně zpracované internetové stránky, kde lze najít informace o městě, dopravní systém a plánované akce.
http://www.portoalegre.rs.gov.br
http://novohamburgo.org

Ubytování

Jsem ubytován v Novo Hamburgo v Morada Cinamomo. Je to studentská ubytovna - hostel, specializující se na zahraniční studenty. Vede ji paní Eliana a je to tu celkem příjemné. Cena za měsíc je kolem R$350 a potkáte tu hodně lidí na výměnném pobytu na univerzitě Feevale. Sama univerzita ji jako ubytovnu doporučuje. Viz příručka pro zahraniční studenty (v PT).

Autobusy

Systém autobusové dopravy bohužel není příliš přehledný. Dopravu obstarává několik společností. Jedny jezdí jako městská hromadná doprava a druhé jako meziměstské spoje.
Odkazy na jednotlivé společnosti pohybující se kolem Novo Hamburgo lze získat na stránkách společnosti CEVVAT. Zajišťuje možnost nákupu elektronické jízdenky pro obyvatele města.
Celkovým problémem je, že se na zastávkách téměř nevyskytují téměř řády a ani informace, která linka na zastávce zastavuje. Všechno je třeba si zjistit dopředu přes internet nebo od kolemjdoucích. V Novo Hamburgo tak do severních končin jezdí společnost Hamburgesa a do jižní společnost Futura. Na odkazovaných stránkách lze nalézt vyhledávání v jízdním řádu. Cena jízdenky je R$ 2,20.
Městská hromadná doprava v Porto Alegre je na tom občas trochu líp co se týče jízdních řádů na zastávkách, ale příliš pravidlem to není. Jízdenka stojí R$ 2,45 a informace o linkách lze najít na stránkách http://www.eptc.com.br/EPTC_Itinerarios/linha.asp (eptc = mhd). Protože se ale v linkách autobusové dopravy nedá pořádně vyznat, tak nějaký člověk (či skupina) udělali nad google maps mash up poabus, kde jsou linky trochu lépe uspořádány a lépe se hledá, která kam jede.

Z Novo Hamburgo se lze dostat do Porto Alegre autobusy společnosti Central. Ta umožňuje cestovat buď přímými spoji s mezi-zastávkou v Saõ Leopoldo. Cesta pak trvá asi hodinu a stojí R$ 7,45. Tyto spoje jezdí nejčastěji ze zastávky Novo Hamburgo Rodoviária Velha. Některé tyto spoje vyjíždí též ze zastávky Feevale Campus II a zastavují na novém autobusovém nádraží Novo Hamburgo Rodoviária Fenac. Konečnou zastávkou v Porto Alegre je Camelodromo. Odtud se lze dostat také nazpět.
Druhou možností je jet autobusy Federal. Ty zastavují na více místech, tak trochu by se dalo říct na každém rohu, cesta trvá skoro dvě hodiny a cena je R$ 5,50. Autobusy zastavují na mnoha zastávkách v obou městech a dalších na cestě mezi nimi. Konečnou zastávkou je místo kousek od hlavního autobusového nádraží v Porto Alegre označované jako Viaduto Conceiçao.
Na autobusech je ještě zajímavé, že žluté sedačky jsou určeny pro postižené, starší lidi a matky s dětmi.
Třetí možností je využít metro nebo-li trem, což je vlak jezdící suburban train, který zatím jezdí jen do Sao Leopolda, odkud je třeba chytit autobus, ale za rok, by už měl jezdit až do Novo Hamburga.

Z hlavního autobusového nádraží pak jezdí spoje do vzdálenějších míst Brazílie, jako je Sao Paulo nebo i přes hranice třeba do Argentiny.
Kdybyste měli zájem jet do Campo Bom a popřípadě ještě dále, pak můžete využít služeb společnosti Citral.

Letadla

Společnosti létající v Brazílii jsou například:

Co je v Porto Alegre k vidění

centrum města - katedrála, radnice a kašna, divadlo
stará tržnice
procházka po břehu jezera
galerie umění Rio Grande do Sul
muzeum Rio Grande do Sul (hned vedle galerie)
Usina do Gasometro
centrum Santander (moderní umění a kino)
muzeum vědy u katolické univerzity
botanická zahrada
park Farroupilha
casa de Cultura Mário Quintana (kulturní centrum)
Teatro do Bourbon Country (kulturní centrum obchodního domu Bourbon)

Akce

možnost projíždky lodí od Usiny do Gasometro. Lodě jezdí tak od 9 či 10 hodin a projížďka stojí od R$10 do R$20 na 1 až 2 hodiny.
týden Farroupilhy
folklórní tance
festival knihy (29.10.2010)
nezávislost Brazílie (7.9.2010) - přehlídka tady

Linkovník

Co se tu děje v RS - http://www.queb.com.br
Web zpráv okolo všeho v Brazílii - http://www.terra.com.br/
Informace o ubytování, spojích apod. - http://www.aondefica.com
Portál o baťůžkářském cestování nejen po Brazílii - http://www.mochilabrasil.com.br/

Internetové střípky

2010-08-28T16:23:00.000+02:00

Minulý víkend jsem strávil v teple svého "hostelového" pokoje. A teplo skutečně bylo. Jaro prý ještě nepřichází, ale o víkendu se tu teploty pohybovaly něco přes 25 °C a to když bydlíte v podkroví je docela znát. Ovšem stěžovat si nemůžu, lepší než sedět u počítače v kulichu a zabalený v dece.
Čas jsem trávil snahou zapamatovat si nějaké to portugalské slovíčko, ale také brouzdáním po internetu a čtením si článků o Brazílii. K tomu jsem se před odjezdem bohužel pořádně nedostal, takže si to teď trochu snažím vynahradit a něco se o ní dozvědět. Chtěl bych se tak s vámi podělit o zajímavé články, na které jsem narazil. Pravda, je to trochu více čtení, ale třeba vás některý zaujme.

Informace, informace

Začnu základními údaji o Brazílii jako o zemi. Těch jsem tady zatím příliš nezmínil, protože je nevím. Tenhle článek je pěkně shrnuje. A celé stránky jsou pak skladištěm kopií článků o Brazílii, takže se dají použít jako rozcestník.
http://m.brazilcomm.webnode.cz/clanky/zakladni-informace-o-zemi/

Druhou informační stránkou je zpráva z pobytu studenta v Porto Alegre, který sem jel přes organizaci IAESTE. Je tam pár shrnujících informací jako třeba jídlo anebo doporučení.
http://www.old.iaeste.cz/modules.php?name=Reviews&rop=showcontent&id=70

Blogy a cestopisy

Tenhle článek je ze stránek Gaudeamu, kde se Komerční banka propaguje jako ta správná banka pro mladé lidi. Jedná se o krátký článek, který představuje Brazílii tak nějak v celku.
http://www.g2.cz/cs/cestovani/cestou_necestou/8.shtml

Téma o kterém jsem chtěl zjistit trochu více je téma favel. Našel jsem velmi pěkný blog člověka, který rok ve favele pracoval jako dobrovolník a stále se o téma zajímá a bloguje. Tohle je velmi zajímavý rozhovor s ním na téma favely.
http://tygr1981.blogspot.com/2010/07/vsechno-co-jste-kdy-chteli-vedet-o.html

Další je pak o cestách jakéhosi týpka, který 2 roky cestoval po světě. Líbí se mi jeho styl popisu a tak jsem si celkem s radostí přečetl jeho zápisky o cestě po Brazílii z roku 2008.
Jeho dny v Riu: http://www.kasparec.com/cestopisy-blog/rio-de-janeiro-prvni-dojmy-z-brazilie-7/
Jaký je sever Brazílie: http://www.kasparec.com/cestopisy-blog/salvador-cerne-mesto-brazilie-8/
Jak může vypadat cesta po Amazonce: http://www.kasparec.com/cestopisy-blog/cesta-lodi-do-amazonie-11/
A pak asi pro mě "nejhezčí" popis jeho cesty pralesem: http://www.kasparec.com/cestopisy-blog/amazonsky-prales-selva-12/

Zakončím pak podle mého mínění celkem náročnými články z Britských listů pojednávajícím o Brazílii. Najdete zde informace o náboženském vyznání, složení obyvatelstva, klimatu, informace o Češích v Brazílii, něco o favelách a o tom jak je Brazílie úžasná ve své multikulturnosti.
http://www.blisty.cz/2009/8/14/art48441.html
A článek trochu o politice a trochu o všem jako ten předchozí. Mají stejného autora pana Josefa Mikovce.
http://www.blisty.cz/art/47068.html

Videa

Nakonec ještě přidám dvě videa o cestování. Nikoli ale po Brazílii.
První je o chlapíkovi, který si řekl, asi v roce 2005, že nechá práce a z vydělaných peněz pojede do Asie. Tam, když se nechal filmovat před nějakou památkou, mu kamarád řekl, že by tam neměl jen tak nudně stát, ať třeba zkusí zatancovat. A tak to zkusil, video se stalo populární a někdo mu pak nabídl, jestli to nechce zopakovat, že mu cestu zaplatí. A tak se můžete podívat, kde všude byl Matt:
http://www.youtube.com/watch?v=zlfKdbWwruY&feature=player_embedded

Druhé je o jednom Němci, který se rozhodl, že přejde celou Asii a dojde až do Německa. Svůj plán sice změnil, ale ušel téměř 5000 kilometrů a vzniklo z toho moc pěkné time-lapse (intervalově snímané?) video:
http://www.vimeo.com/4636202

Několik subjektivních postřehů nejen z minulého týdne

2010-08-21T22:32:00.007+02:00

Minulý i tento uběhl už tak nějak obvykle. Cestu do práce zvládám už bez problémů chůzí během 30 min, v supermarketu už mě asi znají, protože se mě nesnaží nabízet jakési výhodné nákupní karty a u oběda už vím, jak si říct o kuřecí maso.

Minulý týden byl bohatý na party. Ne tedy snad, že by byly každý den, ale ve středu se konala oslava narozenin na ubytovně, kde bydlím. Bohužel nevím jméno oslavenkyně, protože jsem byl pozván trochu mimochodem, když jsem si mířil pověsit vyprané ponožky. Druhou byla "festa" na oslavu promoce Mariany, jedné kolegyně z práce, kam tak jako minule zamířila celá firma. A třetí pak sobotní Aiesec party v Porto Alegre. Ta byla příjemná v tom, že jsem potkal docela zajímavé lidi, kteří tady vedou Aiesec nebo jsou tu na stáži stejně jako já.
Tento týden byl klidnější a tak jsem se mohl plně :o) soustředit na práci.

Práce

V úterý k nám do firmy přišli dva zajímaví týpci v kombinézách lékařské kliniky a začali kolem nás chodit a něco měřit. Tohle přikládali ke každé klávesnici. Nejdřív jsem myslel, že snad měří radiaci, ale bylo mi vysvětleno, že se jedná o luxometr a že měří množství světla na pracovním místě, čímž se určuje (asi nejen tím) kvalita pracovního prostředí. Firma pak o sobě může prohlašovat, že prošla testem kvality.
Zajímalo by mě, jestli se bere v úvahu pracovní zařazení. Takový sklepní linuxák (download videa) by tím asi neprošel.

Každý kolektiv má nějakou tu svoji firemní kulturu. Pobavilo mě ale, jak se během času vyvine i názvosloví. V Seacompu jsme říkali, že pracujeme ve vývojového postupu "integration tester driven development". Tady se zase říká, že se dělá "extreme go horse development". Výraz "go horse" má v tomto případě význam pobízení koně, aby jel rychleji a rychleji. Co to znamená pro programátory - zaměstnance, lze celkem jednoduše domyslet :)

Budou volby

To poznáte tak, že na ulicích začnou jezdit volební autobusy a chodit lidé s vlajkami propagujícími určitou politickou stranu. V Brazílii je volební účast povinná a za to, když nepřijdete volit hrozí pokuta. Jak jsem pochopil, tak se nejedná o závratnou částku - snad kolem 20% měsíčního platu, ale když se nedostavíte, tak se například nemůžete účastnit konkurzů o veřejné zakázky nebo nezískáte práci ve státní správě.
Dobří jsou ale ti mávači s vlajkami. Ono to mávání může být totiž také povinné. Některé podniky, sympatizující s určitými politickými stranami, tyhle mávače posílají do ulic, aby stranu propagovali. A není to jen tak, že by člověk prostě místo práce šel mávat. Může se vám stát, že budete muset jít mávat s vlajkou (zadarmo) o víkendu. A když řeknete že nepůjdete, může to skončit tím, že v pondělí už pak nemusíte chodit ani do práce. Tohle ale určitě neplatí obecně. Platí tady na druhou stranu více než v Čechách, že lidé chtějí své kandidáty viditelně podpořit (alespoň se mi zdá) a mnoho aut v ulicích má na sobě nalepeny samolepky podporující určité kandidáty.
Také mi přijde, že strany tu nemají úplně jednotný vizuální styl. Alespoň co tak pozoruji plakáty, které jsou vidět tady v Novo Hamburgo.
Co jsem si mohl zatím všimnout, tak tu na ulicích a podél silnic obecně není mnoho billboardů. Kampaně se tak odehrávají na plakátovacích plochách a nebo v rámci projíždějících automobilů či autobusů, které na sobě mají volební reklamy a z některých pak ještě z ampliónu na střeše někdo cosi hlásá. Jak poznamenal jeden kolega, když jsem mu říkal, že u nás příliš aut s amplióny propagujícími určitou stranu nepotká, tak u nás máme volební kampaň trochu víc organizovanou. Tady politické tváře uvidíte spíše na těch autech než na billboardu.
Oproti Čechám není na plakátech zdůrazněna strana, za kterou osoba kandiduje, ale volební číslo. V říjnu budou volby snad do všech úřadů, do kterých jde tady někoho volit, takže se na ulicích setkáte s kandidáty na post prezidenta, brazilského parlamentu, senátu a státního parlamentu Rio Grande do Sul. Do které funkce člověk kandiduje poznáte právě podle jeho čísla. Ty jsou zkonstruovány tak, že první dvě číslice označují stranu, za kterou osoba kandiduje a podle toho kolik číslic následuje, pak určuje funkci o kterou kandidát usiluje. Prezidentský kandidát, stejně jako zájemce o post v parlamentu je označen dvěma číslicemi a počet číslic narůstá až na pět pro uchazeče o post v zastupitelstvu. To že zde není na plakátech kladen až tak velký důraz na stranu vyplývá asi i z toho, že volič dává hlas přímo vybranému kandidátu a nikoli straně jako u nás. Bohužel nevím jestli jsou dále hlasy nějak děleny podle států, počtu obyvatel nebo jestli se prostě vezme prvních 513 lidí s nejvíce hlasy a těm se dá křeslo v parlamentu.
Nejsilnějšími stranami tu jsou prý PT a PDT. Obě strany mají v názvu "dělnický" a jsou sociálně zaměřené.
Jen tak pro zajímavost jsem sebral nějaký propagační leták, kdyby se někdo chtěl mrknout. Zajímavá je tabulka dole, kde vás leták informuje, které čísla kandidátů máte navolit :)
Ještě jednu důležitou informaci ohledně voleb je třeba zmínit. Brazílie byla prvním státem na světě, který zavedl elektronické volby a to už v roce 1996. To tedy neznamená, že by člověk mohl třeba jako v Estonsku hlasovat přes internet, ale znamená to to, že do schránky nedostanete žádné volební lístky, ale ve volební místnosti vás čeká elektronický terminál, kam nacvakáte svoji volbu, tedy ona čísla kandidátů.

Fotbal

Jak jste možná postřehli, tak Porto Alegre vyhrálo Pohár osvoboditelů (Copa Libertadores). Projevím se jako řádný fotbalový ignorant, protože jsem do této chvíle nevěděl, že existuje něco jako mistrovství světa klubů ve fotbale, kam postupují vítězové jednotlivých kontinentálních lig mistrů.

Abych se ale vrátil. Ona první věta totiž není až tak úplně pravda, alespoň z pohledu fanoušků. Tady se lidé rozdělují podle toho, kterému klubu v Porto Alegre fandí. Můžete být buď Grêmista nebo fanda Interu. Svoji klubovou příslušnost tu lidé dávají (jako tu volební) celkem dost najevo. Bundy, trička nebo odznáčky jednotlivých klubů jsou na ulicích vidět celkem často. Moji kolegové jsou všichni fandy Grêmia a tak pro ně byla středeční porážka mexického Chivasu pohromou, zvláště proto že Inter tak dotáhl Grêmio v počtu vítězství v Poháru osvoboditelů a mají teď oba dva na svém účtu dvě výhry. A tak když se ve městě mohutně oslavovalo a ulice byly plné troubících aut, tak my jsme ve středu zapíjeli žal :) A ještě veselejší bylo, když jsem v pátek večer odcházel z práce a jeden kolega zrovna řešil problém na stránkách, které dělá WTPrime pro Internacional. Když jsem se ho zeptal, jak to jde, tak se ošklivě zatvářil a jeho slova tady radši opakovat nebudu.

Brazílie

Drobnou odlišností od Čech jsou účtenky v hospodách. Zaprvé se tu nedělají pivní plůtky, ale pivní čtverce. Takže pět piv je znázorněno diagonálně přeškrtnutým čtvercem. A je tu také zvykem, že účtenku dostane každý svoji vlastní. U východu z hospody pak stojí nějaký hlídač, a tomu musí odcházející člověk ukázat, že má zaplaceno. Na to je třeba dávat pozor, protože když si účtenku nepohlídáte, můžete ji pak najít někde v koutě ovšem dosti rozrostlou útratou. A to se prý vydiskutovat s obsluhou nedá.

Fajn jsou tu veselí psy na ulicích. Nevím ovšem jestli je to záležitost jen Novo Hamburga, ale po ulicích tu běhají toulavý oříšci.Jsou většinou dva nebo tři a krom toho, že se tu tak různě motají, tak se mezi sebou různě pošťuchují, což je fajn pozorovat.

Trochu mě překvapuje, že co můžu občas kolem sebe slyšet - zase mám pouze omezený rozhled pouze na lidi, se kterými se stýkám - určitá část Brazilců nemá rádo Portugalštinu. Říkají, že je to těžký a složitý jazyk. Rozebírali jsme to s jedním Polákem Andrzejem, který je tu na stáži a došli jsme k tomu, že pro nás je jazyk národní identitou, což tady trochu nefunguje, když jsou tu všichni porůznu pomixovaní.
Mě by tedy nikdy nenapadlo říkat, že "czech language sucks", jak jsem to tu párkrát slyšel od Brazilců o portugalštině. Neplatí to ale obecně nebo pro všechny a je dost možné, že je to trochu specifikum jihu Brazílie, kde jsou vlastně všichni buď Němci nebo Italové.
Ovšem mně třeba přijde korektní používání českého jazyka celkem důležité (a doufám, že mi čtenáři zápisků odpouští občasná škobrtnutí. Nějak nezvládám zpětnou korekci napsaného textu. Když jsem psal předchozí větu, tak mi to nedalo a musel jsem si otevřít zápisky z cesty do Řecka, kterou jsme podnikli před 5ti lety a kousek odcitovat (asi pochopí jen zasvěcení):
..Také si čteme včerejší zápis. Xaldos se červnená pro své gramatické chyby a bojí se, že to povíme Robovi. Tak si říkám, že z něj má nějaký strach....
Co se týče národní identity, tak se ještě na skok vrátím k onomu rozhovoru s Andrzejem. Vyprávěl, že když se bavil s nějakou Brazilkou, která se ho ptala odkud je a on řekl, že je Polák. A ona na to, že ona je také Polka. Tak se jí zeptal, kde žije a ona řekla, že v Brazílii a že v Polsku nebyla a polsky neumí, ale měla praděda Poláka a za Polku se považuje. Což zase nemohl úplně skousnout Andrzej, pro kterého býti Polákem znamená něco jiného. Když jsem nad tím uvažoval já, tak jsem si říkal, že moje první reakce by byla asi spíš potěšení nad tím, že se někdo počítá k Čechům.
Ačkoli je tenhle blog převážně o Brazílii, tak se ještě zastavím u Polska. Zvláště, když tu máme 21. srpna. Andrzej je fajn týpek s celkem velkým rozhledem a mě zaujalo, že říkal, že za co se Poláci stydí je, že přijeli v 68. do Prahy s tanky a že obyčejní lidé ve městech bránili armádě (vlastními těly), aby do Čech vyrazila. O tom jsem třeba neměl tušení. Stejně tak mě zaujalo, že dnes byla připomenuta památka Ryszarda Siwiece, který se upálil na protest okupace Československa.

Teď jsem se také teprve dostal k přelouskání článku o Brazílii z jednoho nejmenovaného českého časopisu. Jedná se o "shrnutí" ekonomické situace Brazílie. Tak kdybyste měl někdo zájem, dovolil jsem si ho nafotit.

Trochu odjinud

Jeden můj kolega se chystá v lednu na měsíční pobyt v Jižní Koree, kam jede přes školu na krátko studovat. Bavili jsme se o Koreji a on se divil, že Severní části poloostrova schází na google mapách mapy. To mě přimělo se trochu podívat po netu a tak bych se rád podělil o následující odkazy.
Pěkné rozhovory o současné "situaci" si je možné poslechnout z pořadu Casablanca na radiu Wave. Najdete tam také odkazy na fotografie pořízené ze strany Jižní Koree a z naší ambasády. A pak přidám odkaz na blog člověka, se kterým je onen rozhovor, a který překládá tiskové zprávy KLDR a publikuje je.

Fotky pro Péťu

2010-08-20T03:18:00.000+02:00

Poslední dobou nejsem schopný dostat se k napsání delšího příspěvku. Tenhle bude kratičký a je to takový pozdrav Péťovi Sedláčkovi :)

Měsíc za mnou

2010-08-08T19:39:00.024+02:00

Původně jsem o tom nechtěl psát, protože jsem si říkal, že o tom nebudu psát, že popisovat, že jsem byl u holiče je už trochu divné, ale já jsem tak plný dojmů :), že přeci jen něco napíšu.
Protože mi už vlasy trochu přerůstaly přes hlavu, tak jsem se delší dobu rozhodoval, že bych měl najít někoho s nůžkami v ruce, aby mi je zkrátil. V úterý jsem se do toho rozhodl prásknout a zašel do nejbližšího kadeřnictví. Že jsme možná měl jít trochu dál, se ukázalo při placení. 270 Kč jsem za ostříhání ještě nedal. Ale zas jsem teď střižený na Argentince. Alespoň to ten člověk tvrdil :) A taky to bylo poprvé, kdy po stříhání dal holič do ruky hřeben, abych se učesal. Ten týpek si totiž nebyl vůbec jistý nebo měl problémy s mými vlasy, ale chodil kolem mě jako kdyby mi nestříhal vlasy, ale modeloval sochu. Tu trochu přistříhl, tam něco ubral, přehodil si strojek s nůžkami a pak zase zpět. Na to kolik se mnou strávil času sice nevypadám, ale zážitek dobrý ;)

Práce

Protože v práci trávím většinu svého času tady, asi bych měl napsat něco víc. Ovšem nevím přesně co.
Možná bych mohl začít tím, že jsem dostal svoji první výplatu, takže bude na činži. Kdyby někoho zajímaly platy v IT tady v Brazílii, tak v práci vytáhli stránky s platovou statistikou. Bohužel nevím, co přesně znamenají termíny terceiro a CLT.
A už jsem taky (konečně) zažil svůj první brazilský přesčas. Už bylo na čase, myslel jsem, že to nepřijde :)
Jinak se snažím proniknout do tajů trojice PHP&Javascript&CSS. Což je fajn, protože objevuju nové nebo zapomenuté věci. Práce je tedy zajím v pohodě. Jen co se pracovních procesů týče, bych měl pár výhrad, ale holt s některými věcmi se člověk musí smířit.

Campo Bom

V sobotu jsem se byl podívat zase trochu po okolí a tentokrát do Campo Bom. Což je takové přidružené městečko k celkově velké aglomeraci kolem Porto Alegre čítající asi 60 tis lidí (dle wikipedie). Tedy tady spíš přidružené k samotnému Novo Hamburgo. Nejzajímavější na tomhle městečku asi je, že tu byla vytvořena první cyklistická stezka v Latinské Americe. Ta obíhá celé městečko a tak je vhodná pro cyklisty a běžce všeho druhu. Jinak tam najdete jednu hlavní třídu a náměstí.

Byl jsem pozván od Alexe, abych se rozhlédl kolem, a taky aby mi pomohl vyřešit problém se získáním výplaty, protože se mi ještě nepovedlo si založit bankovní účet. Takže jsem byl proveden trochu po okolí a pak jsem odpoledne strávil ještě ve společnosti Alexovy přítelkyně Daniely, kdy mě ukazovali fotky z jejich stáží v Německu a Rakousku a následně jsme připravovali palačinky na večeři.

Brazílie

Dovolím si odkázat na blog jednoho Ira, cestujícího po světě, kde se dočtete proč je Brazílie úžasná (v aj):
http://www.fluentin3months.com/why-i-love-brazilians

S jeho postřehy se nedá než souhlasit. Dovolil bych si jen přidat k pár z nich komentář:

To že tady člověk potká lidi zaměstnané na místech, kde by to u nás nebylo až tak normální je pravda. Tenhle postřeh jsem zapomněl zmínit. Začíná to právě těma dvěma osobami v autobuse - řidič a vydávač lístků, pokračuje třeba v supermarketu, kde je u každé pokladny kromě pokladní, ještě jeden člověk, který vám kupované věci ukládá do tašky anebo různí hlídači parkovišť a vrátní.
To že Brazilci dbají o svou hygienu je taky pravda. Už se mi několikrát stalo, že se mě ptali, jak často se v Čechách sprchujeme. Je tu rozšířený jakýsi mýtus, že v Evropě se lidi skoro nesprchují, tak jednou do týdne. A nejhorší jsou prý Francouzi, kteří se jen navoní. Možná se to o nich říká (ale mě to přišlo nové) nebo to má nějaký historický původ (viz ukázka z knihy).
Jen si možná nejsem jist úplně tou hrdostí. Alespoň tady na jihu, mám pocit, že tomu je trochu jinak. Jak to tu říkají všichni, tak Rio Grande do Sul není v podstatě Brazílie. Jistě to má kořeny v tom, že sem přišlo velké množství německých a italských přistěhovalců. Často slyším, že lidé jsou hrdí na Rio Grande, ale ne už tak na celou Brazílii. A to že se občas ozve hlas, že jinde by bylo lépe, asi není třeba brát příliš vážně, protože třeba v Čechách je to slyšet celkem často a vlastně to nic neznamená. Aspoň jsem nepotkal nikoho, kdo by to řekl a myslel to vážně tak, že by se odstěhoval.

Nanyho promoce

2010-08-02T06:56:00.002+02:00

Protože jeden kolega z práce ukončil úspěšně své studium a pozval celou firmu na oslavu, dostal jsem se na promoce na univerzitě Feevale v Novo Hamburgo. Pokusím se trochu nastínit, jak promoce probíhala.

Co se oficialit týká, tak se od té české nijak zvlášť nelišila. Nejprve přišli profesoři, oděni v talárech. Na rozdíl od Čech se ale dostavila většina profesorského sboru, který studenty vyučoval. Pak byli přivedeni studenti, také oděni v talárech a v rukou nesli čepičky. Protože se jednalo o promoce informatiků, tak měli zepředu přilepen zavináč. To už trochu nastiňuje atmosféru promoce a to, že se odehrávala v dosti neformálním duchu. Na pódiu byly přichystány židličky, kam si čerství absolventi sedli.
Abych se vrátil k tomu neformálnímu duchu. Ačkoli většina přítomných byla oblečena ve společenských šatech, když si člověk sednul a čekal na začátek, mohl sledovat promítání fotek absolventů z dětských let k čemuž hrála popová muzika. Ovšem co nastalo ve chvíli, kdy studenti vstoupili do sálu a šli na pódium se dá srovnat jen s fotbalovým zápasem. Všichni vstali tleskali, ozývali se oslavné výkřiky a k tomu někteří troubili na troubítka. Stejně tak to probíhalo při předávání diplomů. Když si šel vyzvednout diplom některý z absolventů, vždy určitá část hlediště vstala (to podle toho, kdo tam měl kolik příbuzných a přátel) a začala mohutně tleskat a pískat. Tento hluk se mísil s rytmy popu a samby linoucími se z reproduktorů.
Abych se ale vrátil k postupu promoce. Po usednutí studentů na židličky následoval proslov děkana (asi), pak se zpívala Brazilská hymna (a opravdu všichni v hledišti zpívali) a poté ještě hymna Rio Grande do Sul.
Pak jeden z aboslventů přešel před rektora a odříkával slib s rukou na bibli. Vždy přednesl jeden verš a ostatní absolventi ho ze svých míst sborově zopakovali. Pak následovalo předání diplomů, kdy rektor každému studentu nasadil na hlavu čepičku, a studentský proslov. Dále jedna živě hraná píseň, kde se jeden z absolventů předvedl jako zdatný saxofonista a pak poděkování profesorům, každý dostal od studentů jakousi plaketu a závěrečné vyhození čepic za zvuků písně we are the champions.

No a pak jsme byli celá firma pozváni na oslavu, která mi přišla stejná jako jsou oslavy svatby u nás. Sešla se rodina a přátele, byl připraveny švédské stoly, množství piva Skol podle libosti a taneční parket v mixu amerických šlágrů a místní hudby. Celkově se nedalo na nic stěžovat :)

Brazílie

Během hledání brazilské hymny na youtube jsem narazil na dvě další videa o brazílii, tak je sem přidám.
Promo turistické video: Sounds of Brazil
a turisticky informační promo video: Traveling to Rio Grande do Sul.
To abyste věděli s čím se tu potkáte, jestli sem někdo někdy hodláte přijet :)
Skutečnost je zatím o poznání více deštivá a fádnější :)

Když jsem psal o jídle, zapomněl jsem zmínit jednu celkem tradiční poživatinu v tomto kraji. Tou jsou slepičí srdce. Ty si můžete objednat místo masa do hamburgru, přidat na talíř v jednom ze zdejších "bufetů" nebo objednat v podstatě v jakékoli restauraci.

Výlet do Porto Alegre 2

Protože se udělalo pěkné slunečné počasí - kolem 16 °C - vydal jsem se prozkoumat s foťákem v ruce Porto Alegre. Vyklubala se z toho pěkná 20 km procházka :)
Porto Alegre je příjemnější město než Novo Hamburgo. Najdete tu na ulicích sem tam lavičky a oba parky, které jsem prošel skýtají možnost odpočinku, ačkoli jsou docela přelidněné. Na fotky se můžete podívat buď na google mapě:
http://maps.google.cz/maps/ms?ie=UTF8&hl=cs&msa=0&msid=110486755063939842336.00048ccfe9867c52fb90e&ll=-30.034325,-51.228325&spn=0.008545,0.021136&z=16&brcurrent=5,0,1
nebo v galerii:
http://chalda.yc.cz/foto/brazil/portoAlegre

A na závěr fotka kocoura, který tu sedává za plotem vedlejšího domu, pro mamku.